Rozdělání ohně křesáním
Svou vlastní „ohňovou krabičku“ s věcmi na křesání jsem si sestavil už v roce 2015. Píšu o ní TADY. A napadlo mě, že jsem vlastně nikdy neukazoval a ani nepopsal, jak se s jejím obsahem pracuje.
Tak jdeme na to, nejdřív popis:
OCÍLKA, KŘESADLO A PRÁCHNO
OCÍLKA
Je v zásadě jedno, kde a z čeho získáte kalený kousek oceli na ocílku, jestli vám ho přímo dělal kovář či nožíř nebo ho máte ze starého nože či jiného nástroje. Důležité je to, že musí být zakalený na tvrdost, podle mě minimálně 55 HRC, to znamená, aby ten kousek udělal vryp do skleněné lahve. Taky musí mít na jedné straně rovnou a hladkou plochu a musí být tak velký, aby se dal držet mezi palcem a ohnutým ukazováčkem a ještě přečuhoval dopředu a nahoru a dolů – to kvůli tomu, abyste se neporanili při křesání.
KŘESADLO
Taky je jedno, jestli máte křemen nebo pazourek nebo jiný kámen o podobné tvrdosti. Důležité je to, aby měl ostrou hranu, což vytvoříte jedině tak, že ho rozštípnete, tudíž musí být štípatelný. Pazourek je samozřejmě nejlepší, to věděli už v neolitu.
PRÁCHNO
Zatřetí je jedno, z jaké přírodní rostlinné látky máte práchno. Můžete ho mít z látky nebo provázku, z bavlny, sisalu, lnu a podobně. Důležité je, aby bylo práchno dobře udělané.
MOJE SESTAVA
Já jdu vždy, jak známo, tou nejlevnější cestou – jako ocílku mám uražený kus starého vyřazeného plochého pilníku, jako křesadlo mi slouží sice druhořadý ale mnou nalezený pazourek a jako obal mám darovanou plechovou krabičku od diabolek. Práchno jsem si vyrobil při pečení buřtů z vyřazených riflí právě v té darované krabičce.
POSTUP KŘESÁNÍ
Postup křesání budu vysvětlovat pro praváka, leváci si prostě role levé a pravé ruky otočí.
Takže, vezmete si do levačky křesadlo (odštěpek kamene) tak, abyste ho svírali jen konečky prstů a dopředu vám vystupovala vodorovně jeho nejostřejší hrana.
Potom na horní stranu křesadla položíte práchno těsně k ostré křesací hraně a přidržujete ten kousek práchna na křesadle opět palcem. Důležité je, aby práchno nepřekrývalo hranu – nemohli byste o ni škrtat, aby nebylo přímo u ní – neviděli byste ji a taky aby nebylo moc daleko – jiskry brzy chladnou a lítají všude kolem, takže se snižuje pravděpodobnost, že právě ta dostatečné žhavá se chytne do práchna.
Já vždycky práchno přehnu napůl a jeho ohyb dám ke křesací hraně. Tím vytvořím takovou hráz či síť na jiskry a výrazně zvýším pravděpodobnost úspěšného zásahu.
Ocílku jako mám já, vezmeme do pravačky opět mezi konečky prstů nebo, jak jsem psal výše, mezi ohnutý ukazováček a palec tak, aby křesací hladká hrana směřovala dopředu, tentokrát svisle.
Kované ocílky se drží trochu jinak, ocílky totiž tvoří písmeno C nebo J. (J si představte obloučkem nahoru). Princip je ale stejný, musíte mít před prsty hladkou křesací část otočenou svisle.
Ocílkou škrtáme o hranu křesadla svisle dolů. Zpočátku si ruce spárujeme, to znamená naměříme si polohy rukou tak, abychom pak mohli rychle škrtnout. Nejdřív se tedy dotkneme křesací hranou ocílky křesací hrany pazourku a pak pomalu zvedneme jen pohybem předloktí v zafixovaném lokti ruku s ocílkou asi deset maximálně patnáct centimetrů vysoko.
Teď následuje samotné škrtnutí. Plynulým ale rychlým obloukem, tím samým, co jste ruku zvedali, jí zase švihnete dolů a škrtnete. Dráhu trochu protáhnete, asi o pět centimetrů pod pazourek. Pokud nevidíte chycenou jiskru (když tam bude, to nejspíš uvidíte – je to ta malinká červená tečka vlevo na práchně), hned pokračujete pohybem nahoru a škrtnutím dolů a tak pořád dokola. Důležitost pokračování v křesání je z toho důvodu, že už pohyb máte zafixovaný a neustálým prohlížením a prohledáváním práchna se vždy rozhodíte. Takže křesejte a křesejte, ona se jiskra ukáže.
POZOR: pokud nevidíte vůbec žádné odlétající jiskry, máte špatný kámen nebo ocel. Pokud jiskry odlétají a v práchnu se po třeba deseti škrtnutích žádná neuchytí, je špatné či vlhké práchno nebo je špatně umístěné.
STAVBA HNÍZDA
Žhnoucí práchno je potřeba do něčeho vložit. Nejlépe do něčeho, co se dobře vznítí a bude chvíli hořet. Takže je potřeba nakombinovat více materiálů. Já mám v oblibě suché vršky trav nebo rákosí a suchou trávu. Dá se použít i hodně jemné chlupaté dřívko, ale to jsem ještě nezkoušel.
Listy trav stočím do klubíčka o velikosti asi dvou pěstí. Musí jich být dostatečné množství a je dobré je nijak nekroutit, prostě je jen omotat kolem ruky a je to.
Do středu klubíčka vložím vršky trav a udělám důlek. Vypadá to opravdu jako hnízdo, proto se tomu taky tak říká a nejen u nás v Čechách.
PŘÍPRAVA CELÉHO OHNIŠTĚ
Stejně důležité jako si připravit hnízdo je si připravit vše ostatní. Po zapálení práchna totiž není moc času něco shánět a připravovat si. A až chytne hnízdo tak není čas v podstatě žádný, to jde hodně rychle.
Takže, jak si to chystám já:
ZÁKLAD OHNĚ
Nejen v tomhle případě, ale skoro vždycky, když rozdělávám oheň, postupuju stejně. Připravím si spodní základnu a na ní překřížím dvě třísky. Důvod je jednoduchý, všechno popíšu, nebojte.
Na nehořlavý podklad (kámen, hlínu) si položím většinou tři čtvrtky suchého špalíku. Položím je kůrou nebo stranou, kde byla kůra směrem dolů. Tím jednak odizoluju další suché dříví od případně mokrého podkladu a druhak mezi čtvrtkami vzniknou škvíry, kterýma se pod oheň může dostat vzduch.
Čtvrtou čtrvrtku špalíku ještě rozpůlím a položím přes sebe ve tvaru X na základnu. Opět tím vytvořím další mezery, kterými se pod oheň dostane vzduch.
JEMNÉ PALIVO
Občas použiju chvojí, ale většinou si udělám chlupatá polínka, nejčastěji dělám dvě až tři. Taky sesbírám všechny odřezky, které při výrobě těch polínek odpadnou. Odřezky zapasuju mezi „kudrlinky“, bylo by je škoda nevyužít.
STANDARDNÍ PALIVO
Než se oheň rozhoří naplno, používám jako hlavní palivo čtvrtky polínek, udělám jich dostatek a i během dalšího sezení u ohně je použiju na znovuoživení plamenů. Nemá totiž cenu celý večer naplno fajrovat a navíc občas potřebuju i jen mírný plamen nebo jen žhavé uhlíky na vaření a podobně.
Po tom, co čtvrtky dobře hoří, přikládám půlky. Nikdy nepřikládám celé špalky, nehoří dobře. Klacky to ano, pokud jsou suché, nalámu je o koleno nebo nařežu pilkou a topím s nimi.
KLEŠTĚ NA HNÍZDO
V tomhle konkrétním případě – rozdělávání ohně křesáním, si ještě dám stranou dvě třísky. Ty použiju jako takové kleště na hnízdo. Proč? Protože při podpalování hnízda nikdy nevíte, při kterém fouknutí do něj toto hnízdo vzplane a jakou intenzitou.
Je totiž dost možné, že se plamenů zaleknete a hnízdo instinktivně upustíte a můžete tak zmařit celou zábavu. Nebo hnízdo neupustíte a můžete se trochu popálit, což taky není zrovna příjemné.
Při použití kleští má člověk ruce dál od plamenů a všechno proběhne daleko víc v pohodě.
SAMOTNÉ ZAPÁLENÍ PRÁCHNA, HNÍZDA A OHNĚ
ZAPÁLENÍ PRÁCHNA
Škrtl jsem ocílkou o křesadlo a zachytil jiskru, tedy dvě. Já jsem si totiž po prvním škrtnutí první zachycené jiskry nevšiml, takže jsem hned škrtl ještě asi dvakrát a zachytil i druhou jiskru, proto jsou na práchně hned dvě žhnoucí místa. To samozřejmě ničemu nevadí, spíš naopak, čím víc žhavého, tím líp. Je vidět, že riflovina je dobrý materiál, dobře drží pohromadě, nedrolí se ani po letech a skvěle chytá jiskru.
USAZENÍ PRÁCHNA V HNÍZDĚ
Do hnízda umístím žhnoucí práchno doprostřed a nijak ho nezamačkávám. Jemně hnízdo vepředu uzavřu, nijak ho nemačkám. Je potřeba, aby mezi listy trávy mohl dovnitř vzduch.
Potom vezmu dvě třísky a z boků chytnu hnízdo. Třísky mi hnízdo sice sevřou ještě víc, ale stále je prodyšné.
ROZFOUKÁVÁNÍ OHNĚ V HNÍZDĚ
Potom hnízdo zvednu minimálně do výšky pusy. To je důležité, protože je potřeba, aby budoucí kouř a plameny šly mimo váš obličej.
Poprvé se zhluboka nadechnu a jemným dlouhým výdechem, asi jakoby jste chtěli pískat, mířím proud vzduchu přímo doprostřed hnízda na žhnoucí práchno. Potom hnízdo od obličeje oddálím natažením ruky. Je to proto, že se z hnízda začne valit kouř a já se potřebuju znovu hluboce nadechnout. A jak známo, kouř se dost špatně dýchá a rozkuckat se teď fakt nepotřebuju.
Následuje druhý nádech a znovu pomalý dlouhý výdech, tentokrát silnější.
Dým obvykle bývá hustší a hustší, s foukáním nepřestávám, dokud nevyšlehnou plameny.
Tentokrát byla tráva fakt hodně suchá, takže hnízdo chytlo na druhé fouknutí. V klidu a opatrně jsem položil hořící hnízdo na připravený základ ohniště.
ZAPÁLENÍ VLASTNÍHO OHNĚ
Jak jsem již psal, není času nazbyt, takže mít vše po ruce, je důležité. Na hořící hnízdo jsem jemně položil chlupatá polínka, která se opřela o „X“ z třísek, tudíž mi oheň neměla šanci udusit.
Pak už jsem jen přiložil třísky a nakonec napůlená polínka. Oheň krásně hoří, mám vyhráno, jsem spokojený.
Materiálů na hnízda existuje mnoho, dá se použít cokoliv jemné a hlavně suché. Dá se nakombinovat třeba březová kůra nebo chvojí, nadrcené stonky suchých kopřiv či jiných bylin. Také suché lýko, suchá květenství s chmýřím. Málo vhodný jako vystýlka hnízdy je „doutník“ z orobince, ten sice snadno chytne, ale strašně rychle hoří a nemusel by podpálit další materiály.
I rozdmýchávání doutnajícího hnízda je řada způsobů. Můžete s hnízdem mávat nebo v napnuté ruce s ním točit dokola. Můžete mít ve volné ruce něco jako vějíř a jemně jím povívat. Prostě, co vás napadne.
Pamatujte, čím jsou horší podmínky, tím je příprava důležitější. Pokud prší, udělejte si přípravu někde pod „střechou“. Práchno vždy udržujte v suchu. Hnízdo se prý dá celkem slušně vysušit na vlastním těle, třeba v kapse kalhot, ale nezkoušel jsem to.
Pokud budete zkoušet rozdělat oheň křesáním, začněte s co nejlepším materiálem na podpal a postupně se získáváním zkušeností si to můžete ztěžovat. Já to příště vyzkouším v zimě na sněhu nebo za deště.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Děkuji, moc mi to pomohlo. Píši článek o neolitu, takže Váš článek byl pro mě velmi přínosný.
Tak to jsem moc rád, že jsem mohl pomoct.