Štěnkov po třech letech
11. květen 2023
Pocitově relativně nedávno jsem byl naposledy ve Štěnkově. Když jsem se ale podíval na fotky, jsou to už skoro tři roky. A pět let, co jsem tady byl pravidelným návštěvníkem. Je to neuvěřitelný, jak ten čas letí. Tenkrát mi tahle lokalita fakt učarovala. Však se podívejte do ROKU 2018, kolikrát jsem tam byl …
Ale jsem tu zas a všechno je mi tady důvěrně známé. Jediná věc, na kterou jsem nebyl připravený, jsou komáři. Jen jsem otevřel dveře auta, hned se jich na mě několik vrhlo. Jejich bzučení a dotírání musím vydržet a snažit se ignorovat, pokud to nechci vzdát a prchnout pryč. Repelent samozřejmě nemám.
Po nebi se sice honí mraky, ale jinak počasí vypadá naprosto luxusně. Je tu klid, ptáčci zpívají a já mám dvě hodiny jen pro sebe. Jdu si to tu projít.
Štěnkov je v podstatě o vodě. Teče tudy Orlice a kolem ní je spousta slepých a mrtvých ramen, které po sobě za ty stovky tisíc let zanechala. Prodírám se kopřivami k tomu poloostrůvku vzadu vlevo, jdu se podívat, jestli tam ještě lidi dělají ohníčky.
Cestou míjím tuhle statnou vrbu, která má kmen snad padesát až šedesát centimetrů v průměru. Je poznamenaná neúnavnou činností bobrů, ale stále roste. Podle barvy dřeva je to ale už spoustu let, co se ji snažili pokácet.
Jsem na poloostrově. Skutečně je tu relativně čerstvé ohniště, takže pravidelní návštěvníci tu jsou. Tohle je pohled zpátky do slepého ramene s okousanou vrbou. Tady jsem poprvé v životě vyfotil živého vodního „ŠNEKA„.
Vrátil jsem se zpátky na louku a v dálce mě upoutala bílá záplava květů. Věděl jsem, že to jsou květy střemchy. Musím dojít až k nim a přivonět si. Hmmm, stojí to fakt za to, nádhera.
Pokračuju dál k jednomu mrtvému rameni. Je to napůl jako rybník a napůl řeka, která ale neteče. Čím blíž jsem ke stojaté vodě, tím víc je tu komárů.
Vracím se proto na otevřené prostranství, ale není to tu o moc lepší. Proto jdu ke skutečné Orlici, tady je to kupodivu lepší. Přicházím na další říční „pláž“, kde jsem minule viděl rozlousknuté škeble a stopy vydry. Dneska hned z kraje na mě juknou otisky kachních nohou.
O kousek dál vidím vydří trus.
A ještě dál vydří stopy. Popadá mě vydří horečka. Co kdyby se mi dneska poštěstilo vydru alespoň vidět, když už ne vyfotit? To by byla paráda.
Nic tam ale nenasvědčovalo tomu, že by se mohla ukázat a tak jdu dál. Po chvíli jsem dorazil k zajímavé konstrukci. Nemusel jsem moc dlouho přemýšlet. Chodí sem asi taky nadšený fotograf a postavil si tu skrýš, na kterou si dává maskovací síť a čeká na ledňáčka. Konstrukce je natočená na padlý strom v proudu, kde bych ho taky očekával. Zbystřím a doufám, že ho někde zahlédnu proletět.
Asi po půl kilometru kolem mě těsně nad hladinou něco modrého profrčelo. Nic jiného, než ledňáček, mě nenapadá. A tak mám radost, že jsem ho aspoň zahlédl. Z dálky si fotím tenhle strom a na displeji prozkoumávám fotku, jestli tam někde nesedí. Nic nevidím a tak jdu dál.
Když jsem relativně blízko, najednou se asi ze břehu, ale přímo u toho stromu vznesla volavka popelavá. Nejsem připravený a tak už ji jen rozmazanou cvaknu, jak mizí mezi větvemi pryč.
Nad hlavou mi krouží divoké kachny. Jeden kačer ale prolétl kolem mě a šel za nedalekou zátočinou na přistání. Vydávám se za ním.
Jdu opatrně a přikrčený a on se nechává vyfotit.
Po chvíli ale kolem mě projíždí dva celkem hluční a ukecaní bajkeři a plaší ho.
Kačer se přidává k dvěma dalším, co se vznesli kousek jinde, a odlétají někam pryč.
K autu se vracím trochu jinou cestou. Upoutá mě hučení za hustým porostem. Co by to tady mohlo hučet? Vždyť tady není kopec, aby tu byl vodopád. A navíc jsem tu nikdy nic takového neslyšel. Ale velká jarní voda spláchla klacky i v mrtvých ramenech a na konci jednoho se klacky nakupily a díky prozatím vyššímu stavu vody přes ně do potůčku padá voda asi z půlmetrové výšky.
Musím ještě zastavit u mého starého „přítele“ a pozdravit ho. V tom v dálce na klidné hladině spatřím pohyb.
Juchů, je to ona, vydra. Pomalu se kradu blíž nedbaje roje komárů kole mé hlavy. Neprchá, jen mě pozoruje.
Opatrně si sedám na bobek, shazuju batoh a měním standardní objektiv za teleobjektiv. Komáři okamžitě využívají každou chvilku, kdy něčím na těle nehýbu.
V první chvíli, kdy jsem si vodního tvora přiblížil, u mě nastalo trošku zklamání. Není to vydra, je to říční nutrie. Ale pak zklamání vystřídala radost, že jsem ji ve volné přírodě vyfotil. Spousta lidí mi říká, že jsou ve městech a nejsou plaché. Ale to třeba veverky, kosi a jiní ptáci taky, ale já jsem celkem daleko od civilizace, ve „své“ divočině. A tady jsou živočichové ostražití. Takže HURÁ, MÁM CVAKLOU NUTRII !!!
S pocitem uspokojení a takovýmhle krásným rozloučením se vracím k autu, míjíme se se třemi sršni a jedním běláskem. Ovívám si opět obličej před nesčetným množstvím komárů, ale jsem šťastný, že jsem neprchnul. Opět přehršel zážitků a krásných pohledů. Děkuju a zase někdy ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Lubčo, hezké čtení i fotky !!! I já tak nějak patřím do Štěnkova ! Narodil se tam totiž můj děda a nějakou dobu tam s maminkou žil, než odešel do světa …..
Moc díky Míro. Svět je malej, já to říkám furt 🙂