Zelené části rostlin k jídlu – mých 12 nej

Z keříčků borůvek používám buď vršky větviček hodně mladých keříčků a nebo jen listy. Moc rád si z nich dělám čaj. Nepoužívám je samotné, ale vždycky v kombinaci s něčím dalším, třeba květem bezu, jahodníku a podobně.

Listy česnáčku jsou mou hodně oblíbenou pochutinou jak na přímou konzumaci, tak hlavně do míchaných vajíček. Listy mají největší sílu a vůni po česneku v době, kdy ještě nekvetou, potom už je používám spíš jako ozdobu, než dochucovadlo.

Z hluchavky rád dělám čaj nebo si jen tak utrhnu špičku rostlinky a rozžvýkám. Když jsem ji měl poprvé, tak mě překvapilo, jak podobnou má chuť nebo i vůni po rozmělnění jako máta, trošku šmrnclá medunkou. Alespoň mi to tak připadalo. Roste nám i na zahradě, takže si i během práce na ní občas zpestřuju chvíle odpočinku žvýkáním hluchavky.

Listy jahodníku jsou jedny z nejaromatičtějších listů bylin, které používám do čaje. Zatím mě ale ještě nikdy nenapadlo je konzumovat jen tak. Někdy do čaje utrhnu celý vršek rostlinky, ale v drtivé většině používám jen listy. V podstatě všechny čaje, které tady popisuju, nejsou nikdy jednodruhové, takže jahodník rád doplním třeba již zmíněnými listy borůvky.

Kopřiva je výjimkou, kde mám rád čaj pouze z jednoho druhu. Její listy mají totiž tak specifickou chuť a vůni, že ji nerad s něčím kombunuju. Někdo její vůni říká smrad, ale mně opravdu voní.

Často taky rád kopřivy jím jen tak. Ale musí být opravdu mladé. Stačí si natrhat dvě tři pěticentimetrové špičky rostlin, požmoulat je mezi dlaněmi, abyste odstranili křemičité chloupky a hurá s chuchvalcem do pusy.

Všechny čaje včetně kopřivivého dělám stejným postupem. Do studené vody dám lístky nebo větvičky, vodu přivedu k varu a asi tři minuty vařím a pak přeleju do hrnečku. Je mi jedno, jestli jsou léčivé a jestli je mým postupem znehodnocuju, ale takhle připravený čaj je prostě rychlý a mně chutná.

Listy ostružiníku (je jedno, jakého) jsou spolu s listy jahodníku taky hodně aromatické. A tak je spolu rád navzájem kombinuju a pak získám opravdu hodně voňavý čajík.

Když jsem byl malý kluk, rostla nám pažitka u plotu zahrady a ani si nemyslím, že ji tam vysadil někdo cíleně. Kolem mého současného domova ve volné přírodě pažitka moc neroste, ale vím o pár místech a tak si tam rád vždycky pár „trubiček“ utrhnu jen tak pro chuť.

Někdy si i cíleně volím trasu do přístřešku kolem nich, když si je chci přidat do míchaných vajíček. Je to asi nejintenzivnější chuť a vůně zelených listů, co do vajíček používám. Mám v plánu si ji vysadit přímo vedle přístřešku spolu s dalšími dobrotami, snad mi to tam srnky nebo prasata nesežerou.

Tenhle plevel je kupodivu dost šťavnatý a dřív se hojně používal jako zelenina. Třeba si najde i dnes v moderní kuchyni své místo. Já ho mám rád na chlebu s máslem. Má příjemnou chuť a hezky po skousnutí křoupe.

U mého přístřešku naštěstí teče strouha, která nevysychá a na několika stinných místech u ní ptačinec roste. On má totiž moc rád vlhká místa a jinde se mu nedaří.

Světle zelené mladé špičky smrků jsou asi nejznámějším čajem mezi zálesáky. Smrk stejně jako kopřiva má tak specifickou chuť, že ho s ničím nekombinuju a dělám čaj pouze z něj. Když štětičky na stromech ztmavnou, dá se i z nich udělat čaj, ale ten mi už tolik nechutná.

Svízel se lidově nazývá mařinka. Když mi někdy připadá všechno mé snažení marné, tak mou marnost často zmaří právě mařinka. No, abych se do toho nezamotal, občas si dělám ze svízele čaj, ale spíš jen pro zpestření než pro jeho antidepresivní účinky. Proti případné depresi daleko raději a častěji používám dobré červené víno a doutníček.

Pokud mám v puse vyschlo a pocit žízně a nechce se mi třeba při práci v lese chodit kus k přístřešku se napít, utrhnu si pár lístečků šťavelu, rozžvýkám a hned mám plnou pusu slin. Celou směs pak polknu a pokračuju v „práci“. Ona ta moje práce v lese je pro mě vždycky zábava, ať už dělám dříví na topení domů nebo si tam opravdu jen hraju na zálesáka.

Šťovík je sice z mých dvanácti rostlin poslední abecedně, ale je určitě první zelenou bylinou z přírody, kterou jsem v životě ochutnal a už se mnou zůstal napořád. Dá se najít skoro na všech loukách. Třeba teď u nás na zahradě v létě tráva schne nebo alespoň neroste a jedna z mála bylin, která trčí do výšky je právě šťovík.

Šťovík je opravdovou kyselou luční mňamkou mých klukovských let a nikdy nezapomenu, jak jsme jako kluci trhali jeho lístečky a křivili obličeje do úšklebku díky jejich kyselosti po rozžvýkání. V podstatě už začátku dodnes ho používám stále stejným způsobem – jen ho rozžvýkám, polknu kyselou šťávu se slinami a zbytek vyplivnu. Listy nepolykám.