Údolím Střely – díl čtvrtý

7. červenec 2023

Tohle je čtvrtý díl ze šestidílného fotoseriálu o našem čundru údolím říčky jménem Střela.


Dneska je parádní den už od rána. Jelikož jsem si ustlal ve stínu a pod olšemi, nevzbudilo mě sluníčko ani rosa. Teď je skoro osm a já vstával zhruba před necelou hodinkou. Zato kluky na druhé straně vyschlého potoka budilo Slunce už od čtyř.


Simír s Fredou spali jako jediní pod plachtou. Měli ji krásně vypnutou, ale stihl jsem to vyfotit až v okamžiku, kdy to Simír balil. Byl tu klid, žádní komáři, měkká tráva, no prostě paráda.


Hned po ránu si někteří dali koupel, třeba Fík, Freda a Pítrs. Já si dal nejdřív kafe, pak si zašel na místní toitoiku (byla krásně čistá a včetně erárního toaleťáku) a nakonec tam hupnul taky. Celý jsem se namydlil, ošplýchl a cítil se jak ze škatulky. Na plavání mě moc neužije, takže jsem se jen cachtal, dokud jsem chtěl. Na rozdíl ode mě sem přišel hned ráno místní důchodce, vlezl do vody, udělal asi pět koleček a pak zase odešel.


Stavili jsme se v místní samooblsuze, dali venku na lavičce snídani a vyrážíme vstříc dalším kilometrům, krásám a dobrodružstvím.


Jdeme podél Mladotického potoka po dně bývalého rybníku, kterému se protrhla hráz. Předcházíme dědu na procházce, ke kterému se jen pomalu přibližujeme, jak metelí. Ale i tenhle šneček, kterému trvalo přeplazit třímetrovou cestu asi půl hodiny je frajer. Je to tu hodně otevřené, ale naštěstí nás stíní stromy podél potoka, tak je zatím příjemně.


Tak tuhle fotku mě pan domácí nenechal udělat, že prý to nemá rád. Tvrdil nám, že je vody málo a že má elektrárnu vypnutou, že nemá cenu šmudlat nějakou tu kilowattu. A přitom jsme slyšeli hučení turbíny. Tak dám aspoň odkaz na fotku na MAPY.CZ.


Brodíme Střelu a hrneme se do kopce po zelené dál. Aspoň si to myslíme. Po půl kilometru zjišťujeme, že zelená vede podél Střely a ne do kopce, takže se zase vracíme dolů.


Nejdřív vede stezka příjemně po loučce, pak kousek lesem, ale tady už je to trošku náročnější. Místy je pod námi skoro kolmá díra až do vody.


Místy taky nad námi ční v převisu malé skalky. je to tu krásný, ale člověk musí dávat pozor na každej krok.


Včera jsme u piva vymysleli, že si cestu zkrátíme po trati, takže nejdřív musíme na druhou stranu Střely. Tohle je náš první lanový most. Je stabilní, moc se nehoupe a tak Hroch trošku blbne, když mě vidí, jak ho fotím.

Za lávkou jdeme po cestě mezi chatkami a pak odbočujeme směrem ke trati. Končíme v kompostu chalupářů a tak vznikne neoficiální název téhle akce „Santiago de Compostela“. Kompost překonáváme, pak se drápeme na asi pětimetrový násep trati.


Jsme na kolejích, hurá. Teď ještě najít ten správný krok, koleje totiž na chůzi vůbec nemají uzpůsobené pražce – jsou moc blízko. Já volím délku jeden a půl a celkem to jde, pokud tam nechybí moc kamení mezi pražcema. „Hele Hrochu, jak často tu jezdí vlak:“ „No, jeden jsme před chvílí viděli projet, tak pojede další asi nejdřív za dvě hodiny.“ „Tak to je v pohodě, to stihnem projít s prstem v nose.“


Jsme na mostě, pak je asi třímetrová mezera a trať pokračuje tunelem. Pirmin je už ve druhé třetině tunelu, Fík v první, já s Pítrsem mezi tunelem a mostem a Hroch v půlce mostu, když zezadu uslyšíme od Simíra a Fredy: „VLÁÁÁÁK !“ Hroch běží k nám, já s Pítrsem popoběhneme každý na jednu stranu, ale co Fík a Pirmin?


No ti se naštěstí nacházeli každý u jednoho výklenku, takže tam zapadli jak Němci do krytu a nechali kolem sebe vlak profrčet. Uf, to mi spadl kámen ze srdce. Tak hoši, to bylo o fous. Teď už zaručeně aspoň čtvrt hodiny nic nepojede a my v klidu projdeme celý tunel.


Hurá světlo. Za tunelem je další most a divoká příroda kolem. No, zase si máme o čem povídat a na co vzpomínat.


Došli jsme až na zastávku Horní Hradiště a teprve tady slezli z trati. Klesáme dolů k dalšímu táboru z teepee a ptáme se obyvatel, jestli můžeme projít. „V pohodě.“ „Díky.“ No, ale co se nám naskytlo za pohled potom?


Víly, nebo lesní žínky? Krása přírody uprostřed krásy přírody. „Bošku, cvakneš to?“ „Jasně.“ A už se hrnu do trávy směrem k dívčinám. Potok tak šumí, že mě ani ostatní ani nezaregistrovaly, jak na ně civíme. A tak jsme se hezky po anglicku zdejchli.


Opět jdeme na druhou stranu tratě, tentokrát ale pod kolejema. Na stropě tunýlku je krásná krápníková výzdoba a nad hlavou nám projíždí další vlak. Je tu fakt nečekaný provoz.


Musíme zase na druhou stranu Střely. Tenhle most bude už asi trošku dobrodrůžo.


A bylo, most se dost houpal a fakt jsme šli radši po jednom. Zvlášť, když vedle něj byla další cedule, že je před rekonstrukcí. Na několika místech jsem viděl nejen shnilá prkýnka, ale i celé nosné trámky. Myslel jsem si, že to projdu bez držení, ale radši jsem se jednou rukou přidržoval, co kdybych se propadnul – nechci utopit zrcadlovku, kterou jsem držel ve druhé ruce. Freda je trošku těžší a tak má taky respekt.


 Po úspěšném překonání lanové lávky jdeme opět po strmém úbočí nad Střelou a stále stoupáme. Pítrs říká: „Teď bysme měli bejt nad dalším tunelem.“ A je to tak, jsme Přímo nad ním a před námi je ukazatel na staré hradiště Plasy. Je to jen dvěstě metrů a tak ani nesundávám batoh jako ostatní a vydáváme se tam. Podle očekávání je to jen mírně zvlněný porostlý kopeček, kde není poznat lidská činnost. Kousek dál nás ale zaujme nějaká stavba a tak jdeme k ní, To, co se nám ukáže z pohledu její terasy, nám na chvilku sebere dech.


No, není to nádhera? Odpovím si sám: JE. Je to prostě boží mít chatičku na takovémhle místě a ráno s kávou v ruce koukat do údolí i do dáli. Chvíli se tu kocháme, Simír nám dělá fotku a jdeme zase zpátky na zelenou.


Postupně padáme níž a níž až jsme dorazili do Plasů. Tedy konkrétně ke studánce Prelátka. Dáváme pauzu, plníme lahve a čutory, kecáme a zatím se tu vystřídaly dvě auta, z nichž řidiči pilně plní snad dvaceti litry svoje PET nádoby. Město Plasy tady dělá pravidelně jednou za čtyři roky rozbor a zjišťuje pitelnost vody z Prelátky. Poslední rozbor byl v loni v březnu. Pitná prý oficiálně je, ale to jsem nikdy u studánky neřešil. Vždycky jsem věřil, že jsou studánky pitné. Tahle je fakt chuťově dobrá a hlavně studená.


Dál jdeme lesem a pak po úzké asfaltce podél Střely až za areál Velká Louka. Fascinují nás tři věci. Míjíme hnědočešku s benzínovým fukarem, jak sfoukává listí z asfaltu. Potom tuhle sochu asi vetřelce. A nakonec docházíme k Pirminovi, který si právě vytahuje nabíječku ze zásuvky na veřejném osvětlení. Fakt, tady má každý druhý sloup vodotěsnou zásuvku na 230 voltů k veřejnému užití.


Přicházíme k demarkační linii WW2, tedy drhé světové války. Tady se dohodli Amíci s Rusama, že bude konec osvobozování Rusů z východu a Američanů ze západu.


Přecházíme lávku, tentoktát železobetonovou, co se nehoupe a kvetou pod ní lekníny a taky je tu spousta ryb. Ocitáme se na nádvoří před Úřednickou budovou. Co to je? No mapy.cz píšou: Úřednická budova tvoří jižní křídlo komplexu budov bývalého klášterního dvora. V letech 2010–2015 byl památkově chráněný areál renovován a bylo zde zřízeno Centrum stavitelského dědictví Národního technického muzea. Součástí úřednické budovy je Santiniho síň, kde jsou pořádány konference.


Hned naproti je krásná Opatská rezidence. No, opět sáhnu do map.cz, abych dělal chytrého: Výstavbu budovy prelatury v barokním slohu, někdy zvanou také jako zámek, realizoval v letech 1698-1701 P. I. Bayer. Jedná se o dvoukřídlý patrový objekt s převýšeným středním dvoupatrovým pavilonem, jehož arkádová chodba je zakončená bývalou kaplí. Interiéry jsou bohatě zdobeny freskami od J. K. Lišky a štukovými ornamenty.  Nechápu, jak tohle mohli tenkrát postavit za tři roky !


A třetí velkou budovou je pivovar, tedy bývalý. Teď je to, cituji: expozice s historickými stavebními postupy včetně používaných stavebních materiálů. Budova bývalého pivovaru v areálu cisterciáckého kláštera je kulturní památkou a byla obnovena do podoby jakou měl pivovar asi před sto lety.


No, já radši zajdu rovnou do současného pivovaru. Se mnou i ostatní až na Fredu, Ten šel na prohlídku expozice.


Každý si dáváme něco jiného. Já zvolil Felčara. Moc mi chutná, ale za chvíli ho taky dost cítím v hlavě. Je to taky zatím moje nejdražší pivo v životě.


Máme dopito a asi po tři čtvrtě hodině odcházíme se někam normálně napít a najíst, ceny jsou tu dost vysoko. Já se ale vracím, furt tu totiž stojí Fredův batoh a Freda stále zkoumá expozici. Asi po dvaceti minutách už mě to nebaví a volám mu, jak na tom je. Prý ještě jedno patro a vedlejší budovu. Tak na to prdim, domlouváme se, že mu dám batoh na recepci expozice a valim za klukama do hospody.


Hospoda nic moc. No je to Obecní restaurace Plasy, tak asi proto. Dávám si sejra na špejli a brambory. Kupodivu mi to chutná. Obsluhuje nás pilně sympatická holčina, ale její kolegyně a kolega se flákají s mobilem uvnitř. Taky tu sedí pěkná maminka se svými dvěma dětmi. Freda doráží, ale hned zase jde jinam na kebab. Kluci jdou na koupaliště, zůstávám jen já a Simír. Konečně přichází Freda a jdem dál do lesů. Kluci vyrazí později.

Čeká nás několik nekonečných rovinek bez zatáček. Proto Freda navrhuje, že Hroch za tenhle den nedostane jedničku s hvězdičkou a zaplatí útratu. Bonusem je to, že během jedné rovinky zakecáme odbočku a protáhneme si trasu asi o kilák. Ale jinak je tu moc krásně.


Vyjdeme z lesa a dáváme pauzu u mrdníku, pardon, U Mrtníku. Přichází Pirmin a jde dál rovnou do Krašovic. Po něm přichází Fík a ten jde s námi. Z červené jdeme kousek po asfaltu a pak odbočujeme na naučnou stezku. Ta nás zavede až k tomuhle obrovskému bílému kolosu. Teda tohle je jen jeho kousek. Prosím všimněte si vlevo na fotce asi v půlce mezi tou borovicí a krajem fotky toho malinkého tmavšího flíčku. To je obrovský bagr. Na přespříští fotce vám ho ukážu.


A tohle je další kousek. Celý se to fakt nedá nafotit. A co to je? Je to největší lom na kaolin ve střední Evropě. Změřil jsem, že má rozlohu přes dva kilometry čtvereční a obejít ho by znamenalo ujít asi osm a půl kiláku.


Zazoomoval jsem na maximum a ještě jsem fotku ořízl asi na čtvrtinu. Ten bagr je od nás skoro půl kilometru daleko.


Za lomem nás čekala poslední asi jeden a půl kilometru dlouhá rovinka, ta ale byla z kopce a končila ve vysněné hospůdce u Krašovského rybníka. Uf, jsme tu. Dvacet kiláků v nohách a bimbají klekání. Krásný čas.


Vpředu se hezky cachtají kačenky a vzadu je přes celý rybník lávka, proč asi? Třeba se tu koná jízda na kole nebo s trakařem? „No jasně“, potvrzuje nám tu místní štamgast. Příští víkend jsou tu dokonce závody.


A jsme v cíli, kiosek se zvláštním názvem Houkala. Fakt, ne Houkal, ale Houkala. Zbytek bandy doráží necelé půl hodinky po nás. Je tu moc milá mladá obsluha. Klukovi je asi šestnáct a holce netipujeme ani patnáct. Ale jak se snaží a kmitají a ptají se, jestli ještě něco nepotřebujeme, paráda. A navíc to dělají takovým způsobem, že to ani neobtěžuje jako třeba jinde. Jsme tak vyprahlí, že do nás padá jedna desítka za druhou a nikdo ani nechodí čůrat. Já vydržel své rekordní čtyři a půl piva, než jsem šel čůrat. Jindy chodím už po dvou.


Kecáme, kecáme, dlabeme, pijeme a vtipkujeme. Občas i na úkor někoho, kdo se právě vzdálil. Třeba na Fredu a Hrocha, když se šli koupat nebo na Simíra, když hodinu koukal do mobilu. No to asi přeháním, ale seděl tam dost dlouho. Už se šeří, tak to mám trošku rozmazané, ne vzpomínky ale fotku. Nocleh je nedaleko, takže potom, co se všichni vrátili zpátky z koupání a mobilování, sedíme na terásce kiosku dost dlouho.

Tady to byl opravdu povedený večer. Jsme skvělá banda a dokážeme navzájem přijímat rejpance od ostatních a dělat si srandu i sami ze sebe. Každý jsme jiný a to naše putování oživuje.


S touhle nostalgií končím vyprávění o čtvrtém dni na čundru. I další den něco zažijeme, nebojte.


Tak tudy jsme šli čtvrtý den. Trochu jsme si to zkrátili mezi body 4 a 5 po trati, takže délka byla asi o 1,5 kilometru kratší, zato dobrodružnější:


CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 2 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře