U Krakena

26. – 28. duben 2024

Dostalo se mi velké cti a měl jsem možnost se setkat, podle mě, s jedněmi z nejvlivnějších a nejsledovanějších zálesáků na Českém území, kteří působí na platformě YouTube. Na sešlost těchhle prima lidí mě totiž pozval Kraken. Kraken, civilním jménem Tomáš Krákora, je tváří známého obchodu BUSCRAFTSHOP.CZ.

No tak tohle je všechno sice svatá pravda, ale teda úvod za všechny prachy. Prostě Tom pozval kamarády, co stejně smýšlejí, mají rádi přírodu a život v ní. Co se s ní dokážou poprat, ale i si to v ní parádně užít. Jsme, jak nás výstižně nazval, LESNÍ LIDI. I když nejsem YouTuber, pozval mě taky a já si toho moc vážím.


Je pátek skoro poledne a já vyrážím směr Hradec Králové. Posledně jsem mířil k Letohradu a se skvělými zážitky se i od Letohradu vrátil. Pevně věřím, že na opačné straně to bude taky super.


Trošku mě zarazilo, že uprostřed dne svítí lampy. Třeba to je znamení, že bude tahle cesta fakt zvláštní.


Až do Hradce Králové ničím zvláštní nebyla. Ale z Hradce na Prahu se začaly splétat nitky osudu, jako by mi události samy přicházely vstříc a já si je mohl vychutnat. Už jen pohled na Kuňku (Kunětickou horu) mě překvapil. Normálně z vlaku není skoro vidět a dnes je jako na dlani. Takhle ostře ji vidím prvně.


V Hradci jsem vlezl do jedněch dveří vagónu a tam na chodbičce stála s kolem tahle krásná holčina. Usmál jsem se na ni a pokračuju dovnitř. Vlak je narvaný a tak procházím celým vagónem až do zadní části. Ještě jsem stihl zaslechnout, jak ji štiplístka vyhazuje do prostoru, kam patří kola. Já jsem prošel až dozadu a tam jsme se znovu potkali. Sedám si na zem a ona ještě s jednou holkou sedí na sklopných sedadlech. V Chlumci přistupuje česko-německy mluvící mamina s kočárem. Výpravčí jí pomáhá dovnitř a holky ze sedaček vyhazuje. Mamina si tam dává kočár a s dětmi si jde sednout do vagónu. Holky bezradně postávají a ta druhá pak vystupuje. Tahle se rozhodne, že si sedne na zem. Já ji nabízím svůj podprdelník. S díky přijímá. Já se mám na oplátku na co koukat. V Praze na hlaváku se loučíme, přejeme si šťastnou cestu. Já ji překvapivě ještě jednou uvidím před hlavákem, jak hledá trasu. Myslel jsem, že pojede vlakem někam dál.


Po půl hodince sedám do vlaku směr Plzeň. Lezu do prázdného kupé a rozdělávám si pivko. Přisedá mladý hromotluk s obrovskou taškou a dvěma hokejkami. Ptá se anglicky, jestli je to vlak na Plzeň. Ano je. Brašnu dá nahoru a neví, kam s těmi „klacky“. Já mu říkám, že tam je ještě jeden foch. Ťukne si do čela a dává je tam. Dosedá a taky rozdělává plechovku. Cheers, Na zdraví. Je to Švéd, hokejista, co je v Česku už potřetí. Popíjíme a pak se rozkecáme. Rozhovor vedeme asi dvacet minut. Další zastávka. Prochází kolem nás spousta dětí a jejich dvě krásné učitelky. Pak k nám do kupé přistupuje rodinka s nepříjemnou panimámou, že mají místenky na celé kupé až na jedno místo. Na něm sedí momentálně Švéd. Tak se zvedám a opouštím kupé, že si sednu třeba na chodbu. A v tom …


… v tom začíná pořádná jízda (to auto jsem fotil až v Plzni pro syna, ale přesně vystihuje tu jízdu). Na chodbě laškuje jeden Slovák s učitelkami. No spíš na ně skoro huláká, ať přijdou na skleničku. Všimne si mě, jak sedím na zemi a pozve mě do kupé. Tam jsou jeho dva kámoši a vedle v kupé ještě další čtyři. Všichni v rozmezí asi padesát až sedmdesát let. Nabízí mi bílé víno, neodmítám. Pak ještě jedno, pak červené. Děcka od učitelek jsou zvědavé a tak nakukují a žadoní o nějakou slovenskou písničku. Slovenština je pro ně exotická. Ten, co mě pozval, začne sérii slovenských národních písní, jeho kamarádi se přidávají. Nádhera.

Za chvíli přijde z vedlejšího kupé jejich nejstarší kamarád, doktor. Slaví sedmdesátiny. Chlapi mu dali jako dárek all-inclusive pobyt v Plzni včetně jejich společnosti. On tam sloužil na vojně. Doktor do mě cpe domácí slivovici a pak ještě jednu.

Do kupé přistupuje sympatická babička s vnukem. Chlapi s ní flirtují a lichotí ji. Nalejou do ní taky dvě sklenky bílého a ona nám na oplátku dá ořechové šneky z listového těsta. Jeden z těch Slováků prý natočil spolu se Slovenskou televizí dokument Divoká poľana.

S klukama slovenskejma vystupuju v Plzni. Mám hodinu čas a tak jdu s nimi na vzduch. Dávají mi ještě jednu šťopičku a já jim na oplátku doutníčky z Lidlu. Ještě chvíli kecáme a oni pokračují do města. Já se vracím na nádraží.


V posledním vlaku se už nic zvláštního neděje a tak koukám z okna. Je tu nádherná krajina a já vzpomínám na loňský čundr s mýma kamarádama, který byl taky u Plzně. Příběh z něj se jmenuje Údolím Střely.


Cesta vlakem končí. Dál už jen pěšky. 


Obloha vypadá všelijak, ale snad bude zítra hezky, jak slibovali.


Cesta utekla rychle. Byl to jen kilák a půl. Než ale zaklepu na vrátka. Seběhnu ještě k tomuhle kouzelnýmu rybníčku.


Večer jsem kromě téhle fotky ohně, kde Tom ohřívá vodu na čaj už nic nefotil. Nebyl jsem psychicky připravený na to fotit ostatní, ani jsem nevěděl, co všechno tu můžu fotit. Taky, jestli ostatní účastníky můžu fotit, i když na to jsou asi zvyklí. Jen jsem se s klukama přivítal, opekli jsme si buřty, dali nějaké to pití, oťukali se, zapředli hovor a nakonec kecali jako staří známí.


Noc prý byla malinko mrazivá, jeden pod nulou. Ale teď už je ráno a my se chystáme snídat. Já budu mít svou oblíbenou Čínskou kuřecí polívku se slaninou a kafe.


Zatím je nás pět. Čekáme ještě na posledního, co dorazí až dnes ráno. Tohle je Tomáš Krákora a Radim Sieber.


Už dorazil i poslední Milan Matějka. Další dva vpravo Pepa Švandrlík a Honza (Jenda z lesa) už tu byli včera přede mnou. Celá jména píšu jen teď a jen pro vás, dál v příběhu už budu používat jen křestní.


Vyrážíme na výlet. Jde s námi i Loki. Nebo Loky? Nezeptal jsem se, hlava děravá. Tom má ještě úžasnou fenku a její jméno se mi vykouřilo totálně.

PS: obdržel jsem zprávu od Toma. Pes je opravdu Loki a fenečka Jenny. Díky Tome

První zajímavost, kam nás Tom vede, jsou Horca del diablo – Ďáblovy vidle. Aspoň tak jsem ten suchý dub nazval.


Vstupujeme hloub do lesa a tady do dálky nádherně září proti temnotě smrků mladé lístky javoru. Kousek dál je habr a my na popud Toma ochutnáváme jeho mladé lupení. Chutná jako kedlubna.


Pokračujeme lesní pěšinou a Tom vypráví o zážitcích s lovem divočáků a vynalézavosti divoké zvěře v boji s nimrody.


Nasávám lesní vůni a užívám si tu pestrost údolí, do kterého jsme z kopečka sešli. I tady jsou mí oblíbení samotáři. Na fotce je krásně vidět, co tu lítá pylu. Foťák mám úplně žlutej.


Překračujeme přítok Kozolupského potoka přes padlou olši.


