Údolím Střely – díl třetí
6. červenec 2023
Tohle je třetí díl ze šestidílného fotoseriálu o našem čundru údolím říčky jménem Střela.
Třetí den pro mě nezačal zrovna nejlíp. Včera jsem docela zapařil v hospodě a pak ještě u ohýnku stáhnul půl flašky Grantsky, co přinesl Freda. Mimochodem byla výborná, děkuju. K tomu jsem do sebe naládoval půl sklenice nakládaných moruší. Teď jsem nevyspalý, protože jsem šel spát až před jednou hodinou a v noci jsem toho moc nenaspal. Mám kocovinu jako prase, klepu se jak osika a zkouším zvracet, nic však v sobě nemám a tak mě to jen nakopává.
Freda mi provokativně nechal zbytek whisky i moruší u ohýnku, jak je vidět na fotce. Tvrdil, že váhá, jestli mě litovat nebo mi to přát. Říkám mu: „Rozhodně si to zasloužím. Jděte napřed, já vás pak doženu, až se dám do kupy.“
Kluci v deset odešli, já se do jedenácti tak nějak snažil srovnat. Před polednem se ozývá hlad a to je moc dobře. Vařím si těstoviny a pomalu je do sebe soukám. Skočím si na záchod, ne si odplivnout, ale vždycky říkám: „Ožralý hovno musí ven.“ A funguje to. Pak probírací částečná koupel ve Střele, balím a v jednu vyrážím.
Nejdřív jdu opatrně, pomalu a pro jistotu ještě opačným směrem. Ujdu asi sto metrů na lávku a říkám si, tady je něco špatně, kouknu do mobilu a mířím zpátky. Asi po kilometru už se kupodivu cítím normálně a tak volím normální tempo. Po dalším kilometru už nasazuju podle mě hikerskou rychlost, ta je vyšší, než normálně chodím.
Už včera jsme se bavili o zvláštních řopících, které stavěli souběžně se sklonem kopce a poschoďovitě. Tohle je zase jiný způsob přizpůsobení. Nalevo má před vchodem ohrádku, která má asi o půl metru zvednutý předek oproti terénu. Je to, podle mě, proti zvýšené hladině vody na jaře, aby se řopík nevytopil.
Už si začínám naplno užívat a vnímám okolní krásu. Na pcháčích hodují okáči. Jsou tam tři, ale ten třetí je mimo rovinu ostrosti a kouká přímo na mě, tak není skoro vidět.
U Střely je příjemný vzdoušek, ani zima ani teplo, prostě paráda.
V jednom místě poletuje snad čtyři pět párů motýlic a ne ane si sednout, jsou naprosto neúnavné ve svých svatebních tanečcích.
Asi o půl kilometru dál mám ale štěstí a jedna sedí na chlapici. Jen ale cvakne závěrka foťáku, vznese se a je pryč.
Většinou jsou v korytě jen menší kameny, ale tady jsou to kusy skal a jedna má dokonce vzadu zahrádku.
I nad stezkou se místy rýsují celkem slušné skály. Hrozně se mi líbí, jak je to tu poseté nejen mechem, ale i kapradinami.
I na protějším břehu se občas objeví mýtina s obnaženými skalkami.
Už z dálky na mě svítil tenhle bílý majáček. Nejdřív jsem myslel, že je to papír nebo plast a ona to na pařezu houba.
Chvílemi se údolí otevře a ukazuje svou krásu, kterou taky vstřebávám naplno. Nebýt těch oplocenek, připadal bych si opravdu jako v divočině. Ale to mi na prožitku nic neubírá. Stále si kupodivu držím tempo a zastavuju jen kvůli fotkám. Dokonce i piju z flašky za chůze. Flašky mám sice dvě půllitrovky, ale vody mám už jen čtyři deci, tak jsem všechno přelil do jedné. V pravačce většinou držím foťák a levačkou vytahuju flašku s vodou.
Mám za sebou necelé tři kilometry a hodinky mi ukazují půl druhou. Teda, to jsem se do toho nějak opřel, letím jako vítr. Ale cítím se skvěle a taky mám letos výjimečně lehkej batoh, tak ho skoro nevnímám. Jsem pod kopcem před rozcestníkem Železný hamr a vím, že tu má být nějaký tunel, tak si z turistické odskočím ho cvaknout. Je to taková plazivka, určitě byl dřív hlubší a je zanesený. Musel totiž přivádět vodu k hamru, ke kterému ale nejdu. Kluci pak říkali, že jsem udělal chybu, že to tam bylo kouzelný. No já kouzelně funěl do krpálu, až ze mě lilo.
O nějaký kus dál mě překvapily dvě věci: že je tady na tak malé říčce bobří činnost a že to ta olše nevzdala. Prostě příroda je nezastavitelná.
Jsem u Kozičkova mlýna. Mapy,cz píší: První zmínka o mlýnu pochází z roku 1623. Ještě v roce 1940 se ve mlýně mlelo. Teď tady asi jen v noci straší. Ale jsou tu ještě dvě budovy a ty vypadají využívaně. Jedna jako chalupa a druhá asi jako stodola.
Zelená turistická se občas od Střely vzdaluje a provází mě takovýmihle krásnými loukami uprostřed kopců a lesů. Mraky vypadají, že se kupí, ale věřím, že nic nespadne. A kdyby, tak co? Pohoda.
Už jsem zase nad Střelou. Tentokrát celkem dost vysoko. Mezi stromy na mě probleskuje něco bílého.
Jsou to krásná teepee. Vzpomenu si na syna, je na skautském táboře a jako mazák spí taky v týpíčku.
Jo, taky jsem si teď vzpomněl, že jsem zapomněl napsat, že už jsem cestou viděl snad čtyři pět krásných trempských tábořišť kousek od stezky. Nedivím se, je to tu fakt nádhera.
Už mám v nohách přes pět kiláků. Čas ukazuje, že jsem hodinu deset na cestě, tak to je super, to jsem fakt nečekal, že tohle tempo udržím. Vypadá to, že stezka opouští Střelu a míří podél potoka nahoru. Ale ne, jen opisuje oblouk, aby se vyhnula největšímu dolíku a zase se na druhé straně vrací nahoru nad Střelu.
Po dalším tři čtvrtě kilometru ale skutečně zelená opouští údolí a míří přes kopeček. Zase je to tu jiné, ale zase jako v pohádce. I smrčiny mají něco do sebe. Zvlášť, když je pod nimi mechový koberec.
Ale nejsou tu jen smrčiny. Na hraně kopce a údolí rostou krásné borovice a mně odhalují pohled na další louku, kde jsou asi tři, dokonce čtyři skupinky teepee. Tady jsou vidět jen dvě pod sebou, ale vpravo mimo záběr jsou ještě další dvě uskupení. Je to tu jak na divokém západě. Kluci šli kolem nich a prý čekali, kdy se někdo vynoří a skalpuje je nebo aspoň střelí šíp do zadku :-). Simír říkal, že ke stoprocentnímu prožitku mu už chybělo jen stádo bizonů nebo praturů.
Jsem ve vesnici Černá Hať. Kdybyste nevěděli, jako já, co je to hať, nemusíte hned otvírat Wikinu, udělal jsem to za vás: Hať je název pro svazek slámy nebo větví, ze kterých se vytvářely chodníky v bažinatých územích, například na obchodních stezkách. Hatě, (zvané ovšem fašiny) měly uplatnění i ve vojenství jako materiál pro zpevňování zemních násypů u zákopů.
Ježíš, to je krása. Modro na nebi i na zemi. No ona je ta na zemi spíš do fialova. Freda mi pak říkal, co to je, ale já si to musel znova hledat, protože jsem hlava děravá. Je to svazenka. Potlačuje plevel, zlepšuje kvalitu půdy a chrání ji před erozí a vysycháním. Rostlina se po odkvětu zaorá. Tím se zvýší objem humusu a potřebných živin v půdě. Milují ji i včely.
Volají mi kluci, jestli už jsem vstal a já na to, že jsem vstal, ale až v jednu. Ale že jsem u nich asi za čtvrt hodiny. Tak se docela divili. Já ostatně taky, jak mi to pelášilo.
Poslední úsek byl z kopce, takže jsem tam byl asi za deset minut. Jé, koníčci a pod mostem. Tady se využije jakákoliv volná plocha a navíc se můžou podle potřeby napít a nebo i vykoupat.
Jsem tu, hurá. Do mlýna se chodí jen na jeho růžek do okýnka pro pití a jídlo, ale sedí se naproti přes cestu na lavičkách. Pronajímá plastové kelímky (což je rozhodně lepší než ty jednorázové). Dávám si jednoho točeného Birella grep-pomelo, protože mám na něj hroznou chuť, ale zároveň si objednávám Čoubův ležák, více si o něm přečtěte TADY. Chtěl jsem ho ochutnat, ale moc mě nezaujal, zato ten Birell byl luxusní.
Konec odpočinku, konec lelkování, vyrážíme dál. Tentokrát všichni pohromadě. Míříme do Mladotic.
Hele Simíre, není tu nic vytesáno ani žádná cedilka, co kdybysme tě tu pochovali a vytesali tvoje jméno? Hrochu pamatuj si, už jsi ve skupině s Boškem. Mlč, nebo to s tebou špatně skončí, tak bacha.
Jsme ve Strážišti. Na místní staré požární zbrojnici si vlaštovky udělaly asi sedm hnízd a další dostavují. U nás na zahradě sice vlaštovky poletují, ale hnízdo jsem už dlouho nikde neviděl. Je to zážitek vidět, jak se v plné rychlosti trefí do tak malého otvoru, nakrmí mladé a zase zmizí.
Kousek za Strážištěm se nám otevírá krásný výhled a tak s Pítrsem hned fotíme. Měli jsme stejnou myšlenku, už když jsme se blížili k tomuhle místu. Paráda. Nebe jak v Simpsonových.
Cesta vede kolem kamenolomu, tak do té díry rádi nakoukneme. Opět je vidět, že člověk nechá chvíli místo ladem a už se tam cpe příroda. Pro někoho je to boj, pro mě symbióza.
Jsme asi dva kilometry nad Mladonicemi a opět nás zaujme jedna drobná památka. Asi je to už jen sokl ke křížku. Ale, co to znamená, kříž a kotva? Já si vzpomínám, že jsem měl kdysi v mládí přívěsek a na něm byl křížek, kotva a srdíčko a znamenalo to víra, věrnost a láska. Tak to říkám ostatním.
Jdeme kolem úlu z jednoho kmene a dostávám od Fredy a Simíra info, že se tomu říká klát. Ještě tam byl malý úl ze slámy a to je zase košnice. Já klukům poprvé rozuměl koštnice, že se tam asi koštuje a ono je to asi původně podle slova koš.
No a jsme v cíli. Teda v poslední hospodě před noclehem. Hezký poutač, že? Hospodská má něco s nohou, tak obsluhuje místní štamgast, co se sem stavil na pivo a asi by ji chtěl sbalit. Nám je to jedno, kdo nás obslouží. Na záchodě mají hezkou ceduli: „Na zem umí chcát každeš debil, poser strop…“ Simír ještě dodává, co viděl někde jinde: „… a staneš se legendou.“ Kolem nás lítá dokola jak torpédo syn výčepní a je dost neúnavný. Hlavně, že neotravuje.
Simír a Freda si dávají žebra na medu. Freda si objednal kilo s tím, že to asi nesní a podělí se s námi. My ostatní si dáváme smažák a hranolky z neloupaných brambor. Zapomněl jsem si objednat tatarku a tak je mám jen maštěné máslem. Dobře jsem udělal, jen bych tu vynikající chuť zabil. Fredovi opravdu zbylo a tak se s Pítrsem a Hrochem dělíme o vynikající prasátko s křenem a hořčicí.
Hroch tu zakládá lístek a slavíme jeho tradiční narozky. Moc díky Hrochu, jako každý rok to potěšilo a nic si z toho nedělej, že tě si do tebe kluci zejtra rejpnou, že trasa nebyla nic moc a že bys měl pro nás zaplatit zase všechny piva a pro Fredu Bavoráky.
Po akci míříme na místo noclehu asi půl kiláku daleko. Je to skvělý místo, ale o tom až zase v zítřejším díle.
Tady je trasa, kterou jsme absolvovali třetí den. První půlku jsem šel sám, protože jsem se trochu (dost) opozdil se startem:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
