Cyril a Methud
5. červenec 2021
Vyrážíme na první společný čundr s dcerou. Manželka nás fotí – asi, kdybysme se nevrátili 
Až sem jsme dojeli čtyřmi vlaky, odtud pokračujeme jen pěšky.
Výhledy jsou parádní, počasí ale na pováženou.
Chvíli dělala mrtvou, pak se nechala vyfotit a zdrhla. Ale jsem moc rád, že nám tahle myška zpříjemnila cestu.
Hele tati, ten smrk odpočívá na šutru.
Musíme nabrat vodu na večer. Snad bude ve studánce voda.
Přístup není úplně na pohodu.
Ale jsme tu a nabíráme plný kanystr a dáváme si pauzu.
Cestou dál se nám otevírají nádherné výhledy.
V lese je prostě kouzelně.
Jsme v prvním cíli – Čížkovy kameny.
No, není to nádhera?
Kocháme se a jdeme pod celým pásem skal.
Horolezci jsou vtipálci odjakživa. Tohle je název jedné z cest.
Vzpomínám, jak jsem tu kdysi lezl a začínají se mi potit prsty – to je holt podmíněný reflex horolezců 🙂
Další výhledy mezi stromy – tentokrát na Krkonoše.
Míříme k jeskyni, ale tohle ještě není ona.
Tohle je ona. Tady si dáme večeři a pak půjdeme hledat místo na nocleh.
Hmmm, mé milované buřtíky.
Nakonec jsme místo na nocleh nehledali a ubytovali se v jeskyni. Tak dobrou noc.
Noc stála fakt za prd. Celou dobu hučela elektrárna, jakoby jel nekonečný vlak. Snad pětkrát za noc jsme byli vzhůru. Ale je tu ráno a jdeme snídat.
To krásně voní. Ještě počkat, až se uvaří voda a jdeme na to.
Vajíčka, buřtík a chleba v nás zahučely rychle a teď si dáváme teplý čajík a kafíčko.
Vyrážíme dál – Tohle je Markoušovická rozhledna, ale tam nemíříme.
Opět nádherná panorámata. Kocháme se a je nám fajn.
I na druhé straně je to krásné.
Josef II. – kdysi navštívil Markoušovice a místním povolil postavit školu a kostel – nezapomněli na něj.
Hele tati, ten má na zádech sovu. Fakt? Ty máš ale představivost.
Ááááá, konečně pivko, teda i limča a nanuk. Dáváme si hodinu šlofíka a pak hurá dál.
Míjíme spoustu řopíků.
Další zastávka Žaltman. Takže vzhůru k nebesům.
Dost tady fouká a v lanoví rozhledny zpívá vítr hezkou píseň o krásném dni.
Tak tenhle mraveneček, no spíš obří mravenec, nás fakt zaujal. Jarda Chrupka mi k tomu na FB napsal: „Ono to neni tak uplne mravenec. Jedna sa o kodulku horsku ;-)“
Začíná být dost pařák a tak si dáváme ve stínu pauzu a zakusujeme kus cihly, tedy třicítky Eidamu.
Pokračujeme dál. Cestu lemují nádherné náprstníky.
Tohle je vchod do dědičné štoly Kateřina. Štola vede vodorovně a měla protínat spoustu nakloněných vrstev přes karbon a perm až do svrchní křídy. Projekt ale nakonec nedopadl podle představ.
Jsme v Malých Svatoňovicích. Tohle jsou poslední metry našeho čundříku. Loučíme se s místním permoníkem.
A tohle je opravdu konec pěšího putování. Hurá domů vlakem – tentokrát jen dvěma.
Bylo to asi náročné pro oba. I já jsem na chvíli usnul. Tak zase někdy příště …
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
