Jsem pozitivní – II. část

Jak vám všem jistě na konci minulé části došlo, tenhle článek rozdělený na víc etap není jen pouhé teoretizování a plácání prázdné slámy, ale skutečně mám v sobě nyní virus Covid-19. 

Dnes je, myslím, ještě příliš krátká doba na to, abych mohl vyhodnotit, jestli mé mentální přípravy na boj s Covidem byly úspěšné. A proto dnes popíšu pouze dny až do okamžiku, kdy u mě byl Covid-19 potvrzen.

Proč tohle vyprávění? Můj blog je takový můj deník a tohle je pro mě důležité. Konkrétně tady se navíc ukazuje, jak je svět propojený i nad naše běžné chápání . 

Tahle II. část nese název:

COUNTDOWN DO ROZSUDKU

---

D-3  (pondělí)

Ráno na mě líbezně volá mobil jako obvykle ve 3:50. Samozřejmě, že se mě nechce vstávat jako každé pondělí. Ale musím zatopit, vyvézt popelnici, připravit si jídlo, oškrábat auto a hurá na vlak. Před šestou už ale sedím v kanclu u počítače a projíždím maily. To zas bude den!

Nejen, že mě čeká blázinec kolem dělení firmy, ale ještě mám mezi maily jeden s důraznou žádostí o pomoc s výrobou vzorků pro armádu. Jde o pláště pro projekt Orpheus. Nemusím se s tím tajit. Můžete detaily vidět na internetu třeba na stránkách iDNES. Nechápu, proč mě s tím z výroby otravují, vždyť před dvěma lety už se ty samé dělaly jen s jiným logem? Můj kolega, který výrobky vymýšlel, ale už u nás bohužel nepracuje. Do výroby žádné instrukce tenkrát nepředal, takže jsem musel veškeré podklady shánět znovu někde v archivech jeho mailu, na serveru a podobně. 

Podklady jsem nakonec sehnal, předal je do výroby a domluvil se s nimi, že jim přijdu pomoct výrobu vzorků rozjet. Ovšem až připraví polotovary (to bylo naštěstí až během odpoledne, takže pro mě druhý den ráno).

Pak jsem se začal věnovat ostatnímu blázinci ve firmě. Ve dvě jsem to zabalil a jel domů. Cestou jsem se ještě manželce stavil pro kytku a Rafaelo i když vím, že má narozky až v pátek. Ale chtěl jsem jí udělat radost už teď, když se trápí na homeoffice s těma našima dvěma raubířema celý den. 

Doma jsem dokonce sobě i ženě udělal večeři – chleba se sádlem, aspikem a česnekem. Nesmějte se, fakt se po něm olizovala až za ušima. No a pak jsem si už jen venku u skleničky vína vychutnával svůj doutníček a kochal se usínající zahradou. 

V tu chvíli na mě padla docela silná únava. Přisuzoval jsem to náročném dni, ale nečekal jsem, že bude tak velká. Proto jsem šel brzo spát, už asi v osm.

---

---

D-2  (úterý)

Budím se už ve dvě a ne a ne zabrat. Taky se není čemu divit, vždyť jsem spal celých šest hodin. To je totiž můj standard. Přestěhuju se proto do obýváku, udělám si kafe, zapnu počítač a chvíli tam brouzdám. Už se přiblížila čtvrtá, takže balím a vyrážím opět do práce – doma stejný kolotoč jako včera, až na tu popelnici.

V práci měli polotovary připravené, takže jsme z nich zkusili na prvním stroji udělat kostru vzorků. Něco mi tady ale nesedí. Polotovary jsou všechny správně, ale stroj je špatně! Zjistil jsem, že ty vzorky před dvěma lety, se dělaly na úplně jiném stroji, který už je ale vyřazený.

Takže jsem musel vymyslet nové polotovary na ten současný stroj. Což se mi usilovném hloubání a kombinování doufám povedlo a tak jsem předal podklady s novými parametry výrobě. Teď musím čekat do dalšího dne, než je opět vyrobí.

Jedu domů celkem znechucený a jako zmlácený. Doufám, že mě aspoň večeře od manželky spraví náladu. Večeře byla výtečná, nálada mi stoupla, ale stejně jsem si jako tradičně šel dát dvojku červeného a doutníček na terasu. Tenhle rituál k relaxaci prostě potřebuju. Dneska jsem fakt utahanej jako kotě. Sice potřebuju dohnat ten deficit, ale nemůžu jít spát moc brzo, abych zase nesůvoval už od dvou od rána. Volím devátou. 

---

---

D-1  (středa)

Devátá byla perfektně zvolená, vzbudil jsem se pět minut před budíkem tudíž ve 3:45. Těch pět minut navíc mi opravdu bodne, protože mi dneska není o moc líp než večer, když jsem šel spát. Mám navíc knedlík v krku – asi jsem v noci chrápal, nic neobvyklého.

Potom co si odbudu svůj klasický ranní rituál opět včetně škrábání skla a dorazím do práce, už na únavu zapomenu a knedlík kupodivu taky zmizel. 

Mnou navržené nové polotovary jsou připravené, takže se vrháme na výrobu. Vypadá to celkem slušně. „Dobře já!“ klepu si na rameno a mám radost. Teď už stačí to jenom vylisovat.

To „jenom“ se ukáže jako další oříšek, spíš ořech. Volám proto kamarádovi a technologovi Milošovi, který už je od loňského jara mimo fabriku kvůli nové kyčli. Ten by snad mohl pamatovat, co se tenkrát na lise dělalo, aby to šlo. Pamatuje, juchů. Informace předám mistrovi lisovny. Přidám mnou upravené lisovací parametry – teplotu a čas – už přizpůsobené novým polotovarům a první výlisek je po třech dnech trápení na světě. Ještě doladit umístění dvou nápisů projektu Mitas a Orpheus v nové velikosti a designu, srovnat proti sobě půlky formy, aby vše vypadalo hezky – to se doladí na dalších dvou vzorcích – a může se rozjet série celých šedesáti ostrých kusů. Ano, čtěte správně … jen 60ks.

Mám velkou radost, že se to povedlo. Dodělám pár věcí, co je potřeba ještě v práci a chystám se domů. Trošku jsem se zdržel – asi dvě minuty – a jelikož mám vlak docela na knop, tak musím běžet skoro celého třičtvrtě kilometru až na zastávku, abych zdržení dohnal. Vlak jsem stihnul a kupodivu ani nejsem extra udýchaný nebo unavený. 

Cestou ve vlaku poslouchám e-knihu „Cvoci“ od Miloše Zapletala (mimochodem vřele doporučuju) a mám fakt dobrou náladu.

Jelikož nemám moc hlad, tak se odbudu nějakými nedojedky po dětech (asi si na talíř nandávaly samy a hlad má, jak známo, velké oči) a těším se na pivko nebo na vínko nebo obojí a opět na doutníček, musím to dneska malinko oslavit.

Jak si tak sedím a popíjím pivo a pokuřuju, tak jsem si najednou všiml, že ten doutník má dneska nějakou zvláštní vůni. Počkat ! To není zvláštní vůně, on nemá vůni ! No co, asi to mám od rýmy, to není nic divného. Po chvíli ale cítím, že mě malinko začínají pálit špičky uší, může to být klidně zimou venku. Proto to radši zabalím a jdu domů.

Je sedm. Dám si koupel, v obýváku rodině hlásím, že už jdu do postele, protože toho mám dneska dost. Uši mě teď pálí docela slušně, to není jen tak. Jdu si změřit teplotu. A sakra 37,3°C, to není dobrý. Snad se z toho do rána vylížu. 

---

---

DEN D  (čtvrtek)

Můj DEN D začíná už dvě hodiny před půlnocí, tudíž ne ve čtvrtek, ale ve 22:00 ve středu. Vzbudil jsem se totiž po těch třech hodinách spánku úplně propocený a s pocitem, že hořím. Proto jsem si sbalil mobil a odstěhoval se z ložnice do obýváku. Tam jsem hned čapnul teploměr a ten ukazoval 38,1°C.

Teď mi začalo všechno docházet: to nebude jenom pouhé zvýšení teploty z únavy, to nebude jenom rýmička, to nebude jenom chřipka – ta ztráta čichu a oslabení organismu v minulých dnech míří přesně jedním směrem – MÁM COVID!

Takže vzhůru do boje, uvařit kotel čaje, zabalit se peřinou a začít se potit. Do rána jsem vypil tři  půllitry co nejteplejšího čaje. Další půllitr jsem si vždy udělal až po tom, co jsem předchozí vypil. A udělal jsem ho každý jiný, ne z nějakého konkrétního důvodu, ale prostě jsem nechtěl pít to samé. Představoval jsem si, jak se s každou kapkou potu z mého těla odplavuje ten humáč, který zůstal po boji mého těla s Covidem. Snažil jsem se soustředit na svůj dech, aby byl klidný a pozvolný. Snažil jsem se do sebe nějak nasát z okolí pozitivní energii – nevím jestli to byla fikce nebo pravda, ale měl jsem v tu chvíli pocit, že to funguje. Prostě jsem jenom otočil dlaně vzhůru a vnímal, jak do nich odkudsi proudí teplo, které pak pokračuje dál až do mého nitra.

Takhle nějak jsem – asi s drobnými přestávkami s náznakem spánku – vydržel až do rána. Nevím jestli jsem skutečně občas usnul. Celou dobu jsem se pohyboval po té tenké hranici mezi sněním a bděním.

Na kostele se rozezněl zvon, je šest ráno. Probírám se tak napůl a měřím si teplotu. Paráda, první kolo jsem asi vyhrál – 36,9°C. Tak, a co dál? Musím kontaktovat svého doktora. No jo, ale od kolika má? Už jsem u něj pár let nebyl (naposledy pro tetanovku), takže si to nepamatuju. Hledám proto na internetu. Nerad bych mu volal zbytečně brzo, to by mi nevzal. Zjišťuju, že zrovna ve čtvrtek jako na potvoru má až od jedné odpoledne.

No nic, napíšu teda nejdřív radši šéfovi. Ten už je v práci od šesti, to vím stoprocentně.

---

---

Po konverzaci se šéfem mě ale napadne, že bych mohl mému doktorovi taky napsat esemesku. Nic s tím nezkazím, maximálně si ji přečte, až přijde do práce. Vím, že si mobil nechává v ordinaci. 

---

---

Nedivte se, že si tykáme – jsme staří známí, navíc zhruba stejně staří staří známí. Po odeslání téhle SOS zprávy jsem zatopil a otevřel všechny okna dokořán, abych vyvětral viry, které jsem možná vydýchal během noci. 

Chvíli potom dorazila manželka do obýváku neboli do své kanceláře a dvojtřídky v jednom. Abych to upřesnil, polovinu baráku nám tvoří jedna velká místnost a ta je složená z kuchyně, jídelny a obýváku. V jídelně má manželka home-office a dcera čtvrtou třídu online a v obýváku má syn sedmou třídu online. Manželka na mě nechápavě kouká, jak ležím na gauči pod peřinou: „Co tady blbneš? A proč nejsi v práci?“. Opatrně jsem se jí pokusil situaci vysvětlit: „Mám Covid!“ 

Manželka odešla z obýváku – zřejmě pro kanón nebo pro kulovnici. Ne, není to ani jedno, přinesla si svoje peřiny z ložnice a řekla: „Ložnici máš volnou.“ Abych opět vysvětlil reakci, kterou jsem od manželky předpokládal – manželka je alergik a astmatik a celkově chabrus na zdraví. A děti jsou oba alergici. Takže není čemu se divit, že se nakažení bojí. Přestěhoval jsem se tedy bez odporu do ložnice a čekám, až se ozve můj doktor. 

K mému překvapení mi volal už v 10:30, šel do práce dřív. Zeptal se mě na podrobnosti, jak mi bylo v noci a podobně a řekl, že se mám objednat na PCR testy v Hradci, že mi tam pošle doporučenku. To jako myslí vážně? Rovnou na ty hnusný hluboký testy, kdy se ti šťourají až v mozku? Oukej, když bude pozitivní, alespoň nemusím pak podstupovat ještě jeden – PCR je konečná. 

Lezu tedy opět na net, hledám Fakultní nemocnici v Hradci a rezervační systém na PCR testy. Kupodivu je tam kolem oběda ještě volno takže volím půl jednou. Do Hradce to mám asi půl hodiny a nějaký čas na oběd a taky se musím vykoupat po té potící celonoční kúře, takže je to tak akorát. Po chvíli mi dorazí potvrzení mailem.

---

---

Jedu do Hradce. Přímo do odběrových center ve Fakultní nemocnici už mě navádějí z obchvatu cedule. Překvapuje mě, co je tam aut. Snažím se najít místo na zaparkování, po chvíli se mi to daří a pak už jdu dál pěšky. Přicházím k bráně, u které stojí voják. Je to totiž Fakulta vojenského lékařství. Voják se ptá, kam jdu. „Jdu na PCR test, posílá mě pan doktor.“ Ověřuje si mě: „Rodné číslo prosím?“ Kontrola rodného čísla přes vysílačku proběhla v pořádku. „Ano můžete jít, běžte až támhle dozadu k tomu stánku a proti němu se postavte na trávník.“

No, ještě že jsem šel pěšky, mezi mnou a stánkem je totiž víc jak dvě stě metrová kolona nastartovaných aut, ti všichni čekají na odběry. A já je se svolením armády klidně všechny předběhnu – že by zafungovala karma za ty výrobky, co jsem se s nimi trápil od pondělí do středy? Dorazím na určený trávník, najednou přijíždí sanita a postaví se mezi mě a stánek. Říkám si: „Co je zase tohle?“ Hned ale vystupuje řidič, odchází na místo odběru, bere bednu se vzorky, hází ji do auta a odjíždí. Pochopil jsem.

Po chvilce na mě volá milým hlasem kosmonautka ve skafandru: „Jste objednaný?“ „Ano jsem.“ „Tak se pojďte posadit na židli a roušku stáhnout pod nos.“ Dosedám na židli. Okamžitě bere do ruky zkumavku a tenoučkou modrou tyčinku s bílým koncem. „Rodné číslo?“ Začnu diktovat rok a měsíc a  … „Stačí, zakloňte trochu hlavu a uvolněte se.“ Okamžitě mi zajede celou tyčinkou do jedné nosní dírky, hned nato do druhé a je konec. V podstatě jsem to ani necítil, ale jenom nějaký podmíněný reflex mě donutil vyhrknout slzy z obou očí … „Jste mě normálně rozbrečela.“ … „No to já umím.“ … „Tak vám pěkně děkuju a ať se vám daří, nashledanou.“ 

Tak a mám to zpečetěné. Odcházím do auta a jedu domů. Cestou ještě zastavím u jednoho rybníka. Na břehu vytáhnu doutník jako americký voják po splněné misi. Sice vím, že vůni neucítím, ale chuť ano. Taky je to test toho, jak moc mi je ještě blbě. Kupodivu se mnou doutníček nic nedělá, takže si ho v klidu celý vychutnám a pak opravdu už jedu domů. Mise splněna. 

Doma si zalezu do pyžama a do ložnice, přes pootevřené dveře ženě povyprávím, co se dělo v Hradci v nemocnici, a čekám, až přijde verdikt. Ten by měl dorazit do 24 hodin. Měřím si kontrolně teplotu 36,7°C, to je skvělé. Teď už nemám nic konkrétního na práci, tak aspoň kontaktuju lidi, se kterými jsem teoreticky mohl přijít během tohoto týdne do styku. I když podle kritérií hygieny to vlastně nikdo kromě manželky a dětí být nemohl. Je něco před sedmou večer a ozve se SMS. Kdo to může být? 60140? Asi operátor, ve firmě jsme nedávno přešli na Vodafone a já mám služební telefon, takže tahleta čísla nějak neřeším. Otvírám tedy zprávu a musím ji číst asi třikrát, aby mi došlo, co je tam napsané. Sice jsem na to byl psychicky připravený, ale oči tomu nemohou stále věřit. 

---

---

Tím skončilo mé období nejistoty a začíná období karantény – správně IZOLACE, ale o tom až v příštím díle tohoto článku. 

---

HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.