Lezení a kešky v Hořicích – sobota
celá akce 8. a 9. listopad 2025
„Co budeme dělat o víkendu?“ to je typická otázka, na kterou dost často nemám odpověď. „Hmmm, no, záleží na počasí.“ „Tak pojedeme na hranice lovit těch milion kešek, co jsi měl v plánu někdy ulovit? Nebo chceš jet do Hořic, kde jsi říkal, že jich je taky dost?“ „V sobotu má bejt hezky a v neděli už moc ne, kešky jdou lovit, i když je hnusně.“ „Tak pojedeme do Hořic, v sobotu si zalezeme na skalách a v neděli tam odlovíme ty kešky, co jsi chtěl,“ nakonec rozhoduje Janča.
Popravdě řečeno, jsem ani netušil, nebo spíš už možná dávno zapomněl, že se dá u Hořic někde lízt…
Doma jsme si dali vydatnou snídani a pozdě dopoledne vyrazili na cestu. Je po jedenáctý a my jsme těsně u Hořic, kousek od startovního místa motocyklovýho závodu 300 zatáček Gustava Havla. Zatím jsme tu s autem druzí.
Předpokládáme, že ještě někdo přijede, protože se udělalo hezky, i když je kosa. Navíc tady začíná několik místních trailů.
I my se po vršku jednoho trailu vydáváme na naši pěší trasu.
Otáčím se a fotím Masarykovu věž samostatnosti. Ta byla postavená jako památník s vyhlídkovou věží v letech 1925 – 1938.
Před námi je dokonalý azúro a skoro nefouká, to je paráda.
Míříme do lomu U Josefa. Podle mapy jsme nad jeho severní částí. Jdeme dolů.
Hned nalevo od pěšiny objevujeme zajímavou spirálu ozářenou sluncem.
Kousek dál je zajímavej výklenek.
Kousek za výklenkem má někdo poměrně rozlehlý tábořiště. Tady mají klid od civilizace a ani tu nebude nikdy moc foukat.
Ve spadaným listí téměř zakopáváme o spoustu babek. Skoro na každým metru je jedna.
Scházíme do jižní části lomu. „Tady to znám z internetu. Tady se pořádají sochařský sympozia a soutěže,“ říká Janča. „Jako fakt přímo tady? Ale to asi musí pískovec na soutěž odněkud přivážet, ne? Tady to vypadá, že už se hodně dlouho netěžilo.“ „Jo, vozí ho sem.“
Po stěnách je spousta zajímavých plastik, nápisů a reliéfů. Fotím jenom některý a dám je sem jako galerii bez komentáře:
Přišli jsme až pod hlavní místo našeho zájmu. Vytahuju „průvodce“, co jsem našel na netu a vytisknul, a prohlížím stěnu.
Vypadá to, že je skvěle odjištěná. Vybíráme cestu a jdeme na to.
Vyndáváme na vlhkej šutr matroš a já zvažuju, kolik si toho mám vzít nahoru. Expresek nebude potřeba moc, není to moc vysoký.
Vytáhnul jsem první cestu koutem, slanil a Janča leze po mně.
Zjistili jsme, že se to dá i obejít, takže vždycky na několik cest blízko sebe necháváme lano cvaknutý nahoře a obíháme okolo.
Janču jsem jen párkrát vyfotil v první cestě, to jen pro pořádek, kdyby ty fotky připadaly někomu jako hodně podobný. Pak už jsem nefotil. Janča se mě neodvážila nejistit, takže já žádnou fotku nemám.
Lezli jsme tak dlouho, dokud nás to bavilo. Pak už nám byla i zima. Dali jsme banán na posilněnou a odcházíme. Ale bylo to parádní, moc jsme si to užili.
Ještě na rozloučenou fotíme celou stěnu a spokojení odcházíme.
Nevracíme se rovnou k autu, ještě jdeme na procházku. Tenhle nedaleký turistický přístřešek se taky jmenuje U Josefa.
Tahle dřevěná socha u přístřešku není Josef, ale skřítek Chlumíček. Jsme totiž blízko kopce Hořický chlum, tam se chystáme zítra.
Tohle je ten pravej Josef, svatej Josef. Je to socha naproti přístřešku a jemu i lomu dala svoje jméno. Socha je tu od roku 1795.
Sestupujeme dolů po cyklostezce a zaujalo nás, jak pečlivě tady zalili térem asfalt popraskaný od tlaku kořenů zespoda.
Postupně míjíme vítězné sochy z místní sochařský soutěže. Na každý soše je cedulka s názvem díla, autora a odkud pochází. Překvapilo nás, z jaký dálky sem jezdí sochaři – z celýho světa. Tahle socha se jmenuje Kus života.
O kousek dál končí les a my máme výhled i do kraje. Na horizontu vidíme kopec s vysílačem. Jak se jmenuje, jsem ale nezjistil.
Další sochou je Atlasová. Upřímně řečeno, nevím, co má Atlas společnýho se ženskou postavenou na hlavu.
„Vylez mi prosím nahoru.“ „Já vím, potřebuješ měřítko,“ směje se Janča a šplhá na sochu se vtipným názvem Emile, nezapomeň vždy hledět do dálky.
Vracíme se zpátky k přístřešku a odbočujeme doprava, abysme obešli les a vrátili se zpátky k autu.
Cestou ještě míjíme jedno dílo, jeho jméno ale nikde není. Testujeme, jestli to není něco jako odposlouchávací zařízení. Janča před kamenem šeptá a já u dírky poslouchám. Moc to nefunguje, hlas se nezesiluje. Za lavičkou odbočujeme doprava.
U cesty se lesknou v odpoledním slunci tři šípky. Vybírám si ten nejhezčí a fotím ho.
Jdeme zpátky po stejném poli, jako jsme šli do lomu, ale na jeho druhé straně. Odsud je Masarykova věž samostatnosti nejvíc odkrytá, tak ji cvakám ještě jednou.
Sluníčko vytáhlo nejen nás, ale i mouchy. Tahle zrovna hoduje na Rmenu rolním. Vpravo od ní je ještě mikrobrouček, toho jsem si ale všimnul až doma na počítači. Primárně jsem chtěl vyfotit Rmen a náhodou přistála na jednom z květů moucha Bzučivka.
Jsme u auta a Janča připravuje pozdní oběd. Máme výbornou domácí vepřovku od Jančiny maminky. „Díky moc Vlasto.“ A k tomu těstoviny, co Janča uvařila doma.
Pro někoho to může vypadat nevábně, ale voní to skvěle. Poprvé vaříme na obou plotýnkách najednou.
Pořídil jsem i jedno selfie z mobilu, protože to zrcadlovkou jde strašně blbě. Navíc na ní nemám ani výklopnej displej, takže bych neviděl, co to vůbec fotím a jen odhadoval. Dáváme se s chutí do jídla, „Dobrou chuť.“
Po obědě přejíždíme na další místo u Hořic. Už nemáme v plánu lézt, ale lovit kešky. Cestou míjíme Expivovar Hořice. Jmenuje se sice „EX“, ale už deset let se tu pivo opět vaří. Původní pivovar tu stojí od roku 1895. Fungoval až do roku 1976. V roce 2003 ho někdo koupil a dal dokupy tak, aby zachoval jeho krásný historický ráz. Udělali uvnitř restauraci a dělají si vlastní zmrzlinu. No a teď tu opět vaří pivo, jak jsem už psal. U pivovaru jsme se zastavili jen kvůli fotce, jedeme dál.
Přesunuli jsme se do vesničky Doubrava přidružené k Hořicím. Scházíme k dalšímu lomu. Na cestě se válí divný bukvice.
Až, když jsme došli o kus dál, uvědomili jsme si, že to nebyly bukvice, ale jedlý kaštany. Škoda, že se nebudeme vracet stejnou cestou zpátky. Zkusili bysme je ochutnat. „Támhle naproti by měl být ten lom. Nezkrátíme si to?“ navrhuju z lenosti. „Radši půjdem okolo, byli bysme jako čuňátka.“
Takže k lomu přicházíme jako normální lidi. Támhle vpravo to půjde sejít dolů.
Scházíme do lomu. To zelený kapradí v kontrastu s hnědým bukovým listím se mi moc líbí, tak ho zvěčňuju.
Mají tu krásnou kadibudku, která nás upoutá hned na kraji. Je vidět, že se tu o všechno hezky starají.
Jsme dole. Koukáme, že i v tomhle lomu někdo občas leze, ale asi jen horizontálně nebo občasnýma spárama až nahoru.
Pobíháme tam a zpátky a díky špatnýmu signálu GPS hledáme kešku na různých místech.
Lom se jmenuje Vlčí skála i oficiálně a je vidět, že to tu mají Skauti pod patronací už hodně dlouho. Nahoře je terčík, kterým sledují skály i geologové. Asi se tu skály trošku hýbou.
Mají tu i krásnou docela dost novou základnu. „Tady by se krásně spalo. Mohl bys sem vzít někdy kluky na čundr.“
Kešku jsme našli. Pro menší lidi by byl problém ji vypátrat, natož vyzvednout. Já s metrem osmdesáti jsem si musel stoupnout na špičky. Je teda pravda, že v nápovědě stojí: „Prcek si bude muset povyskocit 🙂„, ale i tak je to dost vysoko. Po odlovení si prohlížíme i druhou stranu skal. Nedivím se, že se tu Skautům líbí, je to tady moc hezký.
Odcházíme z lomu dál na jihozápad lovit další kešky.
Už se připozdívá, tak to snad za světla stihneme. Hodně světla ubírá i oblačnost, co pokryla skoro celou oblohu.
Sešli jsme až do nejnižšího bodu, k říčce Bystřici. Moc se mi líbí ten starej most napravo, ale nedá se k němu nijak dostat. Břehy jsou příkrý a beton pode i přede mnou dost klouže. Tak ho fotím jen takhle z dálky.
Odlovujeme další kešku a kousíček od ní fotím tenhle štíhlej jehličnan. To není smrk, to je Zerav obrovský. Těch volně v přírodě moc není. Tenhle navíc je hodně vysokej. Zeravy patří mezi thuje.
Janča se vrátila zpátky na cestu a já prozkoumávám ruiny nejspíš mlýna. Na tlejících trámech tady hojně roste Pýchavka hruškovitá.
Přicházíme k další kešce s názvem Ododpadkujme les. No je to příhodný. Nápověda zní: „Upouta Vasi pozornost„. A kde myslíte, že nakonec byla? No přece TADY.
Vracíme se k autu po asfaltu a naštěstí tu mají místní osvětlení, jinak bysme museli jít už s čelovkama. Setmělo se rychle.
Nakonec jsme se rozhodli, že budeme nocovat na místě, kde jsme dopoledne „přistáli“. Napadlo nás, jestli náhodou nefunguje restaurace u Masarykovy věže samostatnosti, kdysi jsem tam s klukama byl. Ale už je po sezóně a je tam mrtvo. Takže si děláme svařáka a se svíčkou si ho vychutnáváme venku v přírodě. Brzo je docela kosa, tak rádi lezeme do spacáků.
Lezení bylo naprosto parádní, i když jsme tam nebyli dlouho, ale moc jsme si to užili. I další část dne byla skvělá. Jsme zvědaví na zítřek, věříme, že předpověď Norů na zítřek nelže …
Trasu sem asi není potřeba dávat, moc jsme toho nenachodili.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Jako tradičně Luboši, děkuji za pěknou procházku, kterou jsem díky tobě také mohl absolvovat,od začátku jsem to musel projít až do konce,od toho se prostě nedá odejít, dík za zážitek,budu se těšit příště, Milan
Moc díky Milane. To fakt zahřeje u srdíčka, že tě moje příběhy baví.
Luboši také děkuji. Připomenul jsi mi lezecký kurz, když jsem byl u hasičů. Nádherné zážitky! Vyvrcholením bylo slaňování z 50timetrového sila u Pardubic. V Alpách se synem Martinem nám lano ušetřilo skoro dvě hodiny cesty po „kufrování“. Bylo lano dvojmo kolem šutru na vršku, který jsme si potom stáhli dolů. Těší mne vaše radosti. Hodně štěstí! Pepa
Pepo díky. Pokaždý mě překvapí, jak jsi měl pestrý mládí. Já slaňoval jednou taky skoro 50 metrů – z železničního viaduktu ve Znojmě (ilegálně). Byli jsme tam tenkrát na vinobraní a doplnili si tu akci slaněním. Tenkrát nám to zpestřil projíždějící vlak. Užil jsem si to i díky tomu, že jsem jel dolů celou dobu hlavou… Číst vice »