Kousek dál se údolí rozšiřuje a je tu trochu rovina. Někdo si tu postavil polozemnici. Kluci špekulují, že tu musí být pořád vlhko a chlad. To je v létě výhoda, ale jindy už ne.


Stoupáme do prvního prudšího kopce, v půlce zastavujeme a kecáme.


Lokimu dělám portrétovku. Tom si ještě od něj nechá dát pac.


Honza fotí jak o život. Já zase fotím jeho. Mám ho trochu rozmazaného, tak ho prosím ještě o jednu pózu.


Tom zase něco mele pantem. Dělám si srandu. Všechno co říká, je buď nějaká historka z minulosti nebo místní zajímavosti.


Jé, mraveniště. Jestli uvidím na každém čundru aspoň jedno, budu mít fakt radost. Podle mě je to známka zdravého lesa.


Už jsme skoro na vrcholu Zadního kopce a otevírají se nám výhledy. Radim dole natáčí a Tom ukazuje na kopec na horizontu a říká, že je před ním kostel svatého Vavřince ve Slavicích. Kopec za kostelem se jmenuje Třešňovka.


Nojo, fakt tam je. Ještě, že mám objektiv se zoomem. Už nemám moc dobrý oči ani na dálku. Holt jsem starej. Ale naštěstí jen fyzicky trošku opotřebovanej.


Jdeme dál lesní cestou. Hele, koukejte zajíc. Zkouším ho za běhu cvaknout a vyšlo to.


Dáváme pauzu a čekáme na ty vzadu, co něco natáčí. Upoutají mě ty břízky a říkám, že je to tu jak v Ruské pohádce.


No prostě nádhera, není potřeba nic dodávat.


Jsme na další vyhlídce a Tom nás zkouší z orientačních bodů v krajině, jako své studenty. Mě samozřejmě hned zaujme ta čtveřice dole, nehledě na to, jestli je to orientačně významný. Prostě se mi líbí.


A hned potom ten samotář uprostřed louky.


Vidíte tu červenou špičatou střechu? Já tedy vidím prd. Teda, až když popostoupím, posune se přede mnou borovice do strany a já ji konečně vidím. Ta střecha patří kostelu v Šipíně. Tam taky dnes půjdeme. Místní vesnice mají fakt divný názvy. Vlastně i jinde je mají, už loni jsem se názvům Pšovkly, Krty, Pustokvěty a Senomaty cestou vlakem na Rakovnicku divil.


Jsme na Sviňomazském vrchu. Ty odlesky v údolí hned trknou do oka. To je Plzeň. První tmavý kopec za odlesky je Radyně se stejnojmennou zříceninou. Hřeben vzadu jsou Brdy. Plzeň 25km, Radyně 35km, Brdy 55km.


Schválně si tipněte, kolik město zaplatilo za jednu takovouhle jablůňku. Třicet tisíc. A těch stromků jsou tu desítky. Tady zrovna jich je asi šest, ale dál jsem je viděl podél cesty. Sice jich dost omrzlo, ale tahle kvete krásně.


Asi dva kilometry od nás leží na dalším kopci obec Trpísty s krásným stejnojmenným zámkem.


Scházíme po polní cestě kolem Sviňomaz. Pořád je co vykládat.


Došli jsme až na hřeben a pod námi je prudký sráz. Jsme na místě bývalého Sviňomazského hrádku. První zmínka o něm je z roku 1360. Není tu nic vidět, jen skály. Dáváme pauzu a pivko. A samozřejmě klábosíme.


Dole pod námi teče Úterský potok. Teče totiž z obce Úterý. Názvům obcí už se přestávám divit.


Nad námi proletí krkavec. Pro mě je to vždy dobré znamení.


Loki něco větří nebo vidí. Jo, to je jen Honza, vrací se z lovu kešky.


Tom jde první dolů z kopce a nachází hnízdo. Tvrdí, že vajíčko do něj snesl drozd.  Kluci hned na něj: A tys u toho byl? To je taková naše celosobotní hra, to byste museli být u toho, aby vám to něco řeklo. PS: je opravdu drozdí. I to hnízdo. Dá se to poznat podle černých teček na modrém vajíčku a hliněné výstelce hnízda.


Procházíme kolem rokle. Krakene neskákej, nemá to cenu.


Už jsme skoro na dně údolí. Nebe křižují krásné mraky.


Tak támhle nahoře jsme byli. To je ta zřícenina, co tam vlastně ani není.


Včeličky vytáhlo ven sluníčko a pilně pracují.


Jsme u jezu Úterského potoka. Pro tenhle záběr z dálky slízám až k hladině.


Honza se naopak přiblížil co nejvíc k jezu.


Postavil jsem se na jeho místo taky. Je tolik světla, že se ani nepokouším rozmazat vodu dlouhým časem, takže jsem se ji naopak pokusil zmrazit. Myslím, že to celkem vyšlo.


Pokračujeme proti proudu. Na naplaveném dříví jsem si všiml, že tam něco pobíhá.


Opatrně se přikrádám blíž a on to konipas. Dokonce se mi povedlo ho zachytit s úlovkem.


Šel jsem přikrčený ještě blíž a mám ho i s odrazem ve vodě. Pak už se Konipas bál a frnknul.


Výš v zátočině se protahuje jeden ze tří kačerů. Pak všichni plují proti neznatelnému proudu.


Kostival lékařský. Kolem naší vsi jsem ho myslím nikdy neviděl. Takže můj další dílek do sbírky. Toho pozadí si nevšímejte, to je jen Milan a Honza.


Stojíme na mostě, přicházejí tři starší trempové. Kluci se sázejí, jestli je někdo z nich pozná. Nikdo nikoho. Já hledám ve vodě pstruhy. Vidím dva, ale prý to jsou jen klacky a kameny. Hmmm, škoda.


Další samotář, tentokrát olše. Nádhera a ještě ten blankyt a mrak v pozadí. Paráda.


Všude tu roste spousta vlčích bobů. Jen jsem hledal ten správný ve správném světle. Tohle by šlo. Je to sice agresivní kytka, co zaplavuje republiku, ale je krásná.


Tom nás upozorňuje na břízu napadenou houbou. Je to Čaga, neboli rezavec šikmý. Dar od Boha z tajemných lesů daleké Sibiře, jak jsem někde četl. To je taky moje prvenství, co Čagu fotím.


A tohle je můj starý známý Česnáček lékařský. Udivuje mě, že ho někdo nezná. Je to výborný dochucovadlo, třeba do mých oblíbených smažených vajíček na ohni.


Jsme v Mydlovarech na mostě. Odkládám foťák a jdu se vyčůrat. Když se vracím a zvedám ho, nechtěně zmáčknu spoušť. Fotka dobrá, tak si ji nechám. Proč ne, že?

Kousek za mostem je přístřešek s lavičkami a stolem. Dáváme si tu pauzu a oběd. Já jen pivko, nemám hlad a vlastně ani jídlo. Pak pokračujeme dál.


Mají tu krásné chaloupky. Mě zaujala tahle se zvoničkou.


The Simsons, nothing else.


Les, kde místo borůvčí a trávy roste jen mech. Radim říká, že mu to připomíná Český les. Mně se to jen líbí.


Přes cestu nám přebíhá už po několikáté stádečko laní Sika. Ty vidím taky poprvé. Zkouším je stihnout vyfotit, ale cvaknu jen dva zadky.


Jsme na další vyhlídce. Než dojdu na okraj, cvakám ještě tohle kapradí. Je to Osladič obecný. Jeho fotku už mám, ale ne příliš povedenou. Tady se mi líbí ta kombinace s mechem, lišejníkem, skálou a travinou.


Jsem na kraji. Jak jsem si všiml, Radimovi dost často padne do oka podobný záběr. On to natočí a já cvaknu.


Kluci koukejte, támhle vzadu je zřícenina, na tu půjdeme, říká Tom. No a já zase vidím prd.


Přibližuju zoomem, fotím a prohlížím na displeji. Nojo, fakt tam je a krásná.


Na téhle vyhlídce mám hned dvě další prvenství. Poprvé fotím Mochnu jarní.


A poprvé fotím z blízka v přírodě Jalovec obecný i s plody. Už jsem ho na pár místech viděl, ale jen z dálky. Hlavně v Itálii v Dolomitech. Tady v Česku je dost ojedinělý.


Procházíme krásnou doubravou a stoupáme pozvolna výš a výš.


Došli jsme na další vyhlídku. Dole pod námi do dálky září břízy mezi tmavými smrky.


Jsme na ostrohu nad hlubokým údolím. Honza fotí.


A Radim natáčí.


Nad námi letí další kochači. Tady to musí být z letadla moc hezký.


Pokračujeme dál a mezi stromy se v jednom místě otevírá průhled na náš další cíl. Kostel svaté Barbory. Jestli si pamatujete, to je ta špičatá červená střecha mezi smrky a vedle borovice, kvůli které jsem musel popojít stranou.


Ještě jednou kostel fotím s nadýchanými mráčky.


Než se vydrápeme ke kostelu, museli jsme spadnout do údolí. A to až na dno opět k Úterskému potoku. Skály a voda to je moje.


Tady na kládové lávce si dáváme společnou fotku. Honza, já, Milan, Pepa, Radim a Tom.


Nejen včelky, ale i čmeláci mají spoustu práce. Tohle je konkrétně Čmelák mechový. Lepší fotku nemám, takže do sbírky nepřibude.


Jsme v Šipíně, skoro u kostela. Je tu pramínek, tak se většina z nás osvěžuje. Voda sice jen čůrá, ale je výborná a chladivá. Prý je to Svatá studánka.


Pod věží zkouším ze srandy položit foťák na zem a cvaknout. No, možná jsem měl fotku hodit do koše, ale co.


Jsou tu jen německé náhrobky a my se u jednoho dohadujeme, co je to „Ruhe sanft“. Nikdo z nás neumí německy, ale padne i hláška „Odpočívej v pokoji“. A ono jo. Doslovný překlad je „Odpočívej jemně“.


Jsme na vyhlídce hned za kostelem. Honza loví kešku a my se kocháme krásným okolím.


Ještě dělám fotku na rozloučenou.


Sestupujeme dolů k dalšímu kostelíku. Tentokrát dřevěnému. Tedy ona je to vlastně Kaple Panny Marie. Ta tu stojí přes sto třicet let.


Kousek jdeme po asfaltu, ale brzo se noříme do lesa. Nad námi je pěkný prďák. A je pěkně vyholený.


Na cestě leží mrtvý rejsek. Už mě to ale ani nepřekvapuje. Co je ale zvláštní, tenhle se hýbe. Hýbe s ním totiž Hrobařík. Možná jich je víc, ale je vidět jen jeden.


U lesní cesty se plazí snad dvaceticentimetrový Plzák černý. Taky moje prvenství. Sice to vypadá, že jsem nic ještě nevyfotil, ale myslím, že v GALERII toho mám celkem dost. Naštěstí je naše příroda fakt pestrá.


Kopírujeme říčku Hadovku. Já se opět nakláním nad vodu, abych ji cvaknul.


Tohle není obyčejná kaluž. O pár desítek metrů výš je celkem vydatný pramen se jménem Pod Gutštejnem. Proč takový název?


Protože jsme přímo pod zříceninou hradu Gutštejn.


Po dvou hodně pružících kládách překonáváme Hadovku. Vyfotil jsem jenom Milana. Ten to ale před půlkou vzdal, protože už ho několikrát z ničeho nic zradilo koleno (naštěstí ne nad vodou) a tady by se neměl o co opřít, protože zábradlí je jen symbolické.


Výstup vybíráme ze dvou variant. Jdeme nahoru prudší nebo mírnější cestou? Co myslíte?


Jsme tu. No odsud je Gutštejn fakt krásný.


Pepa točí, Honza čeká.


Opět moje oblíbené průhledy, navíc ještě s průsvitem Slunce.


Jdeme do sklepení. Nejdřív jsem chtěl fotku ještě víc zesvětlit, ale ztratilo by to kouzlo tajemnosti.


Ve věži nejsou jen nevzhledné díry, ale i tohle krásné okno s klenbou.


Ještě věž z druhé strany. Musel jsem vycouvat až na obvodovou zeď, aby se mi to tam vešlo. Chtělo by to ještě o dva kroky dál, ale to bych letěl minimálně pět metrů dolů.


Honza taky couvá co nejvíc, ale v jiném koutě. Kdoví, jak se tam vydrápal.


Asi mu pomohl Pepa, ten právě stojí pod místem, odkud Honza fotil. A zase ty průhledy si neodpustím. Aspoň kousek nebe jsem musel narvat do levé střílny, jinak by to zaniklo, jako u té vpravo.


Scházíme na skálu v předhradí. Tom vypráví o tisu na vrcholu věže a Radim chce skočit Milanovi dolů do náruče. Ten je ale až za říčkou.

PS: obdržel jsem druhou zprávu od Toma. Na věži není tis, ale jalovec. Díky Tome

Vzdalujeme se zřícenině. Je tu nádherná převislá skalka. Na fotce to tak nevynikne, škoda.


Kýčovitých fotek není nikdy dost. A baví mě.


Opět jedna fotka Mochny jarní na skále.


Ještě jeden pohled zpátky na Gutštejn. Tady vpravo je malá umělá jeskyňka, prý je to strážnice.


Mírnější cestou klesáme dolů k Milanovi. Klesající slunce nádherně ozařuje mechy na větvích. Takhle vysoko nad zemí jsem viděl většinou lišejníky. Tohle mě zaujalo.


Jsme opět u Hadovky. Krása.


A už zase stoupáme. Tyhle semenné stromy, Tom říká solitéry, mi radost nedělají jako opravdoví samotáři už od narození ze semínka.


Les začíná potemňovat. Oko to moc nepozná, ale foťák potřebuje zvýšit citlivost čipu. Kluci vstupují v dáli ještě do světla.


Dorazil jsem do světla taky. Stíny jsou už fakt dlouhý.


Slunce klesá a my už zase stoupáme, ach jo.


Fotím Lokiho v kaluži. Toma nenapadne nic jinýho, než se s ním vrátit a brodit společně. Komik.


Radim kaluž rozumně obchází.


Lesní cesta se mění na stříkanou drť, ale je tu zase krásný světlo.


Hele Bošku, vyfoť mě zezadu s tím batohem, já se ještě z tohohle úhlu neviděl.


Vidíte to? Vzadu na kraji stínu je zajíc. Zkusíme ho vyplašit, ať ho vidíme líp.


Po první salvě kamenů se jen přizvedl a při druhé zdrhnul do houští.


Tome, nějak mi to nejde, furt se tam cpou nějaký lidi a pes.


No tak snad tady jen s tím psem.


Znovu se nám otevírají panoramata. Je to tu fakt krásný.


Míjíme jednu starou jabloň, ta je tu ovšem zadarmo a ne za raketu jako ty na začátku.


Jak jsme zblblí furt někde něco vidět (zajíce, siky, ryby), Pepa se mě ptá, nehýbe se v tom lesíku něco? Já myslím, že ne, ale líbí se mi a cvakám ho.


Jsme zpátky v tábořišti. Hurá. 21 a půl kiláku v nohách. Uf. Proti slibovaným dvanácti, poupraveným na patnáct a nakonec upřesněným na osmnáct, je to trošku delší. Ale byla to paráda.


Je něco po šesté. Mám hlad, od rána jsem nejedl. Slaninka se sýrem a chlebem to jistí. Buřty přijdou na řadu později.


Rychle se stmívá. Radim rozjíždí svůj RS vařič.


Byl tak rychlý, že jsem ho musel poprosit, aby odendal závětří. Krásný plamínek.


Setmělo se. Tom přinesl kytaru profesionálně opravenou americkou izolepou a Milan se ji snaží naladit.


Fakt to moc naladit nejde a za uši to tahá i mě. Tak nějak se mu to nakonec povedlo a zábava s kulturní vložkou se rozjíždí.


Tom přinesl LED petrolejku , která bojuje s vymlácenou baterkou. Baterka po půl hodině vyhraje, ale jen na chvilku, než ji Tom znovu nahodí na dalších dvacet minut. Takhle proběhlo fakt několik kol.


Na ohni se vaří eintopf, co připravil Tom s dopomocí ženy (fakt ne naopak).


Po Milanovi bere překvapivě do ruky kytaru Pepa. Pomocí mobilu ještě dolaďuje a pak hezky hraje a zpívá.


Silnější vývar, jak tomu říká Tom, je hotový, jde se večeřet.


Za úplné tmy zkouším vyfotit Honzův zevnitř osvícený Lanshan 2. vzadu svítí světýlko na schodech do statku. Původně jsem ho chtěl uříznout, ale zmizela hloubka fotky, tak tam jdou trošku tušit schody a dveře.


Bože to je dobrota. Moc se ti to povedlo Tome, děkuju. Až jsem si spálil hubu a horní patro se mi asi zítra sloupne. Ale to mi fakt nevadí.


Ostatní se taky cpou. Na chvíli je ticho, jen se ozývá srkání a foukání té horké mňamky.


A je tu druhý den ráno. Tady jsem ty dvě noci spal. Je to skoro jako v mém přístřešku, že? Takže jako doma.


Dneska se mi fakt daří. Teda může za to moje příprava už doma. Spoléhal jsem na to, že mám ve vařiči benzínu dost, ale je tam prd. A tak mám první benzíňák na světě, co jede na Staropramen. Kecám, poprosil jsem Toma o benzín do sekačky a on nemá nálevku, tak jsem použil plechovku od piva. Navíc nemůžu najít lahvičku s lihem na rozjezd, tak startuju vařič taky tím benzínem.


Ale nakonec se mi povedlo i přes téměř vyklopení snídaně na zem a podpálení lesa usmažit vajíčka. Kafe jsem nedělal. Tomova žena nám ho totiž nabídla a já neodmítl. Moc děkuju.


Po snídani jsme od Tomáše měli ještě ukázku různých zálesáckých věcí a rozdělávání ohně bow-drillem a hand-drillem. Já byl do toho tak zažraný, že jsem vyfotil na konci až tuhle fotku, kdy už jen vykládal.


Potom ještě jeho žena přinesla palačinky. Já nechtěl. Sladké poslední dobou moc nejím. Ale, když zbyla poslední palačinka, neodolal jsem a namazal si ji vynikající meruňkovou marmeládou. Mňam, děkuju moc.


A to už je z celé akce na statku všechno. Na rozloučenou si fotím jejich krásný rybníček. Tom mě a Radima hodí na vlak. Milan už odjel a kluci Honza s Pepou jedou druhým autem. Loučíme se navzájem i s paní domu a odjíždíme.


Čekáme na vlak. Radim se mnou jede až do Prahy. Skvěle si rozumíme a je nám fajn. Do naší diskuse se připojuje i mladík přes uličku a starší paní, co sedí vedle mě. Bavíme se totiž o hospůdce ve vagónu herce Hanáka. Já si nemohl vzpomenout ani na jméno obce, ani herce.

Z Prahy se mnou jede na čtyřce, podle mě, cikánský baron. Má na sobě zlaté řetězy, prsteny a hodinky. Taky má Bišonka a je vidět, že ho má moc rád. Je to příjemný pán a trošku si povídáme. Prý ho moc baví cestování, ale autem už to nedává. Tak začíná jezdit vlakem.


A to už je fakt všechno. Doma na zahradě mě krásným zpěvem vítá Konopka obecná, co sem lítá pravidelně, tak ji ještě přidávám mezi fotky z výletu. I ona má zásluhu na tom, že to bylo moc fajn.


Výlet jsem si užil tak, jak to má být. Nejen pobyt v cíli, ale i obě cesty. A tak to má být. I cesta je cíl. Kluci moc děkuju za hezký prodloužený víkend a Tome tobě obzvlášť. I za dárky. Až na kudlu jsem je dal všechny synovi a ten měl obrovskou radost. Skočil mi kolem krku, nohama mě objal v pase a radoval se. A to mu je šestnáct a je větší než já. Tak zase někdy ahoj.



CELÝ ROK 2024


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

4.8 8 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
Ladislav Bedrna - Onuck
Ladislav Bedrna - Onuck
1 měsíc od zveřejnění

Pěkné povídání a krásné fotky, vydařený víkend.

Jano
Jano
1 měsíc od zveřejnění

Krásne fotky a super text…

Jakub
Jakub
1 měsíc od zveřejnění

Nádherné 😍

Pepa Švandrlík
Pepa Švandrlík
1 měsíc od zveřejnění

Ahoj. Krásné vyprávění. Dost jsem se i nasmál. Povedené. Jsem rád, že jsem tě poznal. Jsi pohodový týpek. Ať se daří 😉 ✌🏼 🍀