Posunutý zimní čundr – druhý a třetí den

celá akce 15. – 17. březen 2024

Jelikož nejsou tyhle dva dny tak nabité jako ten první, sloučil jsem je dohromady. I tak jsem toho spoustu viděl a zažil, však posuďte sami. Kdo neviděl první den, klikněte nejdřív SEM, ať víte, o co jde.


Včerejší přeháňky vzduch ani zem moc neschladily, tak je i teď ráno relativně teplo. Mohl bych sem napsat, že se mi spalo skvěle, opak je ale pravdou. Mám pocit, že jsem v podstatě vůbec nespal. Zřejmě jsem sice usnul hned, jak jsem v deset zalehnul, ale vzápětí se vzbudil. Hodinky ukazovaly jedenáct. Přes hodinu jsem byl vzhůru, pak asi hodinu spal. Vzbudil jsem se ve dvě a pak až do rána klimbnul každou hodinu asi na čtvrt hodinky. V sedm už mě to nebavilo, a tak jsem vylezl.


V osm vylezl Vojta a já jsem kvůli lepší manipulaci s věcmi shodil plachtu. Aspoň je vidět, jaký krásný „pořádek“ máme doma.


Začal jsem nám dělat pití k snídani. Já mám kafe s cukrem, instantním mlíkem a skořicí a Vojta ovocný čaj.


Vojta zatím připravuje snídani. Tučnou cihlu, anglickou slaninu a chleba.


Jen ať se snaží. Už není malej (má o dva centimetry víc, než já), a tak musí pomáhat.

Nikam nepospícháme, v deset má dorazit náš poslední přírůstek do party – Pítrs. Keson s Hrochem toho náležitě využívají a jsou zalezlí v pelechu až do devíti. Ostatní tak nějak postupně vstali po nás. Tedy kromě Simíra, ten je vždycky na nohách jako první. Já jsem sice vzhůru třeba už v šest, ale snažím se ještě usnout. Většinou se mi to nepovede, ale vylezu jen na čůrání a zase zalezu.


Pítrs dorazil, my jsme si mezitím všichni sbalili, a tak společně vyrážíme dál. Kam? No samozřejmě do kopce. Naštěstí to ale není hned, nejdřív se hezky rozejdeme z kopce dolů. Přímo před námi je Klášterní vrch, vlevo od něj Jílový vrch a to nejvyšší vlevo vzadu je Žulový vrch.


Nebe nad Jabloncem se sice trošku protrhává, ale moc ve zlepšení počasí nevěřím. Hlásili na dnešek přeháňky.


Sešli jsme až do Lukášova. Mezi hromadami suti a kamení koukám na krásné panorama. Zleva spadá dolů hřeben Kaliště, za ním je Vápenný a více vpravo, ale před Vápenným je Dlouhá hora. Tady na té straně to tedy nevypadá na hezké počasí.


Na kraji Lukášova je autobazar a tak tu obdivujeme různá auta. Vojtu okamžitě zaujal tenhle krásný Jaguár. A hned začal snít, že si ho koupí a dá dokupy.


Jakmile ale zaslechl, že se někteří kluci šli ještě podívat na nedaleké pozůstatky dělostřeleckého opevnění, pelášil za nimi.

Valy a příkopy v lese u silnice jsou pravděpodobně pozůstatkem dělostřeleckého opevnění z doby „bramborové“ války – války o bavorské dědictví z let 1778-1779. Já jsem o ní od kluků slyšel poprvé. Prý se moc nebojovalo, a když armádám došly brambory (to jediné k jídlu), rozešly se domů.


Já jsem měl zatím čas se koukat okolo sebe. Schválně jsem se otočil, jestli nebude odsud vidět náš včerejší cíl – Prosečská rozhledna. A kousek vidět je.


Když se kluci vrátili, prošli jsme celým Lukášovem až na konec cesty. Dál už vede jen pěšina. A v tom to přišlo. Dost hustá přeháňka. Jsme sice pod korunami stromů, ale ty brzo proprší a navíc tu nemůžeme stát věčně, musíme dál. Většina vytahuje pončo, Ríša pláštěnku, Vojtovi dávám svou plachtu, co mám pod karimatku, a já věřím, že to můj syntetický komunistický vojenský svetr zvládne a že nebude pršet tolik.


Stoupáme příkrou kluzkou roklí po červené turistické. Kameny mají naštěstí hrubou strukturu povrchu a tak klouže jen bukové listí. Foťák mám v ruce. Je schovaný v plátěném pogumovaném pytlíku od plachty, ale každou chvíli ho vytahuju, abych zachytil zajímavé okamžiky. Déšť by mu sice ublížit neměl, ale nebudu ho schválně trápit pořád. Minule mi moknul celou dobu a přestal při zaostření pípat. Ale to jen voda ucpala malinkou dírku, ze které vychází zvuk. Když uschnul, pípal vesele dál.


Přestalo pršet. Svetr i foťák to zvládly. Tahle fotka se mi moc líbí, připomíná mi deštný prales. Je to pohled na Klášterní vrch. Na něm jsou skalní útvary Bručoun a Židovský dům. Ty ale odsud nejsou vidět, protože jsou uprostřed lesa. Třeba se na ně někdy v budoucnu přijedu podívat.


Vystoupali jsme zase o kousek výš a naskýtá se nám pohled na Liberec. Místy tam prosvítá sluníčko, ale pohoří za ním je spolu s Ještědem v mracích. Zajímalo mě, co je to za modrou stavbu v popředí a zjistil jsem,že je to firma Novoplast v Kunraticích.


Mraky jsou všude kolem a tak mě lákalo vyfotit si nějakou tu abstrakci, než začne zase pršet.


Došli jsme až na rozcestí U buku. Stojí tu opravdu buk, ale ten mám přímo za zády. Cesta vlevo vede na Vyšehrad (není to ten pražský), cestou před námi jsme přišli a lesnická cesta vpravo vede prudce dolů k Harcovskému potoku. My budeme pokračovat dál rovně, tedy cestou, co mám opět za zády, a k tomu potoku dojdeme taky.

Tady jsme na zemi našli zajímavou těžkou kostičku asi 3x3x0,5 centimetru velkou s oválným půdorysem, co připomíná visací zámek. Svrchu má dva slepé otvory právě jako zámek, ale zespodu nic. Jen dole uprostřed je průchozí malá dírka mezi čelní a zadní stranou. Kdyby někdo podle popisu věděl, co to je, napište mi, díky.


Po chvíli pauzy vyrážíme dál. Vojta si všiml nádherné struktury mladých smrčků. Já jsem zase rád, že se příroda sama vrací na mýtiny, ani k tomu nepotřebuje člověka. Ale těžaři asi spíš předpokládali, že tu budou buky, kterých tu pár nechali. Třeba jo, třeba mezi těmi smrky dokážou prorazit.


Opouštíme červenou turistickou a míříme po neturistické lesní cestě ke žluté. Najednou před sebou vidím svůj vlastní stín. Sluníčko vykouklo. Honem se otáčím a stíhám během těch několika vteřin, co svítí, přenastavit foťák a cvaknout kluky za mnou.


Přicházíme k rokli U tlusté jedle, kde si místní lesáci postavili takovýhle krásný srub (podle cedulky na vedlejší boudě mimo záběr). Nebo to původně byla trempská osada a, aby ji zlegalizovali, spojili se trempové s lesníky. Proč si to myslíme? Čtěte dál …


No, protože by asi lesníci neměli u srubu takovýhle totem. Vypadá jednoduše oproti některým dnešním komplikovaně vyřezávaným, ale v tom je právě jeho kouzlo.


Vojta je sběratel všeho možného. Našel oválnou značku z masky auta a tak ji hned láduje do žebradla. Z fotky je jasné, jaké značky to bylo auto. Ještě aby se mu nelíbil takovýhle suvenýr, doma máme dva C-maxy a jeho vysněné auto je GT40 – umíte si představit auto vysoké jen 40 palců, tedy jen jeden metr? To je do pasu člověka. Já jsem kdysi dokonce seděl třeba ve Ferrarri, ale nevybavuju si, že by mělo jen metr.

To mi připomnělo jednu historku z letošního Masopustu spojenou s Vojtovou sběratelskou vášní: Masopusntí průvod jsme zakončili v hospodě. Seděli jsme tam s chlapama z vesnice a kecali o všem možném. Jelikož byl Vojta v průvodu za vojáka, měl s sebou pušku, tak se stočila řeč i ke druhé světové. Vojta s nima povídal a povídal a já už musel jít domů dělat pizzu k večeři, protože jsem ji dětem slíbil. Vojta se asi za hodinu doma objevil s RPG v ruce. Prostě mu ho někdo z chlapů dal.


Z lesní cesty se noříme do lesů po nějaké pěšině. Vedle teče malinká stružka a já hned musím k ní.


Vojta mi mezitím utíká, já se ho snažím dohnat a v rychlé chůzi zkouším fotit, moc to nevyšlo. Když ho doženu, říká: „Připadám si tady jako v Rusku.“ Po chvilce přemýšlení mi to dojde – Tajga. Ale tam nejsou skoro žádné cesty a tady jsou jimi lesy prošpikované.


Už zase začalo pršet. Všichni se zastavili a oblékají se do nepromokavých oblečků. Já na ně čekám pod smrkem, kde přecijen prší trošku míň, zatím. Ale stále jsem jen ve svetru a naštěstí pod ním cítím jen trošku vlhko a to se při chůzi snad odpaří.


Za chvíli zase pršet přestalo. Už se blížíme k silnici, ale já se odděluju od ostatních a ještě stoupám na hřebínek, kde už z dálky vidím krásné obrovské balvany. Škoda, že jejich okolí je totálně zdevastované harvestory.


Ke klukům na silnici scházím přímo lesem. Proplétám se borůvčím a větvemi. Procházím kolem žulových kostek. Ty byly kdysi pradávno kostkou jednou. Je až neskutečný, co dokážou přírodní vlivy.


Ze silnice koukám na svah nad námi a vybavuju si, co říkal včera Simír. Že se v podobném lese snažili na jednom čundru najít místo na spaní a oheň.  No, musel to být docela oříšek.


Hurá, jsme tu. Snad nezmokneme, než dojdeme do hospody.


Rudolfov. Krásná víska. Nebe už si z nás zase dělá srandu a ukazuje chvilkama modrou barvu. Vzadu za cáry mraků se tyčí Javorský vrch.


Potřetí jsme už nezmokli, jsme v cíli. Když jsem šel jako průzkumník zjistit, jak to vypadá uvnitř, zjistil jsem, že je plno. Musíme podle slov servírky asi dvacet minut počkat, pak se uvolní dva stoly u sebe a my budeme moct sedět pohromadě. Zatím je venku krásně, tak si prostě užíváme bez batohů na zádech a kecáme před hospodou. Svetr mám sice mokrý, ale až na košili se voda nedostala. Nevím, jestli je to materiálem nebo stylem úpletu, je mi to jedno, ale jsem moc rád.


V hospodě bylo rušno, ale příjemně. Dal jsem si několik Kousků piva, chutnalo mi. Seděl jsem přímo naproti oknům a tak jsem viděl, co se venku děje. Po chvíli, co jsme dopili první pivo, začalo zase pršet. Pak jen mrholilo. Za chvilku zase začalo pršet a tak pořád dokola. Po čtvrté přeháňce už jsme byli rozhodnutí odejít. Než jsme se ale rozhoupali, přišla zase další. Tak jsme si objednali ještě jedno. V pět jsme se rozhodli, že už fakt musíme vyrazit. Změnili jsme plány a místo pěti a půl kiláků nás čekaly jen necelé tři.


Cestou nás potkala jen jedna slabší přeháňka, ale to bylo v pohodě. Zastavili jsme se u Skautské studánky. Její jméno pochází od úpravy, kterou provedl 1.8.1968 se svým oddílem skautský vedoucí Josef Chroust (Brouk) při příležitosti obnovení skautingu v Liberci v květnu 1968. Studánka se dočkala kolem roku 2010 zastřešení a pro pití je tu k dispozici spousta hrnečků. Voda v ní je výborná a my si nabrali do zásoby na večer.

Kluci se ptali Vojty (Skauta), proč je ve znaku psí hlava, nevěděl. Já jsem si tipnul, že je to znak podle Psohlavců a pak si řekl, že je to asi blbost. Tak jsem si ten znak při psaní příběhu radši doma vygooglil:

Lilie byla původně znakem, který se používal na starých mapách k označení severu, jako základního směru, který námořníci dokázali určit. Proto platí i za správný směr. Skauti si zvolili lilii jako ukazatel správné cesty a také proto, že je i symbolem čistoty. Tři lístky lilie znamenají tři body skautského slibu, který vysvětluje tři základní povinnosti, které má každý skaut i skautka: 1. povinnost k Nejvyšší Pravdě a Lásce (něčemu co ho převyšuje), 2. povinnost k sobě, 3. povinnost k druhým.

Znakem Junáka (Českého Skauta) je skautská linie doplněná o znak Psohlavců. Chodové, kteří strážili české hranice, se tak stali vzorem českým skautům.


Po chvíli pokračujeme dál. Rychle se smráká. Zkouším vyfotit zářící část Liberce v začínajícím soumraku. Je to Průmyslová zóna Liberec Sever, poznal jsem to podle cedule Bauhausu, která je nepřehlédnutelná.


A už jsme na místě. Simír s Pirminem šli napřed a po chvíli boje s promoklým dřívím se jim podařilo rozdělat oheň. Díky chlapi, že jsme přišli už k hotovému. Jen musíme natahat další větve a kmínky na večer.

Hroch jistil, že nemá svůj oblíbený zavírací nůž. Asi se mu v pouzdře svezl v hospodě na záchodě z opasku. Takže vyráží těch dva a půl kiláků zpátky do Rudolfova zjistit, jestli se nenašel dobrodinec, co by ho odevzdal hospodskému.


Vítr se točí a oheň ještě dobu kouří. Některým to je fakt líto, viď Vojto? My ostatní pobíháme okolo tak, abychom byli proti větru. Stejně nám to bylo prd platné, chvílemi byla změna směru rychlejší než my. No, alespoň nám díky naší vůni doma uvěří, že jsme byli opravdu venku v lese na čundru.


Po půl hodině oheň přestal kouřit a my si konečně začali opékat buřty a Freda začal vařit pro ostatní grog. Z hospody jsme měli několik piv v PETkách, něco málo zásob destilátů z domu a tak bylo o zábavu postaráno až do pozdních nočních hodin. Diskuse se stočila na naše zážitky z vojny. Dost jsme se nasmáli, i když v té době nám občas při těch situacích do smíchu nebylo.

Hroch se asi po hodině a půl vrací, bohužel s nepořízenou. Buďto kudlu stopil někdo, kdo byl na záchodě, nebo hospodský.


A je tu třetí poslední den. Je fakt kosa. Teploměr jsem nevyndával, ale tipuju, že bude na nule. Navíc tu dost profukuje. Už včera byl vítr dost silný, za námi je průsek lesem, tak to tu vane jak v tunelu. Večer jsme po tmě ještě s Vojtou narubali pár smrkových větví z padlého smrku, abychom si zacpali návětrnou otevřenou stranu a byli aspoň trochu v závětří.

Je osm ráno. Vojta se zase ještě válí a já už jsem dávno na nohou. Noc nebyla úplně ideální, ale bylo to lepší než tu předešlou. Začal mě trápit kašel, asi jsem někde něco chytil. Žena mi psala už včera, že jí není dobře, takže jsem asi něco chytil buď někde s ní nebo od ní.


Většina z nás spala pod plachtama, ale Pirmin a Ríša spali pod lavičkama v tomhle přístřešku. Byla to naše večerní pařbouda a jejich noční ložnice. Nikdo moc nechápeme, proč to autoři udělali tak vysoký, ale jsme moc rádi, že tu aspoň něco takového je. Ta zástěna z plachty jim asi dost pomohla, protože tady konkrétně profukovalo fakt hodně. 


Začínám dělat snídani. Dneska nebude nic k pití, ale dáme si čínskou polívku s buřtama. Už se na ni moc těším.


Nebe začíná být jak vymetené. Dneska bude krásně.


Původně jsme oheň rozdělávat ani nechtěli, ale při jakékoliv činnosti zebou ruce, a tak je potřeba se ohřát. Takže kluci šli shánět něco na podpal. Všechno je dost promočené a břízu asi nenajdou. Nakonec s pár kousky přišli, ale já jsem mezitím udělal chlupatá polínka, a tak rozdělání ohně šlo nakonec jedna báseň. Já říkám furt, že nad chlupatá polínka není.

Teď už máme skoro všichni sbaleno a postáváme kolem ohýnku jak dvanáct měsíčků. A samozřejmě kecáme. Koluje taky něco „na dech“ a na zahřátí.


Hroch se rozhodl opéct si k snídani klobásu. Jen nepochopil, že popel z dědka není popel, ale pepř. Takže si klobásu hezky v tom ohništi díky přehořelému klacku vyválel. Ten kluk má tenhle čundr prostě smůlu.


Přístřešek stojí hled vedle kříže. Kříž připomíná zřejmě oblíbeného mlynáře Antonína Jägera z Rudolfova, který zemřel v roce 1864. Je to do kamene vytesáno německy a je zajímavé, že tam je použito několik fontů. Nahoře je asi modlitba a pod ní věnování. Taky je zajímavé, že jsem tam nikde nenašel žádný letopočet.


Vyrazili jsme. Hned první výhledy mě uchvátily. Ta špička uprostřed je totiž Ralsko. K němu je to nějakých třicet kilometrů. Netušil jsem, že je možné ho odsud vidět. Stejně tak mě už v pátek překvapily Trosky.


Cestou opět míjíme krásné žulové skalky a balvany. Je smutné, co padlo stromů kvůli kůrovci, ale na druhou stranu bychom spoustu skal a zajímavých zákoutí skrz ty stromy neviděli.


Přicházíme ke zbytkům skalního hradu Jezdec. Ve 14. a 15. století tady stával dřevěný strážní hrádek, který sloužil jako obrana zemské stezky vedoucí do Frýdlantu. Podle pověsti později sídlil na hrádku loupežník Černý Jíra. Narazil jsem na netu na krásné vyprávění právě o Jírovi, je to TADY.


Skálu s bývalým hrádkem jsme obešli a slezli dolů, takhle vypadá z druhé strany.


Všude roste spousta devětsilů. Tohle je například břeh hned vedle krajnice asfaltky.


My s Vojtou se s klukama na tomhle místě loučíme, protože my už jdeme rovnou na vlak a oni ještě někam na vyhlídku a pak možná i do hospody. Je škoda, že musíme tak brzo domů, je nejhezčí počasí z celého čundru.


Sice jdeme pořád po asfaltce, ale i tak cestou míjíme spoustu zajímavých věcí. Stačí se jen koukat a vědět, na co se člověk kouká. Já bych kolem téhle Mazdy jen tak prošel, ale Vojta hned: „Chudák RX osmička, tu špínu si nezaslouží, já bych si ji hýčkal. Vidíš ty opěrky uvnitř? Co ti to připomíná? Rotor Wankelu, viď? No, však je taky uvnitř dvě stě padesáti koňová Wankelová bestie.“


Sešli jsme do obce Kateřinky, no ona je to dnes už součást Liberce. Pomalu se blížíme k hučení vodopádu. Říkám si, co dělá ve vesnici vodopád? Slejzám k Černé Nise, proderu se stromy a on tu je zřejmě přepad z nějakého náhonu. Ale vypadá krásně, i když je to lidské dílo. Hlavně tu není žádný beton.


I skály mají v obci hned u silnice. Nádhera.


Za první republiky si uměli vyhrát i s obyčejnými hromosvody, jako třeba na téhle zavřené bývalé textilce, kterých je tu po okolí mraky. I ta fasáda musela být nádherná, když byla nová.


Zato tohle je děs a hrůza. Nechápu, jak to sem mohl dovolit někdo postavit.


Vojta se z ničeho nic začal smát. Objevil totiž tenhle elektrický sloupek u místní veteriny. No a my jsme bleskem přeneseni na druhou stranu Zeměkoule. A to jsme ještě včera byli v Ruské Tajze.


Černá Nisa je opravdu na dně hodně tmavá až černá. Je to od hnědé vody, která je zbarvená rašelinou, ve které pramení. Barvivo se usazuje na kamenech a časem začnou vypadat jako černé.


Prošli jsme Kateřinkami a vystoupali nad Radčice, což je další část Liberce, zaujalo mě místní označení římskými číslicemi. Radčice jsou konkrétně Liberec XXXII. Tady nahoře je fakt nádherně. Kocháme se pohledem na Martinskou stěnu vlevo a na kopec U lomu. Ta jeho „náhorní rovina“ se jmenuje Humboldtova výšina a v její pravé části stávala dřevěná rozhledna. Nejřív jedna v letech 1887 – 1902 a potom druhá 1905 – 1932. Dneska už tam je jenom pomník těm rozhlednám a zbytky základů.


„Tati, to už je v Německu ty větrníky?“ To fakt netuším, musím se kouknout do mapy. Zjistil jsem, že jsou na Lysém vrchu, tudíž v Česku. A že jich tam je sedm. Tedy ten sedmý je ve skutečnosti jen obvodová zeď zříceniny větrného mlýna se jménem Vysoký. Mapy.cz o něm píšou: Větrný mlýn holandského typu byl postaven v roce 1828 sedlákem Antonínem Hilebrandem. V roce 1867 byl vedle mlýna postaven dům, který v roce 1910 vyhořel, ale byl znovu postaven. V 80. letech 19. století zde byla také pekárna. V mlýně se v roce 1911 už pouze šrotovalo, následně byl mlýn modernizován – větrný motor pro pohon mlátičky, pásové pily, stroje na výrobu másla. Mlýn zřejmě zanikl po odsunu sudetských Němců po 2. světové válce.

A taky jsem zjistil, že by to nebylo v Německu, ale Polsku. To má těsně za Lysým vrchem takovou úzkou nudli, spíš kapku, která je mezi naším Frýdlantským výběžkem a Německou hranicí. V nejužším místě má necelé tři kilometry a pak se rozšiřuje až na dvanáct a dlouhá je přes osmnáct.


Došli jsme až nad obec s kouzelným jménem Krásná Studánka. Z pravěku mám na tohle jméno obce vzpomínku, odsud pocházela dvojčata Petr a Petra, se kterými jsme se seznámili na Branžeži. Já se přiznávám, že jsem se s Petrou seznámil trošku víc. Ale zpátky k nádhernému rozhledu. Dominuje mu Vápenný. Před ním se zprava skromně krčí Dlouhá hora. Ale ona není tak nízká, to jen z našeho pohledu tak vypadá, protože i my jsme vysoko. Vápenný 790, Dlouhá hora 748 a my 400 m.n.m.


Tak a jsme v úplném cíli. Zastávka Krásná Studánka. Neplánovaně nám vlak jede už za deset minut, takže ani nedáváme s Vojtou závěrečné selfíčko. Jen sedíme chvilku na lavičce, já cvakám naposledy Jizerský symbol spolu s kolejemi do Liberce a už je tu vlak. Překvapivě České dráhy a ne Arriva.


S Arrivou jedeme z Liberce do Jaroměře. Šílená cesta. Staví to všude a ledaskde čeká třeba deset minut nebo i čtvrt hodiny. Vojta prohlásil, že kdo si stěžuje na České dráhy, měl by se projet osobákem od Arrivy. Je tu ale občas trochu zpestření. V Turnově ještě vytahuju naposledy foťák a skrz okýnko vagónu cvakám jiné čundráky. Myslím, že jsou ještě větší exoti než my. A to je dobře, že nevymíráme. Tak zase někdy příště AHOJ.


I přes relativní nepřízeň počasí a fyzické „strádání“ jsem si ten čundr fakt užil. Díky Hrochu, že jsi ho takhle naplánoval. Sice bylo kvůli dešti potřeba trasu upravovat, ale i tak jsem toho viděl dost. S klukama jsme skvělá parta, s některýma už od základní školy, a dokážeme si dělat srandu i ze sebe, takže si to užívám s nima kdekoliv.

Budu se tudíž těšit na další akci.


Přidávám už tradičně mapku trasy. Oba dny jsou pohromadě:


CELÝ ROK 2024


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

4 4 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
Milan Světlík
Milan Světlík
20 dní od zveřejnění

Díky Luboši,pěkný kousek přírody i historie,kde jsem nikdy nebyl, jsem si díky tobě opět procestoval,věřím,že příště budete mít lepší počasí a nachlazení brzy vyléčíš!
Milan