Ve znamení vody
10. únor 2024
První letošní opravdový čundr na sebe nenechal dlouho čekat a já vyrážím vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Počasí vypadá na sobotu skvěle a v neděli to už nějak přežiju. Hlásí přeháňky a to je rozhodně lepší než vytrvalý déšť.
Za ty dva dny jsem toho viděl opravdu hodně. První den o dost víc, tak jsem to shrnul do jedné části a příběh nedělil. Takže se připravte na to, že bude tenhle příběh hodně dlouhý.
Koukal jsem na spojení a jeden vlak jede ve 4:52 a další až před jednou odpolední, Jelikož jsem si vybral logicky ten ranní, jsem na místě startu ještě za tmy. Teď je lehce po půl šesté a lidi pospíchali z vlaku do automobilky, takže jsem tu zůstal sám.
Prošel jsem kus Solnice a překračuju říčku Bělá. Odtud, teda o několik kilometrů výš, mám doma v akvárku krásné kameny se zajímavým žilkováním.
Pokračuju po chodníku podél silnice a zkouším noční fotku osvětleného kamenného mostu z 19. století.čelem ke mně je socha svatého Antonína a zády socha svatého Jana Nepomuckého. Přes most právě přichází nějaký čundrák a ani nepozdraví.
Ten čundrák přede mnou šel až do Skuhrova, ale nezatočil sem nahoru ke kostelu svatého Jakuba. Jsem tu sám a zkouším fotku při modré hodince.
Na normální fotky mám ještě spoustu času a taky jsem ještě nesnídal. Takže si dávám čínskou kuřecí polívku. Jé, ta bodla.
Konečně se trochu rozednilo a tak jdu obdivovat místní dřevořezby. První, socha orla, která se mi moc líbí, je hned vedle altánku, ve kterém jsem si dával snídani.
Postupně si prohlížím zbrojnoše a ježibabu, trůn, rytíře a taky tohohle kata. Takhle z profilu vypadá sympaticky, ale koukněte na jeho výraz ve tváři.
Opouštím sochy, na zříceninu hradu Skuhrov jsem už nešel, byl jsem tu před několika lety s rodinou, a mířím do kopce kolem domu místního řezbáře a taky kolem obory s daňky a jeleny. Asi nikoho takhle brzo nečekali a tak pádili rychle pryč.
Podél cesty jsou další čtyři sochy. Tohle je první z nich. Jako chlapa mě samozřejmě hned zaujalo to odhalené ňadro. Na dalších místech jsou pak sochy bruslařky na kolečkových bruslích, dále asi bohyně úrody a eskymačky. Ty jsem ale nefotil.
Vždycky mě fascinovaly osamocené stromy a tak na horizontu lípu zvanou Lípa v Hrašticích (Hraštice odsud je nejbližší obec). Díky své výjimečnosti patří tenhle strom mezi chráněné památné stromy České republiky.
Jsem téměř na vrcholu Hraštického kopce a taky na vrcholu blaha. Je tu boží klid a já si užívám výhledy do okolí a východ Slunce. Ty barvy v mracích jsou neskutečný.
Tohle je pohled zpátky na Skuhrov. Právě po levé straně téhle cesty jsou ty dřevěné sochy. A přímo vlevo vedle mě je ta památná lípa.
Těmi třemi dírami se snaží SLunce prodrat skrz mraky, ale nedaří se mu to.
Pokračuju dál a na severo-západě pokračuje barevná šou ranních mraků.
Přicházím do obce Svinná. Mají tu nádhernou hasičárnu.
Scházím k Osečnickému potoku a mezi stromy se válí hustá mlha. Ale jen tady, nikde jinde není. Až doma při zpracování fotek jsem zjistil, že jsou vzadu na louce pasoucí se srnky.
V obci Hlinné odbočuju na polňačku a přiházím k dalšímu mému cíli. Je jím vodopád na Lomslém potoce v místě zvaném Březiny. Je to shluk několika samot. Vodopád je naprosto boží. Má asi dva metry a já to risknul slézt až k němu do rokle. Stálo to za to. Je tu ještě jeden menší, ale k němu se snad ani nedá slézt.
Hrabu se z rokliny ven a konečně vidím, jak se Sluníčko prodralo skrz mraky.
Jsem na louce s výhledem na Březiny. Objektiv mám „zaprášený“ vodou z vodopádu, tak je fotka jako v mlze. Všiml jsem si toho až při další cestě lesem.
Tak tohle jsem nepochopil. Jestli je to nějaká hra nebo lesníci označují čísly stromy … netuším.
Lesem všude zurčí malé potůčky. V létě už po nich nebude ani památky.
Voda je naprosto všude. I na lesní cestě. Ale to mi nevadí, své kožené boty mám právě kvůli takovým cestám.
Jaro už fakt klepe na dveře. Mezi listy prorážejí svízele.
Přicházím k hodně prudkému srázu, kde se zuby nehty drží mech a stromy. Ale nic jiného tu nemá šanci. Přece to nebudu obcházet a pomalu kloužu dolů.
Slezl jsem dolů a hledal kudy přes potok. Teoreticky možný přechod je asi kilometr daleko a zacházka by dělala minimálně dva a půl kilometru. Takže jsem to rysknul a přelezl tudy. Zadařilo se. Hurá.
Jsem tu. Vodopád v lomu Masty. Je naprosto parádní. Výšku má minimálně deset metrů, spíš tak dvanáct třináct. Jelikož je v Lomském potoce hodně vody, je hodně mohutný. Všude kolem je mokro od vodní mlhy a kameny hodně kloužou. I tak jsem tu vydržel skoro půl hodiny a užíval si to. Už roky jsem měl totiž v plánu se sem podívat.
Vyrážím směr obec Masty. Z dálky a z výšky slyším nějaký ptačí hlas, který neznám. Vysoko nad hlavou mi něco zakroužilo. Vypadá to jako volavka, že by to byl její hlas? Přímo nad hlavou už se neozvala a ten hlas už jsem odjinud neslyšel …
Kochám se okolní krajinou. Je tu fakt nádherně. V dálce vidím paní nebo slečnu sportovní postavy. Nese v ruce něco, co vypadá jako peněženka. Třeba jde do krámu. Tam chci taky. Budu ji v uctivé vzdálenosti sledovat.
Došel jsem za ní až k jejímu domu, pozdravil, omluvil se za pronásledování a zeptal se na Vietnamce nebo podobný obchod s potravinami. Nic tam není. Ale nabídla mi, že mi natočí do flašky vodu. Moc děkuju, byla výborná. Chvíli si povídáme a já pokračuju dál.
Přicházím k bezejmennému potoku. Krásně zurčí přes malé kaskády a v jednom místě dělá velkou louži. Slízám dolů k vodě a fotím. Nevím, jestli to udělali místní nebo prostě vyrostl strom uprostřed potoka a udělal časem takovouhle hráz. Znovu jsem se vyškrábal na červenou turistickou.
Došel jsem až k Šedivému křížku pod Lhotou. Podle lidové pověsti vznikl tenhle křížek za třicetileté války. Mladý důstojník se zamiloval do markytánky a na svém velitelství požádal o povolení k sňatku. Když dostal zapečetěný dopis s rozhodnutím, vzal markytánku s sebou na tohle místo. Plný očekávání pečeť rozloupl a začal číst. Byla zamítavá. Po chvíli uslyšeli nedalecí vojáci dva výstřely. Lhotečtí na památku téhle tragédie postavili velký kříž. Je fakt velkej, má přes tři metry.
Proti kříži je odpočívadlo, dám si tu pauzu. Všechno je ale mokrý. Ještě že mám s sebou vždycky svůj podprdelník. Proti mně přišli tři turisti v mém věku. Jedna žena a dva muži. Chvíli jsme si povídali a já se ptal, jestli není někde poblíž nějaký obchod s potravinami. Měl jsem ještě pořád chuť na bublinky. Na pivo, birell, limonádu, cokoliv s bublinkama. Prý nejspíš až v Ohnišově. To je odsud ale asi dvanáct kilometrů. No, asi si nechám zajít chuť.
Všude to zurčí, bublá. Je to prostě nádhera. I sýkorky zpívají, jak je krásně. Nad hlavou mi krouží dvě poštolky a taky volají. Ale to není z radosti, nadávají káněti, které se vzneslo a odlétá. A oni na něj dorážejí. Vzpomněl jsem si, že správně je to ta káně a že bych o ní měl mluvit v ženském rodě, ale takhle je to pro mě přirozenější.
Pořád padám níž a níž a Sluníčko mi svítí do zad. U cesty se zlatě třpytí buky loňským listím. Jaká to bude paráda, až zlato vystřídá svěží zeleň. Už se moc těším na jaro, ale užívám si i tak tenhle krásný den.
I jehnědy na lískách symbolizují to, co se neodvratně blíží, konec zimy.
Tak tohle je neoddiskutovatelný symbol jara. Vylétli i žluťásci. Jeden se sice namáhavě, ale přeci jen prohání kousek přede mnou.
Jsem u Dědiny, neboli u Zlatého potoka. Vlnky si tu pohrávají u břehu o kmeny stromů, které jsou jinak v suchu. Ale teď je hodně vody a tak hladina sahá o dost výš než během celého roku.
Místy standardní koryto Dědiny nestačí a tak se rozlévá do stran, kde zaplavuje jindy vyschlé řečiště a plochy níže položené.
To si snad klub turistů dělá srandu? Ženou mě rovnou do řeky.
Ale ne, za hranou kamenné zdi se stezka zase rozšiřuje na standardní průchozí šířku. Jenom trošku nahání adrenalin ta hučící voda ze splavu vedle stezky.
Ta zeď patří k židovskému hřbitovu. Ona dostala během věků dost zabrat vysokou vodou a několikrát byla opravovaná. Hřbitov tu stojí od roku 1725 a poslední pohřeb tu byl před 118 lety (komu se nechce počítat, tak roku 1906). Podle náhrobků je to dohledatelné. Zkouším otevřít branku a jde to. Tak jdu dovnitř.
Vypadá to tu pohádkově. Mrtvím je to asi jedno, ale okolí je naprosto parádní. Sice nejsem žid, ale na nejmladší náhrobek (aniž bych to tušil) dávám kámen, co jsem našel na zemi, a v duchu si říkám: „Popřej mi ještě hodně takových cest.“
Pokračuju dál a přicházím podél Zlatého potoka k přítoku z obce Netřeba s nádherným vodopádem. Chvíli mi trvá, než vymyslím čas závěrky a kompozici, ale snad se mi to povedlo.
V nedalekém altánku si s chutí dávám oběd a kafe. Sluníčko krásně svítí a jemně pofukuje vánek. Užívám si to tu. Sem tam někdo projde tam a zase zpátky. Zpátky jdou dost brzo, asi je zastavila voda na stezce. Já tamtudy ale díky pohorám prošel v pohodě.
Hned vedle sezení bublá malý vodopád. Díky jeho zurčení kolikrát ani neslyším, že mě lidi zdraví a musím se na ně podívat, abych viděl, jak „klapou“ pusou a odpovídám jim.
Sluníčko vytáhlo i pavoučka ze zimního nocoviště. Podle mě je to Křižák lesní, ale nejsem si jistý.
Tak tohle je ono. To místo, kde jsem relaxoval a obědval. Bylo to tu moc fajn. Jsem sbalený a vyrážím dál.
Přicházím do obce Podbřezí a obdivuju krásný zámek Skalka. Pohled mi kazí jen ten kabel. mohl jsem ho z fotky vyretušovat, ale nechal jsem ho tam.
Mířím do kopce po asfaltce a ještě jednou se ohlížím k zámku. Je krásný i z téhle strany.
Mířím do vísky Studánka. V dálce se napravo od cesty krčí v mírném dolíku dvě samoty nebo spíš samota a stodola.
Jsem ve Studánce. Z dálky už slyším potok a tohle vodní kolo mi jen potvrzuje, že byl v minulosti využívaný k obživě nějakého mlynáře.
To je on, ten potok. Jeho jméno jsem nezjistil, jen to, že se v Cháborech vlévá do Dědiny. Tady je hned u cesty pod skalkou, kterou nahlodává už věky,
Naproti potoku je mohutná stavba zvaná Boží hrob. Čekal jsem uvnitř studánku …
… ale je tam rakev z mléčného skla. Chvíli dumám, jestli je uvnitř Sněhurka. Pořádně není vidět nic. Ale po chvíli rozpoznávám nezřetelné obrysy tváře Ježíše. Zkusil jsem to skrz mřížoví vyfotit. Možná je taky nuvidíte.
Opouštím Studánku, na jejímž konci je kaple Panny Marie. U cesty, na kterou se napojuje ta z vesnice je patník a já si na něj sedám a odpočívám. Po chvíli ke mně přichází starší pár turistů, už to jsou určitě dlouho důchodci. Dáváme se do řeči. Paní se ptá, na co číhám, protože vedle mě stojí zrcadlovka na stativu. Já, že na nic, že jen fotím přírodu na svých cestách. Po chvíli hovoru se loučíme a oni odcházejí.
Ještě chvíli sedím a pak vyrážím za nimi. Ale to jsem neměl dělat, jdu špatným směrem. To mi ale vůbec nevadí, protože jinak bych neviděl tohohle včelaře při práci. Připravuje úly na jaro a kontroluje stav včelstev. Zpátky na původní trasu se nevracím a měním ji za novou, třeba mi přinese další zážitky, které bych jinak neměl.
Teď při psaní jsem začal přemýšlet, proč se Studánka jmenuje Studánka a přitom tam žádná studánka není. Ale ona tam je, jen jsem ji minul. Je naproti kapli. Má léčivou vodu, Bývaly tady v polovině 18. století i lázně. Vypráví se, že v Dobrušce v roce 1699 náhle oslepl sládek. Ve snu se mu zjevila Panna Marie a kázala, aby vyhledal v lese studánku a oči si omyl. S pomocí ženy tak sládek učinil, ubytoval se u místního hajného a pravidelně k vodě docházel. Třetího dne se mu zrak navrátil.
Ale tady jsem už v obci Miškov. S měkkým i, fakt. Jeden ze tří místních rybníčků hlídá vodník a kousek vedle je asi dřevěný čáp.
Jdu vedle asfaltky po podmočené louce. Tvrdého asfaltu už mám dost, bolí mě z něj chodidla, tak radši čvachtám posekaným strništěm. Nad hlavou se mi třepotá poštolka a v dálce slyším vrtulník. Už v Podbřezí mi proletěl nad hlavou a teď se asi vrací zpět. Vnímám ale hlavně umění té poštolky viset na místě.
Obloha je jak vymetená, jen sem tam na horizontu vidím zvláštní mráčky. Tenhle mě zaujal tak, že jsem zapomněl odbočit. Předcházím mladšího taťku se synem, kterého ovládá vysílačkou. Ten syn je totiž v terénním autíčku na dálkové ovládání. Po chvíli si uvědomuju, že jsem jinde, než jsem očekával, koukám do mapy a vracím se. Usměju se na ně a říkám, že jsem zabloudil, že se musím vrátit. On mi ale říká, že bych se nemusel vracet, že můžu jít rovnou za nosem, pokud mi nevadí, že nepůjdu po cestě ale skrz les a po loukách. Ptám se, jestli tam není potok. On na to že jen malinký na překročení.
Tak tohle je ten malý potůček. Momentálně má na šířku odhadem tak dva metry. Naštěstí je tu padlý kmínek a je tu i větev, které se můžu chytit.
Ten taťka mi taky poradil, že nemusím až do Ohnišova, ale můžu zkusit Vietnamce v Bačetíně. Dorážím sem úplně vyprahlý. Mohlo by se zdát, že kupuju pivo na večer a kolu na teď. Opak je pravdou. Sypu do sebe jedno skoro na ex. Druhé už pocucávám. Potom vracím lahve a panu prodavači říkám, že mi zachránil život. Směje se a chvíli si povídáme o mém čundru. Snad mi rozuměl, neumí moc česky, ale snaží se. Ještě jednou díky pane, že jste tam byl.
Nastupuju na zelenou turistickou a ta mě vede krajem vesnice. Tahle fotka je bohužel máznutá, ale pro mě je důležitý obsah. Děda řeže dříví na dřevěné kolíbce, poháněné dlouhým koženým řemenem. Skoro jako ve filmu Na samotě u lesa. Jen si už nevybavuju, co měl v té truhle za motor, asi elektro.
Trasa vede přes potok napájející Horní Bačetínský rybník. Potok má téct pod cestou, ale trubka vodu nedokáže pojmout a ta to bere i vrchem.
Cíl mé cesty měl být asi půl kilometru rovně za tímhle rozcestníkem. Jsem tu ale dost brzo a tak se rozhoduju jít dál. Právě vpravo. Fotku jsem dělal kvůli Sluníčku, aby bylo vidět, jak se zatáhlo. Až teprve potom si uvědomuju, co je na těch cedulích napsáno.
Nad hlavou mi krákají havrani. Snad mi přinesou štěstí a já nebudu muset zouvat boty a brodit.
Přicházím k dalšímu bezejmennému potoku. Tohle asi udělala voda, nevypadá to na bobří hráz a ani po nich nevidím nikde okousané stromy.
Potok vede podle turistické trasy a dělá mi společnost. Všude jsou naplavené klacky.
Kudy teď? Asi rovně. Po chvilce rozhlížení vidím na stromě vzadu turistickou značku. Když k ní dojdu, zjišťuju, že je schválně namalovaná obrovská, aby byla z dálky vidět.
Tak jestli je tohle první brod, tak je to paráda, to překročím vpravo po kamenech. Za tímhle potůčkem potkávám pár opět v mém věku a říkají mi: „Připrav se, budeš brodit. Žlutá je pod vodou.“ Já ale pokračuju po zelené. „No, uvidíš sám, rozcestí je taky pod vodou.“
Tak to je mazec. Voda je úplně všude. Zelená pokračuje rovně, takže musím přes vodu? Naštěstí vlevo od tohohle potoka (Bačetínského) vede cesta lesáků, zkusím to po ní a někde třeba potok přelezu.
Hurá, našel jsem padlý kmen. Dost klouže a já mám podrážky od bahna, tak to klouže ještě víc. Není se čeho chytit. Ale zvládnul jsem to. Na druhé straně nechávám batoh, beru do ruky useknutý mladý jasan (je vidět zapřený pod kmenem) a vracím se opírajíc se o ten jasan pro foťák. Cestu jsem zvládl teď už víc v pohodě tam i zpátky.
Tohle je druhý brod, zkusím to dál po lesnické cestě vpravo. Nechce se mi do vody.
Tady potok už asi nikde nepřekonám, ale třeba mě cesta nezradí a tak pokračuju dál.
Cesta ně zavedla až za třetí brod. Otáčím se a fotím ho. Turistická vede právě přes ty tři brody a lesnická cesty jen přes ten první, který jsem taky nemusel brodit. Přešel jsem suchou nohou. Děkuju havránci.
Přicházím do Valských Dolů. Ty ovečky vypadají nestříhané už hodně dlouho. Nebo jim to takhle narostlo od loňska? Musím se pak zeptat kamaráda, co má ovečky.
Týjo, tady už kvetou za plotem sněženky.
A o kousek dál je několik trsů talovínů. Jaro je už fakt tady.
Prošel jsem celou obec Val a zvažuju, jestli po asfaltu dojít až do Chlístova. Asfaltka mě už zase nepříjemně tlačí do chodidel, tak volím polní cestu do kopce. Na louce sedí dvě volavky. Jedna hned odlétá a ta druhá váhá.
Ale po chvilce už následuje tu první, která zmizela bůhví kam.
Další krásný samotář, toho si musím zvěčnit. Je docela daleko, ale podle koruny tipuju, že by to mohla být lípa.
Stromy nalevo mizí a objevuje se mi krásný pohled na Krkonoše, mé rodné kopečky. Tam je ještě sníh.
Už melu z posledního a tak dělám kraviny, jako třeba tuhle abstrakci, kdy jsem zaostřil na mrak a trávu nechal rozmazanou. Moje osobní Windows.
Jsem tu, jsem v dnešním cíli. Rybník Zákraví. Juchů. V nohách mám třicet kilometrů a cítím každý sval. Hlavně ty pod popruhy krosny. Jsem bolavý, ale šťastný.
Nechce se mi napínat plachta, ani nic nikde hledat, ustelu si tady u zdi. Odkopal jsem vzadu prkna, větve, pár pružin ze staré matrace a vypadá to, že to bude dobrý bivak. Střecha je široká dost, tak v případě deště budu v suchu. Tady je závětří, tak na mě ani vítr snad kapky nezanese.
Mám hlad, ale jsem utahanej, tak jen nakrájím studenýho buřta a dám si ho s hořčicí a chlebem bez pečení nebo smažení. Večeři zapíjím kolou s červeným vínem.
Je druhý den ráno. Takhle to moje doupě vypadá. Je ještě dost tma, tak budu čekat na svítání.
V noci bylo krásně teplo. Asi dvakrát jsem se vzbudil a zjišťoval, že mě tělo stále bolí, ale naštěstí čím dál míň. Poprvé za ty roky, co nosím s sebou špunty do uší, jsem si je v noci nasadil. Proč?
Kvůli tomuhle krásnému vodopádu, kterým odtéhá voda z rybníka. Jmenuje se stejně – vodopád Zákraví. Spal jsem kousek od něj a ta padající voda dělá neskutečnej rámus. Špunty ale zafungovaly a slyšel jsem jen tiché ševelení připomínající šumění korun stromů ve větru.
Už se rozednilo a taky rozpršelo. Přesouvám se na rovnou betonovou plochu pod smrk a dělám si snídani. Zatím na mě neprší.
K snídani jsem si usmažil druhého buřta a tři vajíčka. Místo kafe dopíjím kolu bez vína. Chutná to všechno výborně, ještě, že jsem si vzal pepř a sůl.
Mám sbaleno a vyrážím dál. Jdu po červené po proudu Janovského potoka. Sice nejsem rád, že je to všude dost vykácené, ale zase člověk vidí skály, které by byly jinak skryté.
Všude leží spousta padlých stromů. Podmočená půda a silné větry udělaly své.
Tady ten strom asi podemlela voda potoka.
Přede mnou se objevuje krásná soutěska.
A v té soutěsce je, myslím, šest takovýchhle skvělých lávek. Hned za tou první je cestička po břehu tak úzká, že bych se tam s nohama vedle sebe nepostavil, aniž bych nestál jednou nohou ve vodě. Ale naštěstí to jde projít.
Míjím na louce lavičky se stolem, vše vyrobené z klád a pro turisty. Za ní jsou nějaké betonové základy velké budovy. Došel jsem až sem ke studánce se zvláštním názvem Na husím krku. Ke studánce vedou kamenné schody a pod nimi jsou taky lavičky a stůl, ale už z prken. Tankuju vodu do lahve, hltám doušky té studené lahody a šlapu dál.
Tady tvoří Janovský potok krásný meandr. A vzadu je vidět lávka, Na mapách je naznačená i pěšina, takže si tudy asi lidi zkracují cestu do vsi.
Prošel jsem okrajem obce Spy. Taky zvláštní název, co? A mířím po silnici do dalšího kusu přírody. Na chvíli přestalo pršet či mrholit, ale zato tady dost fouká. Nápis začíná slovy: „Já jsem ta cesta …“ A já si uvědomuju, že mé toulky přírodou jsou čím dál víc cestami ke svobodě mysli.
Nebe vypadá všelijak, za chvíli zase začne určitě pršet.
Nořím se opět do lesů. To světlé není déšť ani kouř, to vítr vyhnal z údolí mlhu sem nahoru. Za chvíli je zase pryč.
Padám smrčinou dolů k dalšímu potoku. Tenhle se jmenuje Bohdašínský.
I tady se dost těžilo a odkryl se tak skalní masiv.
Míjím Lesníkovu studánku. Vodu teď nepotřebuju, ale třeba si tady naberu cestou zpátky. Budu se tudy totiž kousek vracet stejnou trasou.
Moje zacházka totiž míří sem. Sem k Mertově díře. Jedná se o vstup do bývalého stříbrného dolu z 15. století.
Hned u Mertovy díry je takovéhle krásné zastřešené posezení. I proto jsem sem zamířil.
Mám totiž v plánu si tu dát pauzu a taky kafe. už se na něj moc těším.
Než se mi uvaří voda, skočil jsem si hlídače vstupu vyfotit ještě v detailu.
Káva byla výborná, odpočinul jsem si a zamířil k další zajímavosti. A tou je jeskyně Čertova díra.
Pokusil jsem se ji uvnitř vyfotit, ale asi jsem si trochu kopnul do stativu a tak je to máznuté. Uvnitř je asi jen teď v období dešťů jezírko.
A přímo naproti jeskyni je můj dnešní poslední vodopád. Spíš taková kaskáda, ale krásná.
Jsem v Novém Městě nad Metují. Tady na Králíčku jsem strávil čtyři roky života, teda spíš tři a půl, ale to už je pohádka stará několik desítek let.
Tak tohle je moje poslední voda na čundru. Řeka Metuje. Mířím na louk, které jsou na jedné straně lemované skalami a na druhé Metují, druhými skalami a Novým Městem. Procházím kolem sta schodů. Netuším, proč se to jmenuje Sta schody. Asi je to myšleno jako že stoupáme sta schody do nebes.
Z louky je krásně vidět novoměstský zámek. Ta louka je totálně promočená, místy je to spíš mělká louže než louka. Ale je mi to jedno, boty stále drží a i kdyby ne, už jsem skoro v cíli.
A tohle je ono. Cíl mého dvoudenního putování. Bylo to naprosto parádní a užil jsem si to do sytosti. Tak zase snad brzo Ahoj.
A ještě mapa, kudy jsem to brouzdal vodou a druhý den i byl skrápěn další vodou:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Luboši,opět jsem si to „prošel“ s tebou,seš tedy vytrvalec,klobouk dolů,dík za pěkný příběh a já už musím jít spát nebo prospím dopoledne!
Ahoj příště!
Milan
Ahoj Milane. Moc dík za komentář. Už mám zase něco v plánu, snad to vyjde a budeš mít zase co číst 🙂
Ať se ti daří.