Kufrování v Krkonoších – den druhý

celá akce 11. – 12. květen 2024

Kdo nečetl první díl, doporučuju začít TAM.


Noc byla krátká, probudili mě dost brzo ptáci, co zpívali na stromě přímo nad přístřeškem. Nebyl jsem ale ochotný otevřít oči a ještě se potom dobu pokoušel usnout. Asi se mi to povedlo. Janča asi spala líp, ještě je zakuklená ve spacáku. Teď je zhruba sedm, je nový den a jsem zvědavý na další putování, snad mě noha už víc trápit nebude, zatím je to celkem v poho. První půlka trasy, co jsem vymyslel, je dost do kopce a druhá dost z kopce, uvidíme.


Pořídil jsem si ultramoderní teploměr s umělou inteligencí. Už nemusím přemýšlet nad tím, která teplota je aktuální, která byla nejvyšší a která nejnižší. Prostě je tam jen jedna. Navíc funguje i bez baterek. No, jistě jste poznali, že kecám. Tenhle teploměr je přidělaný vedle dveří opuštěného domku, u kterého jsme spali. Je deset stupňů, pokud někdo neumí číst z analogu.


Už zase vařím ve výklenku zvoničky. K snídani samozřejmě kafe a vajíčka, jak jinak. Už dojíždím plynovou kartuši. Výhoda oproti normální bombě je, že tyhle „šlehačky“ vyždímu úplně do mrtě.


Asi jsem to s tím pepřem trošku přehnal, ale nevadí. Ani nemám nijak moc hlad a tak jím vajíčka bez chleba. Není to vůbec ono, budu si muset udělat zase co nejdřív snídani v přístřešku na dřívkáči a pánvičce. A k tomu opečený chleba nebo rohlík.


Janča si všimla, že do květináče zalétl ptáček, tak jsme chvíli čekali, až vyletí. Byla to rychlost, takže jsem ho nestihl. Je úžasný, jak ptáčkům někteří lidé pomáhají a jak jsou kreativní, tohle nevypadá jako výrobek z fabriky.


První, co mě trkne do oka při opuštění Hrabačova a vstupu do přírody, byl tenhle vlčí bob. Je krásný, ale bohužel je to hodně invazivní plevel dovlečený sem od Amíků.


Skoro půl kiláku od vesnice se tu před námi „schovává“ krásný černý čičík. Když přijdeme blíž, zdrhá do lesa.


Stoupáme vzhůru na Bubeníkovy vrchy a už máme před sebou první rozhledy na okolní kopečky. Ty dvě špičky na horizontu jsou Kumburk a Bradlec, na obou jsou hezké zříceniny. Zase se tam budu muset někdy vypravit, byl jsem tam kdysi jako jinoch. To mezi nimi jsou nějaké bližší kopce. Domy v popředí patří Jilemnici.


Pokračujeme k vrcholu a otevřel se nám nádherný pohled na Kotel, Harrachovy kameny a Kotelní jámy pod nimi. Tohle byl pro mě snad odvždycky nejhezčí pohled v Krkonoších. Jo a ještě zasněžená Černá hora při západu slunce, když byla úplně růžová. To si pamatuju jako dnes už od základky.


Já čučím po panorámatech a Janča si všimla hezkého mraveniště a říká: „Ty naše lesy na tom nebudou zase tak špatně, když jsou tu mraveniště.“ Kdoví kde to četla? Že by u mě na stránkách?


Přehoupli jsme se přes vrchol. Pomalu klesáme a já zvažuju, co je to tam vzadu na západě. A ony to již včera mnou zmíněné nejzápadnější kopečky Krkonoš. Je to Bílá skála a Kapradník (to jsem zjistil až doma)..


Nad hlavami se nám třepotá poštolka a hledá něco k snědku.


Klesáme a poprvé trošičku kufrujeme i ve dvou. Naviguje jen Janča, ale za to kufrování zas až tak nemůže, u kecání i s klukama se nám běžně stává, že se o kousek přejde odbočka. Po chvilce ale úspěšně nachází cestu. Já si šetřím baterku mobilu, protože už mi dochází, nějak moc jsem ji včera vyplácal. Vzadu je vidět pár bílých flíčků, to jsou Křížlice.


A tady je pohled přímo před nás do sedla, kam půjdeme. To je zase Benecko.


Scházíme do Dolních Štěpanic a vítají nás první domečky.


A teď už zase stoupáme vzhůru ke zřícenině. V lese trošku prosvítá jedna její zeď.


Tou zříceninou je bývalý hrad Dolní Štěpanice ze 13. století. Místní se snaží o zabezpečení zdí proti samovolnému zřícení a postavili střechu nad jednou z věží. Janča tu byla před dvěma lety a s tou střechou teprve začínali. Je tu lavice a stůl, tak děláme pauzu. Diskutujeme o tom, jestli tu dělají třeba i nějaké slavnosti. Je tu totiž ohniště, další sezení a podobně.


Slízám pod stěnu, co jsem fotil předtím mezi stromy. Odsud vypadá ještě majestátněji než předtím.


Vracíme se zpátky na silnici a přicházíme do Horních Štěpanic. Tohle je pohled směrem ven z nich k Dolním a tenhle konec hlídá štěpanický baron.


Přicházíme ke katolickému hřbitovu s kostelem Nejsvětější Trojice. Líbí se mi, že má hodiny ze všech tří viditelných stran. Nad hlavní lodí hodiny nejsou, odtamtud by stejně nikdo nekoukal.


Hned o kousíček výš a přes cestu je evangelický hřbitov. Asi aby se mrtví nehádali.


Vylízáme na louku, kde pod břízami krásně kvetou jahodníky a rozrazily.


Potom se už noříme krásnou pěšinou do remízků.


Janča opět vidí mraveniště a já bych ho zase minul, protože opět koukám do dálky. Ty kopečky jsou prostě boží.


Asi po kilometru se nám otvírá pohled na náš dnešní nejvyšší bod trasy, Přední Žalý.


Takhle ten pohled vypadá o kousek dál a nepřiblížený. Musíme ještě úplně vlevo na Benecko a pak teprve vzhůru k vrcholu.


Díváme se kousíček zpátky a vidíme před sebou Štěpanickou Lhotu a opět krásné malování světla a stínů na loukách.


Otáčím se úplně a koukám, odkud jsme sem přišli. Kousek za tím smrkem jsme se na tuhle asfaltku zleva napojili.


Na protějším kopci, asi dva kiláky daleko je kostel svatého Jana Křtitele. O něm mi Janča říkala, že se tam natáčel film „Někdo, Někdo a Někdo“. Tedy on se tak samozřejmě nejmenuje, ale tohle jsem si zapamatoval a říkal Janče hned, že se jí na to budu muset stejně zeptat, až budu psát tenhle příběh. Že to hned zapomenu. Doma jsem zjistil, že je uvnitř křtitelnice od Antonína Suchardy. Na tom by nebylo až tak nic zajímavého, ale teoreticky je to můj příbuzný. Mamčina strana má v příbuzenstvu Suchardy jako předky.

PS: film se jmenuje Lišáci, Myšáci a Šibeničák a je ještě o čtyři roky starší než já.

Stoupáme dál Bucharovou cestou. Rod Bucharů z Krkonoš, to jsou taky mí příbuzní, heč.


 „Na protějším kopci pod Vítkovicemi se staví další a další apartmány.“ Říká Janča. Vlevo je vidět kostel svatého Petra a Pavla. Někde pod námi v Dolním Benecku je rodný dům Hanče, včera jsem fotil jeho chaloupku v Hrabačově, kam se jako dospělý přestěhoval, jestli si vzpomínáte.


Opět je před námi Kotel, tentokrát úplně jak na dlani. Po zvětšení fotky jsem si všiml malinkatého flíčku sněhu na levé hraně Kotelních jam. Janča říkala: „Škoda, že ve výhledu vadí ty elektrický dráty.“ Já ji utěšoval, že je na fotce vyretušuju. Na záběru byly přímo uprostřed a přes celou šířku, snad se mi to povedlo.


Odbočujeme ke kapličce svatého Huberta. Hubert pocházel z velmi bohaté šlechtické rodiny. Byl to franský biskup, zakladatel města Lutychu a křesťanský světec. Podle legendy se náboženskému životu zasvětil po setkání s jelenem na honu a je proto patronem lovců a myslivců.


Přicházíme k Jindrově skále. Na ní je umístěná pamětní deska Josefu Šírovi, spisovateli a průkopníku duchovního a sociálního osvobození českých hor. Věnoval ji krkonošský lid, jak se tam píše.


Pod námi se opět rozprostírá pohled do kraje. Tam někde v dáli byl náš dnešní start. A právě sem jsme z Hrabačova ráno koukali.


Nad námi se ozývá krkavec nebo vrána, teď doma si ten hlas nevybavím. Není divu, podle fotky je to Vrána šedá a ta má trochu jiný hlas než ta černá. Ale to je jedno. O obou vždycky říkám, že mi nosí štěstí, když krouží nade mnou, snad ani tentokrát nezklamou.


Nechce se nám nahoru drápat po sjezdovce, tak jdeme krásnou bučinou podél ní.


Luftákovou stezkou přicházíme k lanovce Kejnos. Janča mi vypráví o tom, že to tu v okolí skoro všechno vlastní jedna rodina, vleky i ubytování. Pohled do kraje je tu fakt parádní.


 „Vidíš to?“ Říká mi. „Támhle nalevo jsou vidět Trosky.“ (29km)


 „Hned kousek napravo je Bezděz, ty dva kopečky u sebe.“ (neuvěřitelných 61km)


„A ještě víc vpravo Ještěd.“ (41km)


 „A to, co není skoro vidět mezi Bezdězem a Ještědem, je co?“, ptám se. „To je Ralsko.“ (56km). Fakt to tu zná, holka jedna. Už snad posté si v duchu říkám, jak jsem strašně rád, že je tu se mnou právě ona. Kluci, co znám, by takovéhle znalosti Krkonoš a výhledů z nich neměli.


 „Ty seš neuvěřitelnej, se běžel schovat do stínu…“ No, ale snad jsem tomu střevlíkovi zas tak neublížil, když jsem ho pozdržel v zahrabávání se pod hroudu hlíny.


Už zase stoupáme. Teď to bude už jen lesem až na vrchol.


Tudy jsem asi taky nikdy nešel. Ten památník bych si tu pamatoval. Asi jsem šel vždycky (dvakrát) z druhý strany. Když tu byla Janča před dvěma lety, tak ta deska byla ještě na místě, kde má. Koukal jsem podle fotek na mapy.cz, že i loni tam byla.


A jsme tu, konečně. Rozhledna Přední Žalý. Stojí tu už 132 let díky Janu Harrachovi. Nahoru nejdeme, ale zato do hospůdky ano.


Na tohle jsem se už moc těšil. Jen zasyčelo. Teď už sice půjdeme jen z kopce až do cíle, ale dám si jen jedno, odpoledne budu ještě řídit.


Scházíme dolů kousek sjezdovkou mezi Žalým a Strážným. Poprvé se nám otevírá tenhle krásný pohled. „To je Ještěd děti.“ Řekl prý učitel svým svěřencům na výletě. No možná jsem tu historku od Janči o Černé hoře trochu pomotal, ale pointa je jasná, byl to blb.


Sešli jsme kousek doprava a koukám, co to je přede mnou. To hned vpravo od sedačky je Luční hora. Při hodně velkém zvětšení fotky je dokonce vidět na kopečku malinko víc vpravo Luční bouda. No a úplně vpravo na fotce vykukuje vršek Sněžky, o kterém jsme se na místě dohadovali, že nemůže být vidět. A fakt je.

PS: Kamarád Michal mě upozornil, že Lučni bouda nemůže být vidět, je až za hřebenem. Tak jsem to zkoumal a to, co vypadá jako střecha, je jen náhodné uskupení stromů v kleči na Luční pláni.

 „A tohle je co, není to ta Sněžka?“ Ptám se o kousek dál. „To je blbost,“ dostávám odpověď. „Na vršku by muselo něco být, nějaký stavby.“ 

PS: Nepřišel jsem napoprvé na to, co je to za kopeček ani doma. Ale napodruhé se zadařilo, je to Malý Šišák. Oblá hora před ním je Železný vrch. A ten černý les vpředu je Přední Planina – z její druhé strany je lyžařský areál Svatý Petr a Špind.

Po chvíli se nám znovu ukazuje krásná Černá hora se svou stříbrnou dominantou.


 „Dole pod námi je Strážné, vidíš to parkoviště?“ Ptá se Janča. Vidím velký kulový, nevím, kam mám koukat. Jen si v hlavě celkem jasně vybavuju, jak to tam vypadá. Byl jsem tam před pár lety a před tím ještě několikrát. Takže Strážné trošku znám.


Teď jsem vytáhl trumf já: „Hele sníh!“ Támhle uprostřed na horizontu ten flíček.


Hmm, a teď nás čeká prďák dolů. Rozhlížím se okolo, až jsem z toho padnul na prdel. Doopravdy. Podjela mi noha.


„Hele, není to lom v Lánově?“ Odvažuju se odhadnout. „Jo je a je čím dál větší a jdou už víc do hloubky než dřív. Těží tam vápenec a dolomit.“ Nebo možná Janča říkala vápenec a mramor. Nechci být za hňupa, tak se radši neptám na rozdíl mezi vápencem a mramorem, ale kladu otázku: „A lanovka odsud do Kunčic do vápenky furt funguje?“ „Jo, ale jezdí jen dopoledne.“ No já ji v životě v pohybu neviděl, protože jsme pod ní jako kluci jezdili jen o víkendu nebo odpoledne.


 „A hele, Medvědín.“ „To myslíš ten bílej puntík?“ „Jo to je horní stanice lanovky.“ 

Doma podle fotky jsem zjistil, že to nalevo je Vysoké kolo a to napravo jsou Mužské kameny.

Znova zvedám foťák k oku a v tom mi Janča říká, že se jí líbí ty učesaný louky před námi. Mně totiž taky, cvak.


Další mraveniště, co jsem si ho opět nevšiml … kluci makají i v neděli. Asi přesčasy.


 „Viděl jsi už ten most v Bubákově? Nahoře jezdí lyžaři a dole auta.“


Scházíme ke kapličce svatého Jana Nepomuckého. „Už ji máš opravenou, i schody dali do pořádku,“ sděluje Janča díky průzkumu mojí plánované trasy, která má průchozí bod právě tady. Ještě nedávno byla totiž kaplička ve zbídačeném stavu a pak pod lešením.


Stezka vede úplně mimo civilizaci. Ani si nepřipadám jak kousek od Vrchlabí. Ostatně celou cestu jsem dost mimo, jako v jiném cizím kraji, což se mi naplno vybavuje až teď doma. Spoustu míst jsem kdysi znal, ale třeba z jiného úhlu nebo jsem je prostě neregistroval. Tohle je vodopád menšího potůčku, co od pramene po sto metrech ústí do Labe.


Hned vedle je studánka u kaple svaté Anny. Zvažuju, že se napiju, ale vody mám dost v zatím batohu. Tak si aspoň dáváme pauzu. Koukám na hodinky. Do háje. Ten vlak domů nemůžu stihnout, na vlakáč je to ještě skoro pět kiláků nejkratší cestou. Pajdavá noha, baterka mobilu skoro v pytli, signál naprd. Ach jo, vždycky se nedaří. Zkouším rychle napsat domů, že vlak nestihnu. SMS dorazila, super.


Teď už jsme opravdu ve Vrchlabí. Labe odsud si musím vyfotit, tady to fakt neznám, níž už jo.


Blížíme se k centru Vrchlabí. A teď budu cvakat jak turista a ne místní rodilec. Protože to tu mám moc rád. Tohle jsou jedny z nejstarších domečků ve městě.


Fotím i kostel svatého Vavřince. Vždycky mě fascinovala jeho výška. Ani teď se mi nechce vejít do záběru a to mám foťák až na zemi a stojím skoro na silnici. Cvakám jen odhadem.


Jsme v úzké uličce. Myslím, že se tomu tady dřív říkalo u Pěti domků.


A tohle je náš zámek. V dětství jsem slyšel, že je prý postavený podle roku. Ano, zámek, co evokuje rok. Má čtyři věže, něčeho dvanáctero, už nevím čeho, celkem padesát dva dveří a tři sta šedesát pět oken.


Jelikož jsem měl čas do dalšího vlaku, trošku jsme už od kostela změnili trasu, obsadili jednu lavičku v zámeckém parku a sledujeme kačeny. Momentálně jich sedí asi deset vpravo pod bukem. Pak začnou nalítávat na vodu a zase zpátky. Já na nic nečekám, zouvám boty a dávám odpočinout nohám.


Posouváme se dál do města směrem k nádraží. Můj oblíbený jinan, co mi ho táta kdysi ukázal, ještě žije. Zatím je ještě skoro holý, bez jehličí a tak fotím aspoň kousek dál kaštan proti skoro bezmračnému nebi. Je tu fakt krásně, když to kvete.


A tady naše společná pouť končí. Vrchlabský nádraží vypadá stejně už od mého dětství. Možná jen vyměnili okna. Janča si objednává „taxík“ domů a já nastupuju do vlaku, co má zpoždění.


Zpoždění měly i následující vlaky, tudíž jsem spoje stíhal a tak jsem úspěšně dojel až do Hradce. Hradečák na ten náš ale nepočkal, tak jsem tam tvrdnul hodinu čekáním na další spoj a domů dorazil až v půl deváté. V žádném vlaku se opět, jako cestou sem, nic zvláštního nedělo. Já jsem si ale rozbalil druhý včerejší dárek od Janči (večer už jsem na něj po vlastním jídle neměl v břiše místo) a během jízdy domů jsem ho postupně sprásknul při koukání z okna. Moc děkuju, pochutnal jsem si.


Byl to opět super víkend, fakt jsem si to užil. Krkonoším děkuju, že jsou dosud takové, jaké jsou. Počasí děkuju, že dopadlo líp, než jsem čekal. Na pravačku se po delší chvíli sezení ani nemůžu postavit a pajdám jak s kratší nohou, ale to ani náhodou nezahluší ten super pocit z tohohle čundru. Snad to za pár dní přejde.

Už se zase moc těším na další dobrodružství, další výzvu. Tak zase někdy ahoj.


A ještě mapka trasy prvního dne:


CELÝ ROK 2024


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

3.7 3 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře
Josef Šotola.
Josef Šotola.
27 dní od zveřejnění

Tři body jsou málo, asi jsem to nějak zkonil. Přidat nejdou. „Jednička“ krásná, „Dvojka“ ještě hezčí. 52 ještě krásné číslo, Krkonoše – Ráj. Ale i další kopečky, jako Orlické, Šumava,… Milovat přírodu a dobré lidi je hezký sen. A dva hřbitovy? To je „firmou“ lid dělící, ne Víra milující. I u nás… J.