Úplňková a úplná
27. prosinec 2023
Tak a je tu poslední letošní nocovačka v přístřešku.
Někomu se to asi zdá jako ohraná písnička, stále podobné fotky, stále podobné situace, stále stejný rytmus. Ano, je to tak, ale pro mě to není nikdy stejné. I když se cíleně snažím dělat věci podobně jako jindy. Proč? Protože je to pro mě takový rituál útěku z reality do Boškova světa.
Někdo podniká neustále něco nového, někdo zase jen sedí doma a nepodniká nic. Já jsem někde uprostřed a občas podniknu nocovačku v přístřešku a párkrát do roka vyrazím na čundr.
Je něco před půl čtvrtou a já vyrážím. Zapadající Slunce barví oblohu nádherně do oranžova.
Hned na začátku polní cesty mě vítá poštolka. Nejdřív se zdá, že si mě nevšímá, ale nenechá mě přijít blíž než na dvacet metrů a odlétá pryč.
Všude po stromech štěbetají malí ptáčci. Podle hlasu je nepoznám, nejsem ornitolog. Ale líbí se mi jejich zpěv. Pokaždé, když se k nim přiblížím, odlétnou na další strom a pak na další a pořád dokola, než z cesty uhnu na jinou vedoucí podél lesa.
Jsem na místě. Zhruba před měsícem jsem si nařezal hromadu dříví na zimu. Naházel jsem ji na postel halabala, aby polínka oschla. Byla totiž zmoklá a po okamžitém narovnání do „dřevníku“ by zplesnivěla. Teď mě tedy čeká to rovnání.
Nelenil jsem a za chvíli jsem měl hotovo. Dřevník není sice úplně plný, ale snad to bude na zimu stačit. Uvidím, jak často tady budu pobývat.
Další úklid mě čekal u ohniště. Z dubů spadalo ohromné množství listí. Slunce zapadá a rychle se začíná stmívat.
Ohniště mám vymetené, prostor před přístřeškem „shrabaný“ botou a mohl bych začít rozdělávat oheň.
Ale dám si pauzu, protože nedaleko ještě těží spadané stromy a nechci, aby mě světlo prozradilo. Nechci, aby věděli, že někdo poblíž táboří. Šel jsem se opatrně podívat, kde to skoro za tmy někdo pracuje v lese. Někdo s traktorem a motorovkou vyklízel prostor mezi poty s ostnatým drátem. To je prostor místní vojenské posádky. Zase jsem se vrátil do přístřešku a jen tak reaxuju.
Připíjím všem na šťastný, zdravý a spokojený rok.
Jelikož nechci ještě rozdělávat, ale chci si udělat romantiku, zapaluju si alespoň lampičku. Nádhera.
Blíží se půl pátá a stále ještě v prostoru posádky vrčí traktor a motorovka.
Uvědomil jsem si, že zvuk štípání dříví přes hluk traktoru a motorovky nemůžou slyšet, tak jsem si začal připravovat věci na ohýnek. Rozštípal jsem pro začátek tři polínka na různě velké kousky.
Naškrábal jsem si smolničku a čekal. Po čtvrt hodině jsem konečně slyšel, že traktor odjíždí. Ještě jsem počkal asi pět minut a začal s rozděláváním ohýnku.
Nařezal jsem si chlupatá polínka, některé třísky ještě nožem napůlil, abych měl jemnější základ. Položil kůru na základový kámen a křísnul. Ten rej jisker je prostě boží. V reálu to sice vypadá hezky, ale na fotce díky delšímu času expozice je to prostě paráda.
Kůru jsem podstrčil pod chlupatá polínka a všechno hezky chytlo. Narovnal jsem na plameny zbývající hrubé třísky a půlky polínek.
Jelikož jsem si po chvíli všiml, že za korunami stromů vylézá Měsíc, nechal jsem ohýnek vesele plápolat a šel se s foťákem na něj podívat. Hned za potokem jsem se otočil a uvědomil si, že jsem ještě nikdy nefotil přístřešek v noci. Tak takhle ni to tam krásně září.
PS: tak jsem po napsání příběhu zjistil, že jsem to v noci fotil a to už v roce 2016.
Měsíc se asi pět minut schovával úplně celý za hustými mraky, ale ty pluly celkem rychle. Pak jsem se dočkal, že se alespoň trochu prodral a mohl jsem ho takhle vyfotit. Fotka je podle mě taková dramatická a je na ní vidět i pohyb mraků. Takhle jsem ji plánoval, než jsem stiskl spoušť a vyšlo to. Mám z ní radost.
Vrátil jsem se do přístřešku, chvíli seděl a koukal do plamenů. Naházel na ohýnek spadané klacky ze stromů, co jsem sesbíral před závětřím ohně, abych si uklidil i tam. Potom jsem uslyšel kostelní zvon, to byl pro mě signál, že je čas večeře.
Během opékání buřtů jsem si nachystal opět takové moje zátiší. To je další z mých rituálů, který podporuje prožitek při večeři. Prožitek třeba při skousnutí opečeného křupavoučkého rohlíku, který ještě před chvílí byl gumový. Krájení šťavnatých a voňavých buřtů, které jsem z domu přinesl zmrzlé. Ta proměna z obyčejných surovin v královskou hostinu jen díky ohýnku a mému vnitřnímu nastavení je prostě boží.
Po večeři se vyjasnilo a Měsíc mi vystoupal nad hlavu. Vyfotil jsem si ho skrz koruny ještě jednou a to přímo z přístřešku. Pak už jsem to zabalil a zalezl do pelechu.
A je tu nový den. Noc byla tichá, bez zvuků, které by mě vzbudily. Jen jednou, když jsem šel v noci čůrat a vrátil se do spacáku, uslyšel jsem nedaleko kroky. Připadaly mi jako srnčí. Srnci chodí samostatně, prasata většinou ve stádu, liška našlapuje jinak než to znělo. Takže jsem usoudil, že to bude s největší pravděpodobností srnec a v klidu zase usnul.
Po vyjasnění během večera a noci jsem čekal, že bude větší zima. Teploměr je hezky orosený, takže bylo i v lese docela vlhko.
Při pozorování okolí jsem na západě, spíš kousek za ním směrem k severu viděl problesknout světlo. To bude asi ještě Měsíc, říkal jsem si. Nelenil jsem, vzal foťák a šel asi dvě stě metrů k průseku a vyfotil ho. Sice ho skrývají větve, ale na otevřené prostranství jsem se neodvážil, protože tam je právě ten již včera zmíněný plot posádky. V pravidelných intervalech jsou tam nainstalované kamery a už zase tam probíhá úklid s motorovkou a traktorem. Příště si nocovačku fakt nechám na sobotu. Teď ve všední (i když mezisváteční) den je tu na mě až moc rušno.
Vydal jsem se asi kilometr na druhou stranu lesa, abych přivítal východ Slunce. Nebe už se krásně barví a ty barvy jsou skoro tak syté, jako při západu.
Tady na otevřeném prostranství je tráva zmrzlá. Takže mimo les nějaké přízemní mrazíky byly.
Hurá, dočkal jsem se. No není to nádhera? Odpovím si sám: JE A VELIKÁ.
Ještě chvíli postávám na louce u potoka a pak se vracím do lesa. Neustále se ohlížím a raduju se z krásného nového dne. Tuhle zkroucenou borovici na kraji mám moc rád. Pamatuju si ji ještě jako poloviční.
Suché dubové listí, které ještě zůstalo na větvích stromů, získává v záři ranního Slunce neuvěřitelné barvy.
I stínohra, kterou hrají stromy se svými kmeny, je nejhezčí v ranním a večerním Slunci.
Vysoko nad hlavou se mi ozývá klepání. Strakapoud je ranní ptáče a už se shání po potravě.
Jsem zpátky v přístřešku. Včera jsem si vůbec nevšiml, že u paty dubu, který tvoří jednu ze dvou svislých částí konstrukce, je takovýhle chomáč nebo spíš správně trs malinkých houbiček.
Je čas se připravit na snídani. Tentokrát se mi výjimečně nechtěla dělat chlupatá polínka, tak jsem z nedalekého smrku ulomil pár větviček s jemnými konci.
Už mám všechno potřebné naskládané v dřívkáči a ranní vaření může začít.
Tak už se to rozjíždí. Oheň prostě miluju. Konec kochání, musím nalít vodu do Zebry a pověsit ji nad plameny.
Tenhle pohled je pro mě taky vždycky neuvěřitelný. Jak plameny olizují kotlík ze všech stran. Nesmí tedy foukat, jinak podívaná nenastane.
Kávu se skořicí, cukrem a sypkou smetanou už mám nachystanou a jen čekám, až se začne vařit voda. Což bude za chvilinku.
Kávu mám zalitou, jde se na míchaná vajíčka. V té lahvičce mám vždycky tři, to je pro mě ke snídani tak akorát.
Snídaně je prostřená. Tentokrát ve stylu Adidas. Překvapilo mě, že některé spadlé lístky na zemi jsou ještě takhle krásně zelené.
Po snídani si vychutnávám to krásné prosluněné ráno. Bohužel ale ne na dlouho. Po chvíli se zatahuje celá obloha. Ale to nevadí, doteď to bylo parádní.
Abyste si nemysleli, že to mám všude vycíděné a srovnané. Tohle je moje „zákulisí“. Všechno naházené na posteli čeká na sbalení. Chystám se k odchodu.
Teď dokonce přišla krátká přeháňka. Mám ale sbaleno a můžu vyrazit.
Ještě jsem mým domácím myškám nachystal dobroty. Je to nějaké prošlé müsli a brusinky. Takže snídani budou mít pestrou. Nevím jistě, jestli tu jsou, ale malá hrstička, co jsem jim nachystal včera před usnutím, zmizela. Sice jsem je ani neviděl a ani dokonce neslyšel, ale důkaz jejich přítomnosti to zmizení hromádky bude.
Nejdu přímo domů, ale mířím na krátkou obchůzku místními lesy. Začínám cestou po proudu Houkvice, tedy potoka, co mi teče pod přístřeškem. Je to tu hotová džungle, moc se mi tohle zákoutí líbí. Kousek dál jsou mokřady, tam ale nejdu a potok přeskakuju už tady. Kdysi tu bývala lávka, tu ale sebral čas a některá velká jarní voda.
Přicházím na mýtinu. Je tu trošku světleji než v lese. Nebe je ale jako jednolitá šeď s drobnými odstíny světlejší a tmavší šedé.
A už jsem v dalším lese. Z dálky na mě září březovník a tak jsem zamířil k němu. Ta jeho hostitelka bříza je sice olámaná, ale nějaké mladší větve vyhodila. Kdoví, jestli to zvládne přežít nebo už je tohle začátek jejího konce …
Mířím dál, dál mezi duby, borovice a borůvčí. V dálce na mě blikne něco bílého. Potom uvidím šedivý zbytek, ale jen na chviličku. Srnky ztratily zrzavější letní srst a teď opět splývají s prostředím, tedy až na ty svoje zadečky.
Na jednom dubu, co má v průměru kolem půl metru, je takovýhle obrovský nádor. Už dlouho přemýšlím nad tím, jakou by mělo jeho dřevo asi kresbu, kdybych ho uřízl. Musel bych ale mít s sebou asi štafle, motorovku a něco, čím bych tu ránu potom zatřel. Takže jsem už několik let jen v teoretické rovině. Snad mi ho nikdo nepokácí a neodveze. Kdyby ho jen pokácel a nechal na kraji lesa, tak bych si ten nádor bez skurpulí odřízl.
I pod tímhle dubem, nejen pod tím „mým“ u přístřešku je trs hub. Tyhle jsou ale o dost větší.
Vycházím po lesní louce na cestu a obracím své kroky k domovu. Vzadu je vidět náš kostel. Tenhle listnáč vpředu, myslím, že je to taky dub, je jako jeden z mála v lese a okolí obsypaný listím.
A tohle je poslední rozloučení. Obloha se začíná protrhávat, třeba bude ještě dneska hezky. Každopádně to byla opět parádní relaxace. Děkuju a v příštím roce, snad brzy, zase AHOJ.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Četl jsem a líbilo se. Do dalšího roku vše dobré!
Tak to jsem moc rád Davide.