Údolím Střely – díl druhý

5. červenec 2023


Tohle je druhý díl ze šestidílného fotoseriálu o našem čundru údolím říčky jménem Střela.


Je tu druhý den mého čundrování. Ostatní kluci měli večer jen takovou asi kilometrovou noční ochutnávku. Spali jsme kus od vesnice Blatno pod hrází stejnojmenného rybníka. Čekal jsem komáry, ale noc byla v pohodě. Myslím, že jsem zabil až k ránu jednoho v polospánku. Teď si dělám jen kafe, hlad moc nemám. Možná si před odjezdem stihnu dojít k Vietnamcům do potravin pro nějakou baštu, ale nehrotím to a nikam nepospíchám. Simír s Fíkem a s Hrochem už tam vyrazili.


Když jsem doma koukal na mapy.cz, bál jsem se, že tu nebude žádná voda. Však se koukněte SEM. No, ale rybník je plný, což je super. My (zbytek) jsme po snídani a vyrážíme za předvojem na vlak. Počasí je naprosto luxusní.


Pod takovýma sochama se vždycky dohadujeme, kdo to je. Nikdo tomu nerozumíme, ale každý něco plácne. Tohle je Socha svatého Jana Nepomuckého a pochází patrně z roku 1749 (což je vytesané na soklu). Socha byla zrestaurovaná v roce 2012 (a to je zase na pamětní desce). Kudyznudy.cz píše: Jan Nepomucký je celosvětově nejznámnějším českým světcem. Je patronem mostů, rybářů, mlynářů, plavců a vůbec všech řemesel, která mají co do činění s vodou. Legenda říká, že král Václav IV. ho dal mučit a utopit v řece (1393), když nechtěl prozradit královnino zpovědní tajemství.


Už tu máme odvoz. U nás se mu říká skleník a tady místní myš. Pojedeme asi 25 kilometrů do opravdového startu čundru. Proč jsme to takhle udělali? No, já jsem se rozhodl, že si udělám úterní podvečer takový miničundr a měl jsem to i jako pojistku, kdyby měl některý spoj zpoždění a já nestihl přípoj (naštěstí se tak nestalo). Fík s Pirminem jeli jako předvoj udržet hospodu otevřenou (jak jsem psal v prvním díle). No a zbylí kluci v podstatě neměli šanci dojet nikam dál než do Blatna, protože ty poslední vlaky do plánovaného startu čundru prostě nejedou. 


Povinná skupinovka na opravdovém startu čundru. Jsme tu já, Freda, Simír, Pítrs, Fík, Pirmin a Hroch. Překvapil mě Freda, že jel a Keson, že nejel. Freda má plusový body, jsem opravdu rád, že tu je. A Kesonovi přeju brzké uzdravení.


Nejdeme daleko. Kousek od nádraží dáváme snídani. No skoro oběd, je asi jedenáct. Mají tu výbornou polívku s játrovými knedlíčky a pivko taky není k zahození. Moc dlouho se nezdržujeme, máme podle Hrocha (vrchního plánovače našich výprav) ujít asi šestnáct kiláků.


Hned z hospody se drápeme do kopce na zříceninu bývalého hradu Nevděk. Z naší přístupové strany to opravdu nevděk je, nic tu totiž není, jen tenhle kříž a informační tabule.


Kecám, je tu nádherný výhled do kraje.


Při sestupu přicházíme k hradní studni. Je obehnaná v bezpečné vzdálenosti zábradlím a zpola zakrytá dřevěným roštem, takže se dolů nedá podívat. Zkoušel jsem to dolů fotit z natažené ruky. Jsou tam naházené klacky a zapíchnutá nějaká kláda, asi aby se mohl ten, co tam spadne, vydrápat ven.


Na vršku jsme procházeli takovým korytem, asi zbytek po okopu kolem hradu. Mapy.cz píšou: Památkově chráněný areál s pozůstatky hejtmanského sídla z dob husitských válek v polovině 15. století. Hrad sestával z dvou paláců, čtverhranné brány a mohutného zemního opevnění. V jižní části hradu se nacházela i kamenná studna. Dodnes se dochovaly výrazné terénní nerovnosti s drobnými relikty zdí. My teď sestupujeme dolů a před námi už se rýsuje náš plánovaný cíl, spíš postupový bod.


Jo, to je on, ten dvojitý kopec Vladař. On je ve skutečnosti trojitý, ale my vidíme jen dva přední vrcholy. Začíná se kabonit nebe, tak uvidíme, jak to dopadne.


Cestou ale ještě zastavujeme u pramene Žlutické Lurdy. Vyvěrá tu totiž zázračný pramen. Kdo se v něm osvěží, tomu se zahojí všechny bolístky na těle i na duši (aspoň tak se to píše na závěru pověsti O Pulcovi – vpravo pod škrpály). Proč Lurdy? V jihofrancouzských Ludrách se totiž zázračně zjevila panenka Marie v roce 1858 a brzy poté se Lurdy staly jedním z nejdůležitějších římskokatolických poutních míst světa. V roce 1989 se v těch francouzských Lurdech prý taky zázračně uzdravila desetiletá holčička s rakovinou kostí.

Mezi námi se asi taky udál zázrak. Hrocha bolelo celou dobu koleno až sem. Koleno si natřel místní vodou a až do konce čundru ho nebolelo.


Opět míříme do kopce a míjíme obrovské hřiby a jiné houby. Místní řezbářské nadšence doplňují malované kamínky.


Místy se nám na jedné straně otvírají rozhledy skrz smrčinu. Tam vzadu jsme byli, to je Nevděk.


Kopec se nám trochu postavil, ale za chvíli už to bude zase mírnější. Je tu spousta smrků, ale na zemi jsou v podstatě jen borové šišky, hmmm zvláštní.


Jsme skoro na vršku kopce Na Vršku. Dole jsme si užívali sluníčko a začíná to být zajímavý.


Pítrs hlásí, že nad stolovou horou (asi Chlumská hora) vidí svislé pruhy. No fakt, tam asi leje jak z konve. Nás teď naštěstí zastihlo jen pár kapek a už je zase klid.


Krásný výhled do kraje. Nedivím se, že tady někdo postavil lavičku. Kdybyste neviděli, co je na cedulích napsáno, koukněte se na další fotku.


Český humor se prostě nezapře.


Už zase začíná krápat. Ostatně je to vidět i na mém objektivu, na fotce vlevo dole pod klukama to schytal – mám tam první kapku.


Přeháňku jsme opět zdárně přečkali, zastavujeme u pomníku Pieta pod Vladařem. Sousoší zachycuje panu Marii Bolestivou a Ježíše po sundání z kříže.


Už zase začíná pršet, naštěstí je hned vedle sousoší přístřešek. Dáváme pauzu a jídlo a čekáme, až přestane pršet. Po půlhodince přestalo. Takže se balíme a vyrážíme.


To jsme ale ještě netušili, že začne bouřka a pořádnej déšť hned, jak opustíme přístřešek. Proto rezignujeme na Vladaře a míříme do Vladořic. Míjíme nádhernej špejchar (správně se říká špýchar, ale to jsem nikdy nikoho neslyšel vyslovit). Špejchar je v podstatě takový historický silo, kde se uskladňovalo zrní po sklizni obilí.


Jemně mrholí, chvílema nic, chvílema prší. A je takový zvláštně krásný světlo.


Tak tenhle kontrast mě maximálně uchvátil. Většinou je to naopak – světlý nebe a tmavá zem.


Jsme s Fredou v Bohuslavi (nebo se říká v Bohuslavovi?). Pirmin je někde daleko vpředu a Fík šel jinudy kvůli zádům. Už neprší. Zato příjemně fouká. Sušíme ponča, já plachtu, a cpeme se sladkýma třešněma, křupkama a višněma, co jsou u cesty.


Doráží Hroch se Simírem. Nevím proč, ale po zbytek čundru i teď, když to píšu, mám tendenci říkat Simírovi Pirmine. A nejsem v tom sám, Freda si to taky plete. Pirminovi, ale bez problémů říkáme Pirmine. Nikdy jindy se nám to tak nepletlo. Čekáme ještě na Pítrse, ten asi špatně odbočil nebo myslel, že jsme tam šli i my, a drápe se na Vladaře zezadu. V půlce to prý vzdává, je tam totálně promočená vegetace a za chvíli už přijde k nám i on.

PS: tak na Vladařovi nahoře byl jen Fík i s bolavýma zádama, jak se od něj později dozvídáme. Je to holt drsňák.


Opět krásně svítí sluníčko a v lese to úžasně voní. Mechové koberce jsou všude kolem. Vystupujeme na kopec U Bohuslava. Takže se ukazuje, že ta vesnice se fakt jmenuje ten Bohuslav a ne ta Bohuslav.


Prošli jsme obec Radotín, minuli kopec Chrutisko a poprvé jsme nad údolím řeky Střela. Náprstník tu stojí jako strážce stezky a nám se otevírá pohled na druhý břeh. Freda mi povídá o léčivých účincích téhle prudce jedovaté kytky. Má kladný vliv na srdce a dělají se z něj léky (nezkoušet sami, hrozí předávkování a otrava – stačí prý jen dva listy a je po vás). Pro mě je hlavně zajímavostí to, že patří mezi jitrocele, to ale nemám od Fredy, to už jsem věděl dřív.


Á, tak tady je náš dnešní cíl, Rabštejn nad Střelou. Ale ještě nám kousek k cíli chybí. Tak hurá, šlapeme kluci, ať už tam jsme.


Nejdřív se stavujeme u zříceniny hradu Sychrov, která je hned vedle Rabštejna. Dělal jsem experiment s vysokou clonou na objektivu a sluníčkem na hraně věže a vyšlo to, myslím, hezky.


Tady je ještě pohled z druhé strany. Mapy.cz tvrdí: Někteří autoři pokládají hrad Sychrov za samostatné sídlo, jiní za předsunuté opevnění rabštejnského hradu. Hrad byl vystavěn za vlády Karla IV.


Čtyři veteráni koukají do údolí. Další dva už nás čekají v Penzionu u Laury. Tak jdeme za nimi. Dáme, ale jen jedno pivko a jdeme jinam. Už ani nevím, proč se nám tam nelíbilo. Byly tam ale moc hezký čtyři holky – tak do třiceti let a samy. Všimli jsme si jich všichni.


Přicházíme zpátky pod Sychrov a pokračujeme na Rabštejn. To je on. Tady často pobýval Karel IV. a všechno, co hrad vydělal, daroval své manželce Elišce Pomořanské. Karlův syn Václav IV. naopak hrad zastavil a ten pak často střídal majitele.


V hradním areálu – hned naproti zřícenině – stojí od roku 1609 klášter servitů. O tomhle řádu jsem v životě neslyšel. Wikipedie píše: Řád servitů je jeden z pěti původních katolických žebravých řádů, vzniklý ve 13. století v italské Florencii z iniciativy sedmi bohatých kupců. Ti na pokyn Panny Marie opustili svůj dosavadní styl života a stali se služebníky Mariinými. Hmmm, zajímavý.


Ještě jeden pohled na probleskující zapadající Slunce v koruně borovice a na skalní věži zříceniny hradu Rabštejn.


Na místě zříceniny a kláštera je i kostel Panny Marie Sedmibolestné. Mapy.cz o něm píšou: Postaven v r. 1767 jako součást komplexu servitského kláštera. Po zrušení kláštera a zboření staršího kostela sv. Matouše ustanoven farním kostelem. V interiéru původní varhany z r. 1793. Mě ale odsud zaujaly ty paprsky světla na schodech, proto jsem to fotil.


No a jsme v oficiálním cíli dnešního dne. Je tu živo, veselo, sympatická obsluha. Paní domácí loupe snad kilo česneku přímo u vedlejšího stolu. My svlažujeme hrdlo pivkem a cpeme něco za žebra. Simír s Fredou a Hrochem pak vyrážejí jako předvoj a hledají místo na nocleh. To ještě ale netušíme, co nás čeká za dobrodružnou noční cestu. 

Nocleh našli až dva kilometry od hospody. Fíka bolí záda jako prase, sotva se vleče. Já razím cestu nejdřív lesem, pak suchou nohou přes JEZ a pak na hraně prudkého srázu nad Střelou, Pítrs nese svůj i Fíkův batoh a Fík zkroucený jak Quasimodo se belhá za námi. Chvílemi už to chce vzdát a přespat někde na plošince vedle cestičky nad údolím. Říkám, že tam s ním klidně přespím, ale on se rozhodne jít dál. Měli jsme tam zůstat, říkám si dneska, když to píšu. Ne kvůli Fíkovi, ale kvůli mým událostem budoucím …


A to je pro tenhle den všechno. Víc se dozvíte ze zítřejšího povídání.


Tohle jsou trasy, které jsme absolvovali druhý den (mezi nimi jsme se přesunuli vlakem):


CELÝ ROK 2023


Hodnocení a komentáře:

5 1 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře