Leje. No, a … ?

5. srpen 2023


Od posledního čundru jsem nikde nebyl. To je skoro měsíc. Takže mám absťák a ve čtvrtek si říkám, že musím v sobotu aspoň na nocovačku. Ať už bude počasí jakýkoliv. Na předpověď se ani nedívám, je mi to upřímně jedno. Prostě se oblíknu podle aktuálního počasí, až budu vyrážet.


Už od oběda leje. Což je pro přírodu rozhodně super. Zvažuju v kolik mám vyrazit a půjdu asi před šestou. Kolem páté se pomalu začínám balit, nikam nespěchám a hlavně hledám všechny věci nějak moc dlouho. Trošku jsem si je rozbordelil, když jsem přeorganizovával mou sestavu na čundr. Tam jsem chtěl mít totiž co nejlehčí batoh. A vyplatilo se, fakt se šlo dobře. Ale teď mě to hledání trošku zdržuje. Manželka říká, ať počkám, až přestane pršet a já na to, že nepřestane. Takže vyrážím do lijáku.


Jsem tady, jupí. Bunda je v pohodě, klobouk a boty taky, jen kalhoty to odnesly a jsou durch. Měl jsem si vzít tu svou zástěru do deště. No, budou na mně muset uschnout.


Jsem pod střechou. Moc hezky se na ten déšť kouká ze sucha. Sundávám klobouk bundu i boty. Skládám se do tureckého sedu a teď už prostě jenom jsem. Je ticho, ptáci nezpívají, auta nejezdí, jen déšť skrápí les a ten jemné kapičky koncentruje do velkých a ty mi bubnují na přístřešek i na spodní listy dubů.


Asi hodinku jsem jen tak seděl, koukal se kolem a poslouchal déšť. Sem tam zazpíval kos, jinak byl les tichý. Konečně jsem se rozhoupal k nějaké činnosti. Musel jsem se zase oblíknout a jít naštípat dříví na oheň. Tentokrát jsem vzal s sebou PARANG, aby mu nebylo líto, že ho zanedbávám.


Po chvíli mám naštípanou pěknou hromádku třísek a čtvrtek a pak ještě pár půlek kousek stranou na později. Každé naporcované poleno jsem si hned odnesl pod střechu a vzal ze „dřevníku“ další poleno. Ono totiž pršet opravdu nepřestalo a tak se snažím mít dříví co nejsušší.


Některé třísky ještě půlím nožem a pak ze tří dělám chlupatá polínka. Pořád přemýšlím, jestli by se nenašel nějaký hezčí překlad do češtiny. V angličtině se jim říká feather stick. Což by se dalo přeložit jako opeřený klacík nebo klacík, co vypadá jako pírko. Ale nenapadlo mě v češtině nic, co by bylo krátké a výstižné. Takže prostě chlupaté polínko zůstane i nadále, jak je.


Pod postelí mám schovanou březovou kůru, takže jsem ji jen vytáhl. Jeden kousek natrhal na proužky a jeden nechal celý. Na ten jsem naškrábal smolničku, Potom jsem škrtnul křesadlem a nic. Musel jsem to asi třikrát zopakovat, než se mi to povedlo. No, ale zase na druhou stranu jsem si mohl vybrat jednu ze čtyř fotek a tahle se mi líbila nejvíc. Je fascinující vidět, jak daleko dohopkají některé jiskry po látce. Kupodivu za sebou nenechaly ani propálené tečky. Ono je všechno dost provlhlé.


Potom jsem všechno postupně nanosil do ohniště. Nejdřív v jedné ruce kousek kůry s hořící hromádkou a ve druhé proužky kůry na první přiložení. Pak honem otočit pro chlupatá polínka, bránit je tělem před deštěm, aby mi neuhasil začínající ohýnek. Pak už to šlo ráz na ráz, jemné třísky, hrubší třísky a za chvíli ještě přihodím čtvrtky.


Po tom, co jsem přidal čtvrtky, jsem přiložil ještě dvě půlky, protože déšť zesílil a já chtěl nad ohněm mít aspoň trochu něco jako stříšku. Pod půlkami to vesele hoří a neprší na to. Zbytek čtvrtek a třísek si nechám v suchu pod střechou na později, kdyby oheň skomíral. Což asi vzhledem k silnému dešti bude.


Je něco po osmé a já se vrhnul na opékání buřtíků. Ty jsem na ohni neměl už snad dva měsíce. Ani na čundru jsem je nepekl. Vlastně jo, tam jsem si nekupoval klobásu, ale s někým (asi s Pítrsem) napůl čtyři buřty. Hroch mě pak mobilem u jejich opékání VYFOTIL. Díky chlape, člověk zapomíná.


Každopádně mám na buřtíky strašnou chuť. Dneska jsem si vzal kremžskou a chleba, takže to díky té hořčici bude pikantní mňamka. Manželka se mě ptala, proč takhle krájím chleba. No já na to, že tlustší krajíc se líp napichuje na klacek a šikmo proto, že ten tenký konec se vždycky připálí a to já moc rád.


Jsem po večeři. Stále prší. Koukám do ohně, občas přiložím a poslouchám ticho. Kromě bubnování deště je opravdové ticho, jako v divočině. Ty třísky, které jsem si připravil, se opravdu párkrát hodily. Déšť nemilosrdně bombardoval i oheň, takže jsem mu musel občas pomoct. Seděl jsem asi do deseti, pak si ustlal postel (nafouknul karimatku, polštářek a rozhodil spacák). Ještě jsem naposledy urovnal polena v ohništi, vyčůral se a zalezl do spacáku. Hrnek se zbytkem vína jsem si před stlaním dal na hliněnou podlahu, že si ho dopiju „v posteli“. A zapomněl na něj.


Noc byla fakt teplá. Spal jsem jako dudek. Celonoční bubnování deště jsem vůbec nevnímal. Asi ve čtyři ráno jsem cítil trochu zimu a zjistil, že jsem v noci vyndal jednu nohu z pod spacáku, který jsem si večer ani nezapínal. Skočil jsem si v dešti na záchod, zalezl zpátky do spacáku a tentokrát se zapnul. Spal jsem až do šesti, což je můj obvyklý probouzecí čas. Ale ještě se mi nechtělo z teplíčka ven, takže jsem se jen tak hodinu válel.


V sedm jsem vylezl, ale ne z pod střechy. Venku stále ještě padá spousta vody. Někdy je to intenzivnější, někdy míň, ale prší furt. Takže jsem se rozhodl udělat si snídani přímo pod střechou. Sbalil jsem tedy „postel“, dal na stranu i látku a připravil si všechno na vaření. Dneska budu mít k obvyklým vajíčkům i anglickou.


Nejdřív samozřejmě musím uvařit vodu na kafe. Tam využívám nejintenzivnější plamen dřívkáče. Vedle ohniště jsem měl malý kousek opuky nebo jak se ten šutr u nás v okolí jmenuje. Tak jsem si ho dal jako podklad pod dřívkáč. Jelikož se to viklalo, podložil jsem ho ještě malým kamínkem. A už se bude voda za chvíli vařit, už slyším, jak bublinky začínají ode dna stoupat vzhůru.


Voda už vesele klokotá a tancuje se ZEBROU, jako by byla nad ohýnkem neposedná a chtěla někam utéct. Jak jsem psal, že jsem zapomněl hrnek na hlíně, tak tam pěkně zmoknul. Do půl centimetru vína napršel další půl centimetr vody a celé boky byly od hlíny, jak ji kapky vystřelovaly nahoru. Takže jsem ho musel nejdřív celý umýt. Ale KOŽENÉ PROUŽKY dostaly co proto. Tohle je ta hezčí strana, ta druhá je hrozná, takže budu „muset“ asi udělat nový obal. Už se mi v hlavě něco rýsuje, tak uvidíme. Tahle kožená sestava s provázkem bohužel moc dlouho nevydržela, ale zase mám nový námět na experimentování.


A mám hotovo. Ještě posolit, popepřit a do kafíčka dát trošku skořice. Všechno nádherně voní. Vajíčka, slanina i kafíčko. Jeden žloutek jsem si nechal tekutý, takže, až se k němu projím, smlsnu si i na vajíčku na hniličku. Dřívkáč dohořívá a než se najím a vypiju kafe, bude vyhořelý a možná dokonce i studený. Tohle na něm vyloženě miluju, nemusím nic uklízet jako u ohně. Prostě jen dřívkáč otočím nad hlínou, vypadne z něj asi na lžíci popela. Pak do něj fouknu, vylétne pár přichycených popelavých „peříček“. Složím a mám hotovo. Ale teď dobrou chuť.


Po snídani jsem se šel se zbytkem kafíčka projít kolem přístřešku. Na jednom dubu mě upoutalo něco bílého. Bílá barva v přírodě vždycky upoutá. Vypadalo to jako zbytek sněhu ze zimy. Říkal jsem si, že to bude asi nějaká houba. Pak jsem ale přišel dřív a viděl, že je to pěna. Kde se tam bere pěna? Že by měl dub slintavku? Ne. Jak po kmeni stékala voda, na jednom zarostlém suku se odlepila od kmene a skapávala z výšky asi jednoho metru zpátky na kmen. A tady tvořila pěnu. Záhada sněhu v létě vysvětlena.


Pak už nastal čas jít domů. Všechno jsem pobalil, uklidil, prohlédl, jestli jsem někde něco nezapomněl, hodil krosnu na záda a vyrazil k domovu. Před LÁVKOU jsem se ještě otočil, poděkoval přístřešku za prima nocleh. Pak už jsem se proplétal kapkami k domovu. Opět skvělá nocovačka. Děkuju. Tak zase někdy příště ahoj.


CELÝ ROK 2023


Hodnocení a komentáře:

5 3 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře