U Vltavy – část druhá
27. květen 2023
Kamarádi z Harty naplánovali čundr v podstatě na tři dny, ale rozhodli se, že bude nejlepší vyrazit už ve čtvrtek odpoledne, aby alespoň dva dny byly kompletní, tedy ráno vstávat v přírodě a večer v ní zase usínat. Z celého čundru je spousta fotek, takže by to bylo hodně dlouhé. Proto jsem se rozhodl to rozdělit na tři části. Tohle je tedy ta druhá část.
Je půl deváté ráno. Hospodský nás nechal spát na dětském hřišti za hospodou. Ale pod podmínkou, že do devíti sbalíme. Za odměnu nám slíbil, že v půl desáté na nás bude čekat knedlíčková polívka a pivo. Mile rádi jsme souhlasili.
Tak se opět vracíme na místo včerejšího činu.
Už včera mě fascinoval tenhle pohled skrz rozsochu do přírody. Obecně mám rád tyhle „průhledy“. Takže jsem tam naaranžoval klobouk, Pirmin tam měl opřenou kytaru, tu jsem tam nechal. A cvaknul to s bleskem.
Jelikož už nás víc nebude, spíš budou členové zase ubývat, udělali jsme si skupinovku i uprostřed čundru. Tohle je celá naše skvadra.
Poprvé a vlastně i naposled během čundru vidíme vodní nádrž Slapy. Míříme totiž pod její přehradu.
Nejdřív ale jdeme po přehradě kousek na druhý břeh, je tam totiž kiosek a my máme „žízeň“.
Po silnici jezdí spousta motorek a některé i po vodě. Je tu docela rušno, hezké počasí vytáhlo ven kdekoho. Někdo si u kiosku dává i jídlo, já jen pro chuť párek v rohlíku. A samozřejmě pivko.
Vracíme se, na náš břeh. Ještě fotím tu nádhernou scenérii pod přehradou. Tam někde vzadu na levém břehu půjdeme.
Nad přehradou hlídá asi vodník. To už je tenhle čundr druhý, kterého fotím. Tak nazdar, my jdeme dál.
Pod přehradou je živá diskuse Alči a Vlastíka. Pak mi ještě zapózovali, ale tahle fotka se mi líbí víc.
Tohle už není Slapská přehrada, ale Štěchovická, která na tu Slapskou navazuje a její vzdutí sahá vlastně až sem do Třebenic.
Nestačím se kochat, je to tady fakt kouzelné. Za každou zatáčkou se objevují nové scenérie.
Sem tam je vidět docela dost daleko dopředu. Jindy stromy zakrývají svými korunami a já se můžu koukat jen skrz listí.
Kdo jde kouká jen před sebe a neohlíží se, přichází o polovinu zážitků. já se ohlížím rád a tak vstřebávám všechno.
Místy mě překvapují suťová pole, ty bych tady nečekal. Tohle už je asi druhé, co míjím.
A tady je další suťoviště, tentokrát pohled dolů k Vltavě.
Tý jo, oni jsou tu i tunely. má sice asi dva metry na výšku, ale stejně jsem podvědomě sklonil hlavu. Příjemně jím profukuje relativně svěží vzdoušek.
Na jednom místě je u tunelu malá plošinka. Využívám ji a fotím panorama i se skálou v popředí.
Něco pod námi blafe. Je to obrovská pramice s neméně monstrózním kormidlem. Zvláštní to plavidlo.
Tady dál od chatek se nám pod nohami míhá spousta ještěrek. Tahle si myslela, že ji nevidím, když utekla z cestičky na skalku.
Opět se otáčím a fotím pohled zpátky. Slunce hřeje, nepeče, a všude kolem čerstvá zeleň, svěží vzduch, prostě paráda.
Ahoj Ivonko, já tě cvaknu, jo? Místy tu prolámali cestičku tak, že nechali vedle ní skalku i na straně k řece. Pro bezpečnost nad stržemi ještě vybudovali zábradlí.
Některá menší suťoviště už obydlely byliny a teď krásně kvetou. V jejich podrostu se prohání ještěrky.
To je to místo, kde jsem fotil Ivonku. Teď je tam s Janou. Jak jsou malinkaté proti té skále. Jana taky fotí na zrcadlovku, ale má Kanóna půjčenýho od syna. Teď zrovna míří taky svým objektivem zpátky a je otočená ke mě zády.
Sem tam převažuje zelená a ta šedá je jen třešinkou na dortu. Já u domova moc skalek nemám a tak mě prostě fascinují, kdekoliv.
Zajímavý „pilíř“ u cestičky. Musel jsem počkat až mezi proudem výletníků vznikne mezera. Je jich tu opravdu hodně, i když to z fotek není vidět. Snažím se totiž fotit přírodu bez lidí. Tedy jen bez těch, které tam mít nechci.
U jedné z chatek je spousta malých domečků pověšených po okolních větvích dubů.
A další ještěrka. Tentokrát zelená a asi tak dvakrát větší než ty hnědé. Díky, že jsi mi zapózovala. Paráda.
Občas přibývají i další barvy. Tady třeba krásně kvete janovec. Právě v tomhle místě jsem se docela zasmál. Jsem líný vytahovat mobil a koukat se do mapy, takže v podstatě „nevím, kde jsem“. A už jdu dost dlouho sám, tedy bez kohokoliv z naší bandy. Tak se ptám páru, co jde proti mě: „Jak je to ještě daleko na Ztracenku?“ A doufám, že ne víc jak kilometr. A oni se začnou přátelsky smát a odpoví: „Asi sto metrů.“ Pecka, směju se s nimi.
Jsem tu. Ztracenka neboli Ztracená naděje. Všude se píše: Je to jedna z nejstarších trampských osad u nás. Počátky této trampské osady sahají dle osadní kroniky do roku 1919. Založena byla v blízkosti Svatojánských proudů. Mezi nejznámější osadníky patřil trampský skladatel Jarka Mottl. No a tady mají na ceduli rok 1918, tak mě podrž.
Ještě jeden pohled z dálky. Vpravo za tím křoviňákem a psem Badym je místní šerif. Bady není místní, patří k nám, tedy ke Strejdovi – to je ten týpek zase úplně vlevo. Bohužel jim došlo pivo, ale ta slečna uprostřed zády k nám nám nabídla svoje. Došla s klukama do její chaty a přinesli snad dvanáct pěkně vychlazených plechovek. Moc děkujeme.
Pěkně jsme si pokecali, dosrkli pivo a frčíme dál. Moc pěkné to tu máte, ať se daří, ahoj.
Po kilometru cesty vidím, jak přední část naší bandy stojí a kouká někam dolů ze skály. Na copak tam koukáte?
Prý na rybičku. No, je to teda pořádný macek.
Opět jsem se zasekl a kochal se, takže mi čelo naší výpravy uteklo. Teď stojí na břehu a koukají na nahatého vodníka. Není to vodník, je to Vlastík a míjí ho parník.
Vlastík je ve svém živlu. Přicházejí vlny od parníku, snad ho nesmetou.
Po chvíli profrčel člun. Jeho vlny byyly o dost větší než od parníku a s Vlastou to pěkně zahoupalo. Nikdo jiný ale do vody už nevlezl. Fík s Pirminem už se koupali asi o pět kilometrů dřív a nám ostatním koupání nějak nechybí.
Máme za sebou šest kilometrů naučné stezky Svatojanské proudy a ještě nám zbývají dva do centra a pak kus někam do hospody.
Tak takovouhle značku vidím poprvé. Mapy.cz říkají, že je to: Replika 1. trasy KČT. První turistická trasa, značená Klubem českých turistů, vznikla 11. května 1889 a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Po 125 letech bylo toto značení obnoveno. Trasa je vyznačena historickou turistickou značkou, která se vyznačuje širším červeným prostředním pruhem a dvěma bílými krajními pruhy. Cestou potkáte repliky dřevěných historických turistických směrovek a vývěsné turistické panely s informacemi o původní trase.
Skoro v závěru trasy před městem přicházíme k přečerpávací vodní elektrárně Štěchovice. Ta pracuje mezi vodní nádrží Štěchovice a vodní nádrží Homole na stejnojmenném kopci.
Původní elektrárna byla zprovozněna v roce 1947, v roce 1991 však byla odstavena pro zastaralost. V letech 1992–97 proběhla výstavba nového samostatného objektu elektrárny v prodloužení trubních přivaděčů z horní nádrže na vrchu Homole. Fík prohlásil: Teda to jsou trubky jak hovado.
Mezi nízkými rodinnými domky nejdřív cítím příjemnou vůni a už z dálky vidím tyhle bambulky jako ocásky dívek z Playboye, jak jsem je nazval. Je to ale kalina. Je zvláštní že právě ona upoutala mou pozornost. Proč? Protože kalina totiž představuje srdeční záležitost pro dva národy – pro Ukrajince a pro Rusy. Nikdy dřív jsem ji neviděl a v téhle době je to až symbolické.
Jsme v centru Štěchovic. Další zajímavost – hodně nízký vodojem. To jsem taky snad ještě neviděl, aby měl nohu vysokou odhadem jen dva metry.
Zastavujeme se u památníku obětem 1. světové války. Hezký lev.
Tady je vršek památníku. Všimněte si, co padlo příbuzných, hlavně Branných a Tichých. To pak byl v rodině sakra smutek.
Tak tohle je hodně památný most. Ne všeobecně, ale pro nás. Byli jsme na něm totiž během hodiny třikrát. A to díky zmatkům v organizaci. Poprvé jsme tam přišli a Vlastík volá Pirminovi, který na nás čeká v hospodě na hřišti. Ta je ale zpátky. Na mostě zastavuje s autem Martina s Pítrsem, co vezou dědka Kesona – má bolavé nohy. Říkáme jim, že jdeme zpátky na hřiště. Oni, že OK. Po chvíli ale volají, ať jdeme zase dopředu přes most a do hospody U Petra. Takže kousek před hřištěm opět obracíme a jdeme potřetí přes most.
Tahle hospoda byla nekonečně daleko. Totální výheň na asfaltu, prďák do kopce a sucho v krku. Naštěstí mají stíněnou zahrádku s milou mladou servírkou a studeným pivem. Jen zasyčelo. Navrch jsem se odměnil pečenou kačenkou s červeným zelím a bramborovýma knedlíkama. Mňam.
Po občerstvení nás čeká ještě štreka do lesa na místo noclehu. Místo vždycky vybírá předvoj a to Simír s Janou, kteří obvykle odcházejí z hospody jako první. Jsou to sourozenci, takže si nevytvářejte žádné domněnky. O noclehu a dalších příhodách ale až v další části …
Mapa je interaktivní – dá se přibližovat a posouvat – prostě Mapy.cz.
pokračování příběhu – ČÁST TŘETÍ
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
