Údolím Střely – díl první

4. červenec 2023

Tohle je první díl ze šestidílného fotoseriálu o našem čundru údolím říčky jménem Střela.


Začínám trochu netradičně fotkou někoho cizího ve vlaku. V Hradci si ke mně přisedly dvě dámy, ze kterých se vyklubaly dvě turistky nabité energií, které míří na několikadenní trek do Italských Alp. Jarmila vlevo slaví neuvěřitelné sedmdesátiny. Shodou okolností zná tátu mého kamaráda Borise z Náchoda. Druhá dáma Eva bydlí o kousek dál v Broumově (pokud se dobře pamatuju). Prokecal jsem s nimi celou cestu až do Prahy a po přestupu na další vlak jsem je našel znovu a jeli jsme spolu ještě na Smíchov, pak utíkaly na bus. Já pokračoval dál směrem na Beroun. 


Na téhle trase podél Berounky se z vlaku otevře jen na vteřinu okno mezi stromy a horami a můžete spatřit hrad Karlštejn. Zkusil jsem ho za jízdy vyfotit a vyšlo to. Paráda.


Další hrad, který je z následujícího vlaku z Berouna na Rakovník vidět, je Křivoklát. Na pořízení snímku už je trochu víc času, asi pět vteřin. Tak jsem to využil a zkusil ho cvaknout. Tentokrát jsem koukal z otevřeného okna a nepřekáželo mi sklo vagonu.


Celou cestu jsem stál u otevřeného okna vagonu, takže jsem si užíval neskutečné výhledy na Berounku, chatičky na strmých svazích a skalách nad ní i na malebné vesničky podél tratě. Před zastávkou Pustověty jsem si všiml, jak se krčí tak malinká stavbička pod vysokou kamennou zdí a musel jsem znovu na sedadlo sáhnout pro foťák a cvaknout to.


U obce Šanov mě zaujal tenhle rádoby zámeček. Doma jsem pak zjistil, že je to luxusní hotel s honosným názvem Chateau Šanov.


Jak je na fotce vidět, zastavujeme v Pšovlkách (nebo Pšovlcích? 🙂 ). Tady vůbec mají vísky často zvláštní názvy – již zmíněné Pustověty, Senomaty, Kosobody, … No, ale kvůli názvu jsem to nefotil. Ve vlaku se mnou jela tahle babička. Dědeček jí přijel naproti s kárkou a v ní měl hole a vodu. Od babičky si vzal batoh na kárku a dal jí ty hole. Ještě chvíli si povídali s panem průvodčím a pak jsme jeli dál.


Z ničeho nic zastavujeme za zastávkou Jesenice uprostřed polí. Strojvůdce troubí a štiplístek přichází od strojvůdce a volá na mě“ „Foť to, foť to!“ A já koukám do pole a jsou tam tři pštrosi. Ne, to nejsou pštrosi, to jsou jeřábi. V životě jsem tohohle ptáka na vlastní oči neviděl. Prý tady hnízdí a furt se motají kolem tratě. Jsou sice asi dvacet metrů daleko, ale zkouším to, snad to vyjde. Bomba!


Když jsem ukazoval štiplístkovi lístek kouknul na něj a pak na mě a povídá: „Když myslíš …“. Divím se a ptám se, jestli je ten můj cíl taková díra. Prý je, ale shodujeme se, že příroda nad vesnicí je fakt krásná a to je můj cíl. Ne nějaká vesnická kultura 

Takže opravdu vystupuju v díře s dalším divným názvem Krty. Můj osobní fotograf je fakt pako. Dá foťák nakřivo, zaostří na fasádu a ještě mi ani neřekne, že zakrývám rukou nápis na zastávce. No, hlavně, že jsme tam aspoň celí – já, batoh a zastávka. Konec jízdy a lelkování a hurá do kopce do přírody.


Můj první cíl je Čertův kámen. Je spojený s pověstí o krtském chalupníkovi, který přečůral čerta. Ten na tomhle kameni vztekle dupal a zanechal tam otisky svého kopyta. Mapy.cz uvádějí chaotický text, co jsem si musel nějak počeštit: „Čertův kámen je spjat s pověstí o krtským chalupníkem přechytračeném čertovi, který na tomto kameni vztekle podupával zanechav na něm podkovovité prohlubně.“


Od Čertova kamene mířím dál nejkratší cestou k mému následujícímu cíli. Nejkratší cestou znamená po sotva znatelných pěšinách zvěře a ne lidí.


Odměna je sladká. Nejen pohled na dvě krásné mladé maminky na pikniku se svými ratolestmi, ale i tenhle krásný zatopený lom. Jmenoval se Horní lom – asi je z místních lomů nejvýše položený. Pokračuju ale dál. Drápu se po jeho skalní straně do lesa a pak opět cestou necestou k dalšímu cíli.


Mým nejvyšším bodem a cílem je další kámen. Tentokrát Boží. Někdo mu říká kámen, někdo skála. I ta je opředená pověstí, která je o osiřelých dětech, které tady byly obdarovány a nasyceny, asi neznámo, kým.


I já mám v plánu se tady nasytit. Ale vím, kým. Děkuju za výbornou sekanou miláčku. Po jídle a pití mírně sestupuju k dalšímu lomu.


Tentokrát je to lom Prostřední a s ním související Krtské skály. V nich se už od první poloviny 17. století lámala žula, největší těžba tady probíhala ke konci 19. století. Proto jsou tu všude kolem stopy po těžbě.


Pohled z jiné strany krásně ukazuje, jak zelený mech schovává a zaobluje terén pod sebou.


Kousek pod Prostředním lomem je „suťovisko“ se skalami v pozadí …


… a hned vedle suťoviště je rybníček zelený jak brčál.


Konec kochání a nořím se opět do lesa k dalšímu lomu. Z dálky cítím vůni pečeného masa a kouř. Chlapi na Chatě u lomu si dělají piknik. Pozdravím, pochválím vůni, zaslintám a jdu dál.


I tady se dá „slintat“. Tenhle Dolní lom je v zapadajícím Slunci prostě nádhernej. Chvíli postojím a pak pokračuju dál po cestě. 


TAdy na mě jukne krásná samota uprostřed hlubokých lesů.


Musím ale z cesty pryč na louky podél Ostroveckého potoka dolů, jinak bych si hodně zašel. Je to tu jak v pohádce.


Asi tři metry ode mě se z olše vznese káně a obloukem stoupá k nebi. Nejdřív jsem se lekl, ale pak instinktivně sahám po foťáku, nastavuju vysoký ISO a zkouším ho cvaknout. Až proti nebi se mi fotka jakž takž povede a není úplně rozmazaná.


O kousek dál vyplaším srnku. Nebo, že by ji vyplašila ta káně? Srnka okamžitě mizí v lese, ale vůbec mi nevadí, že jsem ji nevyfotil. Stačí ten zážitek.


Zato o kilometr dál na mezi sedí v klidu zajda a dělá, že tam není. Ale já tě vidím kámo 🙂 .


Musím se nějak dostat k hrázi rybníka. Zkusím to skrz mokřady. Snad budou vyschlé po tak parných týdnech. Vodní tráva je tu zelená jak brčál, ale nebořím se a nic nečvachtá, paráda.


Úspěšně jsem dorazil k Velečínskému rybníku. V zapadajícím Slunci vypadá krásně. Hladina je jak zrcadlo.


Nejdřív jsem si všiml tohohle zvláštního hastrmana nebo spíš strašáka a pak za ním několika labutí. Tak jsem to zkusil spojit v jednu fotku.


Přecházím trať a najednou za mnou něco houká. Třeba jsou v tom skleníku Fík s Pirminem, říkám si.


Přicházím do místa setkání – obec Blatno. Tohle je kostel sv. Michaela Archanděla, který vznikl v roce 1782. Je památkově chráněný a taky podle toho vypadá. Nikdo nemá prachy na odpovídající rekonstrukci. Kluci opravdu v tom vlaku seděli a volají mi, kde jsem. Za deset minut budu u nich.


A tady to je. Místo našeho setkání. Bílý dům. Zbytek bandy sem dorazí asi za hodinu. Domlouváme se s hospodským, že kluci dorazí hladoví a žízniví a že nebude litovat, když posune zavíračku. Nelituje. Po pár pivech, večeři a panácích razíme na místo noclehu. Je to asi kilák odsud.


A to už je pro dnešek všechno. Zítra nás čeká první společný den a, doufám, krásná trasa a počasí.


Tohle je dnešní trasa, kterou jsem v podstatě celou (až na kilák na konci) absolvoval sám:


CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 2 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře