U Vltavy – část třetí

28. květen 2023

Kamarádi z Harty naplánovali čundr v podstatě na tři dny, ale rozhodli se, že bude nejlepší vyrazit už ve čtvrtek odpoledne, aby alespoň dva dny byly kompletní, tedy ráno vstávat v přírodě a večer v ní zase usínat. Z celého čundru je spousta fotek, takže by to bylo hodně dlouhé. Proto jsem se rozhodl to rozdělit na tři části. Tohle je třetí a závěrečná část.


Na místo přespání jsme museli do lesa ještě asi dva kilometry daleko. Ale to už nám moc nevadilo. Slunce už nepeklo, byli jsme posilnění a cesta utekla rychle. Vybral jsem si tohle místo a asi se líbilo i myšce, protože tam vesele pobíhala ve světle mé čelovky. Pomalu jsme se chystali ke spánku, ale najednou se nějak rozproudila řeč, přesunuli jsme se na jedno místo a tak ještě hodinku koloval „Jupík“ s domácí slívkou a klábosilo se. Tedy já šel spát po hodině, nevím, jak dlouho probíhala diskuse.


Ráno si opět vařím kafe a snídám studené buřty, co jsem si je bral na ohýnek. Ten se bohužel ani jeden večer nekonal. Tedy Simír ho na dětském hřišti na oficiálním ohništi založil, ale my jsme přišli hodně pozdě a šli rovnou na kutě. Takže dneska studené buřty a bez chleba, protože nějak nemám hlad.


Nikam nepospícháme, máme to na vlek asi jen sedm kilometrů, takže vyrážíme až v deset. Opět nás vítá krásný den. Míříme k Sázavě. Vzadu je vidět Homole, pod kterou jsme včera procházeli.


Ještě si to trošku přitáhnu, ať pořádně vidím ten poválečný technologický zázrak.


Hroch se ptal Vlastíka, co je to tam v dálce na protějším kopci za stavbu. Tak vytahuju foťák, přibližuju a ještě zvětšuju na displeji. „Podle mě je to prvorepubliková vila.“, konstatuju. Doma jsem změřil, že to bylo asi dva a půl kilometru daleko, ale co to je za stavbu jsem nezjistil.


Jsme pod posledním kopcem, na který se chceme vydrápat. Fík a Pirmin studují mapu a o něčem se dohadují. Když jsme dorazili k tomuhle přístřešku, byl tu párek mladých cyklistů. Balili se a odcházeli, zůstala tu po nich jen zvláštní vůně – vůně trávy.


Po kratší pauze a pak mírném a ne moc dlouhém stoupání jsme na vrcholu Medníku. Je tu zvláštní mohyla. Nevím, z jakého důvodu.


Taky jsou tu modlitební Tibetslé praporky a taky bedna s návštěvními knihami.


Děláme skupinovku. tohle z nás zbylo – Jana, Hroch, Hanka, Bošek, Vlastík, Simír a Ríša. Pítrs s Martinou odjeli už večer, Strejda s Ivonkou se odpojili ráno. Keson s Alčou obcházejí Medník z jedné strany a Fík s Pirminem z druhé. S těmi posledními čtyřmi se ale ještě setkáme. Alespoň to máme v plánu.


Na vršku mohyly stojí dnes již zdomácnělý „mužik“. Tímhle pohledem se s vrcholem loučíme a razíme dolů.


Kousek z vrcholu vede po hřebenu kousek vyšlapané cestičky, ale ta se za chvíli stáčí na druhou stranu, než potřebujeme. Takže všichni jdou sborem za tím prvním volem, za mnou. Ale nejsou to ovce a každý si po chvíli vybírá svou vlastní cestu z krpálu dolů.


Jsem dole. U Sázavy. Taky je to tu moc hezké. Někdo hlásí, že je teplejší než Vltava, nevím už kdo a nemůžu posoudit. Ale rozhodně je víc hnědá.


Tady už mohutně rozkvétají bezy, musím si je doma pohlídat, abych je nasušil na čaj.


Na břehu řeky Sázavy je tichý klidný kraj.Na břehu řeky modravý tam osadu prej maj.Když měsíc kraj ten ozáří a peřej zašumí.Tu kamarádi z osady si s lesem rozumí.


Ještě pohled na Medník z rozkvetlé louky. Oskar tedy vraždí slušně, ještě, že jsme byli většinou v lese.


Kvetou tu i kostivaly, to by se Kesonovi na bolavou nohu hodilo.


Už jsme kousek od zastávky. Zkouším cvaknout projíždějící vlak, ale mačkám spoušť až příliš brzy, kouká mu jen kousíček. Asi takovým taky pojedeme.


Část bandy se kochá pohledem z mostu. Fík s Pirminem už jsou jistě v cíli a čekají na nás.


Poslední pohled přes Sázavu na Medník. Akce to byla skvělá, konstatujeme všichni. Třeba sem ještě někdy zavítám, ale těch nádherných míst v republice je tolik …


Jsme v cíli. Vlak nám jede za hodinku, takže času dost na menší občerstvení.


Nad hlavou slyším klapání kopyt. Asi nějaký kovboj. Beru foťák a překvapivě kovbojka. Naštěstí se rozhlížela na přejezdu a zastavila, jinak bych ji nestihl.


Tradiční skupinovka na závěr u stanice, odkud už se jede jen vlakem domů.


Překvapivě je náš Posázavský Pacifik o dost větší než tamten skleník a taky je dvoupatrový.


Vlastík telefonicky objednal v hospodě na nádraží šest piv a honem pro ně vyběhl. Snad mu neujedeme, vlak tu jen zastavuje a nečeká. Fík hlídá průvodčího, aby ho kdyžtak pozdržel.


A tohle už je opravdový konec. Koukáme z oken vlaku, těsně kolem nás se míhají koruny stromů s malými mezírkami. Koukáme na hezký kostelík na protějším břehu Vltavy (je to Kostel sv. Jana Nepomuckého mezi Velkou a Malou Chuchlí). Tahám foťák. „Bošku to nedáš, ty mezery nestihneš, to nemá cenu fotit.“, slyším někoho z chlapů. Dal jsem to a mám z toho skvělý pocit jako z celého čundru. Děkuju bando, bylo to super a zase někdy AHOJ.


Koho by zajímalo, kudy jsme ten poslední den šli, tak tady je ještě mapa s trasou.

Mapa je interaktivní – dá se přibližovat a posouvat – prostě Mapy.cz.


Konec příběhu.

CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 3 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře