Miničundr
20. leden 2024
Letos jsem se rozhodl, že budu víc čundrovat. Proto jsem začal svou první letošní nocovačku takovým miničundrem.
Nebyl to sice primárně čundr, ale cesta do přístřešku hóóódně protažená. Tak se pojďte podívat, co jsem zažil, viděl a kudy jsem šel.
Venku je nádherně, svítí sluníčko, tak jsem se rozhodl, že vyrazím už po obědě a pořádně si to krásné zimní počasí užiju. Jsou asi dva až tři pod nulou, ale na sluníčku je skvěle.
Nebe je jak vymetené a musel jsem se otočit kolem dokola, abych našel aspoň tyhle mráčky.
Vstupuju do lesa a sníh mi krásně křupe pod nohama. Nikde nikdo, ale nikde ani žádný zpěváček nebo srnka.
Jen na některých místech se na větvičkách, na které svítí sluníčko, udržel sníh.
Přicházím na první křižovatku lesních cest, kudy teď? Dám se doleva, ať se nevracím na silnici. Ani rovně nechci jít, to bych si to moc zkrátil.
Míjím relativně nový posed. Ještě nedávno byly všechny v okolí v dost bídném stavu.
Ježíš, kam jsem to došel? Tady se budu muset hodně ohnout.
Ohýbat jsem se nemusel, stačilo mezi větvemi prokličkovat. A už jsem z labyrintu mladých smrčků venku.
Dubové listy na mě z dálky září mezi zastíněnou namodralou bělobou sněhu a tmavými odstíny kmenů. Sice mrzne, ale při pohledu na ně cítím teplo. Ne nadarmo patří oranžová mezi teplé barvy.
Přicházím ke svatému obrázku. Jak je vidět z nápisu, je to u svaté Anny. Obrázek taky vypadá dost nově, jako ten posed před chvílí.
Přecházím přes silnici a čtu: Vstup nepovolaným osobám zakázán! Přede mnou ale vidím spoustu lidí na procházce. Je znát, že jsem se přiblížil k Týništi. Dosud jsem nikoho nepotkal.
Došel jsem až k obrázku U svatého Floriána. Jak na něj svítí sluníčko, je zevnitř celý zapocený. Zaujal mě ale víc ten růženec napravo, ten naštěstí zapocený není a je relativně hezky vidět.
Přicházím k náhonu se jménem Alba. Je to jedno z nejstarších funkčních vodních děl v republice. Mám v plánu někdy jít podél jeho břehů od začátku do konce. Je to asi dvacet kilometrů, takže to bude na celý den. Nechám si to někdy na jaro, až pokvetou blatouchy a vodní kosatce a až bude trošku zeleno.
Zaujala mě tahle „monotónní“ kulisa mladých olší.
A už jsem v Týništi. První, kdo mě vítá, je Santa. Srandovní, teď, skoro měsíc po Vánocích.
Přešel jsem hlavní silnici, abych nešel po asfaltu a teď si cestu krátím přes koleje. Asi tři minuty po tom, co jsem prošel, tudy profrčel vlak. Škoda, mohl jsem ho mít v záběru. Ale zase bych radši nestál uprostřed kolejí. Takhle se mi to moc líbí s tím sluníčkem v záběru.
Tady jdu kousek mimo cesty a opatrně postupuju po břehu zamrzlé louže. Nechci se probořit do vody, kdyby byl náhodou led moc tenký. Zajíci to ale mají na háku.
První opravdové panorama, první výhled do šířky i do dálky.
Když jsem šel po louce, vyplašil jsem hejno koroptví, ale nestihl jsem ho vyfotit. Takže tohle je první živočich na fotce. Kosáci tu v oslněném břehu bez sněhu hrabou pod listím asi larvy nebo brouky. Chvílemi ale vylítnou na nízké větvičky a rozhlížejí se.
Na dálku se mi povedl tenhle super úlovek. Je to Hýl obecný. Škoda, že jsem neměl s sebou teleobjetiv. Ale, kdo mohl tušit, že hned u hlavního silničního tahu potkám něco, co jsem ještě nikdy nevyfotil, že?
Pomalu přicházím k nejzazšímu místu mého putování. Jsem u Orlice.
Stavil jsem se v Penny, červené je na večer a „birel“ je na zahnání momentální žízně. Zkusil jsem Staročecha. Chutná hodně pivně, ale to mi vůbec nevadí. Je fajn. Chtěl jsem něco s bublinkama, ale ne pivo, měl jsem chuť i na sladké. Ovocné nealko pivo je dobrá volba. Ideální by byla komunistická žlutá limonáda, ale ta už se bohužel nevyrábí.
Došel jsem až na most přes Orlici, to je místo nejdál v mém miničundru a teď už se budu vracet zpátky na sever, ale úplně jinou cestou, než jsem šel sem.
Pomalu opouštím Týniště a to na jeho druhé straně, než jsem do něj vešel, opět ale křižuju Albu.
Jsem u Semenářského závodu Lesů České republiky. Mají to tu moc hezké. Jsou tu i naučné cedule a lavice se stříškou na posezení. Taky pár dalších vyřezávaných šišek.
Stíny se začínají prodlužovat, chvíli koukám zpátky na poslední baráky a otáčím své kroky do lesů.
Teď už myslím, že uvidím jen stromy, žádné stavby, až na konci tu mou – přístřešek.
Tuhle nádhernou korunu vysokánské borovice jsem musel prostě cvaknout.
Přicházím k Přírodní památce U Glorietu. Název lokality pochází od lesní chaty, která byla v místě postavena kolem roku 1817 častolovickou vrchností. Dnes jsou tu vidět jen základy chaty, která byla zničena při požáru v roce 1931. Důvodem ochrany (Přírodní památka je samozřejmě chráněná) je zachování cenného lokálního ekotypu týnišťské tzv. pancéřové borovice (Pinus sylvestris), vyznačující se charakteristickým tvarem a výrazně deskovitou borkou. Stáří některých stromů je odhadováno až na 200 let.
Součástí Přírodní památky U Glorietu je další zajímavost. Stromy zarostlá písečná duna, která vznikla v době ledové díky tomu, že písečná spraš byla hnaná větrem stále jedním směrem a tady se ten písek nahromadil. Právě na tuhle dunu vystupuju.
Tak tohle je podle mě právě ta dřív zmíněná pancéřová borovice.
Otáčím se za sluníčkem a koukám do další koruny, tentokrát obsypané jmelím. Takových borovic je u nás spousta.
Slunce už je opravdu nízko, začíná se ochlazovat a já si nasazuju rukavice. Začínají mi tuhnout prsty.
Další kopeček. Ale to už asi není duna. Není to totiž už v oblasti Přírodní památky U Glorietu. Ale kdoví…
Tady les doslova hoří, to je nádhera. Díky mýtině napravo sem ještě dopadá sluníčko ničím nezakryté.
O kousek dál narážím na čerstvě zrytou zem od divočáků. A není to jen tohle místo, podívejte se vpravo vzadu. V rypáku musí mít ta prasátka neuvěřitelnou sílu, když si představím, že je půda na kost promrzlá…
Tak tohle je konec mé cesty, tady alespoň na mapě v závěru mého vyprávění na výstřižku z mapy.cz. Ale já pokračuju dál, po neznačených lesních cestách.
Ha, ještě jeden posed jsem potkal. Taky nový.
Zkusím to vzít tudy, kolejemi uprostřed „plantáže“ borůvčí. Loni jsme tu byli na borůvkách, ale spousta komárů nás vyhnala domů. Snad to bude letos lepší nebo půjdeme na jinou lokalitu, je jich tu v okolí povícero.
Už jsem došel na kraj lesa, který je až za naší vesnicí. Koukám na Křivinu a ta je díky zapadajícímu sluníčku celá oranžovo-růžová, včetně sněhu pod ní.
Sluníčko je už opravdu nízko a tvoří obrovský oranžový pomeranč. Škoda, že mi to nešlo vyfotit, ale představte si kouli, co má průměr stejný, jako je výška té nejsvětlejší škvíry mezi borovicemi.
Hurá, jsem tu. V mém přístřešku. Všechno je pod sněhem, ale v pořádku.
Taky ohniště je celé pod sněhem. Musím to vymést a co nejdřív rozdělat oheň. Zatím, je mi teplo od dosavadního pochodu, ale za chvíli vystydnu.
Dneska si nehraju s křesadlem a sázím na jistotu, na sirky. Začíná fakt přituhovat.
Ještě, že mám dříví v dřevníku. Je suché, nezachumelené a ohýnek brzo krásně plápolá. Už je mi hezky teplo.
Zhruba dvě hodiny jsem jen relaxoval a pak se ozval na kostele zvon. Řekl jsem si, že je to nejlepší čas začít dělat večeři. Nepospíchal jsem a tak byla skoro o půl sedmé hotová. Taky lampičku jsem si rozsvítil, aby večeře tak byla z mého pohledu kompletní.
I myškám jsem nasypal. Tentokrát ale nečekaly, až usnu, jako minule. Takže jsem jednu mohl blejsknout. Vždycky, když odběhla do pelechu, slyšel jsem, jak se s pištěním chlubí, co přinesla.
Tohle není sem omylem vložená odpolední fotka. Takhle hodně totiž zářil celou noc Měsíc. Bylo úplně jasno a vzduch byl díky mrazu stoprocentně průzračný.
Je tu brzké ráno. Noc byla skoro v pohodě, ale asi v jednu jsem se vzbudil. Šel jsem se vyčůrat, nemám moc rád, když mě močák v noci budí, ale zima je zima a takhle na mě působí. Ale, co mi vadí ještě víc? Někde mi uchází karimatka. Musel jsem ji tudíž dofouknout, abych měl opět pohodlí. Už jsem to pozoroval na čundru na Branžež, ale zatím neřešil.
Je větší kosa, než jsem čekal. Hlavně na ruce, když člověk něco dělá a nechce být neohrabaný kvůli rukavicím. Takže co nejrychleji zametám popel ze včerejška a rozdělávám oheň v dřívkáči. Oheň prostě miluju. A teď mi navíc i pomáhá pokračovat v další práci.
Všechno v noci zmrzlo. Nečekal jsem takovou kosu. Předpověď hlásila mínus pět a to by tekutiny pod střechou vydržely tekuté. Přeci jen já produkuju nějaké teplo, i když jsem ve spacáku. Teď mám ale zmrzlou půlku vody, olej nechce z placatky a vajíčka snad nebudou úplně na kost.
Naštěstí se mi povedlo všechno rozmrazit a udělat snídani, od dřívkáče se ale nevzdaluju a každou chvíli si od plamenů nebo o hrnek hřeju ruce.
Už vychází sluníčko a pocitově se otepluje. Ale je to jen klam. Když jsem ještě v lese musel na velkou, nebylo to zrovna nejpříjemnější. Teď ale už balím a mířím domů do tepla.
Mám sbaleno a vydávám se přes lávku k domovu. Je vidět, jak je lávka lesní zvěří využívaná. Jsou tu stopy kopýtek od srnek a divočáků.
Ale taky stopy lišky. Doufám, že se mě zase kamarád nebude snažit přesvědčit, že je to mladý vlk. Myslím, že i vlčí kluk nebo holka by měli tlapu ještě větší. Co myslíte?
Domů půjdu rovnou za nosem, přes tři na kost zmrzlá pole a jednu louku. Teď jsem ale teprve vylezl z lesa. Sluníčko už opět září na bezmračném nebi. No není to nádhera? Jasně, že je!
A to je už pro dnešek všechno. Tak zase někdy AHOJ.
A kudy jsem to vlastně šel?
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Ahoj kamaráde 🙂 děkuji za hezký fotopříběh. Užil jsem si ho.
Ahoj Víťo, moc díky za komentář. Jsem rád, že sis našel čas a přečetl si můj příběh.
Ať se ti daří.