Jsem pozitivní – III. část

---

Druhá část mé Covidovė etapy skončila tím, že jsem se oficiálně dozvěděl, že ho opravdu mám. Teď tedy vstupuju do etapy třetí .

A tou je pobyt v nucené izolaci.

III. díl tedy nese název:

Z VĚZEŇSKÉHO DENÍKU

---

ČTVRTEK 4.3.

Hned ve čtvrtek po příjezdu z testu mi byla sdělena základní pravidla pobytu v kriminálu:

• • Z ložnice vycházet pouze v nejnutnějších případech, to znamená toaleta a osobní hygiena
  • Z ložnice vycházet pouze s respirátorem
  • Mimo ložnici na nic nesahat
  • Používat pouze umyvadlo na záchodě – ostatní členové rodiny budou používat jiná umyvadla
  • Každých šest hodin do sebe nacpat jeden Ibuprofen
  • Co nejvíc spát, pravidelně větrat, relaxovat

Vyfasoval jsem vlastní ručník, osušku už jsem svoji měl. Potom jsem se převlékl do muklovského mundůru (pyžama) a šel do cely, tedy do ložnice. Tady mě napadlo, že by se systém dal ještě vylepšit tím, že si budu dezinfikovat ruce pokaždé než opustím ložnici.

Z osobních potřeb jsem si mohl vzít sebou pouze telefon, nabíječku, brýle a sluchátka. Vyřizoval jsem si chvíli nějakou nejnutnější korespondenci, jak už jsem minule psal. Potom přišly výsledky testu a já nastoupil k řádnému výkonu trestu. Sedl jsem si na chvíli na postel, koukal z okna a připadal si jako Anthony Hopkins v Mlčení jehňátek. Mou pravidelnou zábavou se stalo měření teploty – vlastní. Aktuální hodnota 36,7°C.

Z nařízení dozorkyně jsem si vzal Ibuprofen, zalil ho pořádnou dávkou teplého čaje a zalezl pod peřinu. Vůbec jsem neprotestoval, protože jsem chtěl pokračovat v boji z minulé noci. Zabalil jsem se peřinou, co to nejvíc šlo. Zavřel jsem oči a soustředil se jenom na to, jak se začínám potit. Nejdřív mi vyskákaly kapičky potu na čele, potom jsem cítil jak mé celé tělo vlhne a nakonec jsem pozoroval, jak se začínají potůčky potu protahovat mezi kořínky mých vlasů. Usnul jsem.

Vzbudil jsem se zhruba za hodinu, měl jsem hlad a potřeboval jsem čůrat. Přišlo mi jako docela dobrá výzva otevírat a zavírat dveře pomocí loktů, rozsvěcet pomocí lokte a opět zhasínat. Prkýnko jsem naštěstí zvedat nemusel, to mi dle dohody nechali a budou nechávat nahoře. Manželka mi přinesla večeři a ptala se, jak mi je. Viděl jsem, že je jí podstatně hůř než mě. Já jsem v podstatě necítil, že bych byl nemocný. Ona – strhaná z práce a ze starosti o obě děti a domácnost – se ještě ptá, jak na tom jsem já. Večeři jsem s chutí snědl, potom si změřil teplotu – tentokrát vzorných 36,6°C – a zase šel spát, protože jsem cítil, že musím dohnat ten deficit z minulé noci. Spal jsem jak dudek celou noc.

---

PÁTEK 5.3.

V šest mě probudilo světlo a zpívání ptáků. Zapomněl jsem si totiž zatáhnout roletu. Sáhl jsem po teploměru a změřil se, 37,5°C, takže koukám, nemám ještě úplně vyhráno. Venku je úžasná jinovatka. Na chvíli jsem otevřel okno, abych vyvětral. Zalezl jsem si pod peřinu a vnímal, jak se do ložnice dere ten nádherný svěží studený vzduch. Je něco po sedmé. Zavolal jsem svému doktorovi Leošovi, abych získal další instrukce, co dál. Napíše mi neschopenku na izolaci od včerejška. Taky napíše žádanku na testy pro mou manželku. Já ji mám zase stejně jako sebe včera objednat na PCR testy a taky objednat děti, ale žádanku jim musí napsat dětská lékařka.

Přichází má krásná ošetřovatelka a dozorkyně v jedné osobě se snídaní. Všechno jí přetlumočím a domlouváme se na termínu návštěvy jí a dětí na testech. Nesmí to být dřív než pět dní po mých testech, jinak je tam hygiena pošle znovu. Volíme středu kolem poledne, to už budou mít děti po online hodinách. Manželka volá dětské doktorce a ta vystavuje žádanku pro děti. Já jsem po snídani a jdu vyplnit elektronický dotazník pro hygienu. Včera mi totiž od nich přišla výzva.

---

---

Dotazník jsem vyplnil, odeslal a teď jdu děti a manželku objednat na PCR vyšetření. Už když jsem asi v půlce, najednou zvoní telefon a volá mi hygiena. Teda to je rychlost. Típnu jim to a dodělávám dotazník. Okamžitě přijde SMS: „OZVĚTE SE PROSÍM, HYGIENA“ . Mám vyplněné a odeslané žádosti pro manželku a děti, tak hygieně volám zpátky. Vezme to moc příjemná paní – zhruba stejně milá jako ta kosmonautka včera. Asi opět zafungovala moje pozitivní karma. S paní procházíme celý dotazník a doplňujeme pár maličkostí – určité nesrovnalosti nebo to, co jsem tam neuvedl úplně celé. Hlavně je jí divné, že jsem neuvedl žádnou osobu, se kterou jsem byl v kontaktu v posledních dnech. Říkám: „Nevěděl jsem, jestli tam mám psát manželku a děti, když žijeme ve stejné domácnosti, to je jasné, že jsme byli v kontaktu bez roušek. A ostatní mé kontakty nesplňují vámi uváděné parametry,“ vysvětluju. Moje vysvětlení pochopila, říká: „Doplním tedy rodinu, vy mi nadiktujte rodná čísla, jinak v pořádku.“ Popřeju jí potom hezký den, ona mně taky a jdu si zase lehnout.

Válím se až do oběda, který mi opět přinese moje úžasná žena a spolu s ním mi přinese čtení. Je to další díl dárku, který jsem dostal k Vánocům. Je to super, že nebudu muset jenom ležet, ale zároveň mě to totálně naštve. Protože Mars samozřejmě evokuje cestování. Jen tak pro fotku jsem zvedl náhodně pár listů a vykouknou na mě batohy, což mě opět vede k cestování a tuhle provokaci já teď fakt nemůžu potřebovat. Ale čtení je to parádní, takže mám až do večera co dělat.

---

SOBOTA 6.3.

Budí mě sluníčko, ta příroda si fakt dělá prdel. Jak má člověk marodit v tomhle počasí? Opět otvírám okno a skrz síťku proti mouchám se nechávám hladit slunečními paprsky a ovívat přívalem toho svěžího vzduchu zvenčí. Jsem z toho lenošení totálně rozlámaný a z toho pocení mi navíc vyskákaly beďary po celých zádech. Asi jsem ze sebe potil pěkný humáč. Nechci už jen ležet, nemůžu nechat ten hnusnej vir, aby mě ovládal, musím začít něco dělat. Jediné, co mě napadá, je, že začnu psát článek o tom, co prožívám. Mám ale pořád k dispozici jen mobil, takže tohle bude fakt výzva. Naštěstí technologie pokročila tak daleko, že se dá text diktovat a pak už jen dotykem na displeji virtuální klávesnice upravovat. Prostě to zkusím a uvidím. Začíná vznikat článek. Nakonec se ukáže, že to bude jeho první díl: COVID-19 a JÁ – NÁŠ VZTAH.

Do oběda mám o zábavu postaráno. Celou dobu na mě ale skrz okno svítí sluníčko a to je fakt sviňárna, to už se jinak nazvat nedá. Po obědě si proto u vězeňské služby objednám kávu a zažádám o vycházky ven. Jelikož i navenek vypadám dobře, jsou mi vycházky povoleny. Děkuji bohu nebo nevím čemu, že nebydlím v paneláku. Tohle je hotový zázrak, sedím venku pod svojí oblíbenou vrbou, ucucávám kafe a nechám do sebe rvát slunce svou sílu, hltám ji plnými doušky. Sedím takhle asi hodinu, občas vstanu, projdu se po zahradě a zase si sednu, poslouchám, jak vítr ševelí v uschlých listech okolních trav. Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si, co je kolem práce, která na mě čeká. Jestli mi zítra nebude hůř, zkusím venku něco dělat. Nejdřív musím ostříhat tu nádhernou suchou trávu, aby mohla vyrůst nová.

Vycházky skončily, vracím se do postele a pokračuju v psaní článku. Docela mě to baví. Na mobilu je to tedy celkem opruz, ale lepší než jen ležet. Občas se směju sám pro sebe, co jsem to zase napsal za koninu.

---

NEDĚLE  7.3.

Všimli jste si, že už vůbec neudávám žádnou svoji teplotu? Je to proto, že se nudně pohybuje kolem 36,6°C. V podstatě už od noci ze čtvrtka na pátek moje teplota nepřekročila 37°C, ať dělám co dělám. A to je moc dobře. Dneska ani nevím, jestli jsem v noci spal kvalitně nebo ne. Prostě jsem se občas v noci vzbudil, převalil se na druhý bok nebo na záda nebo na břicho a zase usnul. Fakt už mě bolí celý tělo. Rozlámanost je taky jedna ze tří věcí, která mě připomene, že mám Covid. Druhá je debilní rýma, kvůli které si neustále musím do nosu stříkat Olynth, abych si připadal aspoň trošku normálně. No a třetí je to, že si musím připomínat, abych vyvětral. Protože to tu mám třeba zaprděný nebo vydýchaný, vůbec totiž nejsem schopný odhadnout, jestli to v mé samotce smrdí. Čich jsem sice ztratil, ale chuť naštěstí ne. Bohužel jsem ale neztratil ani chuť na sex. No co? Celibát bude asi další výzva.

Než dorazí manželka se snídaní, snažím se ještě dopsat pár řádků, abych se přiblížil ke konci prvního dílu článku. K mému překvapení se snídaní nedorazí manželka, ale syn. Asi k tomu byl chudák donucen, ale i tak jsem vděčný, že převzal některé z mých povinností, třeba zatápění a udržování ohně v krbu. Vím, že to dělá s nechutí, ale aspoň se naučí, že mu nebudeme servírovat všechno pod nos. Usrkávám kafe: „Udělal si ho výborný – hodně silný a sladký, děkuju.“ … „No a taky jsem ti tam přidal skořici, jak máš rád.“ … „Za to ti taky moc děkuju, ale bohužel nemám čich,“ směju se.

V neděli se sice nedělá, ale já mám právě chuť začít. Jsem po výborném obědě. Fakt jsem rád, že jsem ztratil jen čich a chutě zůstaly v normálu. Beru si ven kafe a jdu pozvolna něco dělat. Že nejsem úplně ve stoprocentní kondici, poznávám za chvíli. Když totiž pracuju obvyklým tempem, hned mě poleje takovej ten pocit studenýho potu z prodělanýho šoku nebo jako návaly potu po zvracení, no asi ten pocit znáte. Takže tempo zpomalím. K mému překvapení nakonec dělám venku víc jak dvě hodiny a mám z toho fakt velkou radost. Ostříhal jsem nejen trávu, ale celkem i hodně keřů.

---

PONDĚLÍ 8.3.

Ráno se kupodivu vrátila zpět paní zima. Začalo chumelit, tak jsem zvědavý, jestli se dostanu vůbec ven. Teda ven se určitě dostanu, ale nevím jestli se mi bude chtít. Jak vidíte podle fotky dole, tak chtělo. Hned po snídani jsem se šel na chvíli jen tak courat po zahradě.

Během procházky mě začala trochu tlačit střeva, tak jsem se asi po půlhodince vrátil domů a sedl si na záchod. Vyprodukoval jsem takové malé nic. Proč vám tohle píšu? Já jsem si tam totiž uvědomil, že nemám Covid ale asi tasemnici. Jak mě to napadlo? Já už jsem nebyl kadit snad týden, břicho mě netlačí, nafouklé ho nemám a přitom se futruju jako obvykle. Takže jsou tu jen dvě vysvětlení. Buďto to jídlo někdo ve mě žere a za mě nebo jsem dokázal přeměnit veškerou snědenou hmotu v energii a tu zužitkovat na boj proti viru.

Po téhle meditaci na záchodě jsem zase zalezl do postele a začal psát druhý díl tohoto článku: COUNTDOWN DO ROZSUDKU. Opět samozřejmě na mobilu. První díl mezi tím vyšel a přicházejí mi zpět rozporuplné reakce. To se ostatně dalo čekat, když jsem ho sdílel i na zálesáckou a čundráckou facebookovou skupinu, kde Covid nikoho nezajímá, spíš naopak. Lidi jsou už i tak naštvaní a teď si nějaký Bošek přihasí se svým článkem „Jsem pozitivní“. No snad je pobavím touhle dvojkou. Mám v plánu ji vydat už pozítří, tak s sebou musím hodit, abych to stihnul.

Odpoledne vylezlo sluníčko, tak jsem šel znovu na chvíli ven a trošku tam něco čudlal. Nejhorší je, že čím víc práce udělám, tím víc vidím, co čeká přede mnou. Byla by to luxusní čtrnáctidenní dovolená na zahradě a za mnou spousta práce, ale bohužel mě boj s tím zatraceným virem trochu vyčerpal, takže dělat můžu, ale ne na sto procent. Ale co si stěžuju, myslím že se mám nejlíp ze všech nakažených. Jsou na tom lidi podstatně hůř. Někteří dokonce umírají, takže konec keců a od zítřka se do toho pořádně opřu.

---

ÚTERÝ 9.3.

Výhoda je, že spím málo jak standardně, tak i teď. Už od pátku vstávám totiž bez budíku před šestou a mám tedy čas se takhle brzo věnovat článkům a případně i jiné zábavě – sledování YouTubu, odpovídání na komentáře, hledání nových témat na příští články a podobně. Dneska už zase od rána svítí nádherně sluníčko, už to neberu jako provokaci, už to beru jako výzvu a začíná se mi to líbit.

Co se mi už ale nelíbí, je to, že jsem stále odříznutý od druhé poloviny domu, od rodiny. V podstatě komunikuju jenom s manželkou a ani nevím, co se tam za dveřmi do kuchyně děje, když tam nesmím. Dneska mě ale potěšili syn i dcera, když za mnou přišli a na dálku přes dveře se se mnou pokoušeli poradit s domácím úkolem. Zvládli jsme to. Když je vůle je i řešení.

Odpoledne, po vynikající rajské z pěti knedlíky, jsem se opět vydal na zahradu. Tentokrát jsem se pustil do náročnějších prací, třeba do té vrby co vidíte na fotce. Už jsem ji zanedbával několik let, takže byla zhruba pět metrů vysoká a větve jí vyrostly, jak chtěly. Rozhodl jsem se proto k radikálnímu řezu, snad jí to neublíží a udělá se jí krásná malá hustá koruna. Nejnáročnější pro mě asi bylo, všechny ty větve odnosit a nasekat. Ale zase je kus práce hotový.

---

STŘEDA 10.3.

Dneska je DEN D číslo dva. Žena by měla odjíždět s dětmi do Rychnova na testy zhruba po jedenácté, objednal jsem je těsně před poledne. Neúmyslně se nám tu objevila další symbolika: za pět minut dvanáct. Už od rána je opět nádherný den. Nebe je bez mráčku. Hned po snídani jdu proto pro dříví a taky koukám, že nám chybí třísky, tak jich malou přepravku udělám. A zase zalézám pod peřinu, to je fakt úlet, tohle bych normálně ani na domácí dovolené nedělal. Začínám psát třetí díl článku, tedy tenhle deník. Stále ještě na mobilu. Všechno zlé je ale pro něco dobré, stáhnul jsem si appku na zmenšování fotek – umí to jak rozměrově, tak i datově. Malé fotky jsou totiž daleko lepší nejen na otvírání – nikdo při prohlížení článku taky nemusí dlouho čekat, než se fotky načtou – moje se načtou okamžitě a to i v mobilu a přes data. A přitom kvalita zůstává na slušné úrovni. Začal jsem taky fotit mobilem a objevovat taje nastavení jeho foťáku. Ale i tak se moc těším, až se zase vrátím k počítači a své milované zrcadlovce.

Blíží se jedenáctá. Vidím na manželce, že je jí fakt blbě. Na testy ale zbytek rodiny musí. No nakonec to celkem v pohodě zvládla tam i zpátky a pak ještě udělala vynikající oběd – já ho jedl opět bohužel na samotce. Je krásné odpoledne a já zase směřuju na zahradu. Dneska mám fakt strašnou chuť na pivo. Takže jsem neodolal a jednoho Krákoru si rozdělal. „Á, to je slast!“  Chvíli pracuju, chvíli sedím pod vrbou a ucucávám pivko. Pak zase pracuju a zase odpočívám a najednou koukám, že cucám druhý a před večeří dokonce třetí. No, byl to plodný den, jsem zvědavý, jestli po tomhle pracovně alkoholním dýchánku večer ještě něco napíšu, ale nejspíš asi ne.

---

ČTVRTEK 11.3.

Spal jsem luxusně, asi i díky tomu úžasnému pivu včera. Na východě je jedna obrovská růžová kompaktní plocha, která směrem k západu postupně bledne. Je to sice nádherná podívaná, ale svědčí to o tom, že dneska asi bude celý den zataženo. Uvidíme. Každopádně teď se jdu věnovat povinnostem „celebrity“ – odpovídat na komentáře a dotazy. Mimochodem všem ještě jednou moc děkuju za přání brzkého uzdravení a snadného průběhu a jak vidíte, vše se daří na jedničku.

Manželce už je trochu líp a tak jí začíná čím dál víc vadit i drobný bordel po baráku. Chce ho celý vyluxovat. „Tak to ti rozhodně nedovolím, to ho radši vysaju sám. Když mě pustíte do druhý půlky baráku, tak to udělám komplet celý.“ Zase tak dobře jí není, když tím souhlasí. Takže si dezinfikuju ruce, nasazuju respirátor, beru do ruky vysavač, provokativně dělám tohle selfie a jdu luxovat barák.

Jsem zvědavý, kdy rodině dorazí výsledky. Mně v Hradci říkali do 24 hodin a v podstatě výsledky přišly už za šest. V Rychnově jim říkali, že do 48 hodin, asi to musí někam vozit, nejspíš do Hradce, tak uvidíme. Taky jsem zvědavý, co s tím vězeňská stráž provede v případě pozitivního či negativního výsledku některého z členů „ostrahy“, tedy těch na druhé straně dveří do obýváku. Jako první odsouzený a stále ve výkonu trestu nemám právo se k tomu vyjadřovat.

Kolem poledne začalo nádherně sněžit. Tedy radost jsem z toho moc velkou neměl, ale vypadalo to fakt hezky. Nechci zase celý půlden ležet v posteli chci jít ven.

---

Po obědě se sněžení změnilo v déšť a začalo být venku fakt hnusně, což mě docela štve, protože jsem chtěl jít zase na zahradu. No nic, najdu si jinou práci. Je potřeba vyprat filtr u akvárka, což je dvacetilitrový kbelík plný rybích hovínek. Ještě, že nemám ten čuch, takže mi to nevadí a v klidu se na to vrhám. Byl to fakt humáč, nepral jsem ho asi půl roku, takže ze všech molitanů a keramických kuliček jsem vymýval něco jako spoustu lógru z kafe. Asi za hodinku jsem měl hotovo. Akvárko by taky chtělo prostříhat a protrhat, ale to nechám na příští týden.

Ještě jsem si vzpomněl na jeden rest a jeho splnění mě opravdu potěšilo. Kamarádovi jsem slíbil, že zvážím Rusáka a Čmeláka a napíšu mu to do komentáře pod článek. A proč mě to potěšilo? Protože jsem zjistil, že v Rusákovi mám ještě benzín a ten jsem vážit nechtěl. Takže jsem ho přelíval do plechovky a přitom jsem trošku vycvrndal na zem. No a co se stalo? Já ten benzín CÍTIL. Juchů!!! Sice jen trošku, ale cítil. Miluju vůni benzínu. A dneska víc, než kdy jindy.

---

Zhruba v pět hodin dorazila manželce zpráva, že jsou všichni negativní. Takže mám velkou radost, že jsem nikoho z nich nenakazil. Na druhou stranu z toho pro mě ale vyplývá to, že zůstanu v izolaci i nadále ještě pár dní.

Doufám, že se alespoň opět zlepší počasí a já budu moct chodit ven. Pokud bude jen trochu přijatelně, budu dělat na zahradě. Taky mám v hlavě a chci si vyrobit pár věcí do své čundrácké a kutilské výbavy. Pokud bude jen trochu přijatelně, začnu je snad vytvářet alespoň na terase, doma v respirátoru se mi to fakt dělat nechce a dílnu zatím nemám. Tu chci ostatně taky stavět, ale to až opravdu na jaře.

---

PÁTEK 12.3.

Je tu další úžasné ráno. Nebe je opět krásně růžové, tentokrát s malými mráčky, takže uvidíme, jak se to vyvrbí přes den. Já jsem jako to nebe, taky mám drobné mráčky, ale jinak je mi naprosto výborně. Teploty opět v normálu, dneska jsem si dokonce naměřil 36,4°C. Měřím se uvnitř ucha, takže to může být ovlivněno okolní teplotou jenom minimálně. Stále mám hlad a pořád s něčím cpu, stále nechodím na záchod (byl jsem jen včera a to s podobným výsledkem jako v pondělí), stále nemám čich i když občas mám dojem, že něco cítím. A taky stále plánuju, co budu dělat dál.

Dneska už toho moc psát nebudu, článek vyjde za chvíli, takže nemá cenu se pouštět do nějakých větších akcí.

---

Tímto pátečním zápisem můj deník končí. Myslím, že už nemá cenu popisovat další dny, které budu trávit doma. S mým fyzickým zdravím se v podstatě nic nemění, už od začátku mi takřka nic není – až na ten první den – teď jsem trošku unavený při větší námaze, ale stále se to lepší.

Příští pátek mám v plánu jít do práce. Nevím, jestli si to ale nebudu muset protáhnout až do pondělka. Šéfce věznice se tenhle můj návrh moc nelibi a MUDr. Leoš mi říkal „minimálně!“ 14 dní. Ale já o víkendu, až mi skončí izolace, fakt potřebuju jít spát do lesa, tahle droga mi už chybí. Takže uvidíme, třeba je ukecám …

Takže všem přeju pevné zdraví, pozitivní mysl a lehký průběh, pokud to dostanete. V každé situaci si snažte vsugerovat, že tam někde na konci tunelu je světlo, i když teď momentálně není vidět. Ahoj.

---

HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.