Nechtělo se mi
13. květen 2023
Dopoledne bylo jakž takž hezky, ale čím víc se blížilo odpoledne, začínalo se to kazit a moje chuť někam vyrazit klesala. Navíc jsem byl plně zaujatý restaurováním dvou nožíků, co jsem dopoledne koupil v Přepychách, když jsme tam se synem jeli na čumendu.
Blížila se šestá a syn povídá: „Ty nikam nejdeš?“, já, že asi ne, že se mi nechce. A on to rozlousknul jedinou větou: „Víš, že sám říkáš … Když se nechce, bývá to dost často nejlepší.“
Takže jsem se sbalil a před sedmou vyrazil. Jako moc dobrý nápad mi to ale zatím nepřipadalo. Když jsem balil, přehnala se nad námi menší přeháňka. Teď ještě trošku krápe. No, uvidíme. Vypadá to všelijak.
Hned, jak jsem dorazil do přístřešku a sedl si na postel, z vnitřku vylétlo asi třicet komárů. Jediné smysluplné řešení je rozdělat oheň. Takže jsem se do toho hned pustil. Ten špalek fakt potřebuje obnovu. Už se dost kýve, v zemi ho asi drží už jen shnilé dřevo a nahoře se taky rozpadá.
Kupodivu se moc komárů pod střechu nevrátilo, ale vrací se další déšť, tak radši dělám chlupatá polínka s jistotou na posteli. Snad stihnu rozdělat oheň, než se rozprší.
Dneska si rád křísnu, takže musím naškrábat smolničku. No, nemusím, ale chci a navíc ta vůně prosmolené borovice je neodolatelně přitažlivá. Březové kůry mám vždycky kousek po ruce. Škrábat smolničku a dělat chlupatá polínka na posteli má ještě jednu výhodu k jistotě sucha – když něco upadne mimo, shrábnu to a můžu použít na oheň. I drobounké hoblinky smolničky.
Všechno je nachystané a já si jdu křísnout. Tohle je asi čtvrtý pokus. Nějak mi to nejde. Buďto je plíšek už tupý nebo nevím. To křesadlo od JuBö je fakt tvrdý jako prase. Možná by se kluci z Bushcraftshopu měli zamyslet nad jiným dodavatelem … nebo, jestli to ostatním takhle vyhovuje? … Já měl předtím křesadlo od Light My Fire a to bylo boží. Člověk nemusel skoro vůbec tlačit a jiskry lítaly o sto šest, ale dost rychle ubývalo. Chtěl jsem s dalším nákupem udělat kšeft české firmě, tak mám teď tuhle tvrdou tyčku.
Nicméně se mi to podařilo. Je až neuvěřitelné, jak se ta březovka dokázala rychle zkroutit. Časovač samospouště jsem měl na pět vteřin a už je z ní takováhle rulička. No, aspoň, že hoří.
Březovou ruličku jsem strčil pod chlupatá polínka a přihodil navrch pár třísek. Už zase kape, tak se snad nerozprší. Mám štěstí, že duby nad mnou mají už zelené koruny, tak déšť jistě pozdrží.
Oheň frčí, teď si může klidně pršet. Vypadá to, jakoby byla už tma, ale fotku jsem radši trochu podexponoval, abych neměl z plamenů jeden velký bílý flek. Takhle jsou krásně barevné a členité. Přihodil jsem další polínka.
Je něco před osmou, jde se dělat večeře. Lampička podporující romantiku nesmí chybět. Budu ale taky muset provětrat petrolejku, aby jí to nebylo líto. Na trhách jsem viděl jednu malinkou, rezatou, co by stála za zrestaurování. A já ji blbec nekoupil. S tou velkou se mi totiž nechce moc tahat právě kvůli její velikosti. Uvidíme příště, třeba se tam znovu podívám a ještě ji budou mít a doufám, že za rozumnou cenu.
Večeře je na stole, teda spíš na posteli. Dneska jsem nechal do buřtíků zakousnout Woodlora. Většinou tuhle práci nechávám svému zavíráku. Jo a taky jsem pro změnu vzal rohlíky a kremžskou. Víno je tradičně červené, tam se nic nezměnilo.
Noc byla v pohodě, v klidu, vzbudil jsem se v šest. Nebe plechově šedé, jen na východě začíná růžovět. Večer jsem teploměr zapomněl vyndat, ale je to jedno, podle mě se teplota motala kolem deseti. Takže nic zvláštního.
