Údolím Střely – díl pátý

8. červenec 2023

Tohle je pátý díl ze šestidílného fotoseriálu o našem čundru údolím říčky jménem Střela.


Je tu nový den. Spali jsme nedaleko hlavní silnice. Provoz by nebyl až takový problém, ale pouliční osvětlení. To mi svítí celou noc do obličeje a tak se několikrát v noci budím. Každopádně jsem se asi vyspal docela dobře. Pod karimatkou rovinka a žádní komáři. Teda já měl kvůli světlu z pampy deku přes obličej celou druhou půlku noci, takže komáři neměli šanci.

Uvařil jsem si tradiční kafe a mimo čundr netradiční těstoviny. Docela dost mě to zasytilo. S tím asi vydržím až do večera.


Všichni máme sbaleno a tak vyrážíme. Nejdřív jsme prošli kolem Houkaly, pak kolem staré „fabriky“ se dvěma komíny a už jsme zase v přírodě. Až teď jsem si uvědomil, že jsme včera definitivně opustili Střelu a už se k ní nevrátíme. Míříme totiž od ní na jih. Tedy teď na jihovýchod směrem na Horní Břízu, ale stále se vzdalujeme.


Za obcí Trnová je rybník Hamr. Vidíme tu silnější paní v letech, jak se koupe a o kus dál rybáře. Je docela hic, tak do rybníka taky naskáčeme. Tedy spíš dojdeme, protože je tu dost daleko mělčina. Čím dál jsem od břehu, tím je voda studenější, nejen dole, ale i u hladiny. Takže udělám v hloubce pár temp a už pak se cachctám na mělčině. Po chvíli na louce poskakuje banda naháčů a snaží se co nejrychleji uschnout, než sem někdo přijde.


Jsme sice osvěžení, ale palermo nás stejně za chvíli ubíjí. Dorazili jsme do Horní Břízy a hledáme občerstvení. Tedy jedna polovina. Ti zapadli ke kebabu. Pítrs zjistil, že je tu bankomat a tak ho on, já a Freda jdeme vystopovat. Měl to být kousek, ale nakonec jsme ušli skoro sedm set metrů. O dalších dvěstě metrů dál je příjemně zastíněná terasa Sportbaru Na Růžku. Tak jsme tam zašli. Proč se škvařit na Slunci na křižovatce u kebabu, že?

A dobře jsme udělali. Bylo tam fajn, paní domácí hodně ukecaná, ale příjemná, stín, průvan a studené pivko. Já jsem ještě skočil naproti do sámošky pro klobásy a rohlíky na večer. Pirmin s Fíkem se za chvíli ukázali taky, že kebab stojí za prd.


Takže jsem popili a vyrážíme do přírody. Zbytek bandy šel jinudy, pro ně by to byla zacházka. Už abysme byli z toho asfaltu pryč, svrchu pere Slunce a zespoda nás griluje ta černá hmota.


Hurá, jsme v lese na pěšině. Pomalu stoupáme nahoru a občas se nám otevře pohled do kraje. Docela by mě zajímalo, co ro tam vzadu na horizontu je.

PS: doma zjišťuju, že by to mohla být zřícenina hradu Radyně, ta je asi šestnáct kiláků daleko vzdušnou čarou


Přecházíme po delší době koleje. Oficiálně stezka vede asi půl kilometru doleva na přejezd a zase půl kilometru zpátky, ale je tu pěšina a my nejsme blázni, abysme striktně dodržovali značené cesty, když to jde zkrátit, že? V dálce už na nás vykukuje jeden z dnešních cílů, rozhledna Krkavec. Tady s námi je ještě Pirmin – důkazem jsou jeho záda na fotce.


Pak Pirmin rychlík ale tradičně zdrhne někam dopředu a už jsme jen čtyři. Na vyhlídce U Záluží dáváme pauzu. Kluci mají pěkně zpocená záda. Teda až na východoněmeckého pornoherce Fíka, ten je oblečený neoblečený. Já mám triko z uměliny a dobře odvětraný batoh, takže si připadám celou dobu v suchu. Klukům je to mokro ale nejspíš jedno. Všichni pijeme vodu, chladneme ve stínu a kocháme se krásným výhledem.


Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Koukáme kolem, ne moc pod nohy a málem jsme toho prťouse  zašlápli. Už ani nemá ocas chudák. No kámo bacha, už jsme jednoho viděli přejetýho bicyklem.


Jsme u malého zapomenutého lomu. Ve výhledu nám brání tyhle skoro třímetrové kolosy. Teď si uvědomuju, že jsem bolševník vlastně viděl na vlastní oči poprvé. Takže za tenhle čundr druhé přírodní prvenství (první byl v úterý Jeřáb popelavý). Paráda.


Dofuněli jsem až na vrchol Krkavce pod stejnojmennou rozhlednu. Teda moc jsme nefuněli, prudší byl jen závěr. První jsme uviděli tu železnou obludu v pozadí, ale ta moc fotogenická není. Dáme si pauzu a pár piv. Sedíme sice pod slunečníkem, ale terasa je natřená tmavou hnědou a slunečník je tmavě zelený, takže jistě chápete, jak nám je. Po chvíli se ale uvolní místo ve stínu a tak se někteří z nás (i já) stěhujeme.

Hroch a Pítrs ještě vylezli na věž. Dokonce mohli až nahoru po žebříku.


Je pět hodin a my vyrážíme. Jsem zvědavý, v kolik dorazíme do cíle. Je to už sice jen z kopce, ale pár kilometrů nám ještě zbývá.


Jsme u Petrovské díry. Chvíli jsem si myslel, že je to uměle vytesané, ale je to zcela přírodní, viz. mapy.cz: Přírodní útvar vznikl erozní činností vody, konkrétně Boleveckého potoka. Při poklesu vody vznikly z méně odolných usazenin pískovce různé výklenky a jeskyně.


No, ale lidi samozřejmě využijí kde co a tak se tu v minulosti opravdu prostor využíval jako dobrý úkryt. Zvlášť výhodná poloha to byla zejména proto, že byl nedaleko Petrovský pramen. Ale ten už bohužel neexistuje. Tak jdeme dál kluci.


Jé hele Hurvajs a nemá tedy moc pohodlný sedátko. Ale vyřezaný je to pěkně. Kdoví, proč tu je ta dřevořezba?


A už je tady další cíl naší cesty: kolomazná pec. Patří mezi nejzachovalejší ve střední Evropě a jediná stojící v Česku. Stojí tu cca od roku 1750 a využívaná byla plných sto let, než kolomaz nahradil dehet. Před zánikem pec zachránili členové Českého klubu turistů. Děkujeme.


Pohled skrz pec nahoru, čus Pítrs. A jak se kolomaz vyráběla? V podstatě jako dřevěné uhlí, které bylo taky vedlejším produktem kolomazi. Prostě se celá pec narvala dřívím tak, aby tam bylo co nejmíň vzduchu, pak se svrchu vzduchotěsně uzavřela a dole se rozdělal oheň. Vysoká teplota zuhelnatěla dříví a to během uhelnatění ze sebe pustilo pryskyřici, která se jímala na dně pece.


Tady je ještě pohled shora a pokračování povídání o kolomazi. Když se všechno dříví proměnilo na dřevěné uhlí, muselo se hodně dlouho čekat, než všechno vychladlo. Kdyby to otevřeli dřív, všechno jim obrovským plamenem shoří. No, ale výsledkem byla velká hromada dřevěného uhlí a sud kolomazi. Ten byl podle mě uprostřed podlahy zapuštěný až po hrdlo a musel být z pálené hlíny nebo prostě jen jílem vymazaná jímka, aby vydržela žár. Konec kolomazi, musíme se pohnout dál.


Jsme u Kamenného rybníka. Tady je ale národa, tady fakt nebudem.


Kluci se aspoň na hrázi toho rybníka vykoupali, co kdyby náhodou pak už nebylo kde. Mně se do vody nechce a tak hlídám batohy.


Hroch se divil, jak to, že Pítrs stojí na místě, nemáchá rukama a přitom se nepotopí, když je tam hloubka. Pítrs totiž náhodou našel pod vodou pařez nebo kmen a stál na něm. Teď ho přenechal Hrochovi a odpočívá zase on (tedy po chvíli hledání).


Jdem někam, kde nebudou lidi. No, trochu utopie na kraji Plzně při tak hezkým počasí, ale tady nebudem. Pirmin hlásí, že jsou na ranči Šidlovák, ale že to tam stojí za prd a půjdou hledat dál.


Vyrážíme na ranč. A hele další socha, to nebude jen tak. Koukáme do map.cz a tam stojí: Sousoší Spejbla a Hurvínka označuje start a cíl zážitkového okruhu Spejbla a Hurvínka. Tak už je to jasný.


Jsme na ranči Šidlovák. Svérázná servírka trochu nestíhá, je tam sama a lidí hodně. Smrdí tu pálené papírové tácky v ohni, koně, kozy a ovce. A hlavně nějaký slepice z Plzně, Pítrsovi se z těch voňavek zvedá kufr a tak po jednom pivku mizíme pryč.


Bohužel nemáme jinou možnost, než vlézt do civilizace. Kluci na nás čekají v hospodě Tachovská (podle ulice). Hospoda je hned pod tímhle panelákem, tak máme na jednu stranu „hezký“ výhled.


Na druhou stranu není výhled o moc lepší. Fakt velkoměsto se vším všudy. Dáváme asi dvě piva, tankujeme vodu a pár piv do petek a mizíme k snad poslednímu rybníku, doufaje, že to bude ono.


Jdu jen s Pítrsem a Fíkem. Jdeme tentokrát po značeném okruhu, abysme někde nezakufrovali, už se totiž stmívá.


Stezka nás vede přes dálnici, ze které je i na dálku cítit, co naakumulovala přes den tepla.


Ale už jsme naštěstí zase v přírodě. Trošku jsem dřív odbočili, než jsme měli a zase skončili v kompostu. Takže „Santiago de Compostela“ podruhé na tomhle čundru potvrzuje přezdívku. Radši otáčíme a nacházíme správnou cestu. Jsme na Senci, cože? Ne, vážně, je to Senecký rybník. Procházíme kolem bandy kempujících mlaďasů (kluků i holek), co asi jen nepopíjí alkohol, ale snad nebudou moc hluční a otravní.


Jsme v cíli. Pěkně to tu kluci našli. Je tu přístřešek se stolem a lavičkama i ohniště, paráda. I naše párty může začít.


Nevěřil jsem, že bude ohýnek, ale byl a jsem moc rád. Miluju oheň. Tak to je pro dnešek konec a zítra nás čeká poslední den.


Tady je trasa, kterou jsme ušli pátý den. Ne všichni šli stejnou cestou všechny úseky, ale já šel tudy:


CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 2 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře