LEZENÍ a bezpečnost

LEZENÍ a bezpečnost

Nějak smysluplně a srozumitelně uchopit tenhle článek pro mě bude asi ještě těžší než ten předchozí o historii mého lezení. No, snad se mi to nějak podaří. Je jasné, že při lezení na vás číhají jistá nebezpečí, vždyť je lezení zařazeno mezi adrenalinové sporty. A kde je adrenalin, je jisté i nějaké to riziko, jinak by naše tělo neprodukovalo adrenalin, že? Nijak vás ale nechci od lezení odradit, naopak. Ale chci, abyste znali rizika lezení dřív, než se do něho pustíte a podle toho se také chovali. Stejný přístup ostatně doporučuju při jakékoliv činnosti.


Hned v úvodu musím říct, že podle mých zkušeností není lezení po skalách – skalkaření – více nebezpečný sport než ostatní. Stejně jako jinde při fyzickém sportu, kde nejste úplně sami, vám hrozí nebezpečí ze dvou stran a to od vás samotných a od ostatních. V lezení je jedna disciplína, kde můžete být úplně sami a tou je BOULDERING. To je lezení na nízké skalky bez jištění. Tam klidně můžete být úplně sami, nikoho jiného nepotřebujete. Samozřejmě je lepší, když na dané místo jdete alespoň dva, jak je vždy doporučováno při jakékoliv výpravě do přírody. Boulderingem se ale zabývat nebudu, protože ho neprovozuju.


Ilustrační obrázek z internetu

NEBEZPEČÍ OD SEBE SAMA

Obecně říkám, že si vytváříme nebezpečné situace svou vlastní BLBOSTÍ. A to platí nejen v lezení, ale všude. Jak je to u lezení? Podle mě se příčiny dají rozdělit takhle:

  • přecenění vlastních sil
  • špatné zhodnocení terénu
  • ztráta respektu

Teď to trošku rozvedu, ať je jasné, co tím myslím:

PŘECENĚNÍ SIL

Drtivá většina lezeckých cest má daný směr, kudy lézt, a klasifikaci neboli ohodnocení obtížnosti dané cesty. Každý, kdo už chvíli leze, ví, na jaké obtížnosti standardně leze. Takže tam bych řekl, že k přeceňování sil většinou nedochází. Ovšem občas chcete zkusit něco těžšího a lezete cestu s obtížností u vašeho maxima. Děje se to zvlášť, když se vám ta cesta na první pohled líbí nebo cítíte, že máte “dobrý den”.

Takže se můžete dostat do situace, kdy jste uprostřed cesty v místě, kde zkoušíte vylézt úsek nebo i jen jediný krok, který prostě nedáte. Obvykle jste na tuhle situaci připraveni vy i váš jistič, protože už ten úsek bezprostředně vidíte nebo jste ho sice už zkusili, ale vrátili se o pár kroků zpátky, kde se chytáte na nový “útok”. Jističovi řeknete třeba: “Bacha, lezu!”. Začnete lézt a spadnete. Fatální následky bych prakticky vyloučil, protože jste na váš pád připraveni vy i váš jistič. Pád většinou končí maximálně odřeninami či modřinami, ale z drtivé většiny se jen proletíte kousek vzduchem a zhoupnete se ke skále, o kterou se opřete nohama. Nejdelší pády jsou samozřejmě v místech, kdy se vám tohle stane těsně pod následujícím POSTUPOVÝM JIŠTĚNÍM – jak se nazývá místo již vytvořené od tvůrce cesty nebo místo vhodné k založení vlastního jištění. To letíte vzduchem takovou vzdálenost, jak daleko jste od posledního založeného jištění a pak ještě jednou tolik pod něj a ještě kousek o propružení lana a, pokud máte nezkušeného jističe, tak ještě tolik, kolik mu proklouzne skrz jistící pomůcku a ještě o tolik, o kolik si ho pádem přitáhnete ke skále. Zato zkušený jistič dokáže váš pád značně zkrátit tím, že během první půle vašeho letu vás v podstatě přitáhne k přelezenému jištění, takže v prakticky letíte jen to, co jste měli odlezeno plus propružení lana.

Ještě trošku delší pády mohou nastat v okamžiku, kdy zacvakáváte lano do postupového jištění a vy jste podcenili své síly tím způsobem, že jste počítali s tím, že se udržíte jednou rukou, zatímco druhou rukou budete manipulovat s expreskou a lanem, no a neudrželi jste se. Takovou situaci jsem ale osobně nezažil, většinou jsem lano pustil, chytl se oběma rukama a po uklidnění se a po nabrání sil jsem se úspěšně zajistil a pokračoval dál.

ŠPATNÉ ZHODNOCENÍ TERÉNU

Jak se dá špatně zhodnotit terén? Nejčastěji je to při lezení na lámavé skále, kdy vám nečekaně zůstane volný kámen v ruce a vy se i s ním odporoučíte dolů. Proto je dobré před jeho plným zatížením ho trochu otestovat, když se viklá nebo duní, tak se mu případně vyhnout a jít jinudy nebo (zůstane-li vám v ruce), hodit ho s varováním ze skály dolů za jističe a hledat jiný, který vypadá solidně.

Další špatné zhodnocení terénu (skály) může být na pískovci. Některé pískovce jsou tvrdé a kompaktní. Jiné jsou drolivé, takzvaně SOLÍ. To znamená, že při jakémkoliv styku ať už rukou nebo lezečkou z jeho povrchu stíráte další a další písek = solíte. Na pískovci se může také stát, že výčnělky a jamky samotné skály neudrží váš úchop nebo opření se nohou a urvou se. Pokud jste špatně zhodnotili pevnost tohoto pískovce, letíte dolů.

Třetím špatným zhodnocením terénu může být jeho momentální povrch. Buď se dostanete do míst, kde je skála mokrá nebo je na ní mech či jiné nečistoty, ale nejčastěji mech. To rukám většinou nevadí, ale lezečky si s tím už tak dobře neporadí a opět letíte.

No a posledním podceněním terénu může být sestupová cesta. Ta (kromě věží, kde se pouze slaňuje) vede úplně jinudy než lezete nahoru a většinou ji absolvujete buď stále ještě v lezečkách nebo v pohodlnější obuvi. Dost často ji lezci (mě nevyjímaje) absolvují lezci s lezečkami nasazenými jen jako pantofle. Samozřejmě je to vždy cesta dost prudce z kopce. Dost často po jehličí nebo po skále. Kdo úspěšně vylezl lezeckou cestou nahoru, ještě nemusí bezpečně sestoupit druhou stranou skály dolů. Trochu podceníte kořeny, kluzké či volné kameny a už letíte. Tady ale nejste nijak jištěni jako při lezení. Lezečky navíc mají hladkou podrážku, takže jedete jako namydlení a spoléháte pouze na tření mezi jejich gumou a terénem.

ZTRÁTA RESPEKTU

Tohle je můj největší strašák. Když většina lidí začíná lézt, má strach. Má strach z pádu. Tomuto strachu podřizuje veškerou svou činnost. Takže leze opatrně, několikrát si kontroluje jištění, chodí opatrně ze svahu, opatrně slaňuje a podobně. Časem se strach vytratí a začíná ho nahrazovat rutina a pouze soustředění se na výkon, na překonávání se sebe sama, soustředění se na samotné lezecké pohyby. Zbytek činností už lezci většinou vykonávají hodně automaticky. A právě v tomhle okamžiku se lehce může stát, že se vloudí nepozornost, laxnost a právě se ztratí respekt k tomu, že se může něco stát.

Proč je to můj největší strašák? Protože jsem zažil jednu situaci s fatálními následky. Bylo to a Srbsku – bývalý lom u Karlštejna, je to hodně známá lezecká oblast. Tam jedna mladá maminka odložila své asi tříleté dítě, nechala ho pod dozorem kamarádů a šla lézt na skálu. Lezla jako druhá v pořadí. Dole se přivázala na lano, které bylo provlečené skrz postupové jištění a jistič ji jistil za volný konec. Tohle je standard, když to postupové jištění (myšleno expresky) chcete cestou nahoru vysbírat. Nic neobvyklého. Paní lezla nahoru a vysbírávala postupové jištění. Dolezla na vrchol a z ničeho nic spadla. Spadla ale tak, že ji nemělo co zachytit, a tak dopadla o třicet metrů níž na zem. Přemýšleli jsme nad tím, jak se to vůbec mohlo stát. Závěr? Lezla automaticky, jištění sbírala automaticky až do posledního a pak si automaticky odsedla do odsedky, kterou ale nikdy nezacvakla. Prostě ztratila respekt k tomu, že se může něco stát a spoléhala na rutinu. To se jí stalo osudnou.

Já, i když už dost věcí dělám automaticky, pokaždé kontroluju, jestli jsem dobře uvázaný na lano, jestli je jistič připravený, jestli mám s sebou vše potřebné, jestli jsem na vrcholu dobře jištěný odsedkou, než si do ní odsednu. Dost často se používají souběžně dvě tenčí lana na delších či klikatých cestách nebo na ostrých skalách. No a při slaňování na těchto polovičních lanech se lana k sobě svazují provlečená skrz slaňák (slaňovací kruh či řetěz na konci cesty). Tam několikrát kontroluju, jestli jsem lana k sobě dobře svázal. Když se chystám kdykoliv slaňovat, nejdřív kontroluju znovu sedák a připevnění osmy a pak se teprve odcvaknu s odsedkou od slaňáku a teprve potom začnu slaňovat.


Ilustrační obrázek z internetu

NEBEZPEČÍ OD DRUHÝCH

Tohle nebezpečí se dá dost špatně snižovat zvlášť v místech, kde se pohybují i lidé, které neznáte. Od koho nevíte, co můžete čekat. Od koho všeho vám může tedy hrozit nebezpečí?

  • od jističe
  • od ostatních lezců

JISTIČ

Podle mě je to asi nejčastější možné nebezpečí způsobené jinou osobou než vámi. Může ho způsobit například nedbalostí, neznalostí či nepozorností. Takže začnu nedbalostí a neznalostí. Je to v důsledku to samé, ale nedbalý to dělá záměrně. Jistič může špatně přivázat lano k jistícímu prostředku (kyblíku). Může ten kyblík špatně přidělat k sedáku. Může stát na špatném místě, kde vám překáží on nebo lano vedené k němu. Může mít hodně volné lano (málo dobírá). Může ho naopak mít hodně napnuté a vy se s ním cestou nahoru doslova perete. Může stát tak, že ho při pádu (i cíleném = odskočení do lana) stáhnete z jeho pozice na zemi směrem ke skále, kde se v horším případě omlátí tak, že vás prostě pustí.

Nepozornost je další neřestí jističe. Stojí dole, zatím co vy se už nějakou dobu trápíte na jednom místě na skále, a nudí se. Takže začne koukat po okolí nebo kecat s dalším jističem.

Proto je dobré se vždy seznámit s tím, jak daný jistič jistí a z počátku mu nevěřit a lézt třeba lehčí cesty. Během těchto cest zjišťovat jeho chyby a upozornit ho na ně. Většinou je jistič rozumný a přizpůsobí se vám nebo prostě obecným pravidlům bezpečného jištění. On si totiž uvědomí, že až poleze on, nerad by měl takového jističe, jako je či byl on sám.

OSTATNÍ LEZCI

Zdá se vám nepravděpodobné, že by vás mohli nějak ohrozit ostatní lezci? Opak je pravdou. Například nezkušení někdy i sobečtí lezci přelézají ze své cesty do vedlejších, jen aby si ulehčili trasu vzhůru. No a pokud jejich sousedí s vaší a oni se před vás nacpou a neví jak dál, blokují vás a tím i zvyšují například únavu a možnost nějakého toho pádu.

Dalším možným omezením je třeba to, když obvyklá slaňovací cesta vede vedle vaší cesty a někdo se nešikovností zhoupne do vaší cesty. To se mi také stalo. Opět bohužel na Srbsku (ale nezanevřel jsem na něj). Lezu na Homoli neboli Malý Matterhorn v celkem snadné cestě, protože ji chci vytáhnout Jítě, aby mohla lézt na jako druhá. Pro snadnost jsem vynechával i nějaké jištění, takže jsem byl nad posledním jistícím bodem zhruba čtyři metry a blížil se k dalšímu. Ze strany se ke mně zhoupla nějaká holka, která tam s ostatními trénovala slaňování, drcla do mě, neřekla ani bú a sjížděla dál. Já jsem byl ke skále ještě chvíli jako přilepený, protože mi došlo, že bych zhruba z dvanácti metrů letěl až na zem. Při téhle délce pádu bych totiž Jíťu určitě vytáhl do vzduchu a vlastně ještě ublížil jí. Uklidnil jsem se a sledoval divadlo dole. Jíťa se do té holky pustila, co to je za krávu, která se neumí ani omluvit a co všechno se mohlo stát její blbostí. Jitce totiž taky došlo, že bych dal zem, jak se říká mezi lezci. No, ale všechno dobře dopadlo … naštěstí.


Ilustrační obrázek z internetu

No a to je z hrozících nebezpečí asi všechno. Vosy, ostré psy, debily na silnici, turisty, co hází kamínky, agresivní ožraly a podobně asi nemá cenu zmiňovat, protože ty potkáte třeba i při jiných sportech.

Jelikož ale nechci skončit tuhle trilogii o LEZENÍ nijak negativně, přidám ještě jeden bonus – další článek. Tam se budu soustředit na to, co já vidím na lezení, co mě k němu neustále přitahuje a co mě nejvíc baví a naplňuje. Takže, těšte se na příště.


POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.

Systém bodování je následující  . . .  článek je perfektní ,  článek je kravina
Formulář na komentáře a na diskusi, nápady  či kritiku je ještě níž pod bodováním.

Jestli tě zajímají články na stejné téma, tak hned pod čarou (za takovou knížkou) je odkaz. Dále se dají vyhledat stejná klíčová slova – za “lístečky”. Ještě se dá přeskakovat na PŘEDCHOZÍ a NÁSLEDUJÍCÍ článek.

5 4 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře