Podzim

28. říjen 2023

Po období sucha a veder a taky po nucené skoro dvouměsíční přestávce, kdy jsem měl díky sádře jen odpolední vycházky, se konečně vydávám opět do mého přístřešku. Ne, že bych tam od srpna nebyl, ale nespal jsem tam. Takže už se fakt moc těším.


Po deštích se všechno krásně leskne a podzimní barvy jsou až kýčovitě syté. Je příjemných čtrnáct nad nulou, takže mám na sobě jen triko a košili a, i když chvílemi dost fouká, je mi dobře. Země ještě nestihla pojmout předchozí přeháňku, takže jsou všude na cestě kaluže.


Jdu po louce a cestě rozrytými divočáky a odbočuju na kraj mýtiny, která už pomalu zarůstá nově vysázenými stromky. Tady vlevo je „má“ pěšina k přístřešku. No, není moje, vyšlapala si ji tu zvěř a já ji využívám. Ale před pár lety jsem jim pomohl a na konci mýtiny odklidil pár padlých borovic, takže ji zvěř využívá dál a nenašla si jinou alternativu. tudíž ji částečně můžu považovat za svou.


Tak jsem tady. A jsem moc rád. Myslím, že je to na mně vidět. Je něco po čtvrté odpoledne, takže si tak na hoďku sednu a budu jen tak zevlovat. Už se na to fakt těším.


Blíží se pátá hodina, celkem rychle se stmívá a to asi i díky oblačnosti, která je po celé obloze. Strakapoud, co mi bubnoval nad hlavou už odletěl a i ostatní ptáci postupně umlkají, takže se pustím do přípravy ohýnku. Dřív jsem rámusem se štípáním dříví totiž nechtěl své okolí rušit.


Ale jelikož oheň miluju, nebudu teď už otálet ani chvíli. Už se i trochu ochladilo a tak teplo a ševelení plamenů ohýnku ještě víc podpoří moje lesní rozjímání a náladu, ke které jsem dospěl a chci si ji udržet co nejdýl a nejintenzivněji.


Už to začíná vesele plápolat. Až se trochu rozhoří třísky, přidám další připravená polínka. Koukám za sebe do „dřevníku“, že toho dříví už moc nemám, budu muset před zimou nějaké připravit. No jasně, mám v plánu sem chodit celou zimu, tak jako každý rok. Takže bude potřeba hodně dříví.


Dneska bude večeře chudá, jen rohlík. Kecám. Jsem tu docela brzo a trošku se hlásí hlad, takže si udělám malou svačinku a to právě ten opečený rohlík. Ta vůně je neskutečná, přál bych vám ji cítit. Věděli jste, že čichový vjem je nejhlouběji uložený v paměti? To znamená, že když někde ucítíte známou vůni třeba i po dvaceti letech, vybavíte si snadno vzpomínky spojené právě s tou vůní.


Aby byla romantika kompletní, zapaluju po svačině svou lampičku. Ono už se trošku setmělo, takže právě teď přišel její správný čas. Počkám zhruba do osmi a dám si večeři. Předtím se půjdu ale cournout po okolí a najít nějaké padlé soušky na budoucí palivové dříví, dokud je ještě aspoň trošku světla. Po obchůzce budu jen tak rozjímat, cucat víno a koukat doblba.


Jak jsem si to naplánoval, tak jsem to taky udělal. Nevydržel jsem ale ani do půl osmé lelkovat a žaludek už mi naznačoval, že by rád do sebe něco pojmul. Takže jsem nelenil a začal připravovat večeři.


Tahle nocovačka by se měla spíš jmenovat Rohlíková než Podzim, protože i k večeři mám jako přílohu rohlík a k snídani bude ještě třetí. Ale zvolil jsem si to tak a vůbec mi to nevadí, spíš naopak. V podstatě doma jím hlavně chleba a tak jsem se na rohlíky těšil. Stejně tak se těším i na zítra domů na ten chleba, protože bude čerstvě upečený od manželky a ta ho má opravdu luxusní. No, ale dost už povídání a dobrou chuť.


Noc byla ani nevím, jaká. Sice o hodinu delší, ale vůbec nic mě nerušilo. Spal jsem jak dudek. V pět mě sice vzbudil kostelní zvon, protože nepředělali čas na bimbání, ale to mi nevadilo. Cítil jsem se vyspale. O pár minut později jsem slyšel odkudsi sirénu, ale houkala jen dvakrát, takže asi spíš cvičení než požár. Je něco po sedmé, doteď jsem se tak nějak poflakoval a podřimoval. Už se konečně rozednilo a tak jsem se vykopal z pelechu. Kupodivu v noci a teď k ránu moc teplota neklesla, ale i tak natahuju péřovku a jdu konečně ulevit močáku.


Hrozně se těším na kafe. Takže se moc dlouho nerozmýšlím a zapaluju v dřívkáči polínka, co jsem si včera u ohně vysušil. Hoří jako blázen, tak si skoro ani nestíhám připravit do hrnku kafe, cukr, smetanu a skořici, než se začne voda vařit. A to jí tam je skoro tři čtvrtě litru.


Ještě jsem do dřívkáče přihodil pár ohořelých uhlíků zbylých ze včerejšího ohně, osmažil na nich vajíčka a opekl poslední rohlík. Naaranžoval jsem si „stůl“, cvaknul fotku a pustil se do jídla. Mňam, to byla dobrota.


Před osmou se ukázalo sluníčko a tak jsem vzal kafe, foták a šel si užít ty jeho hřejivé paprsky, než se schová za mraky. Skutečně se slunce za chvíli schovalo, ale pak ještě několikrát vylezlo, takže jsem měl luxusní konec snídaně a kafíčko si opravdu vychutnal.


Když je tak hezky, byla by škoda jen sedět v přístřešku. Takže jsem tam všechno nechal a šel na obchůzku po okolních lesích. Prý rostou houby. Pro mě nejedlých jsem viděl opravdu dost. Tahle bedlička byla první vlaštovkou mezi jedlými.


O kousek dál jsem narazil na prvního podhřibka, jak se koupe v ranním slunci a vláze z předchozích dešťů.


Duby hrají všemi barvami. Takhle zkroucené nejsou u nás výjimkou. Nevím, ale čím to je. Jestli je v mládí někdo přejel traktorem a oni nahradili zlomený vršek nějakou boční větví … bůh ví?


V oranžovém ranním slunci se koupe i muchomůrka. Sluší jí to u toho pařízku.


Už se pomalu vracím obloukem zpátky k přístřešku a z dálky na mě svítí tahle velká kuřátka.


Zelené kapradí, zelený mech a hnědo-oranžové listí dubů krásně kontrastuje. Takhle jsem to našel, fakt. Nic jsem nearanžoval.


Ta rána v lese jsou prostě boží. Už se moc těším na podzimní čundr do Českého ráje. Tam to mám hrozně rád. Probudit se uprostřed skal a hledět do mlhavých korun borovic. Snad to dopadne tak, jako vždycky. Ještě nikdy mě to tam nezklamalo, ať už počasí bylo jakékoliv. Ale tady je taky moc krásně, jako ostatně v každém lese.

Vrátil jsem se k přístřešku, sbalil se a vyrazil k domovu. Ne nejkratší cestou, ale tak, abych si užil les maximálně.


Nad hlavou mi kroužila a pokřikovala káně a za chvíli se k ní přidala ještě druhá. Nevím, jestli mi nadávaly nebo jestli mě zdravily. Každopádně jsem ze setkání s nimi měl já radost.


Opustil jsem les a vyšel na polní cestu, co vede k naší vojenské posádce. A hele, co se v blátě blyští? Mosazná patrona. Že by tamní ostraha nebo vojáci pytlačili mimo jejich ostnaté dráty? To snad ne.


Nábojnici jsem strčil do kapsy a pak už zase věnoval svou pozornost okolní přírodě, záplavě barev a dosud poletujícím ptáčkům ze stromu na strom. Jak jsem se k nim postupně blížil, zdrhali na vzdálenější a vzdálenější stromy. Hráli si se mnou na schovávanou. Včera a dnes jsem si to fakt užil. Už jsem skoro doma. Moc díky a snad zase brzy ahoj.


PS:

Doma jsem se na patronu podíval pořádně. Je tam vyraženo „norma 308 WIN“. Takže jsem googlil a je to standardní náboj na spárkatou zvěř. Dočetl jsem se:

Náboje .308 Win – Na konci druhé světové války vznikla poptávka po náboji se středním výkonem. Jednotlivé armády byly do té doby vyzbrojeny těžkými a zbytečně silnými náboji, které neodpovídaly potřebám nového způsobu boje na střední vzdálenost. V roce 1950 vzniká nový náboj .308 Win z náboje 30-06 Springfield. Náboj byl vyvinutý firmou Winchester s označením pro NATO 7,62×51 NATO. V roce 1952 byl uveden na trh .308 Win. jako lovecký a sportovní náboj. Má vysokou univerzálnost a příjemné chování při střelbě. Je vhodný pro veškerou evropskou spárkatou zvěř.


CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře