Survival triathlon

Survival triathlon

Minulý víkend se už po osmnácté konal náš bláznivý závod Harta Cup.

Mě bohužel jako na potvoru skolila chřipka, takže jsem se letošního ročníku nemohl zúčastnit. Mrzelo mě to, byl jsem natěšený a počasí bylo luxusní. Nicméně se s vámi chci podělit o zážitky, které jsem prožil při ročnících minulých.

Hned v úvodu chci říct, proč “SURVIVAL“. Protože u mě se v závodě jedná v podstatě vždy takřka o přežití. Tělo už nemůže, jde jen o to, donutit ho silou vůle k další činnosti.

Takže, o co vlastně jde?


Co je to HARTA a co CUP

HARTA, moje rodná vesnice, je součástí Vrchlabí. Oficiálně se jmenuje Vrchlabí 3 – Podhůří. Ale v devatenáctém století se jmenovala Harta, za protektorátu Hartau, takže se ten zažitý název zachoval dodnes. Všichni, kteří jsme byli u zrodu HC, jsme rodilí Harťáci.

CUP je česky pohár, to asi ví každý. Jelikož jsme doufali, že ten závod nebude pouze jediný, vymysleli jsme název Harta Cup – vítěz bude držitelem pomyslného poháru až do dalšího ročníku.


ZROZENÍ

Před devatenácti lety jsme se u piva (kde jinde, že?) s kamarády domlouvali, ze by to chtělo něčím oživit léto, něčím extrémním, něčím jako soutěž. Něčím, v čem bychom porovnali svoje síly, ale v něčem, co máme rádi a mělo to smysl. Takže počet piv na ex ani stavění stanu na čas by to být nemělo (pivo si rádi vychutnáváme a spíme pod širákem ).

Rozhodli jsme se, ze uděláme triatlon, ale ponašem. Aby to byl extrém, bude mít celý závod délku 100 KILOMETRŮ. Bude ze třech disciplín:

  • pádlování sólo na otevřené kánoi na stojaté vodě. Délka čtyři kilometry.
  • orientační pochod (pro zdatnější běh) o délce přes třicet kilometrů (jednou měl dokonce 37km).
  • jízda na kole po Krkonoších na trati dlouhé zhruba sedmdesát kilometrů.

Závod se bude konat vždy některou sobotu v srpnu. No a to je všechno.

Jen snad přidám můj postoj k danému závodu – je to masakr, ale miluju ho od prvního ročníku. No a moje tvrdá a cílevědomá příprava na něj?

NIKDY JSEM NA ZÁVOD NETRÉNOVAL

NESNÁŠÍM BĚHÁNÍ (běžím maximálně na vlak, aby mi neujel)

NA KOLE NAJEZDÍM ZHRUBA DVĚ STĚ KILOMETRŮ ZA ROK (včetně tohoto závodu) 

JEDNOU ZA DVA TŘI ROKY SJEDU S RODINOU KOUSEK ORLICE (12km)


HISTORIE

Během ročníků se charakter závodu vyvíjel. Jak jsem psal, na začátku byla celková délka 100km. Takhle jsme závodili zhruba dvanáct let. Jenom kluci. Ale naše kamarádky kňouraly, že by se taky chtěly zúčastnit takového závodu, ale že si na stovku netroufají.

Proto jsme vymysleli i zhruba poloviční trať, tedy 50-60km. Všechny vzdálenosti byly takřka poloviční. Nepamatuju se přesně, ale díky druhé trati se přihlásily, myslím, dvě holky a kupodivu taky čtyři kluci. Jeden z nás byl před zavedením padesátky rozhodnutý, že se už účastnit nebude, ale při nové nabídce polovičního závodu stál opět na startu. Stovku i padesátku jsme najednou měli jen dva roky. Bylo to daleko náročnější na organizaci i na vymýšlení tratí. Proto jsme od toho upustili. Taky už jsme zestárli a na závodech nás bylo čím dál míň, prostě na to někteří už neměli chuť nebo odvahu.

Padlo rozhodnutí, uděláme zase jen jeden závod. Ten bude mít celkovou délku 70-75km. A v téhle podobě je dodnes. Kupodivu to holky neodradilo a postupně se přidaly další dvě.

Nejen délka, ale i pořadí disciplín postupně krystalizovalo a měnilo se. Od osmého ročníku je ale stabilní: CHŮZE/BĚH – PÁDLOVÁNÍ – KOLO.

Letošní ročník byl výjimečný v tom, že se jako jeden z mála nekonal v srpnu, ale v září. Srpen byl původně zvolen proto, že jsou nejdelší dny a všichni by to do cíle měli stihnout za světla, i když se to občas nepovedlo, jednou kluci zakufrovali a přijeli z Hostinného o dvě stovky lehčí, že neměli předpisové osvětlení kola.


PRŮBĚH ZÁVODU

V pátek večer je předzávodní “porada” těch skalních v hospodě na fotbalovém hřišti. Píšu skalních, protože moc nás nemá sílu, čas nebo odvahu jít na pivo večer před závodem. Někdy nás bylo šest, někdy osm, letos třeba jen tři. Já, Pítrs a Hroch. Ano, byl jsem tam a doufal, že začínající chřipajznu ještě nějak rozchodím.

V sobotu v půl sedmé ráno je na naší loděnici u Labe brífink, kdy se všichni sjedou – dnes už i z různých koutů republiky, nejen z Harty. Domluví se, co a jak. Nakonec se rozlosuje pořadí na startu a určí časové rozestupy, každý startuje individuálně. Rozestup se pohyboval během let od dvou do pěti minut, letos tři.

Po brífinku následuje buď přesun na start závodu nebo se startuje přímo z loděnice. Chvíli před startem dostanou závodníci mapu s označenými body, kterými musí proběhnout a co si na nich zapamatovat – kvůli důkazu, že tamtudy opravdu proběhli. Je to jen sranda, protože by nám čest nedovolila podvádět a nikdy se nikdo na kontrolní body po závodě neptal. K mapě dostanou závodníci od plánovače komentář a odpovědi na případné otázky.

Pak následují tři zmíněné disciplíny se šest let ustálenými parametry a pořadím:

ORIENTAČNÍ CHŮZE/BĚH – délka kolem 20 KILOMETRŮ

PÁDLOVÁNÍ – délka KILOMETRY

KOLO – délka kolem 50 KILOMETRŮ

 

Oficiální pravidla a pozvánka na letošní závod jsou TADY.


JÁ A ORIENŤÁK

Překvapivě mi to běhání docela jde a během závodů i baví. Většinou jsem někoho doběhl, přešel do chůze, chvíli s ním pokecal a pokračoval v běhu dál. Ti, co předběhli mě, si moc povídat nechtěli. Takže jsme prohodili jen pár slov a oni pelášili dál. Vlastně to byli jen tři kluci, co mě kdy předběhli – Šok, Tomáš a Kliďas. Buďto ti rychlejší startovali přede mnou nebo ti s pozdějším startem byli pomalejší.

Jednou mě doběhl můj brácha. Tenkrát jsme měli společnou trať pro padesátku s polovinou tratě pro stovku. Já běžel stovku a on padesátku. Běželi jsme spolu snad pět kilometrů až do jeho cíle a já pokračoval dál. Loni to byla vůbec paráda. Doběhl jsem po pár kilometrech Petru, protože jsem startoval chvíli po ní a ona nechtěla začátek přepálit, tak běžela volněji. Když jsem s ní chvíli šel, domluvili jsme se, že poběžíme spolu. Ona mě hecovala, když se mi nechtělo běžet, a já jsem zase určoval trasu. Asi dva kiláky před cílem jsem chtěl ještě běžet a ona říkala, že už to dojde, tak jsme se rozloučili. Doběhli jsme ale oba ve výborném čase. Děkuju Péťo.

Aby nebylo všechno tak růžové, podařil se mi jeden zásek. Jeden rok – to byla ještě stovka – od začátku pršelo. Zpočátku trochu a pak víc a víc. Doběhl jsem asi v půlce trati Hrocha. Někde v těch místech se trať lomila zase zpátky k Hartě. Chvíli jsme spolu šli, promočení jak psi. Blížíme se k vesnici Kruh. Já mu říkám, že musíme jít tudy, nezdálo se mu to, ale šel. Takhle asi kilometr. Pak říká, že je to blbost a vrátil se zpátky. Já pokračoval dál, dokonce jsem i běžel. Asi po šesti sedmi kilometrech jsem doběhl do místa, kde jsem na Hrocha narazil poprvé. Tohle kolečko mě stálo trochu fyzických sil, ale, a to je důležité, totálně mě odrovnalo psychicky. Zavolal jsem domů tátovi, ať pro mě přijede, že to vzdávám, a závod jsem ukončil. Je až komické, že jsem chodil v kruhu v Kruhu.

