Špinavé lokty i kolena

31. srpen 2023

Je čtvrtek odpoledne. Vrátil jsem se z práce a měl v plánu posekat zahradu. Tráva je ale ještě po předešlých deštích mokrá, takže to nechám na zítra. Počasí podle předpovědi vypadá slibně, je necelých dvacet nad nulou, ideální na couračku v lese.

Takže balím svých pět švestek (rozuměj fotovýbavu a pití) a vyrážím do lesů kolem naší vísky. Manželce jsem řekl, že jdu do háje, kam nás ostatně doma všechny poslala, když jsme ji s děckama při služebním telefonátu rušili. Teprve před branou naší zahrady se rozhoduju, kam půjdu.


Obloha je všelijaká, ale rozhodně zajímavá. V dálce na západě dokonce vidím, jak se z mraků táhnou k zemi provazy vody. Snad to sem nepřijde, zatím to vypadá dobře. Já mířím na jih. Jdu kousek po cyklostezce a tam se rozhoduju, jestli jít lesem po její levé nebo pravé straně. Volím levou. Takže překračuju souběžnou silnici a jdu kousek po lesní cestě. Do trávy přede mnou zdrhnou dvě ještěrky a schovají se do listí a pod trávu. Vstupuju do lesa.


Procházím starší smrčinou, pak borovým lesem a vstupuju na mýtinu. A hned na kraji pod mladým bukem na mě vykoukne takováhle krása. Nejsem přes houby odborník, ale tipuju, že to jsou lišky. Ještě jsem je nikdy neviděl, takže mám velkou radost hned z prvního úlovku.


O pár set metrů dál na sluníčku krásně září krásnorůžek. Slunce prostupuje skrz koruny stromů úzkými proužky a tak je zábava hledat zajímavá osluněná místa a fotit v nich „poklady“ kontrastující se stínem v pozadí.


Můj první dnešní hříbek. Bohužel je ve stínu a bohužel je to hořčák. Ale zato je fakt krásný a hezky posazený mezi brusinkami a kamaráda mu dělá borový pařízek.


Holubinek je po lese docela dost. Tahle je sice vykousaná, ale právě tím mě zaujala. Co mě ale hodně překvapilo, kolik hub v lese leží. Jako by foukal tak silný vítr a všechny porazil. Přece není možné, aby po celém velkém lese běhali lidi a schválně do hub kopali …


Do fotek jsem zařadil i trochu abstrakce. Tahle tráva na mě volala už z dálky a přesně jsem věděl, jak to vyfotit a jak oříznout, ještě před tím, než jsem k ní zalehl s foťákem v ruce. Jestli se mi to povedlo, posoudí spíš ostatní, fotka vyšla ale přesně podle mých představ.


Taky růžovek je v lese spousta. Bohužel je nesbírám, protože si jimi nejsem stoprocentně jistý. Tahle vypadá, jako by se chystala spát pod peřinu.


Tohle je myslím muchomůrka ryšavá, ale já jim říkám špičky. Dokud jsou mladé, tak jsou takhle špičaté a pak se jim klobouk roztáhne do roviny, jako napnutý deštník. To už ale nejsou tak hezké.


I tohle je houba – terčovka. Líbilo se mi, jak se v pozadí dá vytušit strom na kraji lesa a ten list vlevo a trošku i kůra té větve asi napovídají, co je to za strom. Takže v podstatě tam ta terčovka je jen jako doplněk a ne hlavní objekt.


Ušel jsem asi kilometr a dostal se do míst, kde jsem ještě nebyl. Ono se není čemu divit, když ty lesy kolem máme prošpikované cestami křížem krážem. Takže prostě jsem se celé ty roky téhle cestě „vyhýbal“. No ale dospěl jsem na místo, kde krásně kvetly brusinky. Ještě nikdy jsem jich tolik kvést najednou neviděl. Bylo jich tam snad sto keříčků a všechny kvetly.


A mají opravdu krásné květy. Na fotku jsem schválně dal vpravo do popředí zelený list, který je celý rozpitý a tvoří díky svému stínění takový pocit tajemna.


Asi o padesát metrů dál je oblast, kde je ještě spousta borůvčího obsypaného svými modrými bobulkami. Některé keříky už jsou sice bez listů, ale plody na nich ještě jsou. Tenhle má obojí.


Pak jsem došel k tomuhle obrázku a definitivně se utvrdil v tom, že jsem tu ještě nikdy nebyl. Kdo ví, co je to za místo uprostřed lesa, tak ať mi to napíše do komentáře. Zobrazení na mapě a GPS souřadnice jsou TADY.


Z borůvčí na mě volaly dešťové kapky zachycené do pavučiny a já jsem zjistil, že pan domácí je doma a čeká na večeři. Je to pavouk se zvláštním jménem Plachetnatka.


Zatáhlo se a začalo pršet. Takže to vypadalo, že tohle bude moje dnešní poslední fotka. V dešti jsem fakt fotit nechtěl, ale tuhle fotku jsem na rozloučenou udělat musel. Fascinoval mě ten dlouhatánský téměř ničím „nezašpiněný“ mechový běhoun.


Potom se ale počasí umoudřilo a dovolilo mi ještě vyfotit tyhle tři hořké bratry. Procházka byla super a moc jsem si ji užil. Je čas se vrátit domů.


Když jsem dorazil domů, tak sluníčko ještě na chvíli vylezlo mezi mraky a horizontem, ale brzy se začalo stmívat doopravdy a já byl spokojený z toho, že jsem se mohl courat po lese. Byl jsem tam v podstatě sám – zahlédl jsem jen v dálce babičku v růžové šusťákovce. Jinak jsem ani žádnou zvěř neviděl ani neslyšel, všechno jako by spalo. Jen občas zaskřehotal strakapoud, když jsem ho vyrušil a na nebi dvakrát písklo káně. A to je všechno, tak zase někdy …

PS: a proč Špinavé lokty a kolena„? Protože při focení malých věcí je nejlepší se k nim sehnout nebo ještě lépe si k nim sednout a nejlepší je si k nim lehnout. No a při lehání a vstávání v lese si kolena a lokty prostě umažete.


CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře