Údolím Střely – díl šestý
9. červenec 2023
Tohle je šestý díl ze šestidílného fotoseriálu o našem čundru údolím říčky jménem Střela.
Je tu nádherné ráno. S tímhle pohledem jsem se probudil. Původně jsem spal jinde – u cesty, ale Simír měl strach, že by mě tam mohl někdo okrást nebo otravovat, tak mě vzbudil a já se přestěhoval vedle jeho bivaku. Díky Simíre.
Je šest ráno. Slunce olizuje vrcholky borovic. Všichni ještě spí, ale mně se už nechce. Asi už vstanu, nějak se mi nechce ani ležet ve spacáku, když je tak krásně.
Tady jsem spal. Bylo to trochu z kopečka, ale lehl jsem si těsně k borovici a ta mě zarazila, abych nesklouznul z karimatky. Jak jsem napsal, už se mi tam nechce jen ležet. Tak beru na záda batoh, všechny věci do náruče a jdu k přístřešku, kde jsme včera skončili.
A dobře dělám, mám všechno jen pro sebe. Chvíli se jen tak kochám. Nádherný výhled kazí jen ty paneláky vzadu, ale to nevadí.
Jdu si dělat snídani. Kafe a těstoviny, jak jinak. Takže nejdřív rozehřát vařič lihem a než se tak stane, připravím si všechno potřebné. Takže to rozehřívání v podstatě ani nijak nezdržuje.
Kafe už mám hotové a vařím tentokrát kuře na paprice. Když jsem se najedl a napil, navštívil jsem místní toitoiku. Je super, že města takhle přemýšlí. Je tu dostatek košů a ty záchody a tak tu není nikde bordel a smrad. A rozhodně je příjemnější sednout si na „porcelán“ (že kluci? 🙂 ), než někde v lese. Proč ta narážka na porcelán? Protože včera byly dohady, z čeho je záchodová mísa, já tvrdil, že z keramiky a že z porcelánu se dělá jen luxusní nádobí. Zbytek je taky keramika.
Využil jsem toho, že už je teplo, tak jsem si dal ranní luxusní koupel. Pak jsem se celý namydlil, ještě jednou se pořádně vycachtal a šel k přístřešku. Někteří kluci už tam seděli a jiní si začli vařit ze spacáku. Pomalu se balíme a vyrážíme na vlak. Původně jsem chtěl jít na hlavák pěšky, ať si jedou kluci vlakem. Ale po včerejší ochutnávce Plzně jsem si to rozmyslel.
U pěšiny se mladé labutě zbavují chmýří, takže skoro ani na chvilku nezvednou hlavu. Táta s mámou je bedlivě střeží.
Ještě jeden pohled na ty roztomilé kuličky a už pokračujeme na zastávku. Tentokrát jdeme kratší cestou, tedy někteří tudy šli už večer, ale já, Fík a Pítrs jsme šli oklikou přes most, jak jsem psal včera.
Jsme tu. Pítrs čte ve zprávách, že v Česku padly teplotní rekordy a mezi nimi byla i Plzeň. No i dneska je hic. Naštěstí přímo zastávku stíní vysoký listnáč.
Lelkujeme a kecáme tu asi půl hodiny a vlak, co měl přijet, nikde. No po pěti minutách amplion hlásí, že už jede. Tak super. Ve vlaku máme já a Hroch komplikace s nákupem jízdenek, protože máme od ČD slevu a paní to nějak neumí zadat. Takže Hroch i ostatní si kupují jen na hlavák. Já statečně bojuju s paní průvodčí až na peron hlaváku a tam se jí konečně podaří nacvakat správnou trasu do Týniště a i se správnou slevou. Doufám. Snad nebudou někde komplikace, že to zadala blbě.
Takže jsme na hlaváku a vyrážíme vstříc krásám velkoměsta.
Cestou na náměstí si někteří kupují Opočenskou zmrzlinu. Já si to nechám až na závěr putování. Dorazili jsme na náměstí Republiky. Tomu dominuje katedrála sv. Bartoloměje. Její věž se svými sty metry je impozantní. Však o ní mapy.cz píšou: Věž katedrály je považována za nejvyšší gotickou kostelní věž v Čechách a její výška je 102,6 metrů. Po vystoupání na vyhlídkový ochoz ve výšce 62 metrů nad zemí se před vámi rozprostře nezapomenutelný výhled na historické jádro a okolí města.
Pokračujeme dál k Velké synagoze. Tu postavili v roce 1893 za pět let. Za války o ni židé samozřejmě přišli, pak jim ale byla kupodivu vrácená, ale chátrala protože židů bylo v plzni málo a neměli peníze na údržbu. Poslední bohoslužba tu byla v roce 1973. Pak konec. Až v roce 2019 poskytlo Ministerstvo kultury injekci pět mega a synagoga byla zachráněná a zrestaurovaná.
Kluci šli dovnitř, ale já zůstal ve stínu na lavičce naproti a relaxoval a sledoval místní roštěnky. Prošly kolem jen dvě a jedna projela na elektrokoloběžce. Jinak tu na sebe hulákal cikán s cikánkou. Takže jsem měl o zábavu postaráno.
Když kluci zase vyšli, opět bez Fredy, který prostě musí všechno zkoumat dopodrobna, tak jsme vyrazili po stopách osvobozování. Jdeme kolem tohohle patníku. Ne, vážně, památník má připomínat patníky, jaké byly v Tobrucku. Dokonce ho posvětil i farář z místní katedrály na náměstí.
Jsme u největšího pomníku osvobození. Je dvojjazyčně, na každém sloupu jedním a to z obou stran.
Tam, jak stál Simír na předešlé fotce, je tenhle velikánský odlitek uprostřed mramorové hvězdy. Simír samozřejmě stál z úcty až za ním.
Jak jsem psal, nápisy jsou z obou stran. A kupodivu tu visí, asi celoročně, česká a americká vlajka.
Noříme se do úzkých uliček a vracíme se pomalu na náměstí. Hroch si všímá další připomínky druhé světové.
Jé, ten je krásnej. Pítrs se v tom trochu vyzná a tak říká, že to je ŠM 11. V karose dělali městský, linkový a dálkový a podle toho se autobusy jmenovaly ŠM, ŠL a ŠD.
Jsme opět na náměstí a tak si tu katedrálu cvaknu ještě jednou.
Tohle je taky zajímavý domeček. Teda on zas tak malý není. No a co to je? No samozřejmě radnice. Má krásnou fasádu a byla postavená opravdu jako radnice už v době renesance. Podle toho taky vypadá, je načančaná.
Je jedenáct a všechny hospody otvírají. Kluci vybrali tuhle hned u náměstí – Šenk a restaurace Lékárna. Je tu ještě hezký chládek. Obsluha je příjemná. Kluci si dávají i jídlo, ale já naštěstí nemám hlad po těch těstovinách ráno. Proč naštěstí? Protože jídlo tu stojí fakt raketu a do toho já nejdu.
I pivo tu stojí raketu, je to moje nejdražší pivo v životě a předčilo i to z předvčerejška. Dal jsem jim jen korunu dýško, přeci za pivo nebudu platit sedm pětek.
Opouštíme restauraci a jdeme na nádraží. Já jdu kolem úzkýma uličkama a kluci přímo. Fotím si tyhle krásné dveře na Černé věži, která tu stojí zhruba od roku 1500. Pak mě zaujala i cedule nad nimi. Pan profesor by neměl mít se Škodovými závody nejspíš nic společného, byl to totiž lékař. Byl jedním ze zakladatelů Moderní vídeňské lékařské školy. Ale Emil Škoda, zakladatel Škodovky, byl jeho synovec a svobodný Pepa mu dal prachy na koupi tehdejší Valdštejnské slévárny, ze které pak Emil udělal právě Škodovy závody.
O kousek dál se kochám velkým jezerem, ve kterém líně plavou koi.
Volně si tu proplouvají mezi trsy leknínů. V blízké kavárně Strouha už sedí lidi. Nedivím se, je tu hezký výhled na jezírko. Dřív tu bývala i zajímavá plastika Nohy z vody. Ale už tu není, asi na někoho byla moc kontroverzní nebo se rozpadla.
Tak a tohle je poslední fotka z celého čundru. Nefotil jsem ji poslední, ale před Černou věží. Ale chtěl jsem ji dát na konec. Jak jsem netradičně povídání o čundru začal, tak ho i netradičně končím. Svatý Václave, oroduj za nás! Hroch k tomu dodal: „Ty koukej makat a my si budem válet šunky.“ Asi tak to mysleli ti, co plastiku objednali.
My kluci se ale budeme snažit, aby náš život byl co nejhezčí a plný dalších a dalších, i drobných, dobrodružství. Tak zase někdy AHOJ.
Mapky jsou tu dvě, protože jsme se přesunuli nejdřív na vlak, vlakem na hlavák a pak courali po Plzni:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
