Kufrování v Krkonoších – den první
celá akce 11. – 12. květen 2024
Jsem ostuda. Pocházím z Krkonoš a skoro vůbec je neznám. Trošku mě utěšuje to, že nejsem sám. Spousta místních zná svoje hory míň než kdejakej Pražák. Ale rozhodl jsem se, že to někdy letos začnu měnit a ty naše krásný kopečky trošku prochodím. Začnu je prozkoumávat ze západu, ze strany blíž k Jizerkám.
Bohužel mi teď začátkem května nedopadla divoká voda na Slovensku a Polsku, takže jsem si vymyslel, že právě tenhle víkend vyrazím opačným směrem, právě do těch Krkonoš. Pro tenhle konkrétní čundr jsem zvolil ne přímo Krkonoše, ale oblast Podkrkonoší a ty naše nejvyšší kopečky jen trošku štrejchnu. Jednak budu mít jistotu, že v těchhle místech skoro nikoho nepotkám a druhak vím, že jsem na většině míst na mé první trase se stoprocentní jistotou ještě v životě nebyl.
Taky mě napadlo, že bych tentokrát nešel sám, kamarád neměl čas a tak měl jsem v mysli už jen jednu konkrétní osobu, kterou oslovím. Je to kamarádka Jana (Janča). Je taky z Podkrkonoší a stále tu žije, tak to bude mít kousek. Taky jsem ji už strašně dlouho neviděl. Bohužel v sobotu nemůže, ale v neděli by na špacír vyrazila. Tak to je super. Sobota sice o samotě, ale neděle ve dvou. Paráda. Mimochodem, víte, že Johanka, Hana a třeba i Ivana, vycházejí ze stejného základu a to Jana? Nejen Jana ale i Honza v hebrejštině znamená „Dar od Boha“. A ona takový dar je.
Je sobota něco po šesté ranní. Stojím na nádraží a čekám na vlak. Nebe slibuje krásné počasí a Sluníčko se dere nad horizont. Vyrážím směr Hradec Králové a pak Ostroměř. Do Hradce to znám dobře, ale dál už moc ne.
Ve vlaku se nic zajímavýho neděje, tak koukám z okna. Zaujal mě tenhle už z dálky viditelný kostel v Dohalicích. Je to kostel svatého Jana Křtitele postavený před dvě stě dvaceti lety. Ještě aby nebyl vidět z dálky, když je kolem taková placka. Už se moc těším na kopečky.
Martinice, konečně kopečky. Navíc se Martinice jmenují v Krkonoších, což dává tušit, že už se blížím k cíli, tedy spíš startu mého čundru.
Dorazil jsem do Hradska, jižní části Jablonce nad Jizerou. Na první pohled to vypadá opuštěně, ale kytičky prozrazují opak.
Nejen kytičky, ale i místní kočičky svědčí o tom, že se tu občas někdo objeví. Jsou dvě a jedna je dost zvědavá. Já blbec jí pohladím a ona pak jde pořád za mnou a čeká, že něco dostane k jídlu. „Kššš. Mazej domů.“
Tímhle prťavým tunýlkem jsem sem přijel. Teď ale odbočuju dolů z meze na silnici. Doufám, že mě nic nesejme, není tu totiž chodník.
Přes most přecházím Jizeru přímo v Hradsku a na protějším břehu mě upoutá takovýhle krásný starý přepad náhona.
Taky jsou tu krásné, staré, bohužel už nefunkční, budovy textilky. Podél toku Jizery je jich plno. A myslím, že žádná už nefunguje jako textilka.
Opouštím Hradsko i asfalt. Uf, první přivítání přírody, krpál jako prase.
Na protějším kopci mě zaujala krásná samota. Těch tu je taky plno, naštěstí funkčních. Liberečáci a Pražáci, konkrétně lufťáci, je dali dokupy a to je dobře. Starousedlíci je opustili a samoty by zchátraly.
Jsem na vrcholu prvního kopečku. Tedy spíš na jeho ostrohu nad Jizerou. Tohle je můj první cíl, zřícenina hradu Nístějka. O jeho historii se moc neví a spíše odhaduje podle archeologických nálezů a občasných zmínek v kronikách.
Hned pod Nístějkou jsem objevil krásné posezení. Měl jsem v plánu si tu dát pozdní snídani, ale tenhle luxus jsem nečekal.
Protože jsem si naplánoval dlouhou trasu, snažil jsem se co nejvíc odlehčit výbavu a tak jsem vzal tentokrát plynový vařič s poloprázdnou kartuší. Taky jsem poprvé vyvětral dárek od Krakena, nůž od litevské firmy Main knives. Děkuju, je super. Jsem trochu za mastňáka, protože si dávám ke kafi tvarohový závin. Chutná ale skvěle.
Jak bylo trošku vidět v pozadí za snídaní, je tu ještě jedna krásná skála. Kolem ní sestupuju mimo cesty prďákem rovnou dolů na silnici.
U paty skály krásně modře kvete Zběhovec. Tu drobně bíle kvetoucí kytičku ale nepoznám.
Na asfaltce slyším příjemné šumění a bublání. Scházím proto až k vodě, abych zachytil jednu z peřejí Farského potoka. Pár desítek metrů odsud už vtéká do Jizery.
Moje trasa přes most sice nemíří, ale těch několik kroků si zacházku udělám, abych se pokochal pohledem na Jizeru.
Pokračuju krásnou pěšinou podél jejího pravého břehu.
Místy mě cesta zavede až k vodě, tady právě teď kvetou Devětsily.
Podešel jsem železniční most a drápu se nahoru na železniční násep. Zapínám přední náhon. Hlavu mám až skoro u země a přímo před nosem si tu klidně spí šnek.
Tak kvůli tomuhle pohledu jsem se drápal na koleje. Stálo to za to.
Ještě jsem vrchem přešel na druhou stranu, abych si ho prohlídnul i odsud. Valy nad kolejemi jsou vykácené a vyčištěné, takže je krásně vidět celý most i z téhle strany.
Přešel jsem po mostě a prošel lesem až na asfaltku. Hned u ní kvete spousta jahodníků. Na téhle fotce to ale vypadá, jako bych byl v pralese.
Jsem kousek pod malou osadou jménem Jilem. Tam ale nepůjdu a moje kroky zamíří dolů po louce. Poprvé jsem totiž zakufroval – přešel odbočku do dalšího lesa. Kdo neví, co je to kufrování, je to bloudění během pochodu pomocí mapy. Původně používali tenhle výraz orientační běžci pro stejnou činnost, bloudění.
Než se ale vydám na louku, skloním se ještě k téhle krásné housence. Je to Drvopleň obecný. Toho znám dobře, protože mi doma likviduje vrbu. Záviděl jsem Míše Procházkové z YouTube, že s kamarádkou viděla na treku šest mloků, ale já mám svou housenku.
Našel jsem trošku s obtížemi správnou cestu do Poniklé a jsem u mého oblíbeného obchodu u Zpívající skály. Dál už půjdu pěkný kus opět po asfaltu.
Naštěstí mi to tu zpestřují nejen trapné bavoráky, co se jak prdlouši s vytuněnými výfuky řítí dolů i v protisměru, ale i pohodoví motorkáři, co jedou vzhůru. Cvakám je a ti první, co mě zaregistrovali, mě i zdraví.
Poniklá je překvapivě v několika „patrech“. Blížím se ke druhému, ohlížím se k protějšímu kopci a koukám, že je obec roztažená i na druhou stranu. Je tu ale fakt krásně.
A už jsem ve třetím patře. U kostela svatého Jakuba. Je zajímavý, že na věži není kříž. Asi starý dosloužil a na nový nejsou prachy. Kvůli kostelu tady ale nejsem.
Šplhal jsem do kopce kvůli tomuhle motýlkovi a nejen kvůli němu. Chtěl jsem se totiž podívat do výlohy jedné dílny za kostelem na vánoční ozdoby dělané ze skleněných perliček. Takové mívala babička na stromečku a mí rodiče jich taky pár zdědili.
Opouštím Poniklou a opět mířím do přírody a opět do kopce. Nebe není tedy rozhodně takové, jak sliboval ranní pohled. Snad nebude pršet. Přede mnou je kopec Homole. Na jeho horní pravé louce je vidět samostatný strom. Je to stará planá hrušeň a je tak výjimečná, že byla vyhlášená chráněným památným stromem České republiky. K ní ale nemířím, proto o ní píšu takhle při pohledu z velké dálky.
Procházím kolem kravína. Kdybych byl kravička, tak tady bych chtěl bydlet. Mají tu nádherný výhled. Vlevo je podle mě kopec Čertovka a vpravo Přívlacko.
Já šplhám na Chlum. Všude je bílo. Pampelišky změnily louky ze žluté na sněhovou. Ten kopec vzadu je Studený vrch, po jeho úbočí taky půjdu.
Nejdřív jsem ale vyšplhal až pod les na Chlumu a dávám si pauzu. Během ní, jsem kouknul do mapy a zjistil, že jsem opět přešel odbočku. To mi ale vůbec nevadí, ani to, že jsem funěl sem do kopce. Zbytečné to nebylo, je odsud nádherný rozhled do kraje. Trošku mě tlačí malíček na pravačce, tak větrám nohy, aby oschnuly od potu a nohy vydržely až do konce. Mám za sebou jen osm kiláků a už takováhle patálie.
Tyhle boty jsem si neměl brát. Na kratší procházky byly v pohodě, ale to bylo víceméně po rovině, ale na scházení prudkých kopců nejsou. Příště si vezmu jiné a tyhle nechám na chození do práce.
Vyrazil jsem po kochací pauze na cestu. Tenhle brod o kilák dál v plánu nebyl. Původně jsem měl jít jinudy, po vrstevnici a ne z kopce a do kopce. No, snad tam nežuchnu.
Vodu jsem překonal a znovu se drápu lesem a loukou vzhůru k původní trase. Kdybych ale nekufroval, přišel bych o další krásný pohled, tentokrát na samotáře. Jak jsem už několikrát psal, samotáře miluju. Vypadá to, že je nakřivo fotka nebo ten strom, ale při bližším pohledu jsem zjistil, že je to jen půlka původní koruny a jedna ze dvou hlavních větví se mu kdysi ulomila.
Jsem na původní trase. Opět mám krásné výhledy na okolní kopečky.
A hele, sluníčko se po delší době ukázalo. Ale jen na chvilku.
Už se blížím ke špičce Studeného vrchu a ještě jednou se otáčím, abych se ještě naposledy rozhlédl na tuhle stranu. Pak už budou jiné rozhledy. Pode mnou je Poniklá, vlevo vpředu kopec Chlum (ale jiný, než jsem na něj šplhal), za ním Javorník a vpravo vzadu nejzápadnější hory Krkonoš Bílá skála a Kapradník. Za Bílou skálou je Hvězda se známou rozhlednou Štěpánka, ale ty nejsou vidět. V popředí je opět ten nesouměrný samotář.
Už jsem na vršku Studeného vrchu. Otevřely se mi rozhledy na druhou stranu. Dávám si pauzu. Pode mnou je obec Víchová nad Jizerou a za ní kopec Chmelnice. Tam mířím, tedy ne na ten kopec, ale do Víchové.
Při pohledu vlevo ubíhá „Víchovská stezka za Kavánovými obrazy“ a míří do Víchovské Lhoty. Vlevo od ní je ten Chlum, co jsem na něj lezl a v podstatě jsem ho pak obešel. Vzadu je vidět Kotel, Harrachovo návrší, Vrbatovo návrší s mohylou Hanče a Vrbaty a nakonec Zlaté návrší. Je to odsud vzdušnou čarou skoro třináct kiláků.
Sedím na kládách a po batohu mi leze Pestrokrovečník mravenčí. Původně jsem myslel, že je to Kodulka horská, co jsem viděl na Žaltmanu před pár lety, ale ne, je to něco jiného, tenhle brouček nepatří pod blanokřídlé, není to mravenec.
Zvedám se a jdu dál. Opět mě zaujala chalupa na protějším kopci Sýkoří. Krásná samota, ale konec kochání, musím dál. Začíná mrholit.
Zkracuju si cestu neposekanou příjezdovkou k nějaké samotě. Cesta sice nevede až tam, co chci, ale prokličkuju poslední kus k asfaltce lesem. Odměnou mi je takováhle hezká svatá nika v pahýlu staré jabloně.
Támhle zleva mě vyplivnul javorový háj. Otáčím se za medvědem. Trošku amatérský, ale fajn. Navíc je to zezadu poštovní schránka.
A už jsem zase na asfaltu. Jsem ve Víchové a déšť začíná houstnout. Nad hlavou mi zpívá kosice, že to bude v pohodě. Chtěl jsem se schovat v hospůdce U buldozeru, ale ti otvírají až za dvě hodiny, to už budu asi v cíli. Takže jdu dál.
Jdu proti proudu Chlumského potoka a koukám, že tu mají skřítci vstup do jeskyně.
Stoupám do prudkého kopce kolem krásného stoletého domu. Klobouk dolů před majiteli, jejich citem pro restaurování a vůlí do toho investovat čas a peníze.
Ještě o kousek výš je zřejmě hájovna s velikým rakytníkem. Je taky moc hezká. Přestává pršet.
Prodírám se lesem a padám do rokle k tomuhle vodopádu. Doufal jsem, že bude mít víc vody, když okolní potoky aspoň trošku bublají. Je to Koutecký vodopád. Má necelé tři metry a z jeho zamešeného vršku teče dolů skromná sprška.
Mým dalším cílem je Víchovský vodopád se svými úctyhodnými sedmi metry. Ten je bohužel kompletně bez vody. Sice jsem s tím trochu počítal, ale i tak jsem malinko zklamaný.
Opět mě upoutal samotář na horizontu. Je na Studeném vrchu a je to Daněhlova lípa a opět patří mezi chráněné památné stromy České republiky.
Přestal jsem koukat do mapy, šetřím baterii a jdu po asfaltu dolů do Hrabačova. Díky tomu jsem bohužel minul krásnou kamennou kapli svatého Václava a dřevěnou zvonici, které jsem si naplánoval vidět. Malíček mě bolí čím dál víc a už se těším na pivo. Proto už nikam neodbočuju. Cestou mě zaujali Lidožrouti a Darmožrouti.
A taky tenhle krásný asi metr a půl vysoký teploměr se zvonečkem. Z domu vychází majitelka a říká, že dřív i svítil, aby lidé, co jdou ráno za tmy do práce, viděli, kolik je stupňů. Prý ještě níž po silnici mají vyřezávané kláty, tak ať se na ně taky podívám.
A fakt, měla pravdu, jsou krásné.
U obecního úřadu odbočuju ze silnice ke statku a dál na polní cestu. Nade mnou na břehu leží kravičky, přežvykují a sledují mě. Už mě trochu začíná tlačit i kloub u palce. Ty boty jsou fakt naprd. A to v nich budu ťapat zítra další dvacku.
Pode mnou teče náhon. No moc neteče, voda v něm skoro stojí. Ale je tu krásně. Když si představím, že bych jinak šel podél rušné hlavní silnice, jsem rád, že jsem zvolil trošku delší cestu.
Přicházím až k rybníku pod čističkou v Hrabačově. Ryby tu skáčou na hmyz, co lítá nad hladinou. Je tu klid.
U nás se při pohledu na těžké mraky říká: Jedou s vodou. Tak tihle opravdu jedou s vodou nebo možná pro vodu. Ale je to krásně udržovaná stočtyřicetosmička. Už jsem skoro u kruháče před vlastním Hrabačovem.
Za kruháčem staví autobusy, co jedou do Jilemnice nebo z ní. Právě přijíždí autobus Praha – Špindl. Nastupuje paní a dveře se zavírají. Napadlo mě, že jsem mohl popoběhnout a zeptat se, jestli mě nevezmou do Jilemnice. Jdu normálním krokem a najednou se dveře otevřou a řidič se ptá, jestli jedu taky. Paráda, rád. Tahle fotka už je z jilemnického autobusáku. Děkuju pane, mávám mu na rozloučenou.
Ptám se kolemjdoucí rodinky na hospodu, prý je na náměstí a je super. Děkuju a jdu tam. U chodníku netečně relaxuje nějaká místní celebrita.
Už z dálky slyším hudbu. Zastavuje mě nějaká starší mánička a obdivuje můj foťák. Dáváme se do řeči. Prý má taky Nikona, ale nižší řadu. Bavíme se i o kinofilmových zrcadlovkách. Je to fajn. Pak se loučím a ptám se, co se to tam děje.
Je tu tradiční Májový jarmark.
Všude je mrtě lidí a stánků s dobrotama. Já ale hledám tu hospodu.
Nejdřív jdu ale za tou hudbou. Je tu živá kapela.
A dokonce s moc hezkou zpěvačkou i vokalistkou. Mě hlavně zaujaly ty nohy zpěvačky.
A hele, tady ty zelené markýzy vlevo, to by mohla být hospoda.
Opravdu je to hospoda. Objednávám si Kozlíka a vychutnávám si ho spolu s hudbou usměvavého flašinetáře. Házím mu dvacku do kasičky a děkuju za příjemnou zvukovou i obrazovou kulisu. V hospodě jim pochválím pivko a jdu dál.
Moje kroky míří k jilemnickému zámku. Dnešní podobu získal na konci 19. století, kdy ho Jan Harrach nechal přestavět. Od poloviny 20. století tady sídlí Krkonošské muzeum.
V parku krásně kvetou mladé kaštany, tedy správně jírovce. U nás už odkvétají, jsem rád, že jsem tuhle fotku stihnul, protože slušně vyfocený květ jírovce ještě v galerii nemám.
Jsem zpátky v Hrabačově. To je ale krásná chaloupka. Jé a je to dokonce ta, co jsem hledal. V tomhle domku č. 771 žil před první světovou válkou se svou ženou Bohumil Hanč, tehdy nejslavnější český závodník v běhu na lyžích.
Zamířil jsem do cílového místa, kde se chystám nocovat. Před zvoničkou mě zaujala tahle cedule. Znamení? Asi se mi tu bude spát dobře.
A tohle je ona, ta zvonička, vedle níž jsem si podle Panoramy v mapách.cz vytipoval, že by mohl být dobrý plácek na spaní.
Vedle zvoničky to nejde, je to moc z kopce. Ale před vchodem do sousedního opuštěného domu je plácek super. Začíná znovu pršet, tak jsem se schoval pod střechu do dřevníku.
Byla to jen přeháňka. Mám hlad a tak se pouštím do dalšího mastňáckýho jídla. V Penny mi padlo do oka tohle Lečo a já na něj dostal chuť. Teď ho do sebe cpu a je to přesně to, co jsem potřeboval.
Šel jsem na obchůzku a kousek za domem je takovýhle krásný pramen. Teče podél hořejší zahrady, ale asi je to bez problémů pitné, když tu je i hrníček. Tak jsem tu umyl ešus po Leču.
Výhled od zvoničky je úžasný. Už se pomalu stmívá.
Jelikož se tady už asi nikdo producírovat nebude, rozhodl jsem se, že konečně postavím střechu nad hlavou.
Najednou se rozjasnilo a objevila se Polární záře. Zářivý úsměv Jančin. Najednou tu byla. Nebudu předstírat, že to bylo teď překvapení, už jsem ji očekával. Překvapením pro mě ale bylo, když během odpoledne napsala zprávu, že přijede už dneska, to jsem fakt nečekal. Teď jsem spíš měl ohromnou radost, že je opravdu tady. Z masa a kostí, ne jen ta její digitální, ač pozitivní, zpráva.
Přinesla mi darem dvě plechovky piva. Ty jsem s chutí během rozhovoru vypil. Ještě jednou moc děkuju, překvapila jsi mě, po té krásné zprávě, podruhé. Kecali jsme skoro až do půlnoci, i když ona byla nevyspalá a já utahanej. Měli jsme si toho tolik co říct a vypadá to, že jsme opravdu ze stejného těsta.
To už je pro dnešek všechno. Sice jsem kufroval a pár míst nechtíc přešel, bolí mě pravá noha, ale viděl jsem spoustu krás, našel jsem skvělý místo na nocleh a dorazila ta, na kterou jsem se těšil. Takže dnešek má rozhodně body do plusu. Už se nemůžu dočkat, co prožijeme zítra.
Neděli jsem zpracoval o dva dny později než sobotu a TADY je.
A ještě mapka trasy prvního dne:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Opět krásný špacír a moc hezky zpracovaný. Počasí „na houpačce“ a Tatra 148 SDH jela pro vodu, protože nápravy nebyly zatížené 🙂
Moc děkuju za pochvalu zpracování Pepo. Bylo to fakt fajn. Jak se říká, není špatný počasí, jen špatný oblečení 🙂
Nojo, jsem si u 148 nevšiml, že jsou kola do V. To mě mělo napadnout. Dík.