Kiridashi

---

Už hodně dlouho nosím v hlavě myšlenku, že si vyrobím japonský nůž KIRIDASHI. Slovo „Kiridashi“ znamená v japonštině „vyřezat“. Tudíž je to řezbářský nůž. Já ho chci ale na jiné účely, na řezání hověziny, tedy hovězí usně (vydělané kůže bez srsti, chcete-li).

Jak tomu u mě bývá, všechno nechávám uzrát a v myšlenkách si tvořím vizi, jak to budu dělat, jaký asi bude výsledek. Často se realita od vize moc neliší, ale občas se během výroby přizpůsobím, protože všechno nejde úplně tak, jak jsem si vysnil. Tady jsem se moc neodchýlil, ale přeci jen trochu, však se to dočtete.

Impuls k tvorbě té konkrétní věci mi často dává náhoda a tak tomu bylo i tentokrát. V práci jsem našel ve šrotu zlomený pilový list ze strojní pily na železo. Řekl jsem si: „Teď je ta pravá chvíle.“ A pustil jsem se do výroby.

---

MATERIÁLY a NÁSTROJE

---

MATERIÁLY

• • borová lišta
  • list ze strojní pily na železo
  • kozinka
  • tkaloun 10 mm široký
  • chemoprén

NÁSTROJE

• • nůž
  • flexa s řezným kotoučem
  • svěrák
  • kotoučová bruska
  • šmirglpapíry
  • tužka a fix
  • posuvka

---

Tady je motiv celé akce, zlomený pilový list na železo:

---

POSTUP VÝROBY

---

ŠABLONA

Než jsem se pustil do výroby samotného nože, chtěl jsem si udělat co nejjednodušeji šablonu. Proč? Protože obrys nakreslený na papíře tužkou vám nikdy neřekne, jak se takový nůž bude držet a jestli je sklon ostří vůči ruce takový, aby se vám s ním dobře řezalo.

Takže jsem mezi odřezky (ještě, že skoro nic většího nevyhazuju) našel borovou lištu, která tloušťkou nebyla moc daleko od tloušťky budoucí rukojeti nože.

---

Na vnější stranu jsem si nakreslil zhruba mou představu o tvaru a ostří nože. Kiridashi má v drtivé většině jednostranné ostří bez fasety, tudíž je tam jediná šikmá plocha od plného materiálu do nuly. Pro praváky je tahle plocha na pravé straně nože. A to proto, že se druhá rovná plocha často přikládá k pravítku a vy si tím zajistíte to, že řez bude kolmý a přímo u pravítka. Žádným jiným typem ostří (kromě JAKUTSKÉHO a odlamovacího nože) tyhle dvě podmínky nedokážete splnit najednou.

---

Podle náčrtu jsem si nahrubo vyřezal tvar a nechal trochu přídavek, kdyby mi byl náhodou nůž v ruce malý.

---

Ve finále jsem brousil tak dlouho, až jsem se dostal dokonce na užší rukojeť, než jsem měl nakreslenou. Ještě jsem sbrousil hrany a nějakou dobu si s dřevěným „nožem“ hrál v ruce, abych se ujistil, že mi opravdu sedí. Seděl dobře.

---

TĚLO NOŽE

Vzal jsem šablonu a překreslil ji na pilový list. Mám rád co nejlepší využití materiálu bez zbytečného odpadu, takže jsem obrys kreslil co nejblíž k okraji listu. Sice jsem toho potom chvilku litoval, ale nakonec jsem z toho vybruslil a byl spokojený, že jsem to vymyslel jinak.

---

List jsem upnul do svěráku, svěrák i flexu jsem vzal ven, abych si v dílně nedělal bordel. Taky jsem nemusel svítit, protože v dílně je přítmí a ve stínu venku je skvělé světlo, abych dobře viděl na nakreslený obrys.

---

Tvar jsem vyřezal nahrubo, rukou sesbíral všechny odřezky a ty drobné plus piliny sesbíral magnetem. Přeci jen nechci, aby si někdo píchnul kolo, nebo aby si to někdo vrazil do nohy, když chodíme občas naboso.

---

Původně jsem finální tvar chtěl vybrousit taky flexou, ale nakonec jsem vzal výřezek do práce a na velké strojní kotoučové brusce všechno hezky s podpěrou vybrousil. Kupodivu šel materiál docela ochotně brousit a moc se nehřál, ani jsem ho nemusel chladit ve vodě.

Fixem jsem začernil konec, kde bude ostří. Úhel chci mít 20°, což je ještě méně, než má řezbářské dláto (na měkké dřevo má mít 22°a na tvrdé 24°). Spočítal jsem si přes tloušťku a tangens 20°, že potřebuju mít rysku 6,7 milimetrů daleko od hrany. Takže jsem na posuvce nastavil tuhle hodnotu a škrábnul rysku na povrchu. Vím, že se to nemá posuvkou dělat, ale nechal jsem na listu původní barvu, kterou jsem proškraboval, takže posuvka nijak neutrpěla.

---

Potom jsem opět na stejné kotoučové brusce, ale z boku kotouče brousil ostří. Tentokrát jsem musel chladit dost často. Občas se mi stalo, že začala ocel měnit barvu, když jsem moc přitlačil nebo brousil delší dobu. Nevýhoda chlazení je ale ta, že pokaždé musím nasadit nůž ke kotouči pod stejným úhlem, což já nedokážu. Takže jsem brousil a opravoval a brousil a opravoval.

Nakonec jsem byl celkem spokojený. No spíš už jsem si byl jistý, že to líp už nedokážu. Výbrus vypadá jako plochý, ale je mírně vypouklý. Takže jsem se rozhodl udělat místo té jedné rovné plochy výbrus konvexní, tudíž právě takhle vypouklý. Je skoro stejně řezivý, ale na břitu je pevnější. Takže jsem z nevýhody udělal výhodu. Jedna nevýhoda ale zůstává – broušení do ostra je náročnější.

---

OMOTÁVKA

Hotový tvar a ostří nahrubo jsem vzal v práci do pískovačky a barvu otryskal. Taky se tím sjednotil povrch. Vzal jsem do ruky šmirgly a začal vyhlazovat vrypy po brusce jak po obvodu, tak i na ostří. Řeknu vám, že větší pakárnu jsem asi ještě nezažil. Tenhle list má tvrdost 64-65 HRC (Rockwellů). Mimochodem, standardně se dělají nože od 55 HRC (Mikov) do 62 HRC (nože z práškové oceli Elmax a středy japonských kuchařských nožů). List musí být tvrdý, aby mohl řezat jiné železo. Je prokalený celý a ne jen na zubech. Šmirgly ten materiál skoro vůbec nebraly a brzo se tupily, takže jsem měl docela spotřebu. Nůž jsem vzal na leštičku na zelenou pastu, ale tam se skoro nic nezměnilo. Takže jsem toho po chvilce nechal.

Na konci rukojeti jsem chtěl vyvrtat díru, ale ani důlčík ani vrták si ani neškrtly. V ten okamžik jsem litoval, že jsem nenakreslil tvar nože kolem té už vyrobené díry, jak jsem psal na začátku. Ale prostě jsem tu rukojeť vymyslel nějak jinak, jak jsem taky psal.

V textilní galanterii jsem koupil za deset korun dva metry tkalounu. Připravil jsem si chemoprén, kousek červené kozinky a ten tkaloun.

---

Celou čepel jsem odmastil a kozinku na ni přilepil chlupatou (rubovou) stranou nahoru. Ta má totiž hezčí barvu a navíc dobře kontrastuje s celkem lesklým tkalounem. Bylo mi jasné, že se lepidlo na kov nechytne, jak má, ale potřeboval jsem, aby při budoucích operacích alespoň trochu držela kozinka na místě. Mohl bych použít i oboustranku, ale to jsem nechtěl.

Přečuhující kousky kozinky jsem potom nožem odřízl.

---

No a tady je vidět úplné finále. Tkaloun jsem omotal kolem čepele s kozinkou ve tvaru mašliček, tedy v japonském stylu Hishigami, jaký je na katanách, aby byl Japonec kompletní.

Přečuhující kozinku jsem opět odřezal, aby nikde nepřečuhovala. Mašličky dodávají svou hrbolatostí jisté držení v ruce. Ale vůbec netlačí do ruky.

Když jsem měl omotávku hotovou, pustil jsem se do finálního ostření. Šmirgly jsem v tu chvíli nenáviděl tak, že jsem zkusil brusný kámen, který mi dal kamarád Milan. Šlo to s ním o sto procent líp, fakt děkuju. Teď kudla řeže obstojně papír. Ještě ji doladím na brusné pastě na kůži a bude snad i holit. Uvidíme.

---

Konec tkalounu jsem na druhé straně ukončil klasickým dvojitým uzlem a konce provlékl pod mašličkou. To, co přečuhovalo jsem odřízl nožem. Stejně tak kozinku, jako na lícové straně rukojeti.

Uzel nijak netlačí, protože těsně před tím místem mám položený malíček. Jen lehce se jím uzle dotýkám ze strany a tudíž uzel vlastně vůbec nevnímám.

---

Mám velkou radost, že jsem svou vizi dotáhl do konce. Broušení do stavu, kdy ostří holí, byla stejná pakárna jako broušení ostří na hrubo. Fakt je to tvrdý jako prase.

Kdyby někdo vědět, jak se dělá omot na katanu, tady je návod. Je to v angličtině, ale podle fotek to jde celkem dobře pochopit. Hlavně nesmíte omotávku (tkaloun) kroutit, ale jakoby lámat. To tam taky autor zdůrazňuje.

Co vy, máte nějaké vize a daří se vám je uskutečňovat?

---

HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.