427 dní
15. duben 2023
Proč tenhle název? Protože jsem si spočítal, že je to právě tolik dní, co jsem byl naposledy nocovat v přístřešku. Strašný! Udála se spousta věcí, které jsem nemohl ovlivnit a taky jsem prostě neměl náladu. Začátkem roku jsem sice už toužil po nocovačce, ale nechtěl jsem začínat v nepohodě. Prostě jsem čekal na hezké počasí. Ale dnes už je všechno to nepříjemné snad za mnou a vyrazil jsem.
Po nebi se honí mraky, ale předpověď slibuje, že to bude v pohodě a bez srážek. Pocitově je počasí naprosto luxusní. Je pět hodin, mám sbaleno a vyrážím. Nejdu sám. Manželka říkala, že se půjde projít, a tak šla se mnou.
Původně jsme se chtěli rozloučit někde tady mezi kvetoucími mirabelkami, ale vzal jsem ji až k přístřešku.
Ahoj můj kempe, moje útočiště v přírodě, můj azyle ve shonu všedního dne. Vypadáš zbídačeně a neudržovaně (což je vlastně holý fakt), ale dáme to do pořádku.
Když jsme sem přišli, manželka prohlásila, že si s sebou měla vzít buřta, abysme si ho spolu opekli. Ale udělala dobře, že pokračovala procházkou. Než si upeču buřta, to si ještě tři hodinky počkám.
Zadní stěna je od vichrů pochroumaná, tyčky vypadané, na polínka v „dřevníku“ při silnějším bočním větru prší.
Zvenčí jsem odházel maskovací větve a odhrabal napadané dubové listí. Igelit jsem napnul k zemi a doplnil tyčky až do množství, kdy jsem byl spokojený.
Další věc, která nutně potřebovala údržbu, byla střecha. Zezadu jsem musel odházet spoustu mokrého dubového listí, které svou vahou stáhlo plachtu dolů. Vítr potom dokončil dílo a na postel mi hezky pršelo a taky zatékalo skrz prověšenou plachtu. Už začíná být vetchá, asi budu muset možná ještě letos sehnat nějakou novou.
No, každopádně se mi podařilo plachtu natáhnout zpátky nahoru a ještě přes ní hodit pruh igelitu, co jsem měl v přístřešku uskladněný. Trochu ho prokousaly myši, ale jen na pár místech, takže určitě přinese někdy v budoucím dešti hodně užitku (to jsem ještě netušil, že ostrý test proběhne ještě dneska v noci).
Všude je spousta listí, které neustále a dost nahlas šustí. Ne, že by o mě zvířata už dávno nevěděla, ale leze mi to na nervy. Prostě se nechci tou vrstvou neustále hlučně prodírat.
Takže jsem všechno mezi špalkem na štípání (vlastně asi metr za ním) a postelí odhrabal. Košťátkem jsem potom vymetl všechny nečistoty z ohniště a taky z kamenů vedle. Už to vypadá i docela kulturně a zabydleně.
Poslední věcí, co musím udělat, je uklidit postel. Tedy z ní dát tu hromadu polínek, co jsem nařezal loni na podzim, do dřevníku. No a taky vyklepat a nechat uschnout tu látku, co mám na posteli.
Tak, hotovo. Dříví je v dřevníku a látka se suší rozložená na zemi kousek od přístřešku na suchém dubovém listí.
No, než jsem začal relaxovat, rozhlížel jsem se kolem sebe a uvědomil si, že by si i lávka zasloužila trošku údržby.
Vymetl jsem spoustu listí, narovnal popadané kulánky a několik shnilých jich vyhodil. Borovice, zvlášť, když jsme se synem použili PŘI STAVBĚ soušky asi už nahnilé, prostě dlouho nevydrží. Zvažuju, že do budoucna buď použiju syrové borovice nebo někde seženu dub. Podkladní klády by ale z větví dubu byly moc křivé. Takže to asi nějak zkombinuju a nebo mě napadly mladé jasany, to by taky šlo.
Konečně jsem spokojený a mám hotovo. Můžu tedy zapít dnešní úspěšný začátek nocovačky. Jsem s prací opravdu spokojený. Navíc jsem doma uklízel už před tím, než jsem vyrazil sem, takže můj uklízecí den je u konce a můžu si začít užívat. Musím, ale říct, že jsem si užíval i to uklízení tady, je to fakt o něčem jiném, než doma.
Pomalu se začíná stmívat, tak si rozsvítím lampičku. Málem k tomu ale nedošlo, protože je sklenička zaprasená od zatuhlého oleje a s vypětím všech sil jsem dokázal povolit víčko. Až přijdu domů, musím ji pořádně vydrbat a dát jí zase bývalý lesk.
Nicméně se zadařilo a romantika začíná. Nádhera. Už si užívám na plný pecky.
Teď se začalo smrákat a i ochlazovat docela rychle, takže hurá na oheň. Štípací špalek je ale v dost zoufalém stavu, takže jsem pilkou aspoň trochu srovnal vršek, aby se mi polínka nekácela. Je to stará padlá borovice prolezlá houbami a i ta část, co je v zemi, bude dost shnilá. Dneska to ještě zvládne, ale budu se muset poohlídnout po náhradě.
Třísky jsem celkem v pohodě naštípal v zadní srovnané části špalku, takže ohýnek bude. Všechno je trochu provlhlé, ale toho se fakt nebojím.
Tak na tenhle okamžik jsem se těšil snad ze všech nejvíc. Hrubé třísky jsem naštípal na jemnější a z těch uvnitř původních válcových polínek (nejsušší části) jsem udělal „chlupatá polínka“. Vzal jsem kousek uskladněné březové kůry, naškrábal na ni smolničku, co nosím neustále v kapse kalhot, a křísnul. Hromádka hoblinek ochotně chytla a já jí mohl podpálit připravený základ ohně. Hrubší třísky jsem měl připravené hned vedle na přiložení.
Všechno proběhlo, jak mělo a ohýnek vesele vzplál na plné pecky. Ještě jsem došel napůlit další polínka, abych měl čím přikládat. Chvíli jsem jen tak seděl, koukal do plamenů a poslouchal poslední zpěv ptáčků, než se úplně setmí a oni půjdou spát.
Je osm. Už se úplně setmělo a je čas na večeři. Další okamžik, na který jsem se tak těšil – opékání buřtíků. Tu vůni jsem si pamatoval, ale stejně mě dostala. Už studené buřty voněly tak, že se mi sbíhaly sliny, ale tohle je prostě koncert, vůně ohně a pečených špekáčků. To nic nedokáže nahradit.
Mám upečeno. Do hrníčku s NOVOU KŮŽÍ jsem si nalil červené, hezky si vše naservíroval a pustil se do hostiny. Po jídle už jen ucucával a poslouchal to relativní ticho lesa.
Celou dobu, od chvíle, co jsem vyrazil z domu jsem si říkal, co jsem asi zapomněl. Stále to vypadalo, že nic. Ale, když jsem se začal připravovat na spánek, zjistil jsem, že nemám NAFUKOVACÍ PYTEL na karimatku. Domů se mi pro něj nechtělo, takže jsem se pochlapil a zhruba pětadvaceti silnými vdechy jsem karimatku nafoukl.
Noc byla celkem v pohodě. Vždycky mě překvapí, jak moc teplota stoupne, když zatopím. Když jsem přišel k přístřešku, teploměr ukazoval 10,8°C. Na displeji je ale maximálka přes jedenáct. Teplota určitě do setmění nestoupla a, i když je teploměr na zemi a asi čtyři metry za zástěnou ohně, ovlivnil jsem okolní teplotu docela dost. Proč jsem psal, že noc byla celkem v pohodě? protože mi kamarádi nasadili brouka do hlavy.
No, brouka … spíš vlky. Jeden kamarád mi ukazoval fotky z Náchodska focené mobilem, kde jsou vlci docela blízko. Druhý kamarád mi poslal fotky roztrhané srny asi kilometr od mého přístřešku, prý to byli taky vlci. No a já jsem před usnutím sice pořádně naložil na oheň, ale když jsem se ve dvě vzbudil, oheň byl skoro vyhaslý. Takže jsem ho ze sice malé, ale z obavy probouzel znovu k životu.
Navíc jsem si uvědomil, že mě vlastně vzbudilo bubnování deště. Takže látku z postele, co jsem si dával uschnout teď kropilo nebe o sto šest. To mi teď ale bylo jedno. Oheň jsem úspěšně oživil a znovu usnul. probudil jsem se až před sedmou. Ptáci krásně zpívali a z nebe krásně padaly kapky vody jedna za druhou.
Kámen v ohništi byl rozehřátý, takže se kapky hned odpařovaly, takže to na fotce vypadá, jako by nepršelo. Ale každou chvíli se nade mnou přehnala menší přeháňka. Proto jsem ani moc neotálel, nehrál si s nějakým aranžováním pro fotku a začal rovnou vařit vodu na kafe. Začínal jsem mít hlad a bál se, jestli se zase nerozprší.
Ty kopřivy tam nejsou jen pro parádu. Až se bude voda vařit, spařím je a udělám si z nich takový „špenát“.
Z domu jsem si vzal tři vajíčka a udělám si svoje nejoblíbenější – smažená. Když jsem rozpaloval oheň na PÁNVIČCE, už zase padaly z nebe kapky. Hezky to prskalo a taky pánvička zněla jako činel. Člověk si musí najít na všem něco pozitivního.
K večeři jsem dojídal manželky výborný domácí chleba, ale k snídani jsem se musel spokojit s kupovaným. Opečený na ohýnku je ale i tak výborný. Naštěstí už zase přestalo pršet, takže se mi nestane, že bych ho z jedné strany opékal a z druhé namáčel.
Dokonce jsem si mohl dovolit naaranžovat tuhle fotku. Miluju, když můžu na míchaná vajíčka dát něco zeleného, třeba žabinec, česnáček, pažitku, šťovík nebo teď „špenát“ z kopřiv. Už jen zbývá osolit, opepřit, do kafe nasypat špetku skořice a královská snídaně může začít.
Všechno jsem snědl, mým „domácím“ myškám na zbytku uhlíků opekl kůrku chleba, pobalil a vyrážím k domovu. Je skoro devět, nikam nespěchám a užívám si to tu, stejně budou ještě doma spát.
Opustil jsem přístřešek, z dálky se s ním rozloučil a poděkoval za skvělý večer, noc i ráno a obloukem se vracím domů. Třešně a mirabelky svými sněhově býlími květy krásně kontrastují s tmavou zelení borovic.
Ani déšť z noci a rána jim neubral na kráse. A jak nádherně voní.
Cestou potkávám pilného čmeláčka. Původně jsem si myslel, že hledá místo, kde by si udělal tunel do země, ale pak jsem si všiml, že pije. Nasával z listu dešťové kapičky, až mu zadeček pumpoval.
Podél cesty už se objevují jednotlivě nebo v trsech pampelišky. Jaro je opravdu tady.
V příkopě vedle hřbitova mě upoutala sytá modř. Jdu blíž a on to koberec modřenců. Asi nějaký odkvetlý někdo hodil přes zeď a on se ujal a rozmnožil.
A to už jsem skoro doma. Dokonce se ukázalo i sluníčko. Začínám se potit. Ale to nevadí, jsem moc rád venku, ať už je jakkoliv. A sluníčko mám na jaře obzvlášť v lásce.
Tohle je už opravdu konec mého dnešního příběhu. Tak zase někdy, doufám brzy, ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Starej dobrej a srostlej Lu-Bošek je zpět ……. !!! Matka příroda tě přivítala oslavným deštěm 🙂
Jó Míro, jsem zpátky. Už se mě jen tak nezbavíte 🙂
Ahoj Luboši, tak jsem rád, že jsi zase zpět. Tak se budu těšit zase na příště, jak napíšeš. O víkendu se jinak taky chystám s kamarády do lesa, tak se moc těším. Ahoj
Ahoj Pepo. Těší mě, že si rád čteš mé příběhy. Děkuju. Dneska jsem zveřejnil další příběh z minulého víkendu. Tak si počti a zase napiš komentář. A užijte si to v lese, tam je nejlíp. Bošek.