Zima i jaro – první díl
24. únor 2024
Když teď nad fotkama hodnotím tenhle čundr, bylo to parádní, občas překvapivé, ale hlavně super chození sice v blátě, ale v té naší krásné krajině. Tentokrát to moje vyprávění rozdělím na dva díly, bylo by to jinak moc dlouhé. Druhý díl bude sice kratší, ale pro mě byl v realitě stejně „výživný“.
Moc děkuju kamarádovi Michalovi za identifikaci toho, co je vidět na fotkách na obzoru. Má to tu prochozené a hlavně proježděné na kole křížem krážem. Sem tam jsem si něco našel sám, ale on většinu neomylně identifikoval. Co neurčil, našli jsme společnými silami.
Další z letošních víkendových čundrů je tu. Vyrážím skoro za tmy, abych byl za svítání na místě. Jedu vlakem do Teplic nad Metují. V noci lilo. Teď je obloha sice zatažená, ale je vidět, že to není jednolitá deka a snad ta dobrá předpověď Norům vyjde (věřím totiž převážně appce yr.no)
Bolehošť, první vlaková zastávka na trati. Z vlaku pozoruju poskakující a křičící straky. Už je tu sleduju několik let. Vždycky si říkám, že sem budu muset někdy zajet s teleobjektivem a nafotit nějaký pořádný fotky. Já totiž ještě kvalitní fotku straky nemám.
V Náchodě jsem přestupoval a se mnou nastoupila veselá parta důchodců z Klubu českých turistů v Červeném Kostelci. Jedni manželé si sedli ke mně a po chvíli jsme si začali povídat. Pán je původně ze Špindlu a já z Harty, což je fakt kousíček od sebe. Svět je malej.
Jsem v Teplicích. No, vypadá to tu zajímavě. Snad se mlha zvedne a já něco uvidím. Ale i takovýhle pohledy mají něco do sebe.
Koukám, že sem přijel Martin na bílém koni v únoru a ne v listopadu.
Vážně, nevymýšlím si. Tady normálně leží poprašek sněhu. To jsem fakt nečekal.
A na některých kopcích okolo je ho ještě víc. Takže bych měl překvapivě letos jeden zimní čundr zimní a ne jarní? Uvidíme.
Skoro všude jsou mraky, ale na Hejdu svítí sluníčko. Snad se ho taky dočkám.
Jdu po žluté Mackově cestě a míjím Mariánskou kapličku. Vypadá jakž takž udržovaně, ale ta borovička ji možná brzo roztrhá základy.
První překážka na trati. Kvůli téhle zaparkované vyvážečce budu muset do kaluže. Na prudkým břehu bych si dal na hubu a na druhý straně to nejde.
Jak jsem potom zjistil, ta kaluž byla to nejmenší. Dvě stě metrů za vyvážečkou byla cesta posetá spoustou smrkových větví odřezaných od kmenů. Takže taková překážková dráha. Ale jsem za ní a můžu se konečně koukat i jinam než pod nohy. Nebe se občas ukáže mezi mraky plujícími v silnějším větru.
Cestou míjím spoustu zajímavých stromů. Třeba tenhle habr mě zaujal. Některé větve míří u kmene nahoru, jiné dolů.
Jsem v místě mého prvního cíle. Vzadu je vidět zámek Skály neboli Bischofstein. Ti, kdo ho znají, mu říkají Bišík nebo Bižík. Mapy.cz o něm píší: Barkokní venkovský zámek stojí na Skalách od roku 1666. Na místě poplužního dvora jej nechal postavit královéhradecký biskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka a používal jej jako letní sídlo. V současné době zámeček slouží jako hotel a restaurace. To ale není můj hlavní cíl a tak pokračuju kousíček dál.
Přicházím k Černému jezírku. Tohle malé skalní jezírko získalo své jméno podle tmavého zbarvení vody a to je způsobené rašelinou na dně.
Od jezírka stoupám výš ke skalám. Skalní věže tu mají zajímavé názvy, jako ostatně hodně skalních věží. Najdete tu Rákosníčka, Metrosexuála, Neřáda nebo Věž Járy Cimrmana.
Stoupám pořád výš. Tahle borovice to už má asi za sebou, ale všimněte si toho smrčku za ní, jak se kroutí ze strany na stranu.
Doufám, že ty schody z trámků nebudou moc klouzat. Tím sněhovým popraškem tu přede mnou ještě nikdo nešel, takže sem v zimě moc lidí nechodí nebo je sníh opravdu čerstvý.
Už se blížím k hlavnímu bodu mého zájmu. Na věži napravo jsou vidět vysekané kapsy pro stropní trámy, takže i z téhle strany tu stálo nějaké stavení.
To je ono. Zřícenina hradu se stejným názvem jako zámek – Skály (Bischofstein). Hrad byl založený na konci 14. století, později byl pobořený Slezany. Hrad byl potom ještě obnovený a využívaný až do poloviny 16. století.
Na nádvoří vstupuju dochovanou klenbou. Je vidět, že tenhle princip seskládaných kamenů vydrží věky.
Pod klenbou nechávám batoh a stoupám úzkým a nízkým otvorem výš až na vrchol skalní věže.
Je tu úžasný pohled na pocukrované smrky. Tady to fakt vypadá ještě jako v zimě.
Tyhle skalní útvary mě lákají k tomu, abych si je ještě trochu objektivem přitáhl a zvěčnil. Ta černá věž uprostřed je podle mě Skalní věž Biskup někdy označovaná jako Mnich.
Mezi mraky v pozadí prosvítají nějaké hory. Nepamatuju si směr, kterým jsou. Musím si asi do budoucna s sebou brát buzolu a notýsek, abych si to zapisoval, pokud budu chtít vědět, co jsem to fotil. Moje zrcadlovka totiž nemá GPS. Mobil mi sice napíše, odkud jsem fotil, ale směr objektivu při focení asi nikam nezapisuje.
Tady to vypadá tak, jako by se na louku valilo světlo a postupně ji chtělo celou pohltit.
Přes krajní věž skalního masivu Junácká vyhlídka je mlhavě vidět stolová hora Ostaš. Jméno Ostaš je odvozeno od svatého Eustacha (Ostacha), patrona myslivců a lovců.
Vracím se z vyhlídky a chystám si snídani. Ve vlaku jsem něco sezobnul, ale tohle je opravdová snídaně. Jen jsem narovnal věci na prkýnko, jako zázrakem na mě posvítilo sluníčko. Dneska poprvé.
Za chvíli zase zmizelo za mrakama. Ta malinká modrá skvrna vlevo od bílého fleku (sluníčka), to je ta dírka, kterou na mě na chvilku dopadaly paprsky.
Po snídani se tu ještě porozhlížím. Mají tady zajímavé rytiny. Vlevo je znak hradeckého biskupství, EKH nahoře znamená Episkopus Králové-hradensis. V býčí hlavě vpravo je vyrytá podoba asi hradní věže, kostela nebo zámku a dva kopečky s vycházejícím sluncem.
Vracím se dolů k jezírku a obcházím ho. Potkávám mladou rodinku a z dálky vidím jednoho místního, jinak je tu klid.
Vzadu jsou vidět skalní věže Andulka, Hlídač váhy a Toník.
Už se zase ukazuje trošku modro. Je nad nulou a tak ze stromů neustále kape voda z tajícího sněhu.
Opouštím Bišík i obec Skály a po asfaltce klesám dolů. Mám moc rád stromy samotáře. Asi proto, že jsem jim podobný. Tenhle je sice rozdvojená osobnost, ale to mi vůbec nevadí.
Sluníčko už se začíná prodírat mraky čím dál častěji.
Ohlížím se. Nalevo je vidět hora Čáp s rozhlednou a napravo Bišík, Jiráskovy skály a za nimi Supí skály. Tedy skály vidět nejsou, ale ty kopce, na kterých jsou, ano.
Sestoupil jsem až do vesničky Studnice. Hned na začátku mě vítá takováhle krásná roubenka.
A hned naproti ní další. Ta zelená ji fakt sluší.
Tady už není po sněhu ani památky. Tady už je jaro.
Jé, to by se mi moc líbilo, mít na zahradě potůček. V létě bych si do něj dával chladit pivo.
Přicházím k památníku padlých v 1. světové válce, který byl odhalený v roce 1937. Chybí mu nápisová deska, kde byl text „Heimatdank 1914-1918“. Což je v překladu asi „Vlast vám děkuje“.
Až skoro na konci obce jsou dům i stodola ověšené takovýmihle praporky.
Hned naproti je socha, postavy na ní pozná snad každý. Sousoší Kašpara, Melichara a Baltazara pochází z roku 1850. Sochy a jejich kusy se po komunismu válely po okolí. V roce 2015 se majitelé pozemku rozhodli nechat sochy restaurovat a vrátit na původní místo.
Už jsem zase na kopečku nad Studnicí a koukám zpátky na hřeben vedle téhle vísky. Mraky hrají na lukách hezkou stínohru.
Na pravé straně jsou nad lesem ty mraky úplně sněhobílé.
Opět scházím z kopce, teď budu muset ještě kus po asfaltu pokračovat. Ale paprsky v relativně mladém lese mi dělají radost. Krásně se třpytí to zlaté bukové listí.
Scházím do Horních Vernéřovic. Ty jsou součástí obce Jívka. Vedle mě je hřbitov a přede mnou kostel svaté Máří Magdaleny. Kostel byl vystavěný na místě staršího kostelního objektu ze 14. století a v roce byl 1710 upravený.
V Jívce mě nic dalšího nezaujalo a tak opět stoupám nad ni po červené. Ta ale vede dost dlouho po asfaltce a tak si cestu krátím těmihle nádhernými pastvinami až dozadu doprava.
Vlevo je kopec Záhoř a pod ním spodní konec obce Jívka neboli Dolní Vernéřovice. Vzadu je vidět kopec Ostrý a možná i Šibeník. Snad se ty mraky nad nimi nepřiženou sem.
Znovu se na vršku ohlížím. Sice kličkuju mezi kravinci, ale je tu moc krásně. Dole je vidět Jívku a nad ní vzadu se tyčí Čáp.
Z červené si dělám odbočku k měděnému dolu Bohumír. Ne proto, abych si tam udělal exkurzi, ale doufám, že tam bude aspoň lavička. Chci si dát pauzu. A z parkoviště u dolu, sice přes dráty, ale je dobře vidět stolová hora Ostaš. Je odsud osm kilometrů daleko.
Nenašel jsem jen lavičku, ale tohle krásné posezení. Napravo je ještě to samé posezení, ale bez zástěny. Sundávám boty a ralaxuju.
Po chvíli odpočinku se vracím na červenou a sestupuju do údolí k rybníku Kuprovka. Moc se mi líbí. Je zvláštní, že tenhle rybník napájí a pak z něj odtéká říčka Jívka, která je v jiném údolí než obec Jívka. A ještě zajímavější je, že tahle říčka teče do obce Jívka II, která je od té první vzdálená skoro tři kilometry. A ta Jívka II patří pod Jívku, která má obecní úřad v Horních Vernéřovicích.
Na první pohled mě upoutal ten ostrůvek s olšemi napravo. Ještě aby ne, když je tak krásně osvícený sluníčkem.
Kousek jsem si popošel po hrázi a musel si to cvaknout ještě z jiného úhlu. Nádhera.
Opouštím Kuprovku a procházím mezi dvěma bezejmennými rybníčky.
Proboha, kam mě to ta červená zavedla? Snad jsem nikde blbě neuhnul? Ne, je to fakt tudy.
Přicházím k bystřině a už z dálky slyším její klokotání. Škrábu se dolů k potoku a fotím vodopádek.
O kousek výš je další. Tentokrát musím trošku odklidit větve, aby nerušily záběr. Je to přepad z malého lesního rybníčku. Pak pokračuju mezi mýtinami vzhůru na kopec Kolčarka.
Přišel jsem na rozcestí a, než odbočím na zelenou, slezu ještě kousek na louku a kochám se panorámaty.
Tak tahle fotka je pro mě úžasná, ale i noční můra. Postupně jsme s Michalem zjišťovali, co je na ní. V popředí je pila ve Rtyni v Podkrkonoší (4km), dále vlevo je samota Ovčín (7km), za ní ten hřeben přes celou fotku je vrchovina Barchoviny (7,5km). Vlevo ty tři čárky s kouřem, to je elektrárna v Opatovicích (50km), zhruba stejně daleko od elektrárny jako je elektrárna od kraje fotky je asi katedrála Svatého ducha a Bílá věž v Hradci králové (40km). Vzadu na horizontu jsou Železné hory (80km). Ale, co je ta čárka napravo, asi komín, na to jsme zatím nepřišli.
Kdo by měl zájem fotku študovat, tak mu pošlu upravený výřez. Jsou na něm vidět dokonce i stavební jeřáby u Hradce Králové a vysílač u Roudničky. Zbytek toho, co je na fotce vidět, nevím.
Udělal jsem z tohohle místa ještě jednu fotku a na ní Michal jasně určil, že je to vysílač na Liščí hoře (14km).
Tak tohle už si fakt nepamatuju, kam jsem mířil s objektivem, ale jsou tam za sebou tři kopce a na tom prostředním je vysílač.
Tak tohle zase vím, že jsem fotil na sever a jsou to kopce (hory) Hradiště a Záhoř.
Tuhle fotku jsem původně vůbec nechtěl dělat, protože jsem jí hodně podobnou dělal před DVĚMA LETY na zimním čundru s klukama. Ale, když jsem teď procházel kolem a ucítil nádhernou vůni jídla z vězeňské kuchyně, normálně mi začlo kručet v břiše. Musím si dát někde něco k jídlu a už asi vím, kde.
Tuhle vyhlídku pod věznicí mám moc rád. Opět na ní fotím. Uprostřed na horizontu je opět Liščí hora, vpravo vzadu je podle všeho Zvičina (29km) za Dvorem Králové. Pod kopcem se asi pálí větve po těžbě.
To vlevo je Přední a Zadní Žalý (39km) a vpravo Černá hora (28km). To je můj rodný kraj.
Otáčím se na druhou stranu a tam je vidět vodní nádrž Rozkoš spolu se sily v České Skalici (15,5km)
Po silnici scházím do Odolova. Na kraji mají děti krásný domek na stromě s krásnou chaloupkou v pozadí. Pak zjišťuju, že auta u chaloupky mají pražskou SPZ …
Jo, jsem tu – Kryštofovy kameny. Tady si dám jídlo. Koukám, že je tu i ohniště, ale dost tu profukuje. Zkusím najít něco „za rohem“.
Hlavní skalní útvar postupně obcházím.
Tady je pohled zezadu. Voda a mráz udělaly své. Dneska z té ulomené hrany neustále kape kapka za kapkou.
Konečně jsem našel místo, kde si dám hodně pozdní oběd. Nasbíral jsem chvojí, klacíky na smrcích a kousek březové kůry ze suchého pahýlu. Škrtám sirkou a prd. Kůra po chvíli zhasne. Asi jsem špatný zálesák nebo je kůra už totálně na nic.
Jdu pátrat po jiné. Naštěstí kousek dál byla poražená mladá a tak jsem ji trochu oholil.
Paráda, povedlo se mi na druhou sirku rozdělat v pohodě oheň a opékám si buřtíky. Však jsem se na ně taky od věznice těšil.
Oběd je na stole. Osmahnul jsem si i chleba a zbytek cibulky, co mi zbyl od snídaně. Nalil jsem si trošku červeného na zapití.
Mám spoustu času a tak relaxuju, popíjím a kochám se tím klidem okolo. Sem tam mě vyruší nějací návštěvníci hlavní skály, ale jinak je tu klid.
Tak tohle místo jsem si vybral. Nyní je po mně uklizené. Předtím tu byl dost bordel. Ale naštěstí jen větve a ohořelá polínka.
Vyrážím dál. Tohle je pohled do Polska. Podle mě je to Mala a Wielka Sowa (32km). V popředí vlevo je kopec Hejda a napravo Rovný (9km).
Na cestách je všude bláto a sem tam mapka sněhu v pangejtě a za ním.
Dělám si trošku zacházku a scházím na opačnou stranu hřebene k tomuhle šutru, který je asi metr na délku a necelý metr v průměru. Ale to není obyčejný šutr, je to araukarit. Neboli zkamenělé dřevo. Takže tenhle šutr byl původně strom.
Opět se drápu na vrchol po neznačené lesní cestě. Ale je to super, není tu bahno.
Slunce už je hodně nízko a hraje si se světlem a stíny mezi smrky. Já stoupám na kopec Na Perném. Ale perné to není, jdu procházkovým tempem.
Jsem na druhé straně hřebene a přede mnou je Kopec Turov a v popředí krajní chaloupka v Chlívcích.
Otáčím se doleva tady je zase Ostaš, můj věrný souputník.
V pozadí se na horizontu neuvěřitelně rýsuje Ruprechtický špičák (zhruba uprostřed a víc vlevo ta souměrná hora) a nalevo od něj Světlina, Malý kopec, Březový vrch a Obírka (22km). Uprostřed vpředu je kopec Na kostele a vpravo do něj opět Ostaš.
Koukám za sebe na západ a obloha už se začíná barvit. Brzo bude soumrak.
Ještě zkouším přitáhnout Ruprechtický špičák (napravo) a jeho menší kamarády.
Potom popojdu kousek dál a koukám zase na Velkou Deštnou (široký kopec uprostřed) a Studený vrch (vpravo kopec s bílou proužkou). Je to asi třicet kiláků daleko.
Trošku jsem zabloudil a tak se vracím. Někdy se to ale vyplatí. Tenhle pohled je taky super. Je to křížek s Ježíšem a dole v nice je Panenka Marie.
Sešel jsem z kopce a jsem v Chlívcích. Už mi asi hrabe a fotím mlýn ve vodě a mladou vrbu.
I na východě rudne obloha. To jak se zapadající Slunce opírá do mraků posledními paprsky.
Jsem v dnešním cíli. Myslivna pod Lípou. Hurá.
Úplně jsem zapomněl, že tu točí Krakonoše. Nebo ho tu minule neměli? No každopádně mi tím udělali velkou radost, jsem Krákorou odkojený. Takže do sebe klopím jednu dvanáctku a za chvíli druhou. Měl jsem zamlžený objektiv, takže tohle je až ta druhá.
Dávám si bramboračku a zvěřinový guláš s pěti knedlíkama. Pak ještě dvě dvanáctky a platím neskutečný tři stovky. Paráda.
No a to je pro dnešek všechno. Ještě sem dám mapku s trasou a pokračování příště v druhém díle.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