Půjdu se vyčůrat a ještě zalezu do spacáku. Není nijak extra zima, ale já si jdu užít ranního zpěvu ptáčků. A hele, jen metr od boku přístřešku leží kus skořápky a na zemi druhý. Nejdřív malá potřeba, pak se vrátit pro foťák, naaranžovat a hurá do teplíčka. To by mě zajímalo, kde se tu ty skořápky vzaly. Vždyť nade mnou není žádné hnízdo. Že by je sem donesli rodiče, aby neprozradili hnízdo jinde? A proč jsou obě části u sebe? To, že by je donesli na stejné místo mi přijde jako blbost. Spíš ten kus byl větší a až tady se rozpadl.
Ještě jsem na chvíli usnul. Je po sedmé, spíš k osmé, abych byl přesnější. Ukázalo se sluníčlo, asi aby mě vytáhlo ven. Přiletěl mě pozdravit hřivnáč svým rádoby zpěvem. I káně se ozvala. O malých pěvcích ani nemluvě. Nejodvážnější byla modřinka a brhlík, ti se přiblížili snad na dva metry. Jak jsem se ale trošku pohnul, byli pryč. Tak já už teda konečně vylezu.
Jdu si hned dělat snídani, mám hlad a chuť na kafe. Dneska jsem si k vajíčkům vzal půlku cibule, co mi doma zbyla. Taky jsem chtěl vyfotit můj nezálesácký držák na pánvičku, když jsem ho minule opomněl. Teda jen vyfotit, měl jsem ho strčený v batohu. Do budoucna už mám trochu vymyšlené jeho vylepšení, aby mohl být užitečný i pro jiné věci v lese. To, co tam má kromě kleští teď, je pro mě na nic.
Když večer připravuju třísky na oheň, vždycky jich udělám tolik, aby mi zbyly i na ráno do dřívkáče. Teď už je stačí je jen říznout na třetiny a jednu nechat na chlupaté polínko.
Dneska jsem si radši nachystal k dřívkáči flašku s vodou, abych nevařil bez vody jako MINULE. To se mi fakt povedlo.
Všechno potřebné jsem naskládal do dřívkáče a jdu vařit snídani.
Původně jsem tuhle fotku nechtěl ani dělat, protože ji dělám často. Ale já ten oheň olizující můj kotlík prostě miluju. Pravda, potom doma ve dřezu při drhnutí drátěnkou ho zase trošičku nenávidím 🙂 .
Než se mi uvaří voda, nakrájel jsem si cibulku a tentokrát zapojil svůj boží zavíráček, dal jsem mu jméno Černý lev. A je fakt kvalitní, i když je z Číny. Jak se mnozí obávají kvality tam z východu – není čína jako čína.
Cibulku jsem osmahnul a dal stranou. Teď jsou na řadě vajíčka. Mám s sebou tradičně tři. Ohýnek nechávám dohořet, i takhle má dost žáru, ale zase ne moc.
No a úplně na konec na zbylých žhnoucích uhlících opeču rohlíček do křupava. Pokud se někde trošku „chytne“ přidá mu to na atraktivitě. Hlavně nesmí chytnout doopravdy. Už hodně dlouho se mi naštěstí nestalo, abych musel černotu seškrabávat. Takhle je to akorát.
Snídaně je hotová, tak dobrou chuť. Týjo, někdo mi to sežral dřív, než jsem to stihnul vyfotit.
Teď vážně. Tohle labůžo si prostě na památku vyfotit musím. Koukám, že hrnek už má docela patinu. Asi ho napustím olejem.
Je půl desáté. Jsem po snídani, mám sbaleno a frčím domů. Fotit už asi nic nebudu.
Tak přeci jen. Tenhle pohled už hodně evokuje léto. Však je taky na sluníčku krásně teplo.
A ještě jedna s prchajícím srnečkem, kterého jsem vyrušil v křoví, co jsem kolem něj procházel.
No tak jsem kecal, ještě jedna letní. Ty mraky jsou parádní, to se nedalo nevyfotit.
A tohle už je fakt poslední, přísahám. Takže všem hezké Vánoce. Jsem moc rád, že jsem nakonec překonal lenost a nechuť a vyrazil jsem. Ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
