Večer bavlna, ráno peří
29. březen 2023
Zryl jsem a vyplel tři záhony na jahody, zasázel asi stovku jahodníků, dal si pozdní oběd, sbalil se a vyrážím. Jsou zhruba čtyři odpoledne. U sázení jsem letos poprvé promoknul na kost. Byl jsem jen v triku a kraťasech, tak mi to ani moc nevadilo, spíš jsem si to trochu masochisticky užíval. Byl jsem moc spokojený, že jsem to dodělal. Teď jsem dokonce šťastný jak blecha.
Mizím ze standardu života do lůna přírody. Snad mám všechno. Minule jsem si doma nechal nafukovací pytel na karimatku a musel ji asi pětadvaceti mocnými vdechy nafouknout. Po nebi se honí mraky a možná ještě sprchne.
Cesta je posetá spoustou kaluží a tak skoro všechny brodím jak malej kluk. V mých kožených POHORÁCH si to můžu dovolit. A fakt si to užívám. Minulý týden jsem šel se ženou na procházku a ptala se, proč lezu do kaluží. A já na to: „Protože můžu.“
Cestou nikde nestavím, nic nefotím a tak jsem za chvíli u přístřešku. U nedalekého potoka mě vítá takhle krásně kvetoucí planá třešeň. Je roztomilá s tím svým pozadím tmavých smrčků.
Když jsem MINULE dával trochu dokupy střechu přístřešku, všiml jsem si, že je i v místech daleko od kraje na posteli mokro. Střecha mi protéká. Levná plachta z hobby marketu je jen na pár let. V práci se mi ale poštěstilo a získal jsem novou plachtu. Ze střechy jsem tedy odházel větve a jal se střechu zpravovat.
Ono ostatně nebylo moc co opravovat. Stará plachta byla fakt jako řešeto. Takže jsem ji sundal, sundal jsem i igelit na vršku a pár záplat, co jsem pod původní plachtu nastrkal. Na střeše jsem nechal jen odraznou vrstvu, co je z druhé strany stříbrná a odráží na mě teplo ohýnku. Spodní část u země tvoří překvapivě pevná dříve skoro průhledná, teď průsvitná, plachta. Tu tam taky nechám.
Nová plachta je z jedné strany takhle krásně matně šedá. Z druhé strany má však barevný potisk – proto jsem nechal ty původní spodní vrstvy na místě. Radši se budu koukat na funkční stříbrnou a ne na „barevnej blázinec“. Na výšku je rozměr perfektní, s tím nic dělat nebudu. Na šířku jsem musel zhruba polovinu uříznout (na zbytek už mám vymyšlené využití doma).
Plachta vypadá jako pogumovaná. Je to takový reklamní banner nebo billboard. U nás ho chtěli vyhodit, protože není aktuální. Já jsem ho ale včas „přemístil“ z práce domů k dalšímu prospěšnému a, doufám, dlouholetému životu.
Na plachtu jsem naházel několik původních větví. Ani ne jako maskování, ale spíš jako ukotvení proti větru. A vlastně nechci, aby zase úplně zářila do dálky, i když z téhle strany sem přijde málokdo. Ti, co sem přijdou, o mém přístřešku už dávno vědí.
Střechu jsem dokončil právě včas, přišla totiž další přeháňka. Já jsem byl ale už v suchu pod její novou plachtou.
Jak si tak sedím a koukám na déšť, říkám si, že se mi na straně za dřevníkem nelíbí ten igelit. Na druhé straně postele mám hezkou stěnu z kulánků. Co kdybych si to udělal i tady?
Počkám, až přestane pršet a vrhnu se na to. Úplně jsem zapomněl na únavu z domu a už jsem se těšil, až se moje SILKY zakousne do nějaké soušky. Zatím naházím dříví na postel, ať mám prostor na práci.
Přestalo pršet. Vrhnul jsem se s chutí do díla. Padly na to sice tři soušky, co bych mohl využít na topení, ale zase tam mám teď parádu a útulněji. Vypadá to rozhodně líp, než ten černý igelit. Ten jsem tam samozřejmě zvenčí nechal, aby mi dovnitř nefoukalo a nepršelo.
Ještě zbývá uklidit dříví a budu moct už jen relaxovat. I když musím říct, že i ta „práce“ na přístřešku je super relax. Člověk dělá, co chce, co ho baví a zapomene úplně na svět kolem.
Dříví mám srovnané. Svlažil jsem hrdlo vodou a už jen poslouchám ten ptačí koncert. Doma mi v ty čtyři odpoledne teploměr ukazoval přes dvacet ve stínu. Tady vzduch trochu ochlazuje potok, takže je tu necelých osmnáct. Už doma jsem si z kalhot udělal kraťasy a z bavlněné košile „triko“ s rozhalenkou. Proto je v názvu ta bavlna. Je necelých sedm hodin a je stále ještě teplo. Je mi krásně.
Napadlo mě, že bych si mohl vybalit z batohu buřty. Byly v mrazáku, takže jsou ještě trochu ojíněné a musí alespoň malinko povolit, abych je mohl nařezat a napíchnout na klacek. Ale už i takhle studené krásně voní. Těším se na baštu.
Blíží se osmá, stmívá se i díky stahujícím se mrakům a taky se trochu ochlazuje. Já jsem si z košile udělal zase košili, navlékl pod ní triko a z kalhot udělal kalhoty.
Ochlazuje se fakt citelně, ale já mám proti tomu tu nejlepší zbraň – ohýnek. Teda ještě ne, ale už za pár chvil tu bude plápolat. Dneska volím sirky a ne křesadlo. Prostě na ně mám náladu. Taky vám vůně zapálené „síry“ a potom dřívka sirky voní? Mně moc.
Jako základ jsem použil ohořelé poleno z minula. Na něj nastrouhal čtyři chlupatá polínka a postavil stříšku z několika jemnějších třísek. Zbytek přiložím, až to chytne.
Už ohýnek krásně plápolá. Opravdu rychle se tady v lese stmívá, takže musím ještě za dobrého světla naštípat nahrubo několik dalších polen. Většinou je půlím. Tohle, co vidíte, mi vydá akorát na rozjezd.
Než se ohýnek pořádně rozhořel, nařezal a napíchnul jsem si buřtíky a teď už jen zbývá jen je hlídat, otáčet a poslouchat to syčení, jak se špíčky škvaří a se syčením odkapávají do ohně. To je další část koncertu v přírodě, co mým uším tolik lahodí.
Mám hotovo, dal jsem si načas, tak doufám, že budou i uvnitř krásně měkké a horké. Chlebík jsem taky na ohýnku osmahnul, takže mi ta vůně stoupá až do nosu. Na postel jsem natáhl látku, co jsem měl schovanou vzadu pod střechou kvůli dešti, takže kultuře stolování je učiněno zadost.
Dobrou chuť.
Už opravdu začíná být tma. Takže si k jídlu ještě kromě ohýnku posvítím LAMPIČKOU. Minule jsem se až divil, jak je zaprasená od oleje, takže jsem se na ni v týdnu vrhnul, vyčistil ji, nalil čerstvý, tentokrát slunečnicový olej a teď už zase vypadá skoro jako nová.
Večer jsem si krásně užil posloucháním ptačích serenád až do pozdních hodin. Dokonce se mi přišel ohlásit i puštík svým „zpěvem“. Už se na mně začínala projevovat únava a taky víno, takže jsem to zalomil asi v deset.
Před šestou mě vzbudil strašný rámus. Teda alespoň prvních pár vteřin mi to tak připadalo. Ale to se ptáčci předháněli, kdo bude hlasitější. Už se trochu otepluje, ale ze spacáku se mi fakt nechce. Takže jen ležím a poslouchám asi do půl sedmé, dál už močák neukecám.
Mohl bych napsat, že noc byla úplně v pohodě, což taky z všeobecného pohledu byla. Ale moje rozlámané tělo z celodenní „práce“ mě během noci často budilo a nutilo se převalovat, takže jsem toho v podstatě asi moc nenaspal.
Ještě v posteli jsem se natáhl pro foťák, abyste i vy viděli, že se začíná rýsovat nádherný den. Sluníčko se sice ještě schovává za mraky a na mě nezasvítilo, ale na nebi už se to protrhává a modř oblohy se prodírá skrz šeď mraků.
Vylezl jsem ze spacáku a připadala mi docela kosa, jak jsem byl rozespalý. Tak jsem si hned natáhl kalhoty a košili na triko. Abych se trochu probral, šel jsem hned k potoku a trošku se opláchl. Zimu to rozhodně nezahnalo, ale začal jsem jakž takž normálně fungovat. Hned na to jsem si natáhl PÉŘOVKU – druhá část názvu příběhu – peří. Teda to je skvělý vynález ta bunda a jsem moc rád, že jsem si ji tenkrát koupil. Sbalí se tak, že ji v obale obejmete dvěma dlaněmi, a udělala mi za tu dobu, co ji mám, neuvěřitelně velkou službu, nesčetněkrát. Tahám ji s sebou v podstatě pořád.
Konečně začínám fungovat normálně. Nachystal jsem si věci na snídani. Vždycky, když to takhle poskládám, nevěřím, co s sebou kvůli rychlé snídani tahám krámů. Teda to dříví a kůru ne, ale jinak všechno. Ještě jsem zapomněl položit do ohniště MULTITOOL. Na té fotce v odkazu v předešlé větě je vidět jeho primární a zatím vlastně jediné použití pro mé potřeby. Zvažuju jeho vylepšení, aby mi mohl plnohodnotně v lese sloužit v případě „nouze“, spíš hraní si na nouzi neboli survival. Ale zpátky k snídani …
Připravil jsem si asi dvacet polínek. Vlastně jsem zhruba sedm třísek večer nepoužil a ráno je jen nařezal na třetiny kromě jedné. Z té jsem udělal chlupaté polínko. Taky jsem dospod DŘÍVKÁČE dal kousek březové kůry. Na kůru jsem naházel jednu „třetinku“ rozštípanou na třístičky a asi polovinu třetinek naházel navrch. A podpálil.
Nad dřívkáč jsem zavěsil ZEBRU a čekal až bude vřít voda. Nevyčkával jsem naplano, připravil jsem si kafe, cukr a skořici do hrnku. Voda se nějak nechtěla vařit, neslyšel jsem klokotání. Nakoukl jsem dovnitř a … Zebra byla prázdná. Já jsem ale klokot :-). Takže jsem nalil vodu, jen to zasyčelo a za chvíli už se vařila.
Zalil jsem kafe, doházel ještě pár třetinek do dřívkáče a udělal si tentokrát vaječnou omeletu. Na zbytku plamínků jsem si opekl patičku chleba.
Do omelety jsem tentokrát nepřidával nic zeleného, jen jsem ji nakonec osolil a opepřil. Kopřiva je jen na ozdobu. Příště už snad bude ve vajíčkách česnáček lékařský, už jsem ho v lese viděl. Chleba se mi povedlo nepřipálit, je úplně akorát a na straně kůrky má krásné puchýřky. Už se mi sbíhají sliny.
Když jsem omeletu rozkrojil, vytekl z ní horký žloutek, to prostě miluju. Chleba krásně křupal a já se cpal, až se mi dělaly boule za ušima.
Během snídaně se na chviličku ukázalo sluníčko, potvrzení mého očekávání krásného dne. Ještě jsem se vrátil s foťákem k dřívkáči, abych vám ukázal, co z dříví po snídani zbylo. Jen hrstička popela. Stačilo by jen fouknout a nenajdete nic. Taková malá spotřeba dříví oproti normálnímu ohni, takové práce vykoná a ještě nemá skoro žádný odpad.
Než jsem posnídal, už vychladl. Takže jsem ho odnesl k potoku a popel raději vysypal do vody (jako vždycky), i když jsem si byl skoro jistý, že už v něm nic červeného a horkého není.
Po snídani jsem se šel ještě pokochat okolím a poslouchat ten neutuchající koncert pěvců lesa. Některé hlasy jsem ani neuměl identifikovat, musím se na ně na netu co nejdřív podívat, dokud mi jejich zpěv zní v uších. Slunce zatím nikde kromě toho jediného krátkého záblesku u snídaně.
Nene, už se ukázalo a hezky hřeje. Já mám kuchyň už uklizenou a pomalu se chystám domů.
Přerušuju balení a vystavuju tvář slunečním paprskům. Taky konečně sundávám péřovku a po chvíli i svlékám z pod košile i triko. Bude nádherný den.
Mám sbaleno. A to včetně mé staré potrhané plachty zabalené do kusu igelitu. Děkuju přístřešku, bylo to opět moc fajn. Vyrazím k domovu a asi nic fotit nebudu, tu starou plachtu totiž potáhnu v jedné ruce, protože na krosně nesu zbytek té nové.
Nakonec jsem vyšel z lesa, balík z ruky odhodil a cvak! Tohle se prostě nedalo nevyfotit. Srnky jsou mé věrné vítačky skoro pokaždé, když jdu domů. Odhozený balík je trochu vylekal, takže mi nepostály jako modelky a daly se na útěk. Kousek dál jich bylo asi šest, ale ty byly ve stínu, takže jsem se je ani nepokoušel fotit. Mířil jsem rovnou domů. A to by mohlo být dneska všechno …
Když jsem ale přišel domů a v podstatě jsem se ještě ani nesvlékl, koukám, že na se sousední louku chystá přistát čáp. Na nic jsem nečekal, na foťák nasadil tele a pádil zase ven. Opravdu tam byl. Ale fakt dost daleko, snad sto metrů. Takže jsem se přikrčil a pomalu šel k němu. On ale taky chodil po louce, většinou ale směrem ode mě. Po několik metrech jsem se vždycky zastavil a cvak. Pak jsme já i on zase kus popošli, ale já mám delší nohy, takže jsem se přibližoval.
Když jsem byl asi třicet metrů daleko, zůstal jsem sedět na bobku a čekal. On se pomalu otočil a šel skoro mým směrem. Konečně mu svítilo sluníčko i do „obličeje“, jinak ho měl ve tmě a fotka by stála asi za prd. To sluníčko do očí asi taky způsobilo to, že mě moc nevnímal a v klidu hledal potravu. Pomalu se ke mně blížil. Vyčkával jsem. Byl snad patnáct metrů ode mě a všiml si mě.
Zamířil jsem a cvak, cvak, cvak. Je tam aspoň jednou pořádně, doufám. Foťák ho vyrušil a tak roztáhl křídla o odlétl asi dvě stě metrů ode mě na druhý konec louky. Tam za ním už fakt nejdu.
Fotka se jedna povedla tak, že má dokonce i v oku odlesk od sluníčka. V tuhle jiskřičku jsem doufal. Moc děkuju. Bylo to super. Všechno. Odpoledne, večer, noc i ráno s tímhle úžasným bonusem. Tak zase někdy ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
