Zima i jaro – druhý díl
25. únor 2024
Kdo neviděl první díl, určitě si ho přečtěte, jinak přijdete o celou pointu mého čundru. Tenhle díl začínám druhým dnem ráno. Tak si ho pojďte se mnou prožít.
Tak tady jsem strávil noc. Hospodský sál byl celý jenom pro mě. Spal jsem na pódiu. Před dvěma lety jsme tu taky spali, ale to byl jiný majitel. Během večera se ale ukázalo, že ten nový je bývalý čundrák a že nás podporuje i nadále. Takže jsem se s ním v pohodě na přespání domluvil.
Tohle není zatoulaná fotka z večera, tohle je opravdu moje „snídaně“. Hlad nemám, jen jsem se potřeboval trochu srovnat a, jelikož mám točeného Krakonoše jednou za uherský rok, chtěl jsem si ho náležitě užít.
Děkuju za pohoštění i za nocleh a vyrážím vzhůru do kopce. Hned se mi otevírá takovýhle krásný výhled. Vlevo je hora Turov, uprostřed hora Na Kopci a vpravo Rez s vysílačem.
Na druhé straně dominuje Čáp s rozhlednou. Sice je ráno trochu podobné tomu včerejšímu, mám pocit, že se obloha jen tak nevybere a bude pod mrakem.
Jsem ve výšce 525 m.n.m. a přesto tu už kvetou kočičky.
Nořím se do lesů a koukám, že je přímo proti mně „datlí“ strom.
Původně jsem chtěl jít jen po hřebeni, ale tam si není kde sednout. Vím však, že kousek níž je Maternice a tady jsme s klukama taky odpočívali. Tady si dám snídani a pak se vrátím zase nahoru.
K snídani si dám čínskou zeleninovou polívku se slaninou a chleba. A pak možná i kafe, jestli se mi bude chtít.
Pro někoho je to možná chemická šlichta, ale mně to chutná. Už se moc těším, až se do ní pustím.
Tak na kafe taky nakonec došlo. Sice s sebou nemám skořici jako obvykle, ale i tak je to dobrota takhle v přírodě.
Posnídal jsem, vyškrábal se zase na hřeben a mířím k vrcholu Na Souši. Moc suše to tu ale nevypadá.
Nestává se mi moc často, že mě někdo předejde. Ale tahle dívčina se zničehonic zjevila za mnou, rychlým krokem mě minula a za chvíli někam zase zmizela.
Už zase někdo pálí větve. Ty mýtiny jsou dost smutné, ale díky nim má zase člověk výhledy o které by jinak přišel. Vpravo vzadu jsou vidět polské stolové hory Szczeliniec Mały a Szczeliniec Wielki. Česky se jim říká Malá a Velká Hejšovina. Ta velká má 922 m.n.m. a je ode mě 13,5 kilometru daleko.
Ty smrčky nerostou na skále, jak by se zdálo, je to na střeše řopíku (Bunkr F2/87/A-160 Z Hronov), který odpálili tréninkově Němci za druhé války.
Scházím ke Zbečníku a pode mnou se objevuje Pěchotní srub T-S 7 Lom. V dolíku je Hronov a za ním se v pozadí tyčí pohoří Park Narodowy Gór Stolowych.
Tenhle záběr je víc vlevo a opět jsou na něm vidět obě Hejšoviny. Sice jsou v mlze, ale tuším, že v Polsku je na rozdíl od tohohle místa hezky.
Tak támhle nahoře na těch kopečkách půjdu. Nejdřív ale musím spadnout dolů.
Sestupuju po pastvině níž a přede mnou se objevuje Zbečník. Ten kopec nad ním bude za chvíli pokořen.
Opět se koukám doleva přes Hronov na polské vrcholy. Ten pruh nad nimi se mi prostě líbí.
Už jsem skoro ve Zbečníku a tady na malinkém rybníčku pluje párek kačen a mimo záběr jim sekunduje ještě jeden samec. Zaujalo mě to, protože ten rybníček má tak tři metry na šest.
Zbečník jsem prošel a mířím do protějšího kopce, než jsem scházel. Jdu kolem zvoničky, kterou zaplatila a nechala postavit právě obec Zbečník v roce 1898.
Jsem nad Zbečníkem a moje trasa křižuje zelenou. Už nějakých pár set metrů si říkám, že si dám někde pauzu. A hele, ona tu lavička. Snad se po dosednutí nezbortí, vypadá chatrně.
Na lavičce, která kupodivu nespadla, jsem si dal pauzu a trochu se napil. Pokračuju dál a na mýtině jsem vyrušil tři srnky. Tuhle jsem cvaknul v docela komické pozici při úprku.
Druhá zmizela kdesi s tou první a tahle popošla na druhou stranu a chvíli mě pozorovala. Potom trošku rychlejším krokem odešla stranou do lesa.
Přešel jsem z lesní cesty na polní a otvírají se mi rozhledy do dálky. Otáčím se kolem dokola a za mnou jsou vidět dva vysílače. Jeden je na Jírově hoře a druhý za Homolí. Jsou zhruba dva kilometry od sebe a ten první vpravo je stejně daleko ode mě.
Otáčím se vpřed a už vidím první domeček v obci Studénky. Tam mířím.
Jdu dál a za Studénkami už vidím můj další cíl, tu rozhlednu.
U posledního domu první části obce (je rozdělená loukami na dvě) se mi naskýtá takovéhle krásné zátiší.
A ve druhé části mají zase krásnou vyřezávanou zvoničku. Další zvláštnost téhle obce je ta, že jedna a ta hlavní část se jmenuje Studénky a ta druhá Studénka. A aby toho nebylo málo, tak jediná ulice v hlavní části se jmenuje Studýnka.
V tomhle armyshopu už jsem si kdysi v minulosti něco párkrát objednával přes kamaráda, který jezdí kolem a dopravil mi to do práce, tudíž jsem to měl bez poštovného. Někdo ale tvrdil, že armyshop už nefunguje. Podle vlajek ale asi ano. A podle aut jim to asi i vynáší.
Po louce šplhám do mírného kopce. Přede mnou je vlevo posezení, to je můj hlavní cíl. Uprostřed rozhledna, na kterou nepolezu, je špatná viditelnost a všechno okolo už jsem v podstatě viděl. A napravo je Pěchotní srub T-S 1a Kóta A.
Rozhledna se jmenuje Na Signálu a kopec se jmenuje Signál. Na informační ceduli jsem se dočetl, že je tohle místo původně složilo k předávání různých dorozumívacích znamení pomocí signálních ohňů, proto se jmenuje Signál. Tahle myšlenka je prý odvozena od názvů dalších okolních kopců a návrší, jako třeba Strážní vrch, Strážka, Vratiště, Hláška a podobně.
U paty rozhledny je křížek. Sem dopadl dvaadvacetiletý jinoch, když z nešťastné lásky skočil před dvěma lety z rozhledny před zraky své bývalé dívky, kterou sem pozval SMSkou, ve které ji psal, ať přijde na Signál a on před ní spáchá sebevraždu skokem z 25 metrů vysoké vyhlídkové plošiny. Tak mi to aspoň tvrdil kamarád Radek.
Ukončil jsem pauzu a vyrážím dál. Na okolních polích s rašícím ozimem se pase spousta srneček.
Přes pole koukám do dálky a podle mě je to nejvyšší na horizontu Mała a Vielka Sowa (32km) a před nimi uprostřed snímku je přerušení Broumovských stěn, na jejíž pravé straně je Velká kupa. Vpravo a vlevo dál pokračují právě ty Broumovky.
Prošel jsem skrz Pavlišov, minul otevřenou hospodu Restaurace u Vlčků. Vypadalo to tam i skrz okna se záclonami jako v úle, tak jsem si nechal na pivo zajít chuť, nechci dneska totiž moc mezi lidi. Tahle dvojice kopců už mě několik kilometrů láká k vyfocení, ale nevím přesně, co to je. Nejspíš je to s vysílačem Rez a ta malá homole vpravo je Borek.
Tak tohle vím naprosto přesně, co je. Je to Náchodský zámek. Náchod je moje cílové město celého čundru.
Nad hlavou se mi ozývá stejný hlas jako před čtrnácti dny na jiném místě na čundru, který jsem nazval Ve znamení vody. Opět je to volavka. Myslel jsem, že volavky mají při letu krk do tvaru S a čápi rovný, ale není to pravidlem.
Scházím do údolí a na jedné straně někdo zase pálí větve. Vypadá to, že tam je táta, máma a dítě. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tam vydrží ty stromy na hřebenu, než je srazí nějaký vichr.
Opět mě přilákalo zurčení potůčku. A tak se deru skrz ostružiní a jiné přírodní překážky dolů ke korytu. Stojí to za to, je tu krásný vodopádek.
Tak tenhle pohled mě docela rozesmutněl. Jsem zvědavý, jestli odsud ty kmeny někdo vytahá nebo tady shnijou.
Náladu mi zase spravil tenhle potůček lemovaný vrbičkama a na protější straně louky sedící párek mladých, co mě sami od sebe pozdravili snad na vzdálenost dvaceti metrů. Slušnost mezi lidma ještě nezmizela.
Tak tohle je fakt hezký. Kdoví, komu to patří? Jestli je to nějaké organizace nebo si tu jen někdo ozdobil „zahradu“.
Přicházím k malému rybníčku a u něj odbočuju z červené turistické na louky a později na lesní cesty.
Tak přes tohle místo jsem si to chtěl původně podle mapy zkrátit. Na té to totiž vypadalo jako louka s malým potůčkem na kraji, který jsem měl v plánu lehce přeskočit. No, ještě, že jsem si to rozmyslel a místo zkratky bych si trasu prodloužil, protože bych přechod neriskoval a musel se vracet na výchozí bod.
Přes tyhle mokřady a vlastně skrz celé údolí má vést obchvat Náchoda. Už není jen ve fázi projektu, už se opravdu začalo stavět. Kousek dál už se bagruje.
Vyšplhal jsem po louce a vydupané pěšině na celkem prudký kopec a snad poprvé se dneska ukázalo sluníčko. Nádhera.
Nastoupal jsem nějakých padesát šedesát metrů a mám díky průseku a ještě ne vzrostlým borovičkám nádherný výhled na Náchodský zámek.
Nalevo Náchod, napravo Náchod, ale tady je to jako mimo civilizaci. Tady někde si dám pozdní oběd.
Jsem na ostrohu hřebene nad Náchodem. Tohle místo se mi moc líbí. Doma jsem si před čundrem osmažil řízky, co mi manželka připravila, děkuju. Je tu nádherně.
Po chvíli kolem mě prochází pán se psam a přeje mi dobrou chuť. Po něm přichází pár v důchodovém věku a říkají, že tohle místo mají moc rádi a že by si zasloužilo lavičku. Oni sedávají na skloněné bříze, co je asi deset metrů ode mě.
Je tu fakt skvěle. Dojedl jsem, kousek popošel a našel si „okno“ kterým jsem naposledy cvaknul zámek.
Při odchodu z vyhlídky jsem se ještě podíval na protější kopec Dobrošov. Je tam Jiráskova turistická chata. Ta normálně není přímo z Náchoda vidět.
Sešel jsem přímo do centra Náchoda. Je tu zajímavá stará kamenná zeď. Ptal jsem se kamaráda, co to je. Tvrdí, že je to dlouhá štola, co ústí až v Poříčí. Což je tři až pět kilometrů, podle toho, kde by končila na druhé straně.
Jsem na Masarykově náměstí u kostela svatého Vavřince. Před ním byla v roce 2014 odhalená bronzová lavička se sochou Josefa Škvoreckého u příležitosti nedožitých spisovatelových 90. narozenin. Do záběru se mi vetřel ještě jednou zámek.
Obešel jsem kostel a na druhé straně je zase dělo a dělová koule ve zdi kostela. Ty připomínají obléhání města švédskými vojsky během třicetileté války. V červenci roku 1639 odolala posádka města švédskému útoku v síle dvou jezdeckých pluků s podporou lehkého dělostřelectva.
A teď už přicházím úplně do cíle. Tahle budova prý patří teď Skautům. Přeju jim to, oni si to zaslouží. Sice současní Skauti nejedou úplně ve starém duchu jako dřív (třeba slušná mluva), ale aspoň dospělí něco pro děti dělají a zadarmo.
Na vlakové zastávce koukám do dáli a užívám si sluníčko, které stále chvílemi svítí a v dálce na mě mezi kopci vykukuje vršek hory Na Vartě a na ní rozhledna Varta (5,5km). Všichni místní tomu ale říkají Sendraž (podle obce pod kopcem).
A to už je z tohohle čundru opravdu všechno. Zvedám svůj kříž, otáčím se a odcházím. Mějte se a zase někdy …
Ještě mapka trasy druhého dne:
A taky je tu několik rébusů, co se nám podařilo vyluštit na upravené fotce z prvního dílu, na které jsme bádali, co je co:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Teda jít do práce 2 dny přes hory a doly, tak to dokáže snad jen Bošek 😀 Lubčo bezva, máš talent !!!!!!!!! 🙂
Hahaha. Nojo no, vracím se o pár set let zpátky, kdy chodili do roboty taky daleko.
Díky Míro.
hezky pěkně pane kolego, zvláště ta srnka v letu se vám vyvedla 😎👌🏻🤡
Moc děkuju. Ta srnka to byla fakt náhoda.