Jo a ještě jeden zajímavý zážitek. Ten rok panoval druhý extrém – vedro jako prase i na Krkonoše. Moje kroky ukrajují v mírném poklusu kilometr za kilometrem z polní cesty klikatící se po vrcholcích kopečků mírně zvlněné krajiny. V puse sucho a mám toho docela plný brejle a pocit, že mám možná úžeh. Několik set metrů přede mnou vidím kráčející postavu, která pomalu vchází do zatáčky a mizí mi z očí. Říkám si: “To bude někdo z našich. Dobrá, teď zaberu, doženu ho, aspoň tu nebudu sám a mám i motivaci zrychlit.” Dám se tedy do běhu, proběhnu tou zatáčkou a ten člověk nikde. Kousek popojdu, projdu druhou zatáčkou a zase ten člověk v dáli. “To snad není možný!” Zaberu tedy ještě jednou, stejný průběh. Potřetí se ta situace opakovala stejně a pak už jsem toho člověka nikde neviděl, prostě zmizel. Zhruba po pěti kilometrech doběhnu někde v lesích mého oblíbeného Hrocha a povídám mu. “Normálně mám z toho vedra úžeh a halucinace!?” a vyprávím mu, co se mi stalo. Hroch se jen usmívá a povídá: “To jsem byl já vole. Taky jsem tě viděl. A vždycky, když jsem si všiml, že běžíš, tak jsem taky popoběhl.”


JÁ A PÁDLOVÁNÍ

Tohle je zřejmě nejen pro mě oddychová disciplína. Na té se nedá moc ztratit a ani získat. Snad jen získáte pověst nejrychlejšího zadáka. Hodinu pádlujete jak blázni nebo jedete hodinu deset na pohodu. Pádlovat na rychlost jsem zkusil jen jednou a stejně jsem toho nejrychlejšího – Pítrse – nepokořil. Má pazoury jak lopaty, tomu se nedá konkurovat.

Nejvíc se mi líbilo pádlování ve Špindlu na přehradě při jedné stovce. Bylo to jen dvakrát tam a zpátky a hotovo, čtyři kiláky doma. Největší a bohužel nejčastější pakárna je to v Hartě u splavu, když je málo vody. To jedete desetkrát tam a zpátky a v půlce už ani nevíte, kolikáté kolo jedete. Ještě, že všem počítá i někdo na břehu.

U splavu se na nás jednou přišli podívat i mí rodiče s mými dětmi, které jsem u rodičů nechal. Bylo krásně, já v dobré náladě, na lodi s sebou energy drink Krakonoše dvanáctku. Tak jsem na dvě kola vzal dopředu syna a pak na další dvě dceru. Krásná projížďka a ani jsem se moc nezdržel, maximálně pár minut, a děti měly zážitek.

Míst pro pádlování už jsme vystřídali víc. Vzpomínám na Les Království u Dvora Králové, rybník u Martinic, Kačák u Vrchlabí, Labe za Hostinným v Debrném.


JÁ A KROSKÁNTRY TEDY KOLO

Vražedný závěr! Snad jinak se to z mého pohledu nazvat nedá. Zvlášť u stovek to pro mě byla smrt. Hlavně pro moje nohy.

Průběh je vždycky skoro stejný. Vylezu z lodě, dám si něco k jídlu, převlíknu se do cyklistického a vyrazím. Všechno je docela v pohodě, dokud … dokud nepřijde první kopec. To se ozvou všechny svaly namožené z běhu. Mírnější kopce šlapu, ale prudší, kdy mi klesne rychlost pod 8 km/h, jdu pěšky. Vím, že si trochu odpočnu a vydýchám se, namísto toho, abych si šlapáním ubíral síly. Na šaška – tedy na nejlehčí převod – jsem v životě nejel.

No a historky? Dvě mám o křečích. Při jednom závodě se vyjíždělo z Vrchlabí Benecko. Nějaká předzávodní hořčíková příprava pro mě byla tenkrát potupa, stačí pivo, ne? No a na tom Benecku mě chytla taková křeč do lýtka, že jsem spadl do příkopa. Nevěřícně sedím na trávě a koukám na nohu. V lýtku obrovská jáma až snad na kost, svaly nikde. Nechápu, jak to ta křeč dokázala udělat.

No a druhá historka, při jiném závodě jsem pozvolna stoupal táhlým kopcem skrz Zálesní Lhotu. Není to moc prudké, jen prostě deset kilometrů furt šlapete a furt to nejede. Poučen z Benecka jsem šlapal plynule, pomalu a na těžší převody, ale snažil se zabírat co nejmíň. Když se o mě pokoušela křeč, trošku jsem zpomalil a dal lehčí převod. Fungovalo to až do chvíle, kdy jsem dojel na křižovatku na vrcholu. Byl provoz a já stál a čekal na mezeru, abych přejel hlavní. Mezera se objevila, ale ne moc velká. Takže jsem pořádně opřel do pedálu a chtěl se rozjet – křeč. Zatlačil jsem proto druhou nohou – křeč. Vystřelil jsem bolestí obě nohy z pedálů před sebe a doufal, že setrvačností tu hlavní překonám, než se ke mně přiřítí auto. Uf, povedlo se. Ale na tu bezmoc nikdy nezapomenu.

Třetí historka je o proražené duši, vlastně o dvou. Všichni mají horská kola, jen já trekové, takže ty pneumatiky nemám moc vysoké a při “správné” souhře náhod a blbosti mi kámen prošvihne plášť až k ráfku a tam se proskřípne duše. No a to se mi stalo v prudkém sjezdu na zadním kole. Viděl jsem, že je prázdné, ale říkal jsem si, že dojedu ten prďák a dole duši vyměním, jen musím zatížit víc předek a odlehčit zadek. No a co čert nechtěl, než jsem dojel dolů, prorazil jsem i přední duši. Co teď? Náhradní duši mám jen jednu. Jel jsem tedy dalších pět kilometrů po prázdných kolech někam do civilizace. Odtud volám bráchovi, jestli mi nepřiveze svoje kolo. “Já jsem na grilovačce a už mám v sobě pár panáků!”, zní odpověď. Ale naštěstí pokračuje: “Dojdu za tátou, on nás tam i s kolem zaveze.” Paráda, přede mnou je krpál do Valteřic, tak půjdu pěšky jim naproti. Nakonec jsem takhle ušel tři kilometry a na vrcholku jsme se potkali, vyměnili kola a já dojel posledních šest kilometrů šťastně do cíle.


ZÁVĚR

Těch zážitků je spousta a dalo by to ještě na mnoho historek. Ale chtěl jsem vypíchnout jen ty nejkurioznější …


Pokud jste dočetli až sem, gratuluju. Je to opět trochu delší povídání, ale snad vás pobavilo. Jsem prostě hlava paličatá a nedám si vnutit, že bez tréninku tyhle závody dělat nejdou. Ale pro mě je to prostě výzva.

Neabsolvoval jsem všechny ročníky, spíš větší polovinu. Kupodivu jsem přes veškeré obtíže nedokončil jen jednou. A co je pro mě velkou odměnou, byl jsem několikrát na pomyslné bedně. Tenhle závod prostě miluju, i když jsem po něm dvakrát vyčerpáním zvracel a jednou nemohl celý den vůbec chodit.

Příště to dám zase bez tréninku. A samozřejmě s večerní poradou v hospodě na hřišti …


POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.

Systém bodování je následující  . . .  článek je perfektní ,  článek je kravina
Formulář na komentáře a na diskusi, nápady  či kritiku je ještě níž pod bodováním.

Jestli tě zajímají články na stejné téma, tak hned pod čarou (za takovou knížkou) je odkaz. Dále se dají vyhledat stejná klíčová slova – za “lístečky”. Ještě se dá přeskakovat na PŘEDCHOZÍ a NÁSLEDUJÍCÍ článek.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře