Jarní Orličky

6. – 7. duben 2024

Tentokrát vyrážím do Orlických hor. Jelikož musím z cíle v půl dvanácté odjet v neděli domů, naplánoval jsem si čundr kratší, abych to stihnul. I tak mě ale v sobotu čeká trasa delší, než jsem plánoval. Však se dozvíte, proč, jen čtěte dál.


Je sedm ráno, čekám na vlak. Počasí je fakt luxusní. Sakury na nádraží v Týništi krásně kvetou a vlévají mi do duše klid.


Tihle v oblacích se taky vyrazili kochat krajinou, ale shora. Podle mé zkušenosti s letem balónem museli vstávat o dost dřív než já. Možná ještě za tmy.

Vlak už za chvíli vyrazí, takže honem nastupuju. Vagón je plný rozesmátých důchodců. Hned první z pánů, co mě uvidí komentuje: „Hele, Foglar přistoupil.“ Tak nevím, jestli to mám brát jako slova obdivu nebo posměchu. Důchodci jsou z hradeckého Klubu českých turistů. Přisedám k nim a povídáme. Skoro všichni vystupují v Doudlebách, jen jeden se mnou jede až do Rokytnice. Prý na něj ostatní jdou moc krátkou trasu.


Jsem v Rokytnici a hned na autobusovém nádraží blízko vlakáče mě přivítá tahle krásná drozdice.


Došel jsem na náměstí, mají to tu moc pěkné. Sice jsem tudy už párkrát projížděl autem, ale v zimě a to jsem za volantem neměl ani moc čas ani chuť se koukat kolem.


Obcházím kostel Všech svatých (stůjte při mně i tentokrát, prosím) a klesám po asfaltce z obce pryč.


Po chvíli se cesta zvedá a asfaltka naštěstí končí, blížím se k tomuhle krásnému starému mlýnu.


Všude na mě září spousta modře kvetoucích pomněnek. Toho slimáka jsem si všiml až doma při zpracování fotek.


Rozhledy tu zatím moc nejsou a jak jsem navíc do prďáku skloněný dopředu, mám ke květeně blíž než normálně. Proto si všímám i rozkvetlých jahodníků.


Jsem skoro na vršku a míjím tuhle starou stavbu. Myslím, že je to podle vzhledu vodojem, u nás se tomu říká vodárna.


Konečně první výhledy. Ale musel jsem se otočit, abych je viděl. V tom okamžiku jsem si vymyslel jednu poučku, kterou se vyplácí dodržovat: „Když jsi na čundru a nezapomínáš se ohlížet, vidíš toho dvakrát tolik, než ti, co to nedělají.“


Došel jsem až k rozcestníku Nad Rokytnicí. Lavička láká k odpočinku. Chvíli uvažuju, že tu zastavím,  sundám košili a půjdu dál jen v tričku. Ale ještě počkám, čeká mě teď kousek cesty dolů a lesem a je ještě docela chladno, i když na sluníčku a do kopce to tak nevypadá.


U cesty nádherně kvetou a voní střemchy.


I černé bezy už začínají rozvíjet svá drobná kvítka ve velkých trsech. Tohle je ale ještě prcek.


Nad hlavou mi už delší dobu neslyšně krouží káně. Třeba pozoruje i mě.


Pěšina mě vede k první skalce. Skály já mám moc rád. Jsou tu dýl, než si vůbec někdo dokáže představit. Spousta věcí se kolem mění, ale tihle němí svědci jen nepatrně obrušují své hrany.


Habry svými sytě zelenými čerstvými listy lákají k ochutnání. Dva trhám a chvilku žvýkám. Jsou lehounce nakyslé. Mňam.


Spousta lidí dává na internet fotky a videa s Medvědím česnekem. Ten tu nikde neroste, zato tu rostou takovéhle zvláštní konvalinky.


Brodím první potok, jméno nemá. Hned za brodem lezu dolů, protože to tu krásně zurčí a to si nemůžu nechat ujít.


O kousek dál proti stínu lesa bělostně září planá třešeň. Je úžasný, jak to tu všechno kvete.


Přicházím k říčce Hvězdná. Je tu sice lávka, ale té moc nevěřím a tak radši opět brodím. Jsem rozkročený na dvou plochých kamenech a v předklonu s foťákem u hladiny se snažím cvaknout blatouchy a tu lávku. Napotřetí jsem s fotkou spokojený, do vody nepadám a chystám se jít dál. Padá mi ale na zem klobouk, který mám položený na krosně. Naštěstí ne do vody. Sbírám ho a u toho koukám proti proudu.


Nad brodem nádherně září svými žlutými květy několik trsů blatouchů. Ty samozřejmě nemůžu nechat bez povšimnutí a tak se k nim skláním v podmočené lesní půdě. Ještě, že mám namazané kožené pohory a tak vodu vůbec nemusím řešit.


Tak tohle má být turistická stezka? Snad to brzo uklidí. Naštěstí je tenhle úsek s pořezanými břízkami a smrčky jen asi dvacet metrů dlouhý, tak mě to moc netrápí.


Jsem na dalším vršku. Na druhé straně lesní louky stojí takováhle krásná samota. Kousek od ní scházím ze zelené turistické a na hromadě betonové suti, za zpěvu ptáčků a dvou motorových pil si dávám pauzu. Sundávám košili a nechávám se hladit Sluníčkem.


Je tu ale nádherný výhled. Jak jsem psal už minule, miluju samotářské stromy. Taky miluju osamocené shluky těch stromů.


Nad hlavou mi přelétá poštolka. Asi se vrací z obhlídky nebo z neúspěšného lovu. Ne. Má to krátký ocas, je to je hřivnáč a letí se schovat do lesa.


Pokračuju kolem dvou dřevorubců a kousek dál ještě kolem skupinky s nastartovaným traktorem. Stoupám výš a výš, až se dostávám (pro mě) do opravdového horského lesa. Je tu všude krásný zelený koberec tvořený trsy borůvčí.


Rozježděná a blátivá cesta se konečně mění. Takovéhle lesní pěšiny mám skoro nejradši. Ještě víc miluju ty, co jsou prošlapané jen lidmi. Takové jsem si užíval plnou měrou v Rychlebských horách.


Opět brodím. Tentokrát Kunvaldský potok. Skláním se, abych si vyfotil vodopádek a opět mi padá klobouk, tentokrát do vody. Lovím ho klackem. Naštěstí je kožený, takže mu to nevadí, ale i tak si říkám, že tenhle čundr bude asi ve znamení tohohle klobouku. Fotka ale stojí, myslím, za to.


Jsem na rozcestí Pod Zadním vrchem. Je tu díky Lesům ČR posezení. Mám docela hlad a tak si tu dám branč.


Kdo neví, co je to branch, je to snídaňo–oběd. Jelikož jsem měl k snídani jen kousek makovce, teď v deset je ideální čas se pořádně nadlábnout. Hodně jsem si oblíbil tučný sýr Gouda a Anglickou slaninu s chlebem. Zapíjím to jen vodou, ale náramně jsem si pochutnal.


Vyrážím na další cestu. Teď mě bohužel čeká asfalt, ale naštěstí jen necelý kilometr. Asfalt je jednak na chůzi nepříjemný a druhak je to lákadlo pro cyklisty. Však jich tu taky několik potkávám v obou směrech.


Čeká mě ještě takovéhle stoupáníčko. Naštěstí červená vede rovně tudy a asfaltová cyklostezka se stáčí doprava. Jsem opět na lesní cestě. Sice vede dál do kopce, ale mám ji jenom pro sebe. V půlce zdravím dva chlápky, co kus od cesty kecají u mýtiny a u auta jednoho z nich. Ten mi hrozně nápadně připomíná kamaráda Jirku, ale to asi není on. Co by tu dělal, že? Je totiž od Náchoda.


Sasanky tady rostou úplně všude, na okrajích cesty i na pařezech.


Po dlouhé době potkávám v lese mraveniště. U nás vím asi o pěti, ale během cest po republice jsem na ně moc nenarazil.


Co jsem ale ještě v Česku neviděl, je banánovník. Orličky jsou prostě zvláštní hory.


Udělal jsem si trošku zacházku k jednomu rašeliništi. Jmenuje se Rašeliniště pod Předním vrchem. Měla by tu hojně růst Rosnatka okrouhlolistá. Naše vzácná masožravka. Hned u cedule, kvetou krásné petrklíče, jinde už jsou skoro odkvetlé. Tak jsem je před vstupem na nejistou půdu cvaknul.


Asi půl hodiny jsem čvachtal rašeliništěm křížem krážem, ale žádnou rosnatku jsem neviděl. Asi je na ni ještě brzo, nevím … Ale viděl jsem tu zato spoustu krásných květin, některé kvetou hodně nápadně. Jako třeba Violka bahenní.


Některé zase ne, ale i tak přilákají své opylovače.


Na rašeliništi žije mnoho pavoučků, bruslařek a jiného hmyzu, jak jsem měl možnost pozorovat. Ale největší odměnou mi byla tahle Babočka osiková.


Jo a taky jsem si do sbírky přidal fotku Rašeliníku střecholistého. I z toho mám radost.


Poslední fotku jsem věnoval Sasance hajní a pak se vydal dál do lesů, zkratkou mimo všechny cesty, jen po pěšinách zvěře.


Došel jsem až zpátky na červenou a v jednom místě se přede mnou trochu les otevřel.


Sešel jsem až na křižovatku s velkými hromadami klád. Pohled to pro mě sice není hezký, ale vůně je tu z těch poražených stromů úžasná.


Opouštím turistickou trasu. Takovéhle cesty mám úplně nejradši.


Cesta mě zavedla až na pastvinu. Opět si vlevo na horizontu všímám jednoho samotáře.


Na protějším kopci malují mraky krásnou stínohru a tak čekám na správný okamžik, kdy se mi to bude líbit nejvíc.


Na pravé straně toho kopce mě zase zaujaly ty pruhy po sečení trávy.


Jdu dál. Kousíček přede mnou poskakuje Pěnkava a vůbec se nebojí. No, spíš si mě nevšimla, protože hned po cvaknutí foťáku frnkla pryč.


Scházím dolů po louce k několika samotám. Tahle je krásná, vypadá to, že je to dokonce novostavba.


Tohle je naopak krásně zrestaurovaná stará klasická horská chalupa.


Přímo naproti ní teče potok a do něj se vlévá tahle bystřinka.


Ten potok se jmenuje Černý. V jednom místě obtéká starou olši z obou stran a dělá hezké minivodopády. Tohle je pohled na jednu stranu.


A tohle na druhou.


Na cestě nacházím mrtvého rejska, kdoví, jaký byl jeho osud …


Černý potok křižuje cestu a připojuje se k němu další potok. V něm jsou na dně takovéhle krásně žilkované kameny.


Další nádherný vodopád na Černém potoce mě zlákal, abych sešplhal z cesty dolů a pak se zase vydrápal nahoru.


Na druhé straně cesty z kopce vystupují krásné skalky. Vždycky si říkám, že by se mi taková líbila na zahradě.


Voda v korytě překonává spoustu překážek. Mě hlavně zaujala ta linie vodopád – kámen – samotářská kytka.


Než jsem vylezl zpátky na cestu, všiml jsem si, jak kolem poletuje nějaká babočka. Babočku rozeznáte od ostatních motýlů podle letu. Ony jako jediné totiž dokážou plachtit. Počkal jsem, až si sedne a cvak, mám ji. Tohle konkrétně je Okáč pýrový.


Sešel jsem opět dolů do koryta vyfotit si tenhle prastarý most. Když jsem šel ale blíž, zjistil jsem, že ta díra uprostřed má po stranách lyžiny. Otočil jsem se a uvědomil si, že stojím na dně rybníka a ten most je ve skutečnosti hráz s propustí.


Vydra pal jsem se zpátky na cestu. Ohlížím se na druhou stranu ke svahu, tady jsou už skály oproti dřívějším pořádné.


Blížím se k další samotě. Tady se doslova zastavil čas.


Prošel jsem rekreačním střediskem a hned za ním je další samota s výhledem na krásný osamocený skalní masiv. Na něm už by se dalo regulérně lézt. Snad někdy příště.


Jsem u Divoké Orlice. Konejšivě to tu šumí a bublá.


Díky jedné ceduli na naučné stezce jsem se dozvěděl, že ta divná konvalinka, co jsem o ní psal někde v úvodu příběhu, je ve skutečnosti Kýchavice bílá Lobelova. Tak už jsem zase o trochu chytřejší.


Buk nezmar. Ani zlomený kmen ho nezahubil.


Podél břehu jsem došel až k Ledříčkově skále. Ledříček byl lupič, co lup rozdával chudým lidem. Proto je považován za ochránce Orlických hor.


U břehu Orlice mě zaujala tahle pampeliška a na ní shluk černých broučků. Jsou to Krasci čtyřteční a dávají si tu oběd. Když jsem je fotil, něco vedle šustlo v listí.


A ona to Ještěrka živorodá. Opět mi v přesné identifikaci pomohla cedule naučné stezky. Lesy ČR, děkuju. Už předtím jsem několikrát něco v listí slyšel a říkal si, že tu ještěrky musí určitě být, ale neviděl jsem je. Až tady.


O kousek dál se z hladiny vznesli dva bílí ptáci. Jeden s černou hlavou a krkem a druhý s hnědou hlavou a krkem, ale byli tak rychlí, že fotku mám rozmazanou. Zjistil jsem, že to je párek Morčáka velkého. Škoda, mohl jsem mít další druh do sbírky. Aspoň vím, že tu jsou a třeba se sem někdy vypravím. Aspoň jsem si v klidu potom cvaknul hezky nasvícenou pěnu v zátočině.


Už jste si určitě všimli, jak mě fascinují skály a voda, takže vás nepřekvapí, že fotím i velký šutr uprostřed Divoké Orlice.


A další voda. Tentokrát malé kaskády na jednom z bezejmenných přítoků Divoké Orlice.


Došel jsem na Pašeráckou lávku. Dole na břehu je kolega fotograf. Nebo kolegyně? To fakt nepoznám. Ale zaujala mě ta kérka na vyholené lebce. 


To je ona, Pašerácká lávka. Lávka byla postavena především pro potřeby dřevorubců a formanů, kteří sváželi dřevo z panských lesů. Zejména v nočních hodinách, ji však využívali k pašování různého zboží. U lávky je skála s menší jeskyňkou, kde přebýval loupežník Ledříček.


Další moje prvenství. Bohužel z hodně velké dálky se mi podařilo cvaknout Skorce vodního. Ale i tak mám obrovskou radost, že jsem ho viděl.


Dravá voda Orlice budí respekt, snad tam nespadnu, jak tady poskakuju po kamenech v „plné polní“.


I tak se pouštím do riskantního přelezu skály do jeskyně nad hladinou. Snad ta fotka stojí za to.


A další fotka, kvůli které jsem riskoval. Přelezl jsem přes tři šutry až skoro doprostřed Orlice. Odsud moc lidí asi fotku nemá. Dal jsem si tady pauzu. Sundal batoh a kochal se. Při zpáteční cestě mi zase spadl do vody klobouk. Tentokrát ho lovím špičkou boty. Úspěšně.


Kolem mě lítá spousta motýlků. Jeden mi sedá na prst. Je to Chrostík horský. Jsou častou potravou dravých ryb a proto se mušky rybářů dělají chrostíkům podobné.


Přešel jsem most a jdu po druhém břehu zase zpátky k Pašerácké lávce. Tak támhle dole nad vodou jsem se prodíral. Nejhorší byl výlez úplně vlevo, tam jsem se málem s batohem nevešel a sundat jsem ho už nemohl. No sranda.


Jsem zpátky u lávky. Některým lidem tihle mužici vadí, mně to přijde jako zajímavé zpestření krajiny, když u toho autor nic neničí.


Další mrtvej rejsek na cestě, … nechápu.


Tady jsem si dal pauzu a nabral z drobného potůčku vodu do flašky. Byla vynikající. Ten potůček se kupodivu vlévá do Černého potoka. Je to zvláštní, ale ty potoky s názvem Černý jsou tu dva a docela blízko u sebe – vzdušnou čarou jen jeden a půl kilometru.


Na cestě přede mnou seděla babočka a slunila se. Vyplašil jsem ji, ale počkal jsem, až se vrátí. Znám je, vracejí se skoro vždycky. Tohle je konkrétně Babočka admirál.


Vylezl jsem z lesa a jsem zatím nejvýš z dnešního putování. 675 metrů nad mořem. Kochám se panoramaty. Ten nejvyšší oblý kopec je Malý Sněžník s Hraničními skalami a za ním vlevo vykukuje zasněžený vršek Kralického Sněžníku, nejvyšší hory stejnojmenného pohoří.


Další samotář u cesty, tentokrát jeřáb.


Jdu mezi poli a nad hlavou mi zpívají hned čtyři skřivani. Nádhera. Tenhle se chystá na přistání.


A tenhle zase stoupá k oblakům.


Někteří skřivani odlétli severním směrem. Podíval jsem se za nimi a koukám do dáli. Tohle by měla být Černá hora, ale polská, tedy Czarna Góra. Ta je o víc jak devadesát metrů nižší než ta naše.


Koukám i na druhou stranu a ten hřeben je nejspíš kopec Chlum. Ten leží před Liticemi nad Orlicí. Vpravo je vidět i vysílač Litický Chlum.


Jsem v obci Jedlina. Je to taková malinká vesnička a já ji jenom lížu okrajem. Potkávám dvě babičky a chvíli si s nimi povídám. Mají tu hezkou kapličku s velkým křížem.


Úplně na konci vesnice je takovýhle krásný venkovský statek. Rekonstrukce asi nebyla úplně nejlevnější. Tipuju několik mega, možná desítek mega.


Obcházím nejvyšší bod kopce Bučina s vysílačem.


Blížím se k obci České Petrovice a naproti je kopec Adam. Opět si na něm hrají mraky hezkou stínohru.


Scházím k Scholzovu mlýnu. Krásná stavba s krásnou třešní.


Z druhé strany je jasně vidět, že je to opravdu mlýn. A kolo se dokonce otáčí a stačí mu jen malý pramínek ze žlabu. Sice by asi nic neumlel, ale na pohyb to je dostatečné.


Na nádherně rozkvetlé louce leží Lavina. Lavina není sněhová, ale je to název rolby. Není to neobvyklý pohled, už několikrát jsem viděl, že ji takhle nechají do další zimy.


Zato tenhle pohled je dost zvláštní, asi stejně jako majitel pozemku. Naproti téhle zahradě se ptám pána, co čistí sekačku, na hospodu. Myslí si, že budou asi zavřené, že nejbližší je nejspíš na Adamu. Nabízí mi na cestu plechovku Plzně, ale s díky odmítám. 


Potkávám mladý pár s kočárem, jdeme společně a na křižovatce si od dalšího místního ověřujeme, že musíme až na Adama. To je asi ještě dva kiláky po asfaltu, ach jo. Já už po něm dupu kilák a půl, to mě zabije. Nakonec jsem si to po kiláku v příhodném místě rozmyslel a vzal to azimutem přes louku. Ten pár s kočárem jde kupodivu za mnou. Po louce následuje červená lesem, ohlížím se zpátky k Petrovicím, zase krásné výhledy.


Ale jsme šťastně tu.


Jsme na Kašparově chatě. Dávám si pivko a za chvíli přicházejí i ti blázni s kočárkem. Trochu se oťukáváme. Překvapivě taky přišli až z Rokytnice. Nevím, jestli za jeden den, ale chystají se spát ve stanu s dcerou, co ještě ani nedokáže stát. Jsou fakt odvážní.

Na fotce to vypadá, jako by sem nikdo nechodil, ale opak je pravdou. Právě, když jsem přicházel, odjížděli dva cyklisti a čtyři motorkáři na chopperech. Pak tu byli ještě dva tátové se třema děckama, dva kulturisti a starší pár. Jo a taky jeden samotář se dvěma psama, co ho s nima nepustili na Amálku. To je kiosek s rozhlednou, kam jsem původně mířil i já.


Jdu ven zout si boty a usušit propocené ponožky. Kochám se pohledem opět na Kralický sněžník. Jsem moc rád, že jsem tady a ne na Amálce. Prý tam mají jen lahvovou Plzeň. Tady je výborný točený Radegast.


V dálce mě zaujala jedna stavba, co září mezi tmavými smrky skoro na vršku hory vpravo. Zjistil jsem, že je to kostel Panny Marie Sněžné kousek pod vrcholem Góry Igliczne u vsi Międzygórze. Za touhle horou se tyčí další hora – Przednia čili Přední hora.


Dávám ještě jedno pivko, nazouvám boty u takovéhleho krásného rozhledu a pak pokračuju dál.


Tedy vlastně ne dál, ale zpátky po červené, po které jsem sem poslední stovky metrů dorazil z louky. Ještě se ohlížím k Českým Petrovicím a fotím kostel svatého Petra a Pavla, pod kterým jsem procházel před hodinou.


Za Petrovicemi se na obzoru tyčí hřeben Velké Deštné a napravo nějaké polské hory.


Míjím pěchotní srub K-S 38 U křížku a klesám lesem k silnici.


Tak tady bych mohl teoreticky přespat, ale silnice je moc blízko, půjdu radši dál. Asi za kilometr a půl to vypadá podle mapy dobře.


Ach jo, zase asfalt. Zkusím jít po kraji v listí a hlíně.


Hmm, tak podle mapy OK. Realita je jiná, tady nocovat fakt nebudu, tady by to asi nebylo moc bezpečný. Pro nocleh tu nikde není vhodný místo. 


Zajímavý. To jsem ještě neviděl, aby tekl potok kolem studny.


Slunce pomalu zapadá a já půjdu dál, minimálně další kilák.


Míjím kapli svatého Dominika a to znamená, že jsem došel až do Pastvin. Tak to jsem nečekal. Kde tady ale najdu ucházející místo na nocleh? Všude srázy nebo baráky. 


No, zastavím se ještě na jedno na dětském hřišti a rozmyslím si to.


Tak jsem v cíli, jsem úplně mrtvej. Dál nejdu.


Fakt vážně, Tady končím a budu tady nocovat. Někdo má privilegium po červeném koberci jít, já na něm budu dokonce spát. A k tomu u vedlejšího vchodu do kostela. 


Usmažím si buřty, dám víno a půjdu spát.


Výhoda smažených buřtů v hrnečku je ta, že nepřijdete o žádný tuk, tudíž o žádnou energii. Už se na ně moc těším.


Na hřbitovech je super, že tam v drtivé většině teče pitná voda, takže tu řešit nemusím. Můžu se tu umýt, umýt nádobí i načerpat vodu na další cestu.


Je tu klid doslova jak na hřbitově, to je paráda.


No, klid skončil. Přijel malý kluk na kole, za ním druhý a nakonec přišla jejich maminka. Omluvil jsem se jí, že jsem myslel, že už večer nikdo nepřijde. Řekla, že jim tam nevadím. Zapálila svíčky (asi na manželově hrobě) a odcházela. Ještě jsem jí hrob pochválil, poděkovala, rozloučila se a odešla.


Pak ještě přišla jedna mladá holka a jedna starší paní, ale ty mě neviděly, protože byly v druhém rohu hřbitova. Pak už byl klid. Já dopil víno a šel spát.


A je tu ráno, spalo se skvěle. Jen v nohách spacáku mám trochu rosy, jinak paráda.


K snídani bude čínská polívka se sýrem, anglickou a chlebem. A k tomu nezbytný kafe.


Polívku jsem si vychutnal téměř v klidu. O půl osmý se tady už zase objevila nějaká babička. Ale naštěstí mě taky nezaregistrovala, takže v poho.


Jdu podél bezejmenného potoka. Jsem sice uprostřed civilizace, ale i tady jsou hezká místa a tak slízám ze silnice k jeho vodopádku.


A už jsem u vodní nádrže Pastviny I.


Hladina je skoro jako zrcadlo, jen mírné vlnky rozbíjí téměř dokonalý odraz.


Skrz větve fotím známou siluetu – železobetonový viadukt se dvěma segmentovými oblouky. Most byl dostavěný v červenci roku 1936, překvapilo mě, že je tak starý. Jinde už ho nemám šanci zahlédnout, tak oželím ty větve v záběru, mizí mi pak cestou totiž úplně.


Tohle je střecha kaple Panny Marie Růžencové. K té se mi ale slézat nechce. Líbil se mi kontrast té červené s jarní zelení stromů.


Kvůli čemu jsem ale slezl o kus dál dolů na molo vodáků, byla tahle fotka. K hladině totiž už nikde asi mít přístup nebudu a půjdu několik výškových metrů nad ní.


Už jsem zase zpátky na silnici. Na břehu nad příkopem jsem si všiml hloučku léčivek. Obě bílé. Jahodník a česnáček.


Srandisti jsou všude.


Ještě jeden pohled na hladinu s krásně rozkvetlou třešní.


Tady si dám pauzu a svlíknu košili, je fakt vedro. Jé, hele, modrá turistická, to budou mít turisti radost …


Došel jsem až ke hrázi Pastvin I. Odsud vypadá, že je ta hráz rovná.


Ale z druhé strany je jasně vidět, že je do oblouku prohnutá proti vodě.


Chtěl jsem vyfotit hned u přehrady kontrast mezi pomněnkami a pampeliškami, ale někdo mi oškubal květy. Asi je chtěl házet do vody.


Ještě jednou se mi podařilo dostat se až skoro k vodě a to kousek nad hrází. Poslední pohled na Pastviny I.


Tak to nebyl poslední pohled, tohle je poslední pohled a je z Pastvin II. na hráz Pastviny I.


Další bezejmenný potok mi kříží cestu.


Jsem v obci Údolí a tohle je kaplička Narození Panny Marie.


Zkusil jsem ji vyfotit proti rannímu sluníčku. Celkem to vyšlo.


Nad hladinou ladně prolétla krásná Volavka popelavá, ale fotka zase stojí za prd.


Slezl jsem zase až k hladině, tentokrát k nádrži Pastviny II. Je tu krásně, klid, ticho.


Nad hlavou mi prosvištěly tři kačeny. A taky potichu.


Tak tady se mi líbí, ta cesta je super.


Došel jsem až ke studánce u rodinného domu nebo velké chalupy. S chutí se napil. Hmmm, lahoda.


A jsou tu i vtipní majitelé se smyslem pro estetiku. Uřízli jeden kmen kaštanu, co se nakláněl přes cestu, a takhle ho vyzdobili.


Konec druhé vodní nádrže a její hráz.


I tady se nádherně zrcadlí skály na hladině.


Přede mnou se otevírá krásná louka, asi Skautů. Tady si dám pauzu.


Ještě než ale dojdu k té budově, lezu na lávku přes Divokou Orlici a fotím hráz Pastvin II zespoda. Líbí se mi ten pruh světla, co jde až ke mně.


Je tu i stůl a lavičky, paráda. Tady se bude krásně sedět. Mají to tu moc fajn, hned vedle řeka, na druhou stranu lesy. Do sámošky něco málo přes půl kilometru, fakt super.


Vyvětral jsem si nohy, napil se a mířím dál. Ještě si cvaknu přímo na břehu tuhle pampelišku.


Jsem opět v Nekoři. Ona totiž leží podél celého protějšího břehu a tady „přetéká“ i sem. Vítá mě hodně amatérská socha orla. Sice nevím, jestli bych já takovou zvládl, ale Simír by ji hodně zkritizoval.


Sestupuju dolů do obce a hasiči tu mají krásnou prosklenou garáž.


A uvnitř naleštěné historické skvosty. 


Míjím Husův sbor s pomníkem obětem první světové války.


Pak míjím kostel katolický, kostel svatého Mikuláše. Byl postavený v 17. století a bývaly v něm čtyři zvony. Zachoval se jen jeden.


Ještě pohled z boku přes kříž s Ježíšem, Pannou Marií a andělíčky.


Přešel jsem na kraj obce a už je tu zas volná krajina. Škoda, že jdu zase po asfaltu.


Naštěstí tu mají široké pruhy trávy po stranách silnice a tak jdu po nich. Je to o hodně lepší.


Tady už kvete žlutý mor, ale pohled do krajiny vzadu je krásný.


A tenhle pohled je úplná lahoda na oči. Jdu dál po poli a ne po asfaltu.


Další samotář. Líbil se mi ten kontrast se značkou. Doslova jsem měl na jazyku větu: Dávám přednost samotě!


Přecházím hlavní silnici a klesám do obce Šedivec. Barva kostela dává jménu obce zapravdu.


Ještě ho fotím zespoda, má zajímavý betonový plot.


Nad šedivcem konečně končí asfalt a já pěšinou vyšel až na horizont. V dálce vidím už svůj cíl. Letohrad. Půjdu po poli a pak po louce.


Ještě se ohlížím a užívám si přírodu, než slezu do města.


Přede mnou jsou vidět tři dominanty Letohradu a to pozdně barokní letohradský zámek, kostel svatého Václava a kaple svatého Jana Nepomuckého.


Napravo od nich trčí na horizontu zajímavá homole. A tou není nic jiného než Žampach se stejnojmennou zříceninou hradu z druhé poloviny 13 století. Tam se budu muset taky někdy vypravit.


Jak obrovská může být vrba? Tohle jsou tedy dvě hned u sebe, ale je to kolos. Koruna má v průměru snad dvanáct metrů.


Poslední zeleň tohohle výletu. Procházím Husovým náměstíčkem pod touhle krásnou lípou.


A jsem v cíli. Nádraží Letohrad. Přišel jsem dvacet minut před odjezdem mého vlaku, který jsem potřeboval stihnout. Paráda. Z vlaku cestou ještě pozoruju hezký hřeben po levé straně trati. Tam by byl taky super čundr. Ale to až zase někdy jindy.


Tenhle čundr se hodně povedl. I když mi to tak chvílemi nepřipadalo, třeba, když jsem si myslel, ze nebudu mít kde spát. Ale neztratil jsem naději a dopadlo to. Počasí bylo naprosto luxusní. Moc jsem si to užil. Tak zase někdy příště ahoj.


A ještě klasická mapka na závěr:


CELÝ ROK 2024


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

4.2 6 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
Josef Šotola.
Josef Šotola.
1 měsíc od zveřejnění

Luboši, moc se mi to líbí. Krásný a náročný vandr, nádherná příroda i zpracování. Přineslo mi mnoho míst vzácné vzpomínky na mé toulky. Jen dodám, že kdo je aspoň trošku „prdlý“, může být úžasně normální. Mě to taky kdysi nádherně „švihalo“ 🙂 A hvězdičky se jaksi zasekly. Asi proto, že je zítra taky den. Ať… Číst vice »