Buřty nadvakrát
24. červen 2023
Vedra konečně jakž takž polevila, včera dokonce trošku sprchlo a tak jsou i noci chladnější. Když je vedro, nechce se mi absolutně nic dělat. Samozřejmě zahrada a dům nepočkají, ale cokoliv navíc prostě moje tělo odmítá dělat. Takže jsem ani do lesa nechodil. Hlavně jsem si říkal, že bez ohně by to nebylo ono. A rozdělávat oheň ve vysušeném lese je kravina.
No, ale teď už můj absťák přemohl lenost a nebylo na co se vymlouvat. Takže vyrážím do svého přístřešku.
Čekal jsem až na pozdní odpoledne, kdy nebude takovej hic. Teda spíš na večer, protože je skoro sedm. A vyrážím tam dozadu do ne příliš vzdáleného lesa přímo na západ. Nejdu rovnou za nosem přes obilné pole, ale oklikou hezky po cestě.
Podél cesty kvete spousta takovýchhle kuliček na tenkých pevných stoncích. Já jim říkám planý česnek. Spodní část sice netvoří ani paličku ani náznak nějakého stroužku, ale spodní bílá část voní po česneku. Čtyři si utrhnu a ráno je zkusím přidat do vajíček.
Kousek dál mně přebíhá přes cestu černá kočka, tak to snad nebude znamenat nic špatného. Abych třeba nedopadl nějak takhle, směju se, když někteří strašáci varují před vlky i v našich končinách.
Mě to rozhodně neodradí a už jsem skoro u přístřešku. Jsem už totiž na lávce, co jsme BUDOVALI SE SYNEM a potok pod ní těsně sousedí s mým přístřeškem.
Vajíčka i „česnek“ dávám do přírodní ledničky, abych měl snídani čerstvou, je přeci jenom pořád ještě hic.
Je skoro půl deváté a začínám mít hlad. Oheň tentokrát nerozdělávám křesadlem, protože je tolik světla, že bych nedokázal trefit křísnutím krátký čas závěrky foťáku snad ani naposté. Takže sirky to jistí. I to je pro mě romantika.
Takhle to sice vypadá, že mám pořádný fajrunk, ale snažím se ohýnek udržovat malý.
Buřty mám vytažené z mrazáku, takže mají na sobě ještě trošku jinovatky. Ale ta po rozbalení z pečícího papíru hodně rychle mizí. Tenhle způsob přenášení mám moc rád. Je to stylové a orosené buřty nic nenamočí. Navíc papír izoluje líp než igeliťák.
Tak a mám po focení. Foťák mi hlásí, že mi došla baterka a že už neudělá ani jednu fotku. Co teď? Rozhoduju se dojít domů pro náhradní. Nemám to zas až tak daleko. Všechno tu nechávám a metelím domů. Tam na mě trochu překvapeně koukají, ale jen rychle pronesu, že si jdu pro baterku a hned mizím zpátky do lesů.
Po návratu ohýnek ještě žhne, takže nebude problém ho znovu rozfoukat.
Ještě jsem přihodil pár třísek a už zase vesele plápolá.
Buřty už jsou skoro upečené. Kape z nich omastek a mně kapou z pusy sliny.
Ale dočkal jsem se. Chleba ani neopékám, je to totiž čerstvý domácí, co pekla manželka. Děkuju miláčku, už se na něj moc těším. Hrnek červeného rozhodně nesmí chybět.
Je sedm ráno a rád bych napsal, že noc byla v pohodě. Ale kolem třetí mě vzbudili divočáci, jak se šli napít. To by mi zas až tak moc nevadilo. Když odešli, snažil jsem se zase usnout, ale z vedlejší vesnice se ozývalo tuc, tuc, tuc až skoro do čtyř. Když to konečně ustalo, tak začali na plný pecky ne zpívat, ale řvát ptáci v lese. Snažil jsem se je ignorovat a chvílemi jsem asi klimbnul, ale připadalo mi, že jsem nespal. Teď jsem totálně hotový.
Abych se probral, dělám si hned kafe. Já vím, tyhle fotky jsou stále dokola, ale mě ten oheň prostě nepřestává fascinovat.
Taky vajíčka mám pokaždé, ale přes týden si je nedělám, takž je to pro mě sváteční jídlo stejně jako buřty.
Tentokrát vajíčka smažím tak, aby zůstaly žloutky tekuté.
A už mám hotovo. Nožem jsem navrch nastrouhal konečky „česneku“. Není vidět a tak zdobím talíř vršky kopřiv, ať je to hezky barevné.
Jsem po snídani, mám sbaleno a razím domů. Koukám, jak mně to tu zarůstá kopřivami, že odsud přístřešek skoro není vidět.
Procházím borůvčím, o kterém jsem si myslel, že je holé. A ejhle, pár keříčků se modrá černými jahodami, jak říkával můj strejda Mirek.
Na zahradě se objeví proti minulým letům sem tam pouze bělásek nebo babočka a tak mám radost, že tady v lese přilákaly květy maliníku další druhy motýlů. Třeba tady soumračníka.
A o kousek dál okáče.
Přicházím na paseku. Po nebi se honí, no spíš líně plují, nádherně nadýchané bílé mráčky.
I tady jsou motýli, na řebříčku třeba tenhle krásný hnědásek, původně jsem myslel, že je to perleťovec, ale ten nemá tak široký bílý lem křídel.
To bych nebyl já, abych nenarazil cestou domů alespoň na jednu srnku. V tomhle případě jsem z odpočinku vyrušil srnečka.
Jsem z paseky na lesní cestě a hned u ní na mě září žlutá slunce třezalek. Musím říct ženě, že už kvetou, aby z nich mohla udělat léčivý výluh v oleji.
Už jsem skoro doma. Na nedaleký strom si sedá nějaký motýl. Vypadá jako babočka admirál. Po bližším zkoumání doma ale zjistím, že je to taky babočka, ale jmenuje se jinak. Je to batolec červený. Jeho jsem ještě nikdy nevyfotil a tak mám i v závěru nocovačky radost.
U hřbitova (to je skoro u nás) mi přes cestu přebíhá opět ta samá černá kočka jako včera. Mám déjà vu nebo ne? No rozhodně se mi nic nestalo, užil jsem si to a tak se s vámi můžu opět rozloučit. Takže zase někdy příště AHOJ.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
