Kostěný Jakut

Kostěný Jakut

Nevím, co mě k jeho výrobě vedlo, ale asi nějaký vnitřní popud. Uklízel jsem si pod ponkem a narazil na kost z lesa, kterou jsem přinesl domů minimálně před rokem. Když jsem tu kost teď uviděl, nápad byl na světě. Asi to bude i tím, že se na fórech, co sleduju, poslední dobou ukazují a probírají nože dělané podle předlohy východosibiřského národa Jakutů.

Nikdy jsem neměl potřebu si takový nůž koupit, zase tolik mě neuchvátil, ale ten tvar mi připadal zajímavý a při pohledu na kost pod ponkem jsem si prostě řekl, že si ho vyrobím a to právě z té kosti. Ona má totiž kost na výrobu čepele s prohlubní ideální tvar – je kulatá a dutá.


U ostří jsem měl tedy představu jasnou, z čeho bude. Horší to bylo ale s výběrem dřeva rukojeti. Během let jsem nasyslil pár kousků dřeva z různých stromů. Chtěl jsem teď takové, které by bylo tmavé a kontrastovalo s čepelí. Miluju švestku, to by mohlo být ono, ale z té už jsem rukojeť vyráběl na ŘEZBÁŘSKÝ MININOŽÍK. Vždycky jsem taky chtěl udělat něco z akátu, tak teď nastala ta vhodná chvíle.


Takže mám kost z lesa a špalík z akátu, jdu na to:


Na kost jsem podélně nakreslil jakž takž rovnou čáru, kost upnul do svěráku a řezal tak nějak podle čáry pilkou na železo. Ze začátku to šlo úplně v pohodě a taky jsem si dokonce myslel, že uvnitř kosti není žádný morek, prostě nic.

Pak jsem dospěl do bodu, kdy se pilka dotýkala svým rámem kosti a já nemohl dál. Co teď? No, zkusil jsem to dát rám pilky do strany a hlídat, jestli pilka nezajíždí mimo čáru a případně jí domluvit. Docela to šlo, myslel jsem, že bude zatáčet víc.

Když jsem se blížil ke konci kosti, začal z řezu ukapávat tuk, takže není úplně prázdná. Podařilo se mi kost v pohodě doříznout až skoro do konce. Těch posledních pár říznutí jsem už radši dělal v ruce jen s kostí opřenou o ponk.


Vnitřek takhle podélně rozříznuté kosti savce jsem vlastně viděl na vlastní oči poprvé v životě. No, čerstvá kost pro mě dál zůstane tajemstvím, ale mám jednu v mrazáku, tak k tomu snad jednou dospěju. Tahle ale ležela v lese nevím jak dlouho, takže se vnitřek asi moc nepodobá nějaké čerstvé. Uvnitř bylo něco jako tuhé sádlo nebo lůj.


Tak jsem vše vyškrábal a začal kost čistit šmirglem. Asi jsem měl použít nějaký odmašťovač, ale nepoužil, prostě jsem se té mastnoty v podstatě zbavil obroušením. No nezbavil jsem se jí úplně, protože kost i po týdnu trochu smrdí. No poučení pro příště, zkusit ji odmastit.


Obrousil jsem středně hrubým šmirglem i druhou – vnější – stranu kosti, abych měl jistotu, že není nikde prasklina a že má cenu pokračovat. Všechno v pořádku, takže jedeme dál. Nasadím jemnější šmirgl, ať to taky k něčemu vypadá. Takže začátek byl broušený dvě stě dvacítkou a teď ještě finále o stovku výš. Líbí se mi, jak vylezly ty škrábance a tečky a zbytek je hladký.


Řez pilkou je trochu do oblouku, podvědomě mě k tomu totiž sváděl už při kreslení vodící čáry lukovitý tvar kosti. Takže teď jsem musel vytvořit jeden bok plochý a po celé délce rovný. Nastalo u mě taky dilema, které strany (z pohledu kloubů) se zbavit, abych měl co nejmíň broušení na té ploché straně s prohlubní.

Jeden kloub jsem po zvážení situace tedy odřízl a u jeho strany si naskicnul špičku kudly. Postupným zabrušováním boční roviny jsem se sice k vysněnému tvaru trochu blížil, ale nebylo to ono, musel jsem si předek čepele vybrousit nejen ubíráním zboku i svrchu a zespoda. Bylo potřeba však dávat pozor, abych neodbrousil moc a zůstala mi tam nějaká plocha vedle prohlubně, no povedlo se.


Když už jsem měl tvar čepele hotový, musel jsem se rozhodnout, jak dlouhá vůbec bude. Prostě jsem si řekl, že plus mínus nějak takhle dlouhá bude asi nejhezčí a opatrně od toho místa začal ubrušovat z obou stran šířku a tvořil takzvaný řap, tedy část, která bude ukrytá v rukojeti. Tím jsem na čepeli zatím skončil.


Teď přišla na řadu ručka. Z akátového špalíku jsem uřízl kousek velký asi čtyři krát dvanáct centimetrů. Tloušťka špalíku byla asi tři centimetry. Tenhle polotovar by měl v pohodě stačit i s rezervou.


Jelikož jsem chtěl klasický Jakutský tvar čepele, tedy v průřezu vajíčko postavené na špičku, nakreslil jsem si na přeložený papír polovinu vajíčka. Podle obrysu jsem pak do papíru vystřihl otvor. Díky přeložení je tvar osově souměrný.


Oba konce dřívka jsem zabrousil a z jedné strany vyvrtal otvor desítkou vrtákem. Otvor jsem umístil přímo doprostřed, tedy do průsečíku úhlopříček. Zasadil jsem do něj čepel a navzájem je spasovával a dopilovával, dokud čepel neseděla pěkně na čele odbroušeného dřevěného špalíku.


Přes čepel jsem nasadil vystřiženou šablonu a zjistil, že nemůžu umístit osy vystřiženého vajíčka na osy špalíku a tedy i na osy díry. Vypadalo by to fakt debilně. Podle mě je totiž nejdůležitější, aby v ose rukojeti nebyla celá čepel, ale osa ostří. U normálního nože je to to samé, ale Jakut má čepel jen na jednu stranu.

Musel jsem tedy šablonu asi o půl centimetru posunout do strany vůči díře. Tak tak mi to dalo s okrajem dřívka. Na druhé straně jsem se zase modlil, abych se potom při broušení tvaru neprobrousil do předvrtané díry.

Vyosení jsem si přenesl i na druhé čelo špalíku. Šablonu jsem radši zrcadlově převrátil, abych měl jistotu, že vpravo bude stejný tvar na obou stranách a vlevo taky. Sice to bylo zbytečné, ale člověk nikdy neví, že?


Nejhrubší opracování jsem udělal rašplí. Je sice stará, ale šlo to celkem dobře. Nejdřív jsem udělal kolem dokola jednu stranu a pak druhou. Upínání přímo do čelistí a tudíž i jejich otlačení do dřeva jsem řešit nemusel, protože jsem na další úběr nechal ještě dost silnou vrstvu.


Pak už jsem jen brousil a brousil a brousil. Až jsem se probrousil do stejného vajíčkového tvaru na obou stranách. Ručku jsem nasadil na řap čepele a zjistil jsem, že se mi to takhle fakt nelíbí. Ručka mi připadala moc humpolácká. Držela se pěkně, ale u čepele byla opticky moc tlustá.

Takže jsem přední vajíčko zmenšil asi o dva milimetry ze všech stran a znovu brousil a brousil, tentokrát jakoby do kužele. Nová zkouška s čepelí. Teď se mi to fakt líbí. No a v ruce je to vajíčko zmenšující se směrem dopředu naprosto boží. Ani jsem to nečekal, že se to může ještě takhle zlepšit.

 


Když jsem měl o tvaru rozhodnuto, přišly na řadu jemnější šmirgly a už jsem ladil jen povrch a hrany. Používal jsem hrubosti od 100 přes 220 až do 440 grit. Přemýšlel jsem, jak dosáhnout lesku, jako mají nožíři na svých ručkách. Zkusil jsem ještě jemnější šmirgly a ty pak i v kombinaci se lněným olejem. Bylo to lepší, ale stále to nebylo ono.

Tak jsem chvíli uvažoval, co dál. Až mě to trklo, vyleštím to vrtačkou s nasazeným hadrákem, tedy kotoučem ze sešitých koleček látky. Naštěstí jsem doma měl jeden nepoužitý a taky bílou leštící pastu. Ta mnou běžně používaná zelená na kovy se dostane do dřeva a je to fakt hnusný, to už mám vyzkoušené. Takže jsem to zkusil poprvé tou bílou – týjo, paráda, to se mi fakt líbí, to je ono.

Když už jsem měl vyleštěnou ručku, pustil jsem se i do čepele. Nejdřív jsem ji přebrousil čtyři sta čtyřicítkou a pak taky vyleštil pastou a hadrákem. Wau, to byl lesk. Teď už to jen nějak inteligentně spojit dohromady.


Jelikož jsem chtěl nůž jen výstavní, nikoli na práci, mohl jsem si dovolit to trochu ošulit. Na řapu jsem udělal malé důlky na jeho hranách. Do díry v ručce jsem natlačil roztavený plast z tavné pistole a do něj vsadil řap čepele. Chvíli čepel porovnával, aby byla perfektně v ose ručky a nepootočená a pak už jen držel a čekal, až tavka ztuhne. Povedlo se a kupodivu to i dost drželo.


Teď už jen zbývalo zašpuntovat díru po vrtáku. Potřeboval jsem na jedné straně čepele tvar čočky a na druhé tvar srpku měsíce. Chtěl jsem to taky udělat z kontrastního dřeva oproti tmavému akátu a potřeboval jsem, aby bylo měkké. Vyhrála to moje oblíbená borovice a to nejen proto, že jsem měl právě po ruce borové třísky na zátop. Prostě ji mám rád.

Tvary jsem vyřezal nožem a prohlubeň v půlměsíci vyďoubal žlábek malým “U” dlátem. Celý tvar zátek byl na konci menší než díra a postupně se zvětšoval, aby tvořil klínek. Ty dva klínky jsem pak zarazil z každé strany čepele, co to šlo. Klínky se trošku dírám i přizpůsobily a krásně vyplnily celý jejich průřez.


Pak už jsem jen řezbářským nožem odřezal přebytky a začistil dohladka čela kolíků. Ve finále jsem celý nůž natřel mou oblíbenou pastou ze včelího vosku a lněného oleje. Sice se už oproti leštěnému povrchu moc nezměnilo, ale pastu mám rád a je to takový konzervant.

A mám hotovo. Uf. Takže teď jen nafotit, ať mám dokumentaci hezky ze všech stran. Dost se honily mraky po obloze, takže první dvě fotky jsou pod mrakem a druhé dvě jsou při plném slunci. No ale jde to. Na těch prvních vynikne lesk a na druhých zase barvy.


Teď, když píšu tyhle řádky, mi připadá, že jsem kudlu vyrobil rychleji, než píšu tenhle článek. Není to sice pravda, ale textu je, koukám, fakt dost. Taky jsem si uvědomil, že jsem po celou dobu výroby Jakuta nikde nic neměřil, všechno je děláno od oka.

Doufám, že jste si hezky početli a prokousali se textem až sem. Taky doufám, že se vám kudla líbí alespoň z části jako mně. Mně se teda líbí ukrutně. Pokud budete mít chuť, pusťte se taky do něčeho podobného a vzpomeňte u toho na naše klukovská léta, kdy jsme z nalezených prkýnek a klacků stloukali nebo jen svazovali kříže – pro nás to byly opravdové meče. Já jsem si během výroby tedy vzpomněl několikrát.


Jestli tě zajímá tohle téma, tak hned pod čarou (za takovou knížkou) je na podobná témata odkaz. Dále se dají vyhledat stejná klíčová slova – za lístečky. Ještě se dá přeskakovat na PŘEDCHOZÍ a NÁSLEDUJÍCÍ článek.

Líbil se ti článek? Dej palec nahoru.
Chceš poslat článek dál přes Facebook? Klikni na Sdílet.

Pokud se budeš chtít na něco zeptat, napiš mi e-mail na adresu: info@boskuvsvet.cz