Moje jeskyně
– kapitola pátá –
KONEČNĚ STŘECHA
Krovy mám spojené k sobě a propojené vazníky. Teď jsou „hlavou“ dolů, bude sranda je otočit. Ale v jednom se to prostě jinak dělat nedá.
Všechny krovy se mi povedlo úspěšně otočit a přišroubovat. Na třech krovech chybí vazníky – to jsou ty, co se asi někam ztratily během transportu od výrobce ke mně nebo možná ani nebyly naloženy. No, buďto to risknu bez nich nebo je dokoupím nebo to vymyslím jinak.
Co to na té fotce je? Ne není to kvůli té mezírce mezi krovem a pozednicí. Musím se k něčemu přiznat, ta pozednice má být ve stejné výšce jako rám dílny, který je rozmazaný v popředí. Já, který si celou dobu hraje na milimetry, se teď „seknu“ o šest centimetrů. Na co jsem myslel? Ale není to na obou stranách, jen na té podél plotu. Co s tím?
K prostřední stojně jsem přišrouboval odřezek trámku, vytáhl hever, povolil v kotevních patkách všechny vruty, „pomodlil se“ a začal zvedat celou stěnu nahoru.
Potřeboval jsem stěnu stání zvednout minimálně o sedm centimetrů, abych mohl těch šest přebývajících pohodlně uříznout.
No, povedlo se to na jedničku. Silky je opravdu perfektní pilka. S oddechnutím jsem stěnu zase spustil dolů a přišrouboval ke kotvícím patkám. Už je vše, jak má být.
Přišlo na řadu laťování. Ještě, že lezu po skalách a z výšek nemám strach. Když člověk stojí na krovu, u kterého musí věřit tomu, že ho dobře smontoval, je to docela adrenalin. Nakonec jsem chybějící tři vazníky nahradil alespoň zbylými střešními latěmi, které jsem měl původně určené na něco jiného. Přecijen na krov spojený jen ve špičce bych se asi nepostavil.
Plechy na střechu jsem měl dlouhé po celé délce krovů, takže víc jak čtyři metry a široké na rozpětí rukou. S prvními dvěma mi pomohl nahoru Vojta, ale pak ho to přestalo bavit. Tak jsem si musel poradit sám. No nahoru jsem je tahal po latích, protože by se jinak zlomily – je to fakt hodně tenký plech. Nahoře jsem si ale připadal jak na windsurfingu. Foukl trochu vítr a já balancoval s takovou plachtou v náručí a snažil se nespadnout a něco nepoškodit. Odnesl to jen jeden roh zadního plechu, který jsem neudržel a radši pustil ze střechy na zem, než abych spadl za ním. Podařilo se mi ho paličkou celkem slušně narovnat a střecha je komplet nahoře. pak následovalo asi milion vrutů na přišroubování k latím a přišroubovat taky hřebenáče.
Tak takhle je moje jeskyně velká. To je jak taneční sál, to je paráda. Tedy dokud je prázdná, zdá se velká, postupně se bude zmenšovat, však uvidíte.
Tady je pohled ještě ode dveří. Ve sklenářství jsem objednal skla do oken a přilepil je do otvorů silikonem. Už zbývá dodělat štít a do dílny už mi nenaprší. podlaha je vyschlá, takže jsem mohl dát překližku zpátky. Bál jsem se, aby OSB desky vlivem louží nenabobtnaly, ale poctivě jsem po každé průtrži vyríral, tak je to snad OK.
Štít je hotový, konečně už mi tam nenaprší. Risknul jsem to a palubky jsem na dílnu jen nastřílel hřebíkovačkou. Vždycky dva hřebíky (no, spíš takové tenké drátky) na vršek palubky a dva na spodek.
Tak a je to. Tenhle štít zatím nepotřebuju. Musím si dát od stavby na chvíli pokoj a dělat i něco jiného. Myslím, že se to povedlo a zima ukáže, zda jsem všechno domyslel do konce a jak kvalitně jsem pracoval. Místa pro dvě auta, myslím, je tak akorát. Na délku určitě, tam zbývá ještě skoro metr a půl místa. Dveře už mám taky nasazené, i petlicí se zámkem osazené. Jsem spokojený, jdu si dát pivko.
Jelikož se nemůžu zabývat jen touhle mou jeskyní, ale mám i zahradu a rodinu, rozhodl jsem se v téhle fázi stavbu přerušit a druhý štít jsem dodělával až na podzim. Jak jsem psal úplně na začátku, že bude stání jen pro jedno auto a pingpongový stůl – děti už pinec moc nebere, takže tu opravdu stojí auta dvě. Vlek už mám zase naplněný bordelem ze zahrady na odvezení a konečně mi taky pohled nehyzdí sousedovic palety – nad plot jsem dal stínící siť, takže ani není od sousedů vidět k nám. No a řezivo, co je pod plachtou mezi dílnou a plotem, to je to, co jsem odsud loni před zahájením stavby stěhoval. Za ním je schovaná přikrytá cirkulárka.
