Výprava nahouby

11. srpen 2023

Je páteční odpoledne. Je na můj vkus až moc vedro, ale táhne mě to ven. V lese bude dobře, aspoň myslím. A tak doma říkám, že se jdu podívat na houby, ale tuším, že s houbama to bude nahouby. Takže to nude spíš fotovýprava a relax. Ještě ale nemám ani páru, co všechno si domů z lesa přinesu. A jestli vůbec něco.


Ještě než jsem opustil naši zahradu, všiml jsem si tohohle nádherného velkého křižáka. Ono jich má u nás síť roztaženou víc, ale ti jsou spíš ve stínu a tenhle zářil na plném slunci jako drahokam na náramku. Co mě ale zaujalo nejvíc, že přímo u jeho kusadel jsou tři malinké mušky, z nichž jedna hned odlétla a ty dvě tam zůstaly. Což by nebylo tak divné, ta jedna se prostě nepřilepila na pavučinu. No ale ty dvě měly u „pusy“ malinkou kapičku, jako to mají mšice u zadečku. To mi tedy vysvětlete, co to mělo znamenat? Že by se jimi pavouk nechal krmit? Netuším …


Chvíli jsem na to koukal, pavouk se ani nehnul, mušky taky ne, tak jsem vyrazil do lesa. Hned za vesnicí jsem odbočil polňačkou podél aleje třešní na nepoužívanou lesní cestu a tam krásně kvetly chrpy. A byla jich tam spousta. Popošel jsem pár kroků a z křoví vystartoval srnec. Ani jsem se nelekl, protože jsem ho tam čekal, bylo tam pár vyležených míst. Co mě ale vylekalo, byl po pár vteřinách z toho samého místa druhý srnec. Ještě jsem nezažil, aby se nezvedli oba najednou nebo obě srnky, pokud tam ležely spolu. Po dalších asi deseti metrech jsem přišel k hustému křoví, z jehož druhé strany na mě vyštěkl třetí srnec a to jsem se lekl podruhé. No hezký a intenzivní zážitek hned na začátku.


Mezi chrpami krásně kvetla tahle kytička a ne jedna, bylo jich tam stejně asi jako těch chrp. Kdo se pozorně podívá, uvidí nejen dole včelu, ale i nahoře přilétající malinkatou mušku. Tuhle kytičku jsem dosud neznal a ani ji snad nikde ani neviděl. Takže jsem pátral a zjistil, že je to lnice obecná. Kdoví, jestli vůbec má něco společného se lnem?


Chvíli jsem pobíhal mezi těmi chrpami a lnicemi a pak šel výš ke smrčině. Na jejím kraji krásně voněl vratič. Tuhle bylinu a hlavně její vůni mám hrozně rád už od dětství, stejně jako třeba vůni řebříčku.


Těsně před smrčinou se v bývalém úvozu krčí několik slivoní. Pár švestek ohmatávám a některé už jsou dokonce měkké a po ochutnání i sledké. Ale většina jich je tvrdá jako brok a taky jsou dost zelené. Budu si muset na větší mlsání ještě chvíli počkat.


I pod slivoní jsou chrpy a pochutnává si na jejich nektaru spousta včel. Tahle se asi nechtěla nechat fotit a tak byla celou dobu otočená k objektivu zády.


O kousek výš jsem narazil na další žlutou kytičku, co neznám. Na ní se tentokrát žádný hmyz nevyskytoval. Je to kupodivu hodně dobrá bylina a to řepík lékařský, jak jsem doma zjistil.


Ještě jsem si ji vyfotil v detailu, abych ji pak mohl lépe identifikovat a podívejte, co jsem o něm na internetu zjistil – je to hotový poklad. Koukněte se TADY.


A už jsem v lese. A hele první houba a dokonce jedlá. To je překvapení. Paráda. Čekal jsem holubinku nebo ryzce nebo něco podobného, ale babka mě potěšila. Já totiž v drtivé většině sbírám jen hřibovité houby. Tahle navíc byla zdravá a neokousaná, tak jsem ji sebral.


Ještě jsem tam našel jednu, ale ta byla dost sežraná, tak jsem šel dál. V jednom dutém pařízku mezi stromy se cosi zalesklo. A ona to studánka po nedávných vydatných deštích. Takové studánky jsem během procházky našel ještě dvě. Ty jsem ale nedokumentoval, ono se to strašně blbě fotí.


Když jsem vyšel ze smrčiny zazářily na mě svou zelení keříčky ostružin. Některé plody už měly černé, ale většinou byly ještě tvrdé a kyselé. Jenom pár černých peckoviček na konci větviček se dalo snadno utrhnout a byly krásně sladké. Pokud jste to nevěděli, každá ta malinkatá kulička z mnoha tvořících dohromady pro laiky jeden plod je peckovice jako třeba třešeň. Dalo by se to připodobnit k hroznu vína, víno je bohužel ale bobule a ne peckovice. Toliko k přírodopisu.


Jak jsem tak pobíhal kolem ostružnin a zkoušel zralost a uzobával a zkoušel a uzobával, málem jsem rozšlapal tuhle rodinku klouzků, co mi rostly těsně za nohama. Ty si vezmu domů. Vzal jsem si kvůli takovéhle náhodě dokonce i PYTLÍK. Co kdybych snad něco našel a ono jo. Přihodil jsem ke klouzkům tu první babku. Už to je aspoň minimální množství doma na ochutnání, když už nic jiného nenajdu.


O kousek dál jsem našel další rodinku, ale dost nesourodou. Tady se snad na jednom malinkém plácku vysemenily všechny jehličnany, co v lese rostou. Je tu borovice, modřín, jedle a úplně vpředu malinkatý smrček.


Přicházím do části, kde rostou modříny a taky jsou tu velké plochy porostlé spoustou do dáli zářících netýkavek. Tyhle zatím ještě kvetou.


Hned vedle těch dvou netýkavek jsem objevil dnešní asi nejmenší houbu. Ty krásnorůžky mají snad jen centimetr dva na výšku. Však je porovnejte s modřínovou šištičkou.


Ještě o kousek dál byla už netýkavka připravená střílet semínka. Stačilo jen brnknout a už se její půlky „lusků“ kroutily od sebe. Tohle je taky kytička mého dětství. V lesích kolem mé rodné vísky jsme byli snad každý den.


Od modřínů mířím opět do kopce ke smrkům. Tady na mě z tmavozelené směsi barev září další mně neznámá kytička. Nebyla tam sama. Když jsem se pak rozhlédl, viděl jsem jimi řídce porostlou obrovskou plochu.


Jednu jsem si vyhlédl a vyfotil ji, jak září proti černému stínu smrku. Doma jsem pak při úpravách fotek zjistil, že stín není černý, ale ta kytička ano. Tedy alespoň podle názvu. Je to totiž černýš luční. Ale proč luční roste v lese … ? Netuším. Hezčí by byl sice černýš hajní, ten má ještě mezi a nad žlutými květy krásně kontrastující modrofialové lístečky, ale i z tohohle mám radost.


O kousek dál jsem našel u jednoho statného smrku takhle hezky okousanou šišku. a kousek dál další a ještě další. To tady měly asi veverky hostinu. A nebo se tu jedna pořádně nacpala.


Sestoupil sem dolů k cestě a u té stojí pařez, co má snad skoro metr v průměru. Je celý porostlý mechem a rostou na něm tyhle krásné a obří choroše. Teda nevím, jestli to patří mezi choroše, ale já všem houbám tohohle typu říkám choroš. Podle googlu je to prý lesklokorka ploská. Je to prý zázračná houba stejně jako ten řepík na začátku. Prý se jí přezdívá houba bohů nebo houba nesmrtelných. Však si to přečtěte sami TADY. No a ta spodní má snad půl metru na šířku. Pro porovnání velikosti jsem do té vrchní lehce zabodl kudlu.


Stíny se už hodně prodloužily a v lese začíná být šero. Bohužel taky začalo foukat a tak se mi moc nedaří vyfotit kytičky, aby byly dokonale ostré. Tady jsem kvůli identifikaci fotil snad pětkrát, když vítr na vteřinu ustal. Sice ji znám od vidění, ale nevěděl jsem, jak se jmenuje. Je to sadec konopáč. Je to překvapivé, co najednou poznávám léčivek. On konopáč je totiž taky moc užitečná kytička, kdo má zájem o podrobnosti, může se podívat SEM.


Tak tuhle bylinku znám z jara, tu jsem totiž někdy na přelomu května a června identifikoval jako turan roční. Květy má velké asi jako sedmikráska a výška je nejspíš podle stanoviště. Ostatně barva okvětních lístků se taky mění asi podle stanoviště. Doma na zahradě máme turany vysoké asi dvacet centimetrů a s bílými okvětními lístky a tady v lese jsou skoro metrové a s lístky lehce do modra.


Na kostele právě odbíjí klekání. Musím říct, že je to perfektní informace o čase, když si na to člověk zvykne, nemusí mít s sebou ani hodinky a ví, že už je šest a je čas pomalu otočit kroky k domovu. Právě jsem ale došel k velkému mraveništi, které tu snad před dvěma lety nebylo. Když jsem tu tehdy procházel, musel bych si ho všimnout.


Sestupuju z Křiviny a pomalu se stáčím k domovu. V řídké a vysoké smrčině mě zaujme takhle odhrabaná hlína. Podle mě tady něco hledalo srnčí. Po prasatech by to vypadalo jinak a bylo by to víc rozryté do hloubky. Tohle je do vějíře, takže si myslím, že to bylo spíš kopýtkem než rypákem. Taky jsem navíc koutkem oka zahlédl mizející srnku. Třeba to udělala ona, nevím, ale vypadalo to hodně čerstvě.


Sešel jsem k cestě a potom do husté mladé smrčiny, kde byly suché větve snad všude a až skoro k zemi a taky hodně prořezaných a suchých smrčků leželo na zemi. Rozmýšlel jsem se, jestli to nemám obejít, ale řekl jsem si: „Nebuď měkej.“ a pustil se rovnou do té džungle. Slunce sem nedopadalo a bylo tu dost šero.


Až skoro na konci té houštiny jsem zahlédl nějaký pohyb ve větvích. A hele veverka, říkám si. Hlavně ji nevyplašit. Ale chovala se nějak divně, ne jako veverka. Taky se mi zdálo, že má trochu jiný tvar těla. Tak jsem ji zkusil vyfotit, i když jsem měl nasazený objektiv na makro záběry, který moc nepřibližuje a nemá stabilizaci. Proto jsem si opatrně sedl na zem, skoro nedýchal, zpevnil tělo, zaostřil a cvakl.


Po chvíli jsem zkusil přenastavit alespoň foťák a zkusil cvaknout znovu. Po přiblížení fotky na displeji jsem zjistil, že je to kuna. Moje první fotka kuny v přírodě v životě. Paráda! Srdce mi bušilo až do uší.


Kuna mě zpozorovala a začala štěkat. Nejen, že štěkala, ale celkem neohrabaně slezla dolů, na chvíli se zastavila a pak popošla blíž a vylezla na nedaleký strom. Skrz větve se mi ji nedařilo zaostřit a tak jsem to nějak zkusil na blint. Fotka bohužel moc nevyšla, byla by parádní. 


Kuna po chvilce nadávání vylezla nahoru. Po další chvíli ale slezla dolů a začala mě obcházet. Vždycky si ale vybrala místo, kde jsem ji foťákem nedokázal ulovit. Bál jsem se pohnout, abych nepřišel aspoň o ten zážitek.


Když kuna odklusala pryč, zaslechl jsem na blízkém stromě, ale až v koruně další štěkání. A hele, další kuna. Takže to bude asi páreček. Sameček sondoval terén a samička nadává z výšky. Teď už jsem si sundal batoh a vyměnil objektivy. S teletem se mi ale nepodařilo zaostřit ani tu druhou kunu. Autofocus se chytal pořád nějakých větviček.


Samička v korunách tancovala a přeskakovala z jednoho stromu na druhý. Tohle je asi jediná celkem slušná fotka, co jsem vybral snad z padesáti neostrých a rozmazaných, jak jsem zkoušel pořád přenastavovat foťák a snažil se prokousat zaostřováním skrz milion větviček k poskakující šelmě. Potom už zalezla mezi husté jehličí a nezahlédl jsem ani ocásek, jen slyšel, jak na mě štěká.


Tak to byl můj vzácný a hodně silný zážitek. Vůbec celá výprava byla boží. Strašně jsem si to užil. V podstatě bych se s vámi mohl rozloučit a pohledem na tuhle nádherně rozkvetlou louku nad Křivicemi mou výpravu uzavřít. Taky jsem to tak naplánoval a tuhle fotku dělal jako závěrečnou. Doma mě čekalo ještě jedno překvapení.


Kudlanka ! Neuvěřitelné. Když se u nás na zahradě a okolí před zhruba deseti roky začali ve větší míře objevovat křižáci pruhovaní, tak mě to překvapilo. Když se před pěti lety u nás na dřevě objevil otakárek fenyklový, nevěřil jsem svým očím. Ale, když teď vidím kudlanku nábožnou přímo u sebe na terase, je to pro mě hotový zázrak.


Tak moje výprava nakonec nahouby nebyla. Ba naopak. Přinesl jsem si toho domů spousty. Pár hub, dost škrábanců, jedno klíště, zásobu fotek a hlavně mraky zážitků. Prostě člověk musí šanci i obyčejné procházce v okolí domu, mít oči otevřené a svět se už o zážitky postará. Mně je nabídl měrou vrchovatou. Bylo to prostě super. Děkuju.

PS: z hub jsem udělal svou vůbec první smaženici v životě a všem doma naštěstí moc chutnala, bylo jí ale opravdu jen na ochutnání.


CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře