Lesohrátky
3. říjen 2023
Je nádherné úterní odpoledne. Slunce svítí jako v létě a je hezky teplo. Zase jsem vzal do ruky foťák a začal na zahradě hledat, co by se dalo vyfotit. Ale táhlo mě to do lesů, kterých je hned za humny naší vísky dost a dost.
Tak pojďte se mnou a ponořte se do lůna naší krásné přírody.
Na zahradě se mi podařilo ulovit takhle krásně pózující kosici na černém bezu u plotu.
Potom už jsem vyrazil do přírody. Na nedalekém křoví nadávaly dvě straky a jednu se mi podařilo cvaknout v letu, když odlétaly, protože jsem přišel až moc blízko.
Nad hlavou mi neustále krouží nějací špačci.
Ale většina z nich posedává po třešních v aleji za vsí. Třešně už tam ale dávno nejsou. Seděli proti sluníčku, tak jsem zkusil pár „obrysovek“.
Už se houfují i na starých jabloních a brzy asi odletí.
V příkopech podél cesty do dálky zlatě září klasy travin a já se nořím do lesa.
Hned na kraji na mě vykoukne pařízek a na něm semenáčky smrčků a tahle okousaná čirůvka zemní (asi je to ona, nejsem mykolog). Mám tu ale jeden kvíz, najdi chrobáka lesního 😉 .
Pestřece obecné ale poznám. Teď je jich po lese plno.
Takhle nějak začíná život na vysoké noze – tedy na pařezu.
No a takhle pokračuje. A až smrček dostatečně vyroste, původní pařez úplně zmizí.
O kousek dál narazím na starou vrásčitou stařenu. Podle mě je to muchomůrka růžovka.
Zvedám oči od země, protože v paprscích prostupujících korunami to hraje všemi barvami duhy. Tahle duha na pavučině mi připomíná „cédéčko“, to taky umí tahle nádherně lámat světlo. Ale hra světel v přírodě je přecijen hezčí.
Jdu dál, nikde ani živáčka, tak se opět soustředím na věci, co se nehýbou. Tohle je krásná mladá muchomůrka zelená.
Na kraji lesa do přítmí září zvláštní lucerna. Podivně tvarovaný choroš opředený pavučinou.
Příroda má neskutečnou sílu žít. Tuhle nahnilou olši nedávno zlomil vichr a už obrazila novými větvičkami.
Asi nejhezčí listy v lese má kapradí. Tohle je podle mě kapraď samec. V kapradinách, stejně jako v houbách, nejsem moc zběhlý, ale obojí mě fascinuje.
Tenhle ostružiník mě chytil za holou holeň a udělal mi tam asi dvaceticentimetrový šlinc, když jsem nekoukal na cestu. Tak jsem si ho na památku vyfotil.
Lovím houby dál. Tahle žlutá kráska patří mezi hlenky, je to slizovka tříslovitá. Anglicky se jí ošklivě říká „Dog Vomit“ – psí zvratky.
Na zamechovaném pařízku na mě vykouklo krásné srdíčko. Přihodil jsem tam spadlý lístek buku, aby měla fotka trošku kontrast.
Stoupám do kopce a nořím se mezi duby smíšenými s borovicemi. Ty jehličky jsem schválně neuklízel, myslím, že fotku hezky ozvláštňují. Jinak by byla asi celkem „sterilní“.
Les se dívá. Tohle dračí oko na kmenu mladšího buku je prostě boží.
V lese je i spousta bříz. Některé už to mají za sebou, hnijí na zemi a tak je okupují krásné březovníky.
Na hadovku smrdutou jsem letos narazil poprvé. Bohužel už dost pozdě. Už ani nesmrdí.
V některých částech lesa rostou i akáty. Jejich listy stále ještě září sytou zelenou.
No a touhle tajnou a kódovanou zprávou na kmenu buku se se mnou les loučí. Vracím se domů.
Stačí se pozorně dívat kolem a příroda i na malém plácku připraví nádhernou podívanou. Tak zase někdy příště ahoj.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Čau Bošku, krásný fotky. A na to, že nejsi mylolog, toho o houbách víš dost 😉👍
Čau bráško. Ty máš čas si pročítat můj web? 😄 Děkuju za pochvalu. O houbách toho vím možná trošku víc než jiní, ale sbírám jenom hřiby a bedly, už ani žampiony nesbírám 😉.