I v Ráji mělo pršet – neděle a pondělí
moje akce 23. až 27. říjen 2025
Páteční večer a sobotu jsme si užili do sytosti. Uvidíme, jaká bude druhá půlka …
Je tu nový den, nové ráno. Ohýnek se nám podařilo rozfoukat v pohodě i díky tomu, že zbylo spousta naštípanýho dříví ze včerejška. Někteří kluci spali kousek jinde, než my. Dva si přelezli pod náš původní převis. Je tu tedy relativně volno. Už mám hlad, tak si jdu udělat snídani. Všechno jsem si hezky vyskládal jako vždycky. Tentokrát mám vody i kafe dost, tak vařím i pro Fredu nebo čí je to hrnek, Freda vlastně kafe, myslím, nepije.
Jelikož má Panter, můj syn, ještě pořád můj multitool, musel jsem si udělat madlo na pánvičku z polínka. V podstatě stačí jen jeden šikmý zářez asi cenťák a půl hluboký. Drží to skvěle.
Smažená vajíčka a opečený rohlík, k tomu káva, to je prostě pecka. I Kelpa se přišla podívat, co voňavýho tady fotím.
Ráno bylo šedivý, ale teď asi po hodině se ukazuje na nebi modro.
A po chvíli se ukázalo v korunách stromů dokonce sluníčko.
Kluci už vyškrábali další letopočet na naši skálu a teď se pomalu slejzáme na focení.
Fotky dělám vždycky dvě, aby se případně jedna smazala.
Myslím, že se povedly obě. Dokonce i Kelpa kouká do objektivu, takže paráda. Mazat nebudu nic a nechám tu obě. Pak ještě fotím v detailu letopočet 25, protože na skupinovce není pořádně vidět.
Čekáme na opozdilce, než se zabalí. Kelpa už zase nedočkavě pobíhá. Loučíme se s Ríšou, Bobšem, Pirminem a Simírem, ti jdou už na vlak domů.
Vyrážíme. Pro trénink ranní motoriky je nejlepší sestup po kluzkém pískovci. Všichni v pohodě.
Dole už vidím sluníčko konečně napřímo. Doteď jsem se pohyboval jen ve stínu skal.
„Hele, Ríšo, neměl jsi jít náhodou s klukama na vlak?“ „Nojo, já jsem zmatenej, tak čau. Klucííí počkejte na mě, já jdu blbě.“
No to je nádhera. Sluníčko nás hladí po tvářích, včera jsme ho myslím neviděli ani na chvilku. Pavučiny v borůvčí se ještě koupou v rose spíš v kapkách včerejšího deště, ale myslím, že dneska už asi neuschnou, není žádnej hic.
Podzim krásně maluje i v bučině. Dáváme se doprava směr Drhlenský rybník.
Žilkování a barvy bukových listů jsou v protisvětle prostě nádherný. Po obloze se sice honí mraky, ale ještě stále je vidět modrá obloha.
Jsme vedle Drhlen u potoka, co propojuje Farářský a Drhlenský rybník. Čekáme dobu na opozdilce. Nakonec jim voláme, šli prý jinudy, takže jdeme dál.
Na jednom místě na hřebeni vidíme i dál do kraje. Po nebi se honí krásný mraky. Cestičku lemují mladý duby. Ty už nemají listy tak hezký jako buky dole v lese.
Stoupáme ven z Čížovky, kterou jsme procházeli po asfaltce. Asfalt nás ještě chvíli čeká.
V dálce nad stromy už vidíme náš další cíl.
V jedné zatáčce jdu do pole a fotím krásně viditelný Bezděs.
Pokračuju dál po poli, po asfaltu se mi nechce a navíc odsud uvidím rozhlednu Čížovka daleko dřív celou.
Jak se k ní přibližuju, fotím další panoramata. Hodně často říkám, že nemusím na rozhlednu, abych viděl okolí a tady se mi to potvrzuje. Ten největší kopec by měl být Vrátenská hora. Taky ještě jednou cvakám rozhlednu, ale spíš hlavně kvůli té zajímavé obloze.
Jsem přímo pod rozhlednou. Je téměř 40 metrů vysoká. Je držitelem titulu „Rozhledna roku“ a taky „Stavba, která nejlépe rozvíjí kulturní hodnoty krajiny nebo okolní zástavby“. No, každopádně je zajímavá. Na parkovišti vedle nocovali nejspíš campeří s dodávkou a právě odjíždějí, jsme tu sami.
Z toho parkoviště fotím ještě jednou pohled do kraje, pak jdu lovit kešku a za chvíli se úspěšně vracím. Kluci mezitím vylezli nahoru a lákají mě tam taky, že jsou vidět Trosky. Brutálně tu fouká. Nechávám se ukecat, půjčuju si od Fredy vestu a lezu taky nahoru.
Kluci měli pravdu. Trosky odspoda vidět nebyly. Paráda.
A taky je vidět Vyskeř a za ní Kozákov. Ten je odsud asi 18 kiláků, teleobjektiv hodně zkresluje, na Vyskeř je to jen osm.
Jé a támhle je vidět masiv Sokolka. Na ten vždycky koukám z hospůdky Na křižovatce na okraji Branžeže. Stálo to za to vylézt sem a nechat se trochu profouknout.
Už jsem zase dole. Zkouším ten vichr zvěčnit na Heřmánkovci nevonném. Teda aspoň myslím, že se tak nepravý heřmánek jmenuje. Ale vítr mi moc zachytit nejde.
Chvíli bylo zataženo a už zase vykukuje sluníčko. Vyrážíme dál. Ozářená rozhledna se krásně vyjímá proti černýmu mraku za ní.
Zkracujeme si cestu po louce a pak přecházíme na strniště. Tam vzadu pod smrkem je ta keška, je pod obrázkem svaté Marie. Vedle nás chvilkama září ve sluníčku listnáče a pak zase tonou ve stínu, je to hezká podívaná.
Vzduchem poletují utržené listy břízy a na konci pole před námi zdrhá stádečko srnek. Míříme jejich směrem. „Půjdem azimutem nebo to křoví obejdem?“ ptám se. „No tak to můžeš zkusit se tím prodrat,“ směje se Boldrik.
Ohlížím se a Bezdez je teď nádherně ozářený. Čekám jen, až bude sluníčko jen na hradu a ne na lese pod ním. Cvak.
Vedle nás je taky krásný divadlo. Je to jednoduchá fotka, ale mně se moc líbí. Po chvíli se chůze po rovince mění ve stoupání. Musíme po louce s křenem a balíky sena nahoru na kopeček.
Teď jdeme přímo proti sluníčku. Ještě před chvílí tu ze třešně napravo letělo obrovský množství listů, jako na potvoru teď nic. Tak udělám na sluníčku aspoň hezkou hvězdičku a přicloňuju objektiv na F20. Kdo se v tom vyzná, ví, kdo ne, je to jedno. Prostě dělám paprsky.
Míjíme křoví, kde se krásně lesknou bobule hlohů.
Letos se obecně hodně urodilo, zvlášť bobulovin, hlohy nevyjímaje. Zjistil jsem, jak se těm plodům říká lidově: Srdeční chléb, Hložinky, Pluháč, Luhovec, Hložek, Trn, Bohyně, Loh nebo Loch. Sbírají se nejen květy hlohu, ale i tyhle plody. Extrakt z nich přispívá k normální činnosti nervové a oběhové soustavy, můžete ho vyzkoušet i pro snadnější usínání. Navíc má pozitivní vliv na činnost srdce a transport kyslíku, proto taky ten první název – srdeční chléb.
Jsme na vršku. Óóóó, Trosky jako na dlani.
A taky po pár stech metrech už vidíme Humprecht.
Přitahuju Humprecht ještě jednou blíž. Zámek vystavěl italský architekt Carlo Lurago v letech 1666–1668 jako letní a lovecké sídlo pro hraběte Humprechta Jana Czernina z Chudenic. Po deseti letech od ukončení stavby ho několikrát zasáhl blesk a vyhořel. Během dvou let ho opravili, zvýšili o jedno poschodí a od té doby stojí téměř ve stejné podobě.
Hurá, ještě maximálně jeden a půl kiláku a dáme pivko. Píšu maximálně, protože tam nejdeme, ale je v záloze.
No tak tohle je pecka, čekal jsem stejně jako u Bezdězu, až na Trosky zasvítí sluníčko. Chvíli počkat se prostě vyplatí.
Můj oblíbený motiv Widows XP.
Cestu lemují různé keře. Mimo jiné i pro remízky klasické šípkové růže.
Přede mnou jde Martin s Boldrikem. Martin taky něco mobilem fotil v křoví. „Co to fotíš, taky šípek?“ „Ne, brslen.“
No jo, krásně kvete. Jen v tom větru se mi strašně blbě hledá kompozice, furt mi do záběru něco leze a vrhá stíny, já chci sluníčko. Semena brslenu obsahují olej, který se používá v lékařství buď k zevnímu použití při kožních nemocech způsobených cizopasníky nebo vnitřně, jako prostředek vyvolávající zvracení. Plody jsou ale jedovaté. Za smrtelnou dávku pro dospělého člověka se považuje 30 tobolek.
Klesáme do údolí, a tak si radši fotím ještě jednou Humprecht, než mi ho schovají stromy.
Tady vypadají dubové listy o dost líp, než v Čížovce. Taky to sluníčko jim hlavně dodává krásu.
Po louce obcházíme Komorní rybník. Na ní se u cesty ve výběhu pasou dva krásní koníci.
Tak sem nás Hroch vedl. Roubený vodní mlýn pochází z roku 1516 a mlelo se tady až zhruba do roku 1950. Je to jeden z nejznámějších mlýnů v Čechách proslavený natáčením pohádek, například pohádkou S čerty nejsou žerty.
Z původního mechanismu se dochovalo vodní kolo, dřív byla součástí mlýna taky pila. V březnu 2018 prý byla část stavení poničená při požáru.
U mlýna je občerstvení. Někteří si dali čaj, a my ostatní Bakaláře, i když je docela kosa.
Já jsem si ještě odskočil vyfotit rybník s krásně nasvíceným polem nad ním. Po hladině se prohání spousta kačen. Líbí se mi, jak se mezi nima třpytí hladina.
Posilnili jsme se a pokračujeme dál. Po sto metrech následuje další občerstvení. Ale už od pohledu není v provozu.
Na Mapy.cz jsem ale zjistil, že v provozu je, ale je to prý hrozný. Poslední hodnocení z 30.12.2025: „Kdo může ať se tomu vyhne. Katastrofa des, špinavé nádobí, obrus na stole chycen plísní…..“ Ještě, že jsme byli ve mlýně.
Obcházíme Komorní rybník z druhé strany. Támhle vzadu jsme šli po louce směrem sem.
Na křižovatce obce, ta se mimochodem jmenuje Střehom, je kaple, k které přifařili nejspíš hasičskou garáž. Tohle vpředu s vratama podle mě nemůže být ta kaple, tou je asi jen ta věžička. Nebo to celý je kaple? Kdo ví.
Vedle cesty roste v zahradě hrušeň a z ní spadlo do příkopa pár hrušek. Neodolal jsem. Jsou krásně slaďoučký.
Nad hlavami nám přelítlo s krákáním několik vran „šedivek“. Nejsou to sice krkavci, jak jsem na každým čundru zvyklý, ale krkavcovití to jsou.
Míjíme Buškovský rybník a mlýn. Buškovský mlýn byl postavený v roce 1580 a teď tady poskytují ubytování. Podle fotek to vypadá moc hezky a prý tu mají taky moc dobrý vlastní pečivo. My mlýn ale jen míjíme a z druhý strany fotím jeho funkční kolo spolu s místním vodníkem.
Opouštíme Střehom a pokračujeme dál na jih po modré.
Z asfaltu utíkám na pole a cvakám to, co je za námi. Máme štěstí, tady svítí sluníčko.
Vítr neustává a ohýbá rákos u silnice.
Mraky nad námi hrají na poli stínové divadlo. Zaujaly mě dva stromy vpravo na horizontu.
Počkal jsem si, až z nich zmizí stín, a fotím. Zjistil jsem, že jsou tři.
„Hele, koukej na ty řádky na poli před náma,“ povídá Keson. „Ty vypadaj zajímavě.“
Došli jsme až k hlavní silnici. To je hustý, k oběma městům je to stejně daleko. Pak mi ale došlo, že to bude spíš číslo silnice, než vzdálenost.
Jdeme po kraji šestnáctky směrem na Jičín a u rybníka Šlejferna se před námi ukazuje celý Humprecht.
Na silnici je docela frmol. Někteří kluci jdou radši za svodidlama. Míjí nás auto s vlekem a na něm je hezká čtyřkolka s pásama. „Myslím, že ta je Horský služby,“ znalecky tvrdí Boldrik.
Přešli jsme silnici a pokračujeme dál po břehu Červenského rybníka. Roste tu spousta prastarých vrb.
Odpoutávám s od kluků, prodírám se až k vodě, měním baterku ve foťáku a cvakám naplavený dříví. Ta fotka nakonec není moc zajímavá, tak ji dávám jen do textu, aby nezapadla. Ale taky fotím větrem hnaný vlny po hladině rybníka.
Vracím se na stezku. Teprve tady je na mladých olších, myslím, hodně dobře vidět, jak moc fouká.
Kluky jsem dohnal až na konci rybníka. Jsme v Dolním Bousově.
Využívám chviličky, kdy polevil vítr a cvakám Kakosty. Mají moc hezkou barvu.
Taky je tu trochu otevřený terén, a tak ho zvěčňuju taky.
Míjíme dlouhou zeď místního hřbitova, před kterou jsou pomníky. „Hele Bošku, co je tam napsaný na tom kříži?“ Zoomuju a cvakám pamětní desku.
Kousek vedle je další pomník.
A ještě dál asi ten nejstarší, věnovaný místním obětem první světové.
Kousek před náměstím se ptáme místních chlapů, jestli je tady někde otevřená hospoda. Prý na náměstí, ale dneska nevaří. Než se s nima kluci vypovídají, cvakám ve vedlejší uličce kostel svaté Kateřiny a v pozadí nejspíš původní faru. Dneska je to Městská knihovna s přistavěným moderním výtahem.
Jsme na náměstí. Mají tu moc pěknou radnici. Dolní Bousov je menší, než jsem si myslel, žije tu jen asi dva a půl tisíce lidí.
V hospodě opravdu nevaří, tak jsem to s Martinem vymyslel šalamounsky. V nedaleké pizzerii jsme si objednali pizzu a došli jsme za klukama do hospody.
Oni nám mezitím objednali pivo. Martin už se cpe. Má totiž naspěch. Za chvíli mu jede spoj domů, má ještě nějaké zařizování.
Kluci se námi nechali inspirovat a přes mobil si objednali pizzu taky. Pak si pro ni přes ulici došli a tentokrát se cpou zase oni. Všichni si navzájem posílají na ochutnání trojúhelníčky a nakonec od každého skončí jeden u mě. Popelnice Bošek, jako vždycky. Boldrik už má snědeno a hraje si s podpěrama víka pizzy.
Během našeho pobytu v hospůdce se venku změnil den v noc a my vyrážíme hledat nocleh.
Jdeme nocí dál a dál, ven z Bousova.
Až jsme našli dřevostavbu s verandou, co připomíná skautskou táborovou jídelnu.
Tu jsme obsadili a vaříme ještě grog na dobrou noc.
Taky jsme na stůl nanosili, co kdo má a děláme noční párty.
Je tu druhý den ráno a teprve teď si naplno uvědomujeme, jak velká ta místnost je.
A taky, jak to tu celý vypadá. Nevím, jestli o tom tady Hroch věděl nebo jsme to náhodou našli, to už si nepamatuju, ale je to naprosto boží.
Kolem „naší“ jídelny je kemp s názvem Tábořiště Naše Louka. Patří to organizaci Děti lesa a pronajímají tenhle celý prostor táborům a jiným akcím.
Dneska budu mít k snídani čínskou kari-kuřecí polívku s nakrájeným buřtem a kafe.
Možná to pro někoho vypadá odpudivě, ale je to dokonalej vyprošťovák.
Ráno koukáme na počasí a vypadá to dost bídně. Balíme na cestu domů. Jen tyhle dva skalní čundráci zůstávají. Tak si to užijte Boltne a Hrochu a ať vám moc neprší.
Cestou na nádraží nám takhle krásně zapózovala straka.
Po necelých dvou kilometrech jsme na nádraží. Já jsem tam šel kluky jen doprovodit, domů jedu busem.
Pokračuju na náměstí, tady už vyvěsili prapory. Zítra bude státní svátek. Prapor mají nejen na úřadě, ale i na škole.
Času jsem měl docela dost, tak jsem čekal, až se ty prapory pohnou správným směrem. Teď už jen stíhám cvaknout hospůdku, kde jsme včera seděli, a přijíždí mi bus.
Přestupuju v Sobotce a v Jičíně, tady mám skoro hodinu a jdu se projít.
Dráček nesmí na fotce chybět. Už jsem to někde psal, ale tuhle sochu vytvořil Jiří Kmošek jako svou maturitní práci. Takovej mlaďas a tak šikovnej.
Od dráčka se vracím na autobusák, málem jsem šlápnul na mrtvou myš uprostřed pěší zóny. Holt něco končí a něco začíná. Můj čundr už bohužel končí.
Ahoj, loučím se s vámi pozdravem sochy Merkura, boha obchodu, zisku a rychlosti. Vybral jsem si ho na rozloučenou jen proto, že má zvedlou ruku na pozdrav, nic víc v tom nehledejte.
Hroch opět vymyslel skvělou trasu. Malinko jsme se od ní místama odchýlili, ale na úplný závěr můžu jen říct: „Bylo to zase skvělý kluci vyrazit s váma na čundr. Díky všem.“
Mapa naší trasy:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
