I v Ráji mělo pršet – pátek a sobota
moje akce 23. až 27. říjen 2025
Rok utekl jako voda a už je tu zase tradiční čundr na Branžež. Proč píšu před datumem „moje akce“? Protože celá akce trvala až do 28.10. Já jsem zbaběle utekl domů před vidinou hnusnýho počasí (která se naštěstí pro ty nejotrlejší z nás nekonala). Ale nebyl jsem sám, kdo to vzdal. Ale to se všechno dočtete.
Doma jsem naházel všechno, co mě napadlo, že budu potřebovat, na hromadu. Ani prase by se v tom ale asi nevyznalo.
Takže jsem si začal hezky rovnat nejdřív věci, co dám do krosny.
Potom jídlo, no, moc toho není, ale víc potřebovat nebudu.
No a jsem připravený. Je vždycky až s podivem, co všechno se vejde do pětatřicetilitrovýho prostoru a dvou dvoulitrových kapes. Věci před Švédem (krosnou) budu mít na sobě.
Hurá, za chvíli vyrážím. Vlak už přijíždí.
Koukám ven z okna vlaku, nebe vypadá všelijak. Než jsem dojel do první stanice, uvědomil jsem si, že nemám foťák. Nechal jsem ho doma před bytem na erárním gauči. Já vůl. Vystupuju a za čtvrt hodiny se vracím dalším vlakem zpátky. Foťák mám. Zjišťuju, jak se dostanu do cílové stanice. Jelikož jedu přes IREDO, je mi jedno, čím pojedu. Takže sedám na další, bohužel o pět minut zpožděný vlak směr Opočno a doufám, že na mě počká autobus.
Hmmm, nepočkal. Zahlídnul jsem ho, jak mizí v dáli. Co teď?
Jiný autobus mi jede taky z Opočna, ale z náměstí za dvacet pět minut. ťukám do Mapy.cz trasu … 2,6 kiláku. Když se do toho opřu, tak zvládám i šest kiláků za hodinu. Zkusím to.
Před náměstím za chůze ještě cvakám mraky, co se mi moc líbily.
Stihnul jsem to. Tohle už je fotka z busu někde před Třebechovicema. Mířím směr Hradec Králové. Zkusil jsem pak ještě jednu i se sluníčkem, když se prodralo skrz koruny stromů v jedný zatáčce.
Jsem v Hradci. Mám asi dvacet minut, než přijede bus směr Turnov. Slunce už úplně zalezlo, pro fotografy začíná „modrá hodinka“. To je čas, kdy se nejlíp fotí reflektorama ozářené stavby, jako kostely, mosty, starý baráky a podobně. Je to proto, že nebe není ještě úplně černý a vypadá to o dost líp.
Jsem v Turnově. Už je tma jak v pytli. Mám asi půl hoďky čas.
Jelikož mám žízeň a kluci říkali, že v místní hospůdce hned proti nádraží mají dobrý pivo. Jdu tam.
Pivko bylo fakt skvělý a obsluha příjemná, takže všechny chmury ze začátku jsou vymazány. Teď už konečně sedím ve vlaku směr Březina. Už se snad nic nemůže podělat, jsou to jen dvě zastávky.
Tak jsem v cíli. Tedy ještě ne, ještě mě čeká pěší túra asi jeden a půl kiláku dlouhá. Tam je teprve sraz s klukama. Moc tu neokouním a vyrážím.
Asi v půlce trasy je podchod pod dálnicí. Skoro vždycky ho fotím, když tudy jdu. Takže dnešek není výjimkou. Tentokrát pokládám foťák až na zem tak, aby byl na fotce i kus asfaltu a zářivka měla ještě kousek místa a aby byla fotka osově souměrná. Doma v počítači se mi povedlo ještě vytáhnout stromy na konci podchodu. Myslím, že to má atmosféru, zvlášť s tím nafoukaným listím po stranách.
Tak jsem tu. Restaurace pod Hrady neboli naše tradiční hospoda v Olšině. Tahle fotka vznikla až napotřetí, musel jsem dvakrát zvedat ISO (citlivost čipu), nezdá se to, ale je tu fakt tma jak v ranci.
Jako vždy je tu plno. My zabíráme tak třetinu lokálu. Jsem moc rád, že kluky zase vidím, některé po roce, některé po čvrt.
Naštěstí má pro mě hospodský ještě výbornou tláču. Bál jsem se, že k jídlu už nebude nic, když jsem dorazil až skoro o půl desátý.
No, tohle je on, ten hospodský. Slaví s několika hosty nějaký narozeniny, tak dělají kraviny. Minulej hospodskej, zase občas nasadil na hlavu obrovský sombréro. No, každej má svůj styl.
Je skoro půlnoc a my jdem na kutě. Spíme tradičně za hospodou na pódiu … no, nedivte se, však uvidíte na dalších fotkách, že nekecám. S foťákem položeným na batoh ještě zkouším vyfotit nádherně zářící Orion. Doma se snažím vyždímat z fotky maximum a myslím, že to docela ujde na to, v jakých bojových podmínkách a s obyčejným seťákem je to focené. Takže teď už dobrou noc.
Je tu druhý den ráno. Rozkramařil jsem si svůj bordýlek a jdu si dělat snídani. Janča mi dala svoje závětří, tak ho teď poprvé testuju.
Jsme všichni po snídani, někteří ještě dobalují. Bobeš už má sbaleno a povzbuzuje nás svýma písničkama.
Odcházíme. Tohle je naše tradiční noclehárna, pódium na fotbalovým hřišti za hospodou. My tomu říkáme dřevěnej převis.
Počasí je stoprocentně podzimní, je po dešti, vlhko a docela kosa.
Jdeme po žluté nad vesnicí a poprvé koukáme na skály. Jsou tu vidět věže jako Stařena, Tučňák, Trojitá, Kapradí nebo Puklá. Krásně kontrastují svou šedí s barevnými listnáči a zelenými borovicemi.
Akáty u cesty mají listy ještě zelené. Je vidět, že pršelo ještě před chvílí. Ono opravdu dopršívalo, když jsme vyráželi.
Touhle cestou už jdu, nevím po kolikáté, a vždycky se snažím najít nějaký nový pohled, aby se mi fotky neopakovaly.
Takže tentokrát se soustředím na detaily. Třeba na borovici bez kůry, ale stále ještě s jehličím.
Buky postupně přebarvují listy přes žlutou a oranžovou až do hnědé. Tady je teprve přechod ze zelené na žlutou, moc se mi to líbí.
I detaily ve skalách vypadají zajímavě, jako třeba místo uprostřed hladké plochy, kde je spousta prohlubní a děr.
Samozřejmě nefotím jen detaily. Nejsem si úplně jistý, ale tahle věž se nejspíš jmenuje Šutr. Opět zvláštní jméno pro tak krásnou věž.
Tady mě výjimečně nezaujala ta borovice na vršku, ale javor před ní. Doslova svými listy zářil do dálky. Na fotce to tak nevynikne, ale byla to doslova zlatá záře.
Vždycky, když vidím tyhle schody, mám radost, že ten prďák bude za chvíli končit. Ale za nima si uvědomím, že je to na rovinku pořád ještě kus cesty.
Ale nakonec jsme tu. u Studeného průchodu. Minule jsme skrz nešli. Ale, když jsem tu byl sám, procházel jsem průchod z druhé strany. Tentokrát ale jdeme dovnitř.
Místy je z průchodu vidět i ven skalními okny.
Za Studeným průchodem odbočujeme do rokle s názvem Pod Hrady. Z téhle fotky mám fakt radost. Je sice focená za pochodu, ale klidně bych si z ní udělal obraz na zeď. Škoda toho oříznutýho kmene nalevo, jinak by byla dokonalá. Tedy podle mě.
Koukám na skálu vlevo od pěšiny a vidím v ní otisk kopyta obřího jelena. Ten otisk má skoro půl metru na výšku.
Je podzim, takže houbičky zapadaný bukovým listím nesmí chybět. Teoreticky by to mohly být houby s názvem Strmělka mlženka.
Sestupujeme dolů z uklouzanýho prďáku, takže čekám připravený s foťákem, jestli to náhodou někomu neujede, že bych to zdokumentoval. Naštěstí nebo bohužel prošli všichni v pohodě. Takže ještě já.
Prošel jsem to blátíčko taky bez úhony. Jsme u studny asi dva metry hluboké. Pravděpodobně byla součástí nedalekého Píčova statku. Jo, fakt se ten statek jmenuje Píčův.
Tady se skácel před lety přes cestu strom. Někdo jím prořízl novou cestu a jeho řezné plochy už obsadily houby. To nalevo je nějaká Outkovka, tu poznám, ale to napravo mi řekl Googl, že je Šupinovka zhoubná. Je prý celkem vzácná a roste na topolech. Nevím, jestli ten strom byl topol, možná jo. Ale uprostřed lesa?
Sestoupili jsme do nejnižšího místa na trase, jsme u Kříže v Peklech. Je to prý mělká skalní kaplička s reliéfem kříže byla vytesaná roku 1820 a renovovaná o sto let později. Asi už ztrácím pojem, co znamená slovo „kaplička“. Stejně jako minule na Hruboskalsku, to je prý taky kaplička – fotka TADY.
Už zase stoupáme, tentokrát nějakým úvozem.
A zase fotím houbičky, tentokrát je tu i mech a dubový list s kapkama po dešti. Houby by mohly být Čepičatky jehličnanové, jedny z našich nejjedovatějších.
Tak tohle není žádná houba. To je fenka Kelpa od Adély, kterou si vzal s sebou Boldrik. Je to hroznej pobrk a vůbec s fotografem nespolupracuje, furt někde lítá. Jsem rád, že se mi ji povedlo cvaknout.
A už se zase drápeme do kopce. Boldrik to sice dává na pohodu s rukama v kapsách, ale já docela funím. Hnal jsem poslední metry dopředu, abych mu trochu utekl a mohl ho cvaknout.
Došli jsme až do prastarého třešňového sadu u obce Mužský.
Je vidět, že se o sad už spoustu desetiletí nikdo nestará. Jednu z třešní kompletně pohltil břečťan.
Ve vesnici za jednou bránou nás zaujal tenhle keř nebo strom a dohadujeme se, co to asi je. Nejspíš hloh, ale přijde mi to dost řídce ovětvený.
Taky tu někdo má krásnou stodolu porostlou popínavou kytkou. Našel jsem na netu, že by se mohla jmenovat Přísavník trojlaločný, prý známý také jako Bostonský břečťan. V životě jsem to neslyšel.
Odcházíme z vesnice na druhé straně, už není návratu.
Vedle cesty je prostorná zahrada se starýma strojema. Tohle je podle mě mlátička na obilí.
Další zajímavá cedule u silnice. Asi odsud chtějí návštěvníky co nejvíc odradit. My se ale nedáme.
O kousek dál jsem zahlídnul ještě kvetoucí diviznu. Pravděpodobně Diviznu malokvětou, ale nejsem si jistý. V téhle roční době ale bývají velkokvětá i malokvětá už odkvetlé.
Simír obdivuje starou stodolu, poslední stavení na cestě z vesnice.
No, poslední stavení to není, tady je ještě jedna samota. S Jančou jsem tudy šli téměř přesně před měsícem. S klukama se dohadujeme, že jsme tudy už taky jednou šli. Koukám do historie na mobilu a fakt, že jo. Před osmi lety jsem to fotil a před chaloupkou bylo zaparkovaný bílý Porsche (on je to ve skutečnosti Nissan, ale nám tenkrát z dálky připadal jako Porsche).
Za loukou nás pěšina vede kolem krásných starých buků. Hroch říká: „Ten má obvod víc jak na dva lidi.“ A hned to testuje.
Scházíme z čím dál prudšího kopce. Zaujal mě tenhle doubek. Už jsem jich několik takových viděl. Jestli přišly v mládí o špičku nebo se vrcholová větev ohnula do pravýho úhlu, netuším. Není to poznat.
Cestou z kopce fotím jeden průhled a až doma jsem zjistil, na co vlastně koukám. Všimněte si skály vpravo přímo nad korunama stromů a jejího vršku, co vypadá vodorovný had. Tak to, co vypadá jako hlava toho hada, je Ptačí polibek, který jsme s Jančou našli před měsícem.
Fotím i další skály skrz hradbu borovic a dubů.
Ty podzimní barvy jsou prostě nádherný. Je mi líto takovýhle fotky mazat, i když nic konkrétního nesdělují. Ale od kochání se jsme vlastně na čundru.
Dorazili jsme až na louku uprostřed lesů. Tady to barvama jen hraje.
Tady opravdu přijde na Ptačí polibek řeč. Pátráme po skalách Boldrikovým monokulárem. Já koukám i do mobilu na mapy. „Támhle nalevo by to mělo někde bejt,“ říkám. Ale nic podobnýho tomu, co jsem s Jančou viděl, tam nevidím.
Fotím v detailu i skály napravo, jestli tam není to ono místo. Nevypadá to. Doma jsem pak procházel fotky a zjistil, že jsem Ptačí polibek vyfotil už při cestě z kopce, jak jsem psal dřív.
Po krátký pauze jdeme dál a zastavujeme nedaleko studánky Hrdinka s cílem se vydrápat na jedno zajímavý místo. Keson zůstává u batohů s tím, že už nahoře jednou byl a to mu stačí. Kelpa lítá zase jak natažená na péro.
Cestou nahoru fotím houbičky, protože je kopec fakt prudkej a mám je přímo u nosu.
Nejen podhřibky tu rostou, ale i muchomůrky. Ale nepoznám, jestli je to zelená, jízlivá nebo pošvatá. Asi nejspíš zelená, má takovej nádech do zelena.
Přede mnou jde nahoru Boldrik. Jdeme z druhý strany věže, než jdou ostatní kluci.
Už mě zase z výšky láká borovice, abych ji vyfotil. Šedivý nebe jí na kráse sice nepřidává, ale ani neubírá.
V protějším svahu jsou taky hezký věže. Komponuju pohled na jednu z nich zase jako průhled ještě nepřebarvenými listy dubu.
Tak tady to začíná bejt zajímavý. Hrabeme se nahoru na všech čtyřech. Kelpa někam zdrhla.
Tak tohle je pecka. Přesně odsud jsem tohle místo fotil před měsícem, jen jsme se sem dostali odjinud. Schválně sem dám tu fotku z minula, snažil jsem se tuhle vyfotit, jak jsem si to z minula pamatoval a myslím, že na první pohled vypadají téměř identicky, jen s jiným světlem.
Obcházíme jednu skalní věž a u její paty zlatem září umírající kapradí. To okolní je už skoro všude hnědý.
Znova se drápeme nahoru, odkud slyšíme hlasy kluků. Ještě cvakám hezký malý skalní okýnko.
Jsme na místě. Hmm, docela pěkná jeskyňka na přespání. Proti rose nebo malýmu deštíku úplně ideální. Nesmí ale moc foukat.
Napravo od jeskyně je reliéf asi Krista nebo Strážce lesa. To ale není ten náš hlavní bod zájmu, musíme se otočit k protější skále.
Tohle je ono. Indián. Podle nápisu ho někdo vytesal v dubnu roku 1943, aspoň doufám, že jsem ten rok přečetl správně.
Indián si zaslouží nejen fotku z blízka, ale i titulku. Je fakt povedenej. S Jančou jsme odsud byli jen kousíček a nevěděli o něm. Hned jí posílám fotku i s GPS souřadnicema, aby se sem případně mohla podívat se synem Šímou, protože ho má v plánu vzít i na Ptačí polibek.
Při sestupu si všímám dalšího, a zvláštního, skalního okna. Je jako poskládaný z kamenů.
A další sloup nebo okno je hned vedle. Chvíli mi trvá najít tu správnou pozici, protože v té nejhezčí mi překáží strom. No, budu to muset doladit v počítači, aby ta díra byla vůbec na fotce vidět. Je moc rozptýlený světlo a skoro žádný stíny.
Dolů k cestě se musím prosmýknout kolem tohohle nádherně zbarvenýho buku.
Za mnou je další okýnko. Je jich tu plno a zezdola vůbec nebyly vidět.
Na protějším kopci si se mnou hraje jedna věž na schovávanou a druhá odvážně vykukuje i s horolezeckou krabičkou na vrcholu.
Všichni jsme úspěšně slezli k batohům, Keson je hlídal dobře, takže nahodit na záda a pokračujeme dál směr Branžež.
Vedle nás je pěkně černo, ale sem ještě občas dopadají paprsky sluníčka.
Jsme na Branžeži nebo v Branžeži? To je asi jedno, my říkáme „na“. Někdo už se tu připravuje na blízký Halloween.
Naše milovaná hospůdka, hurá. Snad tu zase nebude slezina myslivců jako minule. Paní vrchní na nás neměla kvůli nim moc čas a trošku nestíhala. Ale koukám, že tu přistavěli i letní terásku, vypadá moc hezky.
Uvnitř je krásně teploučko. Je tu sice plno, ale všechno v pohodě. Pirmin (vzadu) tu na nás čeká už asi dvě hodiny. Holt nemá pospíchat. Říkal, že si dojí jídlo tam, kde je, a pak se přidá.
Zkracujeme si výborným pivkem čekání na jídlo.
Mám hlad jak vlk, tak jsem si objednal před hlavním jídlem i boršč. Vím, že tady ho umí skvěle a taky se to potvrdilo.
No a hlavní jídlo bylo taky skvělý. Knedlík domácí a prasátko se jen rozplývalo.
Malej a velkej, David a Goliáš, prostě Simír s Martinem jdou napřed a připraví dříví na oheň. Taky si díky tomu můžou vybrat přednostně místo na spaní.
My odcházíme asi hodinu po nich. Jdeme zadní cestou, kterou jsme asi nikdy nešli. Hroch to tvrdí a u něj pochybovat by byla troufalost.
Není tu nic zvláštního, jen na rozdíl od standardní cesty skrz vesnici jsme výš a jsou tu výhledy na okolní kopečky.
Já si od kluků ještě odskakuju odlovit kešku. Čeká mě prďák nahoru a pak výšvih na skalku vlevo.
Kešku po chvíli hledání mám, paráda. A teď hurá za klukama.
Cesta vede Novou Vsí, to je sousední vesnice Branžeže. Na křižovatce mě zaujalo, jak ke kapličce přistrčili kadibudku. Docela mě to pobavilo. Začíná se docela rychle stmívat a mě čeká naštěstí už jen kilák.
Stihnul jsem to v podstatě ještě za přirozenýho světla. Na kole bych v tom už asi nejel, ale tady cestu znám, tak jsem čelovku nerozsvěcel. Kluci už sedí kolem ohýnku a vesele diskutují.
Pirmin a Bobeš občas hrají a zpívají sólo, občas spolu. Kubrt nás zase bombarduje nekonečnou zásobou vtipů.
Martin i Simír mají svoje křesílka, každej jinej typ. My ostatní posedáváme na kládách nebo na bobku.
Tak ti nevím chlape, jestli ti tam ta chobotnice za chvíli nespadne … spadla.
Já to dělám takhle a to je podle mě jistota.
Večer byl krásný a dlouhý a grogu bylo moc, tak dobrou noc.
Počasí kupodivu zatím vychází skvěle a ta parta kluků je prostě dokonalá. Není co víc dodat. No a o dalších dvou dnech se dočtete, když kliknete na DALŠÍ >>
Tady je mapa trasy, je naťukaná ručně, protože jsme šli i mimo pěšiny a tam mě Mapy.cz nepustí:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Opět parádní foto výlet! Děkuji moc Bošku!
Děkuju za pochvalu Víťo. Vím, že je to tvoje srdcovka 😉