Posunutý zimní čundr – první den

celá akce 15. – 17. březen 2024

Konečně je tu očekávaný zimní čundr. Vždycky bývá kolem Valentýna, ale nějak jsme se nesladili termínově, tak je letos až teď. V únoru ho míváme vždycky proto, že je opravdová zima a většinou jistota sněhu a teplot pod nulou. Letos tomu bylo jinak a tak mě to ani nemrzí. V plánovaném termínu to vypadalo tak, jak jsem popsal v příběhu Ve znamení vody.

No, ale zpátky k tomuhle čundru. Výhodou posunu je i to, že můj syn má tenhle týden prázdniny a tudíž v pátek může vyrazit s námi, aniž by chyběl ve škole. Sice docela váhal, jestli má jet, ale nakonec se rozhodl, že pojede. Jsem rád, že zvítězil nad svou leností.


Je pátek. Se synem vstáváme už v půl páté ráno, abysme dojeli do startu našeho čundru zároveň se zbytkem patry. Šťastně se ve Staré Pace vítáme s klukama, kteří k nám přestupují z vlaku z Vrchlabí. Vojta objeví v kapse svých maskáčů karty, a tak hrajeme ve třech spolu se Simírem prší skoro až do konečné stanice. Koluje pivo a domácí tekuté vypálené laskominy a jiné dobroty k jídlu.

Vystupujeme a čekáme, až odjede vlak, abychom si mohli udělat startovní „selfíčko“. V tom si někdo všimne, že odjíždějící vlak řídí moc pěkná strojvedoucí. Když mě ale uvidí, jak na ni mířím objektivem, skloní se, abych ji nemohl vyfotit.


Tak tady jsme, zatím základní banda. Ještě se mají časem přidat další dva, ale o tom napíšu až v průběhu vyprávění. Na fotce je Freda, Boldrik, Simír, Keson, Hroch, Vojta, já a Ríša. U Ríši a Vojty se ještě zastavím. Ríša u nás v partě jako jediný nemá žádnou přezdívku. Vojta má ze Skauta přezdívku Panter, ale ta se klukům nelíbila. Tak vymýšleli jinou. Boldrika napadla přezdívka Kočičák, ale ta se zase nelíbí Vojtovi – evokuje totiž označení dámského přirození. Takže se nakonec Vojtovi říká prostě „mladej Bošek“.


Simír se jde podívat, jestli je cesta kolem téhle krásné staré nádražní budovy naproti staniční budově průchozí. Za touhle stavbou je totiž lávka a teoretická zkratka. Výpravčí ale vylízá ze své kanceláře a důrazně nám dává najevo, že tam nesmíme.


Takže jdeme nakonec poslušně po silnici a pod viadukt. Za ním už ale asfalt naštěstí končí a začíná příroda.


Asfalt sice končí, ale příroda začíná brutálním prďákem. Co si to na nás ten Hroch proboha vymyslel? Na dvě stě osmdesáti metrech nastoupáme metrů sedmdesát. Masakr hned na začátku.


Ale je to tady moc hezký. Když lapu po dechu, rozhlížím se kolem a zkouším s bušícím srdcem v krku fotit.


Je až neskutečný, co ty borovice dokážou. Vojta na mě čeká, někdo už je nahoře a někdo ještě za mnou.


Jsou odsud ale nádherný výhledy. Tohle je pohled na Javorník, tam za chvíli půjdeme.


Simír študuje, co je pod námi. Je tam jeskyně, ale tu nemůže vidět. Tu jsem objevil až na fotkách na mapy.cz. On vidí jen údolí a tam pěšinu. Proč se proboha drápem sem, když jsme mohli jít spodem?


Drápali jsme se sem, právě s vidinou, že tady bude krásně. A je. Dáváme pauzu na lavičce u Kříže horolezců, Freda vytahuje čaj, jsem rád, že je tu s námi, tedy ne jen kvůli tomu čaji samozřejmě.

Tenhle kříž sem dali horolezci v roce 2017 ke čtyřicátému výročí založení Horolezeckého oddílu Hodkovice nad Mohelkou.


Ještě jsem vlastně nenapsal, kde to jsme. Jsme na Raubířských skalách. On byl tenhle výstup od Hrocha prý testem Kesona, jestli to zvládne. Kdyby měl potíže, může mazat zase dolů na vlak a jet domů. Ale Keson to dal v pohodě. No teda s potížema stejnýma, jako my ostatní 😊.

Sice to podle fotky nevypadá, ale tenhle dědek nám ledaskdy dává na prdel. Jó holt starej čundrák.


Té borovičce za Kesonem jsem musel věnovat samostatnou fotku. Prostě mě borovice na skále fascinují a neustále překvapují svou odolností a krásou.


Po pauze a koukání kolem vyrážíme dál. Tohle by podle mě měly být skály na skalním masivu Dvojhrbá stěna. Ta je taky součástí Raubířských skal.


Sestupujeme dolů a všímám si, co tu kolem kvete sasanek


Les je jich fakt plný.


Dnes poprvé přecházíme dálnici. Její hluk není nejpříjemnější, nejsme na něj ještě zvyklí, ale je bohužel všudypřítomný.


Místy ale hluk aut přebije daleko příjemnější klokotání jarních kaskád a vodopádků místních stroužek a potůčků.


Stoupáme vzhůru kolem kapličky svatého Antonína a pak kopírujeme bezejmenný potok, co pramení v nedalekém Záskalí. Já slízám až dolů k vodě, protože mě tam nalákal tenhle nádherný trs blatouchů.


Z lesa se vynořujeme u krásné staré roubenky obklopené kvetoucími narcisy. Vzpomněl jsem si na pohled, který se mi naskytl před lety na Jizerce. Tam je taky spousta starých chaloupek obklopených těmihle krásnými posly jara.


Stoupáme výš a otevírají se nám nové výhledy. Tentokrát směrem, odkud jsme přišli a ještě dál. Ten černý kopec úplně vlevo je Hradešín, Potom ten nejvyšší je Černá studnice, zprava ji částečně zakrývá Maršovický vrch a ještě před ním a více vpravo a druhý nejvyšší vrchol na horizontu je Dalešický vrch.


Pomalu postupujeme ještě výš do lesa a uhýbáme z turistické k tomuhle zajímavému stolu. Je to památník hodkovickému koláři, který se poblíž tohohle místa zranil v únoru 1935 při lyžařských závodech.


Jsou tu těžko čitelné nápisy. Někdo z kluků tvrdí, že na nohách stolu jsou runy. A že i na desce asi budou. Zkoušíme to vyluštit a shodujeme se, že to není runové ale rumové písmo a musíme jeho objev tudíž zapít rumem.


Taky jsme přišli na myšlenku, že je to vlastně neolitický turistický skládací stolek. Sice se dobře rozkládá, ale blbě přenáší, proto ho tu asi někdo nechal. Někdo z kluků přišel s myšlenkou, že to může klidně být i obětní místo – uprostřed stolu je prohloubenina s odtoky. Teorii rozvádíme dál, ale to tady nebudu popisovat. No, radši bysme měli pokračovat dál, než vymyslíme ještě něco šílenějšího.


Prodíráme se zpět na louku, tentokrát o sto metrů výš než jsme ji opustili a otvírají se nám další panorámata. To vysoké tmavé nalevo je Kozákov. To v mlze víc vpravo je podle mě Tábor. Co mě ale trklo do očí hned jsou ty dvě špičky vyčuhující skoro úplně vpravo na horizontu.


Musel jsem si to přiblížit a už se mi krásně v hledáčku rýsuje nezaměnitelná silueta Trosek. Nezdá se to, ale jsou odsud dvaadvacet kiláků daleko. No na té předešlé fotce to vlastně tak vypadá – tam Trosky nejsou skoro vidět.


Vystoupali jsme na další dnešní vrchol. Je to Javorník. Na něm stál od roku 1898 obří dřevěný sud, který nechal na čtyřech vagónech dovézt z výstavy ve Vídni Vilém Hübel a na tomto místě ho smontovali. Sud měl průměr 12 metrů a na délku 14 metrů. Vedle sudu postavili zděnou restauraci a za ní tobogán. V roce 1924 tu ještě obec Javorník nechala přistavět 18 metrů vysokou rozhlednu. Ta ale postupně chátrala a musela být z důvodu bezpečnosti na začátku 50. let stržena. Novou už nikdo nepostavil. 20. září 1974 obří sud bohužel shořel. V roce 2010 vznikl na svazích Javorníku areál s bobovou dráhou a o rok později byla obnovena restaurace a k ní byl vystavěn nový Obří sud.


Jdeme dovnitř a dáváme si něco na uhašení žízně a kluci i něco k jídlu, většina buřtguláš. Prý byl výborný. Já nemám hlad a taky nechci přímo pivo, takže zkouším místního radlera. Chutná skvěle a je navíc osvěžující.


Obcházíme restauraci a padáme dolů z kopce. Většina z nás jde po zelené, Boldrik jde ale podél bobové dráhy po sjezdovce.


Koukám na protější kopec, tohle bude další náš cíl, další vrchol. Dneska je to tedy z kopce do kopce a to ne jen po hřebenech, ale vždycky spadneme až na dno údolí a zase se drápeme vzhůru. Všichni Hrocha proklínáme za jeho trasu. A ještě navíc mu nikdo nevěří, že ty kilometry, co udává, jsou pravda.


Poprvé se nám ukazuje místní dominanta, Ještěd. Nevím, jak na to kluci přišli, ale říkají tomu Černá hora na Ještědu. No jasně, podobnost obou staveb je jasná, ale … proboha proč?


Na protějším svahu do dálky září tahle megalomanská vila nebo, co to je. Špekulujeme nad tím a já slibuju, že na to doma přijdu. Zjistil jsem, že to nejspíš opravdu bude soukromá vila, jsou to v podstatě dvě zrcadlově postavené. Co mě ale zarazilo, tak podle cen okolních pozemků od místní realitky musel jenom ten pozemek stát zhruba třicet mega.


Prošli jsme Jeřmanice. Tentokrát se nám podařilo jít zkratkou přes nádraží a koleje a jsme na jejich konci. Je tu farma Boží voda zaměřená na chov jehňat. Co to má ale společného s indiány, netuším.


O kousek níž a dál je krásný rybníček se saunou a koupací vyhřívanou vanou nebo spíš sudem. Tam by se nám líbilo.


Vstupujeme do lesa. Na lesní cestě pokryté listím buků míjíme spoustu ropuch. Většina jich hopká osamoceně. Některé jsou ale už v milostném objetí.


Těsně před zelenou turistickou přicházíme k bezejmenné studánce. V písčitém dně je celkem silný vývěr výborné pramenité vody.


Nejdřív sílu pramene testoval Hroch, teď i Ríša a nakonec i Vojta. Všichni se tu ale osvěžujeme. používáme vlastní hrnky, protože ten erární má prasklé dno.


Od studánky dál stoupáme příkrým skalnatým korytem. Vojta si hraje na geologa a zkoumá jednotlivé vrstvy na bocích rokle.


Přicházíme až k pomníku Sláva vratislavickým běžcům. Proč tady je a co oslavuje, se mi nepodařilo zjistit. Dole na medaili jsou tři běžci.


Před námi je další krpál. Jmenuje se Císařský kámen. Až budeme na vrcholu, tak od rybníčka se saunou budeme mít nastoupáno dalších sto šedesát metrů. Mazec.


Funíme vzhůru. Mezi klestí je vidět rodící se single track. Místní bikeři nezahálí a využívají každého kopce.


Ještě těsně před vrcholem nás vítají takovéhle krásné skalky.


Už jsem skoro tam. Kde? No u ocelové rozhledny na Císařském kameni. Ta tu byla postavená v roce 2018 a nahradila devět let starou dřevěnou. Ta už byla bohužel ve špatném stavu.


Těsně před rozhlednou je skalka, no spíš balvan. Na něm je zatesaná pamětní deska z bílého mramoru věnovaná 100. výročí návštěvy Josefa II. Deska tedy logicky vznikla v roce 1879 a byla dovezená až z rakouského Grazu. No a na balvanu dnes stojí hrozný Kong Simír a děsí kolemjdoucí – mě.


Od rozhledny scházíme ke kamennému kruhu nad obcí Milíře. Kruh tvoří dvanáct kamenů s dvanácti znameními zvěrokruhu. Víc ve středu je osm špalků různých velikostí s názvy planet Sluneční soustavy. No a uprostřed je ohniště – samotné Slunce.


Hned první kámen, ke kterému jsem přišel, je ten můj. Náhoda? Simír od mého znamení ukazuje na jednotlivé kameny a říká říkanku: R-í-š-o-n-a-l-e-j-r-u-m. Říkanka vyšla přesně na dvanáct písmen. Druhá náhoda? A navíc končí písmenem „m“ a znamení štíra – poslední kámen – připomíná taky „m“. Třetí náhoda? Takže Ríša pokorně tahá Legendario a všichni si lokáme na zdraví a na ty náhody.


Z malinkého a řídce „obydleného“ hřbitova u kamenného kruhu je krásný výhled na okolní kopečky. Já to cvakám přes zeď, ale kluci lezou zvědavě dovnitř.


Scházíme do Milířů a tady na hromadě suti září do dálky květy podbělu. Na takových haldách, suťovištích a náspech roste nejčastěji, tedy alespoň podle mých zkušeností.


Prošli jsme Milířema (správně česky Milíři) a pak se přehoupli přes Liščí kopec a Lovčí vrch do Proseče nad Nisou. Cestou nebylo co fotit. Teď jsme na lukách nad Prosečí a hledíme na náš dnešní cíl lesknoucí se v zapadajícím slunci. Je to chata Proseč.


Schválně se otáčím, jestli nebude vidět náš poslední velký kopec. A je. Ano, je to rozhledna na Císařském kameni.


Rozhled je tu krásný, ale je zapšklo a není zas tak dobrá viditelnost. Navíc se od západu začíná přibližovat mračno. Snad nezmokneme, než dorazíme na chatu.


Roztrhli jsme se na tři party. Každá dobývá vrchol jinudy. My jdeme prostě po červené. Je to sice zacházka, ale není tam takové stoupání. I tak si dáváme v půlce kopce pauzu a kocháme se klidem lesa a výhledy do údolí.

Skoro v cíli nás míjí sympatická slečna na krásném koni.


Jsme tu. Už se dost smráklo a zatáhlo. Naštěstí jsme nezmokli. Hurá!


Než vlezu do tepla, ještě zkusím udělat pár záběrů, snad při tak malém množství světla něco vyjde. Vlevo je Císařský kámen, hned vedle Javorník. Tak na obou jsme dnes stáli. Napravo od nich je Hlubocký hřeben a ten sahá až k Černému kopci a úplně vpravo je vidět náběh Černého vrchu. Dole jsou vidět domečky Proseče nad Nisou a dál za hřebenem i trošku pár vesnic vedle Liberce.


Ještěd se leskne v posledních zbytcích světla. Nalevo od něj je Černý vrch a Černý kopec se zbytky sněhu na sjezdovkách. Slunce zmizelo a já mizím taky – do restaurace.


Jsem v teplíčku. Je tu krásně. První část party je tady a spolu s nimi i Pirmin, se kterým jsme tu měli mít sraz. Zbytek party doráží za chvíli, takže už je nás devět,

Mají to tu moc hezky vyzdobené. Klukům se nejvíc líbí stěny obložené štípanými špalíčky.


Vůbec nevím, co si mám vybrat a tak volím pikantní kuřecí křídla. Ano, vidíte správně, je toho kilo. Vojta mi ale pomůže.


Vypadá to krásně, voní to krásně. Jsem zvědavý na tu pikantnost. Nakonec pikantní byla jen ta výborná švestková omáčka vpravo v mističce. Ale dobré to bylo, to jo. Ta miska s vodou a plátkem citrónu vlevo není na pití, jak mě upozornila servírka. Nejsem barbar a tak vím, že je na mytí rukou během konzumace masa bez příboru.


Mají tu místního kocoura, co se rád tulí a rád zalehává místo lidem, co odešli na záchod. Nechtěl jsem ho děsit bleskem, přenastavovat foťák, ani se zvedat z místa, jen jsem ledabyle natáhl nad stůl zalomenou a nestabilní ruku, a tak je fotka bohužel rozmazaná. Ale jako dokument a budoucí připomínka téhle události a mojí lenosti to stačí.


Všichni u stolu blbneme s metrovým provázkem (uzlovačkou), co vytáhl Vojta z kapsy svých kalhot. Budu si muset doma zase uzly procvičovat, nějak moc jsem jich zapomněl. Boldrik právě ukazuje nahazovaný loďák. Už se mi rozmazává všechno a tak půjdu radši ven na vzduch.


Tady mě upoutají dvě věci. První – před chvílí pršelo a je tu mokrá terasa. A druhá věc – pohled na noční Liberec. Vracím se pro foťák a stativ a ten pohled zvěčňuju.


Pak ještě zkusím zazoomovat na Ještěd a výsledek je, myslím, docela slušný.


Po chvíli zase začíná pršet, ale je to jen přeháňka. Vracím se dovnitř. Platíme, balíme a posouváme se o půl kiláku dál do lesa na nocleh. A to už je pro dnešek všechno. Dobrou noc.

A pokračování příště …


Ještě přidávám mapku trasy. Ony jsou to mapky dvě, protože mi mapy.cz nedovolily přejít koleje mimo přejezd:


CELÝ ROK 2024


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 3 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře