Branžež 2023 – den druhý

25. listopad 2023

Tohle je druhý díl z třídílného fotoseriálu o našem tradičním čundru na Branžež. Letos slavíme TŘICÁTÉ VÝROČÍ !


A je tu nový den. Ti, co šli včera dřív, spali trošku jinde. Dva pod přístřeškem, kde jsme původně chtěli spát všichni, a dva pod plachtou. Původní místo bylo bohužel zarovnané podsadami stanů. Je to totiž táborová základna v Krčkovicích. No, a jelikož jsme se tam nevešli, vrátili jsme se k hlavní budově. Tam se okamžitě rozsvítila „bludička“ on-line kamery. Buď nás někdo vyhodí nebo ne, ale jinam spát nejdeme.

Teď si uvědomuju, že tohle je moje první fotka Brendy. Je to krásná fenka švýcarského ovčáka.


Sice bludička svítila celou noc, ale nikdo nepřišel a my aspoň nemuseli v noci hledat čelovky, když jsme se chtěli jít vyčůrat. Teď je ale čas snídat. Já si dávám tradiční kafe a čínskou polívku. Trochu mi uchází karimatka, takže je teď měkká a dá se složit na půl na křesílko. Vařím a snídám v sedě, mám přes sebe spacák a je mi krásně.


Zvažoval jsem, jestli tuhle rozmazanou fotku vůbec publikovat, ale s touhle fotkou se pro mě začíná odkrývat povaha Brendy. Vidíte u jejích nohou toho trpaslíka? A to, co leží u jeho nohou? To vypadá jako prst obrostlý mechem. A ten prst nosila po celé verandě a vždycky ho někde upustila a po chvíli zase zvedla a přežvykovala. A až při balení jsme zjistili, že to není prst, ale vršek čepice toho trpaslíka. Do té doby byl ten trpaslík zaklopený mou krosnou, jak je vidět na předešlé fotce. Brendy je prostě nenechavá a všechno prozkoumává.


Tak tohle je náš včerejší „převis“ v celé své kráse. Děkujeme moc táborníci z Krčkovic. Měli jsme nocleh i s brzkým ranním osvěžením, když fouknul vítr a nám vehnal vířící sníh do obličejů vyčuhujících před vstáváním ze spacáků. Nedá se nic dělat, vyrážíme dál. Proto tu přeci jsme.


Vracíme se zpátky do Krčkovic a míjíme starého Moskviče Veřejné bezpečnosti, kde za volantem už spoustu let sedí příslušník, má zapnuté rádio a rozsvícená světla. Je to hned naproti Pohádkovému domku, kdybyste do těchto míst někdy zavítali. Já tu procházím už asi potřetí.


Opouštíme Krčkovice a vydáváme se po pěšině, kterou jsme ještě nikdy nikdo nešli.


Je to tu krásný. Přeskakujeme potok, co padá do rokle. Je tu sice mostek z kulánků, ale shnilý a rozpadlý.


Jsme na zelené a před námi je první pořádná skalka, tak ji fotím. Někdo mi říká: „Bošku, ty jak vidíš díru, tak ji musíš hned vyfotit, co?“ Ale já to vnímám komplet, ne jen díry, stejně jako u žen.


Chceme tenhle kopec obcházet a nebo to vezmeme zkratkou rovnou nahoru? „Koukejte, tady není sníh, určitě tudy někdo chodí.“ Tak půjdeme rovnou nahoru.


Jsem v půlce toho prďáku, bojuju s dechem a namoženýma nohama a volám (pokoučím se mezi hlubokými nádechy a výdechy) dolů: „Ty vole, tady není sníh ne proto, že tu někdo chodí, ale proto, že je to tak prudký, že se tu i sníh bojí ležet!“ Ale v pauzách mám čas se kochat okolím, krása.


Jsem nahoře mezi prvními. Fík vytahuje Jupíka na posilněnou a čekáme na ostatní. Byl to fakt krpál. Zasekával jsem při výstupu hrany bot do svahu, jinak bych klouzal zase dolů. Ostatní na tom byli podobně.


