U Vltavy – část první

25. až 26. květen 2023

Kamarádi z Harty naplánovali čundr v podstatě na tři dny, ale rozhodli se, že bude nejlepší vyrazit už ve čtvrtek odpoledne, aby alespoň dva dny byly kompletní, tedy ráno vstávat v přírodě a večer v ní zase usínat. Z celého čundru je spousta fotek, takže by to bylo hodně dlouhé. Proto jsem se rozhodl to rozdělit na tři části. Pojďme na tu první.


Je čtvrtek před půl šestou a já sedím skoro sám ve vlaku směr Hradec a netrpělivě sleduju, kdy se objeví vysněný čas odjezdu. Mám málo času na přestupy, takže by mi jakékoliv zpoždění nabouralo plány.


Už naštěstí frčíme. Počasí je naprosto luxusní. Trošku se honí mraky, ale to je spíš plus než mínus. Obloha je atraktivnější a nebude permanentní pařák.


V Hradci nasedám na Krakonoše, který má čtrnáct minut zpoždění. Naštěstí ale měl mít právě v Hradci pauzu deset minut, takže v reálu jsou to jen čtyři minuty. Snad to dožene.


Sedl jsem si do prázdného kupé a po chvíli přišla taková roztomilá babička. Sedla si a začala číst knížku. Já se futroval tvarohovým závinem (děkuju miláčku). Pak jsem vylezl do uličky a celou cestu koukal z otevřeného okna opřený o lokty, jako malej kluk. Až mi od větru tekly slzy. Tak tohle je pro mě to pravé cestování vlakem na čundr.


To jsem ale drsňák, co? Je devět večer a jsem šťastně v cílové stanici. Kluci a holky (tohle je totiž čundr i s holkama) nevědí, že jsem tu. Na jejich zvací SMS jsem totiž schválně nereagoval. Buďto to bude překvapení pro ně, že jsem přijel. Nebo pro mě a oni nebudou tam, kde očekávám, že budou.


V hospůdce na hřišti jsme se šťastně shledali. Bylo asi tři čtvrtě hodiny do zavíračky, ale nechal nás tam trošku dýl. Potom jsme se přesunuli necelý kilák do lesa a zabivakovali. Už je ráno. Větrám si postel a vařím kafe k snídani. Na mém novém RUSÁKOVI.


Bošku poď a nefoť mě. Když člověk tedy Hroch zavelí, musím mazat. Ne, vážně, když chvíli stojíme, je v lese ještě docela kosa. Ale při pochodu je to akorát. Za chvíli bude naopak hic.


Šouráme se nádherným bukovo-dubovým lesem. Za chvíli vylezeme na Oskara, tak říkáme sluníčku. Když peče, říkáme: „Oskar vraždí.“ Dneska snad vraždit nebude, ale jen hezky hřát.


Přicházíme do Bratřínova. Mají tu na kraji obce hezký rybníček. Na koupání je ta voda sice teplá dost, ale má barvu kafe s mlíkem, tak tam nelezeme.


A taky by nás mohl pod hladinu stáhnout místní hastrman.


Kraj vesnice a jak to tady mají hezký. Starosta se asi snaží. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat ve vesnici. Přestáváme lelkovat, razíme dál, třeba je tu hospoda. Hospoda tu je, ale má ještě dvě hodiny zavřeno. Vedle je koloniál, ten podle otevíračky má mít otevřeno, ale podle textu dopsaného fixem, tomu tak není. Stojí tam totiž: „Od 1.1.2023 do nevidím zavřeno.“ To je škoda. Tak jdeme dál.


První rozcestník, u kterého si můžeme vybrat, jestli doprava po zelené a pak po skoro-modré nebo doleva po zelené a pak po žluté. Míříme na Slapy a je to oběma směry skoro stejně daleko. Skoro-modrá proto, že si majitel nepřeje, aby přes jeho pozemek vedla turistická značka a ta tak začíná až kilometr od dalšího rozcestníku Pod Kolní strání. Přesto je přes jeho pozemek vyšlapaná cestička. No, pozemek, je to zaplevelený břeh potoka porostlý náletem. Vybíráme skoro-modrou, protože dál by to mělo stát za to.


Pokračujeme podle Kocáby přes několik brodů, kolem osady Askalona. Je to moc krásné údolí.


Některé chaty jsou trošku úlet, ale většinou jsou stylové a ty si užívám. Ty sem prostě patří.


Český Hollywood nebo Barrandov jinde? Ne, jen si udělali místní chataři trošku recesi. Ale je to fajn vidět na skále něco „exotického“.


Občas zvednu od země hlavu a kochám se mraky, co se honí na nebi.


Opět se noříme do lůna přírody. Terén začíná být zajímavější. A taky náročnější.


Opouštíme Kocábu a míříme do kopců. Lesní asfaltka je nekonečná, furt do kopce, ale jsou tu i skvělé výhledy, třeba tady na duby .


Míjíme i nádherné modré koberce pomněnek. Fotím je a aspoň mám důvod se zastavit. Je fakt vedro, dal bych si pauzu. Prý bude ale až nahoře na horizontu. Horizont je ale v nedohlednu.


Zastavujeme naštěstí dřív a pak odbočujeme na „Starou silnici“. Ta je sice to samé, co asfaltka – do kopce, ale je to lesní cesta a je tu víc co vidět.


Dost často mě překvapuje humor lidí, co se projevuje v takovéhle tvorbě. Stačí jedna ulomená větev na třešni.


Vracíme se do civilizace a z fotky je naprosto jasné proč a kam. Oběd a pivo, to je ten hlavní důvod.


Po osvěžení a naplnění našich bříšek se opět vzdalujeme ruchu civilizace a vplouváme do lesů.


Někdy je terén otevřený, jindy procházíme pod baldachýnem stromů a musíme se skoro ohýbat.


Jsme v dnešním cíli. Snad nejznámější trempská hospoda. Ten pán za žbrdlením je pan domácí, pan Tater, jak vzápětí zjišťujeme. Klasicky nám všem hned tyká a my jemu, jak mezi trempy zvykem. I když my jsme spíš čundráci. To znamená nezávislí.


V hospůdce dáváme polívku, večeři, piva a přicházejí poslední dva páry, které doplňují náš celkový počet na patnáct. Neuvěřitelné číslo. Tolik nás už hodně dlouho nebylo. Na závěr dávám včerejší začátek a dnešní trasu, kdyby to někoho zajímalo. Pokračování bude až v další části…

Mapa je interaktivní – dá se přibližovat a posouvat – prostě Mapy.cz.


pokračování příběhu – ČÁST DRUHÁ

CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 2 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
dav
dav
10 měsíců od zveřejnění

Ještě pamatuji starou paní Taterovou, ohnutá skoro až k zemi, až jsem se styděl, když nám nosila pivo.