Míříme po poli a téměř neznatelné cestě na jeho kraji k nějaké vísce.


Cestou si trošku hraju s foťákem. To zlato bukového listí mě nikdy nepřestane fascinovat.


Ani šípky na kraji vísky svou krásou nezaostávají. Zvlášť s tou bílou čepičkou.


Ta cedule ve vísce tu není jen tak. No, ona je to spíš samota, tedy jen pár stavení, než víska. Popisné číslo mají jen tři budovy.  A ten hlouček se jmenuje opravdu Děčín a opravdu má tuhle nadmořskou výšku. Strejdu to taky zaujalo a tak dokumentuje. Chvílemi hezky chumelí.


Hned první domek má krásný hrnkový plot.


A mají tu hezký rybníček – na kopci.


Vyrážíme dál. Poslední stavení (to jsem nefotil) je obklopené minimálně desítkou rozpadajících se starých Škodovek. Napočítali jsme čtyři Rapidy. A poslední auto, spíš jen kastle, byla rarita – jedničková Oktávka s britskou SPZ a pravostranným řízením.


Vlastík následuje Fíka zkratkou přes pole a my ostatní jdeme po silničce. Ale díky Vlastíkovi mě upoutaly ty modříny v pozadí. Taky mají krásnou zlatou barvu jako buky.


Na chvilku se rozjasnilo a tak hledám, kde je vlastně sluníčko. Je za námi. Je to ten světlejší flek na obloze. Nejsem poslední a tak do fotky komponuju i Strejdu, Boldrika a Kesona.


Takhle to vypadá zase před námi. Vojta jde vedle mě, takže na moc fotkách bohužel nebude. Ale to mu snad nevadí. Hlavně, že si užívá.


Jak jsem zaznamenal na předešlé fotce tu krajinku, zaujala mě mladá alej vzadu. Hezky křižovala zleva doprava a zase zpátky záběr. Ale tady to tak nevyzní. No, ale kdybych tu šel příště, už budu vědět, že mám jít cikcak a hlavně do kopce. Na čundrech totiž už desítky let zjišťujeme, že země není kulatá, ale že je furt do kopce. Když jsem to pronesl nahlas, můj mladej říká: „Víš, že když vypustíš moře, země nebude vypadat ani jako brambora, ale pěkně hrbatá hrouda?“ Jsem moc rád, že se zajímá o svět kolem z různých pohledů a není jen standardní konzument sociálních sítí.


Jak stoupáme na kopec, horizont pole před námi klesá a vynořuje se kopec Vyskeř a na něm kaple Svaté Anny. Mapy.cz o ní píší: Dnešní empírová podoba kaple pochází z roku 1830 a byla postavena nad Svatým hrobem. Ke kapli se na vrchol Vyskeř vine třináct zastavení křížové cesty. Kaple je o letních prázdninách zpřístupněna s výkladem o historii kaple i obce.


Většina z nás pod kaplí jen prochází, ale pár kluků stoupá nahoru a čeká je tam překvapení, které se dozvídáme až při setkání v hospodě.


Vojta radostně nabral sníh, kterého je tu víc než jinde. Naznačuje, že na mě tu kouli hodí. …. Nenaznačoval a trefil se mi přímo do hlavy, neřád.


Opět trošku vykukuje sluníčko a tak si užíváme pohled do krajiny.


Tati koukej, támhle jsou Trosky. Kde? No támhle v tom oparu. Nojo, já si jich vůbec nevšiml. Snad na fotce bude tahle místní dominanta normálně viditelná ze širokého okolí aspoň trošku vidět.


Přicházíme do centra vesnice pojmenované po kopci – Vyskeř. Tohle je krásný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Moc se nám všem líbil. Kdyby si chtěl někdo o historii obce něco přečíst, tak je to TADY.


Naším bodem zájmu je ale tahle hospůdka. Kam postupně všichni po jedenácté hodině přicházíme. Restaurace vypadá krásně starobyle nejen zvenčí, ale i zevnitř. Bohužel jsou skoro všude rezervačky. Mají tu totiž ode dneška Mexický víkend. Asi je hospoda vyhlášená a sjíždějí se sem lidé z daleka. My kvůli tomu musíme sedět u třech stolů ve dvou místnostech. Aspoň nám dovolí v jedné místnosti srazit dva stoly a přibrat si židle, jinak bysme museli asi jíst na etapy.

Než si první z nás objednají, objeví se ta část bandy, která šla na kopec ke kapli. A má s sebou i to překvapení. Je to Erbi. Další člen naší dlouholeté bandy. Já jsem mile překvapený a ostatní kluci jsou hodně zaskočení, že tu je. Protože prý měl letět služebně do Vietnamu. Říká: „Tam letím až zítra odpoledne. Na letiště jedu rovnou z čundru, takže máme spoustu času.“ No, drsňák.

Někdo si dává mexickou polívku, někdo tři menší tortilly s masovou směsí, ale Kubrt objeví v jídeláku smažák a tak na něj zláká i mě a Vojtu.


Kdybych neviděl, kam se ten týpek kouká a jaký má nohy, ani by mě nenapadlo, že je to vodník. Sice má výhled trošku zarostlý pobřežní vegetací, ale podle mě je povedenej.


Mají tu nejen zvláštní vodníky, ale i krávy.


Opouštíme Vyskeř a opět se noříme do lesů mezi skály.


A opět nás čeká další dokopec neboli krpál či krpi.


Keson se drápal nahoru s takovou vervou, že si ani nevšiml, že se mu mezi očima tvoří indiánské bojové líčení. Někde brnknul o větev a ta ho trošku sekla. Simír ho ošetřuje, aby nám nedělal ostudu.


Nějak jsme se roztrhali. Já s Vojtou, Fíkem a Kubrem jdeme jako první, druhá parta se někde zdržela a jde jinudy a třetí parta ještě zůstala v hospodě a nechce se jim odtamtud. Každopádně tuhle obrovskou kančí koupelnu jsme navštívili jen my čtyři.


A proč ji neviděl nikdo jiný? Protože jsme díky mé úžasné orientační schopnosti zakufrovali a míříme místo na jihozápad na jihovýchod. Ale snad nám krkavci nad hlavou přinesou štěstí v hledání správné cesty.


Díky bloudění vidím poprvé v životě smrkový les napadený kůrovcem. Jinak se toulám většinou lesy, kde je možná sem tam uschlý nějaký strom nebo jsou to borovice u nás.


Správnou cestu jsme úspěšně našli, na mapě v mobilu se mi po kilometru bloudění ukázal modrý puntík se šipkou. Vlastně to se mi taky ještě nikdy nestalo, aby na mapy.cz zmizel ukazatel mojí polohy. Většinou byl maximálně někde mimo a pak se srovnal, když „uviděl“ satelity, ale aby zmizel, to ne. Tyhle mokřady ale za to bloudění taky stály.


Začíná sněžit s deštěm. Svatá panenko stůj při nás, abysme už nebloudili. Děkuju.


Počasí se stává, abych to kulantně nazval, zajímavý. Fotka je rozmazaná, ale přesně vystihuje, co právě vidíme a prožíváme.


Vždycky jsem narychlo vytáhnul foťák a cvaknul. Neměl jsem chuť si hrát v tomhle počasí s nějakým nastavováním. Ono se to na fotce nezdá, ale už je hodně šero. Naštěstí už jsme skoro v cíli. Hroch mi poslal zprávu, že na nás čekají v jiné než původně domluvené hospodě. A tou novou hospodou je Cejch.


Tady jsem taky ještě nikdy nebyl. Počasí se zatím neumoudřilo a jsme rádi, že za pár metrů budeme v teple a suchu. Uvnitř sedíme u tří stolů, stoly jsou malé a nás je jak psů plus pes. A to ještě nejsme všichni. Čekáme na zbytek bandy, co se zdržel na Vyskeři. Já sedím vedle Satana. To jsou pořádná kamna na dřevo a příjemně hřejí.

Točí tu jen Plzeň, takže já odpůrce suším hubu. Ne úplně. Dal jsem si výborný vývar a potom i Rumcajse – guláš s bramboráčky, čerstvě strouhaným křenem a cibulkou. Jsem ale tak narvanej, že se o to dělím s Vojtou.

Hrochovi volá Kliďas, že na nás čeká pod převisem, naším dnešním cílem. Kluci ho ukecávají, ať nelení a přijde za námi. Hroch mu tvrdí, že je to 800 metrů. No, je to 1700. Takže se fakt potvrzuje, že se ke každé Hrochově udávané vzdálenosti musí přičíst kilák navíc. Než přijde Kliďas, už je úplná tma. A taky přichází třetí skupina z naší party. Vlastík se zase zbláznil a objednává pro všechny panáky. A to mě ještě předtím pozval na Jegra Fík. No, ještě, že jsem si nedal to pivo.

Ještě na jednu příhodu jsem si vzpomněl. Vojta na dost dlouho zmizel venku s mobilem v ruce. Když se vrátil, kluci na něj: „Tak co, řešil´s byznys? … Bloňďatej?“


Jsme pod převisem. Začíná tradiční grogpárty. Kliďas přivezl jak dříví, tak i vodu, takže Simír rozdělává oheň, klici tahají buřty a akce může začít. Já jsem ještě narvanej z hospody, takže nic nejím. Než se ohřeje voda, Kliďas dává kolovat „pralinky“ – tabulku čokolády a flašku nějakýho dobrýho rumu, co dostal v práci.

Ještě k tomu grogu. Je to slazený čaj s Božkovem. Obvykle do dvou litrů vody půllitru rumu. Teď nás je ale hodně a máme větší kotlík, takže do tří litrů vody tři čtvrtě litru rumu. A Hroch je hlavní kuchař. Simír je zase vrchní ohnivák neboli topič. Právě se ohýbá pro polínko.


Mobily bohužel už občas vytahují kluci i u ohně, naštěstí ne na dlouho. Odbudou své polovičky nebo něco jiného a schovají je. Nálada je výborná. Ležení máme všichni připravené a můžeme naplno pařit. Je sice docela kosa, ale kolem ohně je dobře.

Vojta, když viděl tuhle fotku, říkal: „Paráda. Ten můj klobouk se tam hezky vyjímá.“


Pítrs odkudsi vytáhl šáňo a chviličku se rozhodujeme, kdo to bouchne na oslavu „třicátin“. Jednoznačně vítězí Hroch, protože pod převisem na Branžeži z nás byl bezkonkurenčně nejvíckrát.


Po chvilce zápolení Hroch Bohemku otevřel, všichni jsme si cucnuli a pokračovali dál v popíjení grogu. Celý večer byl fakt super. Prolítla jím nesmírná spousta vtipů, vzpomínek na lidi a zážitků s lidmi, kteří tu někdy v minulosti s námi byli. Třeba konkrétně padala jména Chuck a Dejv, vzpomněl jsem si i na Jindru. Šli jsme spát až po půlnoci, teda většina, někdo to zabalil na náš vkus hodně brzo a někdo jen chvíli před námi, před zbytkem. Já jsem dokonce ani neusnul v sedě, jak bývalo dřív mým zvykem. Teda aspoň si nepamatuju, že bych tentokrát usnul. Nahradili mě Boldrik a Kliďas.


A kudy jsme dneska šli? Tudy:


pokračování příběhu – ČÁST TŘETÍ

CELÝ ROK 2023


HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:

POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.

5 4 hodn.
Přidej své body
Sledovat
E-mailem upozornit na
guest

0 Komentáře
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře