Sokolí polibek – den druhý
celá akce 27. až 28. září 2025
Je tu nové ráno. Probouzíme se pod Vyskeří. Z hospody jsme se už nikam nepřesouvali, jak jsem psal na konci minulého dílu. Přejezd za dalším dobrodružstvím necháváme na dnešek.
Hodně brzo ráno nás probudilo štěbetání spousty vrabců na šípkových keřích, u kterých jsem večer zaparkoval. Jinak je tu celkem klid. I v noci tu bylo ticho.
Takhle vypadá to místo, kde jsme nocovali. Rozhodujeme se, že tu místním nebudeme dělat divadlo a přesouváme se na snídani jinam.
Cestou na místo, kde chceme snídat vidíme vykukovat nad horizontem sluníčko a Janča říká: „To by bylo hezký s Troskama.“ Zastavujeme, koukáme do mapy, odkud by mohly být vidět a rozhodujeme se pro malou zajížďku na jeden z kopců, odkud by to snad šlo. To místo jsme našli. Brouzdáme orosenou trávou k poli. Myslím, že to stálo za to, i když je trochu zapšklo.
Vrátili jsme se na trasu a dojeli až sem k přístřešku s názvem V Markétě. Sjeli jsme ze silnice až k němu. Asi tu běžně parkují turisti nebo houbaři, jsou tu vidět stopy kol.
Janča připravuje snídani. Už se moc těším na kafíčko.
Jelikož nemáme elektrickou ledničku, je potřeba buřty sníst už teď, přes den bude teplo. Janča tedy dělá nějakou směs. Voní to krásně.
Tak dobrou chuť. Někteří si možná všimnou mé krásné outdoorové obuvi. Jo, tyhle pantofle jsou jedny z mých nejpoužívanějších bot. V nich nejradši i řídím. Jednou jsem s nima dokonce šel i na skoro osmikilometrovou procházku. To jsme vlastně byli s Běloušem poprvé letos v srpnu ve Škrovádu. Uvědomil jsem si, že pantofle mám na nohách až po kilometru, a nechtělo se mi vracet.
Jsme po snídani a vyrážíme. Boty mám pořádný, pantofle zůstaly v autě. Snad máme všechno. V lese probleskují paprsky ranního sluníčka a mě zaujme tahle krásná Silenka širolistá, jak září proti temnému stínu za ní.
Míříme na Hrubou Skálu a přímo u silnice je takováhle krásná výklenková kaplička s Panenkou Marií. Za ní vede pěšina do kopce a tam jdeme hledat kešku. Bohužel jsme místo ukrytého pokladu sice našli, ale prázdné. Některý nenechavý turista ho ukradl.
Jsme na Hrubé Skále, jsme skoro u hradu. Tohle je nedaleký tříhvězdičkový rodinný hotel Štekl, je to prý hotel zámeckého typu. No asi to byl původně zámek, takže z venčí tak vypadá. A uvnitř? Netušíme a nejspíš to nikdy na vlastní oči neuvidíme.
Proti hotelu je klasicistní kostel svatého Josefa. Ten nechal postavit v roce 1812 hrabě Josef Karel z Valdštejna, který je v jeho kryptě i pochovaný.
No a to už je samotný zámek Hrubá Skála, tedy jeho vstupní brána s hospodářskou budovou. Zámek je až za ní. Na mostě před námi jsou sochy svatých, Vavřince a Floriána.
Tak tohle je samotný zámek. Na nádvoří jsme ani nešli, protože už jen za vstup tam chtěli prachy, to nás docela nakrklo. I když to není moc, otáčíme se a jdeme zpátky. Já mám stejně nejradši hrady a zámky z dálky. Od brány cvakám ještě jednou hotel Štekl i kostel.
Vracíme se zpátky na parkoviště. Vedle kostela je fara, tu jsem nefotil, a nalevo od ní míříme po schodech dolů po zelené.
Před námi se trochu otevírá rokle, jen aby se zase zavřela do úzké štěrbiny. Ta se jmenuje Myší díra a je opravdu úzká.
Sestupujeme skrz ní níž a níž po schodech.
Dva lidi se tu vyhnou jen na několika místech, my tu jsme ale naštěstí sami.
Po chvíli nás nečekají schody nahoru, jak by se mohlo zdát, ale otáčíme se a fotíme tu úzkou průrvu, kterou jsme sem přišli.
Jsme venku. Tohle před námi by teoreticky mohla být věž s názvem Myší hora, ale vůbec si nejsem jistý.
Venku na schodech se ještě jednou otáčíme a cvakáme to uzoučké schodiště vybetonované skrz skalní průrvu.
Po zhruba sto metrech se před námi tyčí další věž, Oštěp. No, mně odsud připomíná spíš něco jiného.
A čeká nás další průrva, spíš štěrbinka. A za ní se otevírá další prostor.
Jmenuje se to tady Adamovo lože. To se mi v paměti vybavuje, už jsem tu jednou před lety byl s rodinou.
Místo se původně jmenovalo Venušina sluj. Vytesat ji nechal maltézský rytíř František Adam z Valdštejna v 18. století.
Nacházel se tu oltář lásky se sochou milenecké dvojice a Amora a naproti němu velká pohovka se lvy. Tohle je ta pohovka. Při troše fantazie je rozpoznatelná a při hodně velké dávce fantazie jde malinko tušit i ten lev v popředí napravo.
Jdeme po chvíli dál a ještě Adamovo lože fotím z větší dálky ze schodů.
Naše kroky vedou až na Zámeckou vyhlídku.
Odsud je asi nejhezčí pohled z blízka na zámek Hrubá Skála. „Hele, čoudí se jim z komínka,“ ukazuju Janče prstem směrem ke věži.
„Hmm, máš pravdu. A koukni na tu fasádu. Z dálky zámek vypadá krásně, ale z týhle strany asi dost trpí.“ Zoomuju a študuju zámek z větší blízkosti. Pak přitahuju pohled ještě blíž, líbí se mi ten kouř z komína v ranním slunci.
Taky ještě fotím věžičku sousedního kostela, co čouhá napravo od zámku nad korunami stromů.
Po chvíli se přesouváme na další vyhlídku, Mariánskou. Hned na první pohled mě zase zaujme nádherná borovice na vrcholu. Vůbec se nedivím Japonským a Čínským císařům, že chtěli mít takové i ve svých palácových zahradách.
No tak tenhle pohled je skoro kýč. Ještě tu chybí zapadající nebo vycházející slunce. To se ale nikdy nestane, protože koukáme téměř na jih. Ten bordel na nebi napravo od Trosek, to je hejno ptáků, asi holubů. Ještě se otáčím víc doprava, zoomuju a zámek Hrubá Skála fotím i s hospodářskou budovou, vrškem kostela i hotelu Štekl.
Pak se přesouvám na druhou stranu k zábradlí. Ta krásná borovice, co jsem obdivoval, mi trošku překáží ve výhledu.
Nakláním se ale přes zábradlí, co to jde, a fotím skalní věž Lebka s pětadvacet kilometrů vzdáleným Ještědem v pozadí.
Na třetinové vzdálenosti a víc napravo se tyčí kopec Kozákov se svým nezaměnitelným vysílačem. Je to tady dobrý orientační bod, skoro jako Trosky.
Přímo před námi je další krásná věž, Větrník.
Po chvíli kochání a doplnění tekutin míříme k našemu dalšímu cíli, hradu Valdštejn. Ten se nám ukazuje už tady, ale jen na chvíli. Ale to nevadí, máme před sebou určitě ještě spoustu krásných míst, než k němu dojdeme. Jako je třeba pohled na další krásnou borovici na skalní věži.
Naší následující zastávkou je Cintorín. Tenhle symbolický horolezecký hřbitov je vytvořený na stěně Nekonečné věže.
Původní myšlenka, vytvořit takovou památku na tragicky zesnulé horolezce, patří sochaři a horolezci Valeriánovi Karouškovi. Nápad byl ale realizovaný až rok po jeho tragické smrti pod Huascaránem, tedy v roce 1971. Jeho jméno bylo jedním z prvních umístěných na tenhle památník. Na fotce jsou zatím poslední jména zemřelých, a to v letech 2019 a 2023.
Od hřbitova procházíme kolem dalších věží. Tohle je například skalní věž Durango se svýma dvěma vrcholama.
Další věží je Únorová, kde jsem se pokusil zakomponovat sluníčko, které jsem umístil přímo na hranu. Sluníčko čaruje i na druhé straně v lese v mechu.
Na hnijícím buku jsem našel krásné houby, které odpovídají názvem přímo tomu, jak vypadají. Jde o Slizečku porcelánovou.
Blížíme se k Sedmihorkám a naše trasa vede podél několika místních pramenů. První zastávka je u Barbořina pramene, ten byl takhle upravený v roce 1852. Své jméno má po manželce zakladatele lázní, doktora Antonína Šlechty.
Druhým pramenem je Antonínův. Má stejný pramenný zdroj jako Barbořin. V roce 1839 se u tohohle pramene doktor Šlechta dohodl s majitelem panství na založení lázní. Sice máme s sebou vodu, ale proč neochutnat, že?
Třetím pramenem je Josefův. Pramen dali do trubek a ozdobili pískovcem s reliéfem svatého Josefa v 19. století. Později byla k prameni umístěná jeho dřevěná socha.
Cestička tady je moc příjemná, jmenuje se Angrova stezka. Je skoro čtyři kiláky dlouhá a spojuje Sedmihorky s hradem Valdštejn. Pojmenovaná je po lesním radovi Leopoldu Angerovi. Ani nepotkáváme moc lidí. Jen jeden týpek jde s námi a taky se zastavuje u každého pramene. Vypadá podezřele a tak ho oslovuju: „Vy jste taky kačer?“ „Kdo?“ „No, nic. Myslel jsem, že taky děláte Geocaching,“ vysvětluju.
Čtvrtým pramenem je Mariin, ale ten nefotím, je na něm hnusnej betonovej sokl a dvoje plechový dvířka. No, ostuda. Zato mě zaujal tenhle bezejmenný. Navíc je kousek od něj schovaná keška Pohádky ze skal.
Taky mě zaujal stín, který vrhaly větve buku na borovici. Opouštíme skupinu pramenů a míříme opět do skal.
Před námi se tyčí jedna z nejznámějších (alespoň podle mě) věží. Je to skalní věž Kapelník.
Naproti Kapelníkovi je už méně známá Podmokelská věž.
No a tuhle zná určitě každý horolezec, je to věž Taktovka. Na tuhle útlou věžičku vede devět horolezeckých cest.
Koukáme sice nahoru a hledáme další kešku v okolí, ale všímáme si, že pod nohama nám něco šustí. Je to malý skokánek a skoro není vidět, jak je v listí maskovaný. Kdo by ho neviděl, cvakám ještě hodně zblízka.
Kešku jsme našli (Janča samozřejmě) a pohodová procházka nám končí, čeká nás výstup po hodně dlouhým schodišti. Angrova stezka vede právě tudy.
Míříme k věžím okolo další známé věže Sfinga. Ta odsud ale není vidět. Tady jsou věže Lavice, Večerní, Polednice a Smítkova.
Vzadu jsem si potom přitáhnul Lengáčovu skálu. Aspoň myslím, že je to ona.
Procházíme opět úzkou průrvou. Nejdřív pohled vzhůru …
… a pak před sebe.
Prošli jsme skrz skalní masiv a míříme po dalším schodišti dolů. Pod stupni rostou v jednom místě krásný Muchomůrky.
Není to jen tak nějaký schodiště, je to pořádná porce schodů.
Ale výhledy odsud jsou krásný na další a další věže.
A další věže. Tahle je fakt krásná. Jestli jsem to zjistil správně, tak se jmenuje Blatník, ne příliš romantický jméno, co? Na té věži vzadu dokonce vlaje naše vlajka. A to je nejspíš skalní věž Maják.
Sice je září, ale tenhle pohled ve mně evokuje léto. Neváhám a okamžitě fotím.
Opustili jsme Angrovu stezku, tedy i modrou, a drápeme se po žluté nahoru.
Občas to tu vypadá hodně zajímavě. Konečně schody z pískovce a ne z betonu nebo železa. I když musím říct, že ty železný rošty jsou hodně praktický, hlavně v zimě, jak jsem několikrát poznal v Ádru.
Vylezli jsme až na místo, odkud je krásný výhled jak na Blatník (vpředu vpravo), tak i na Mnicha (vlevo), ale hlavně na Maják. Zafoukal vítr a vlajka na něm krásně vlaje.
Pomalu už se blížíme k našemu dalšímu cíli. Tady začíná hrad Valdštejn. Tohle je pohled odspodu a zezadu na jeho východní část, Romantický palác.
Mezi korunama stromů na nás vykukuje barokní zámecká kaple z 18. století, kaple svatého Jana Nepomuckého.
Taky vidíme růžek další budovy, je to klasicistní dům s číslem popisným 18. Víc jsem o něm nezjistil.
Další částí hradu je Aehrenthalský palác.
Tenhle palác si fotím ještě na výšku. Líbí se mi obě fotky, tak jsem je tu nechal.
Došli jsme až pod velký kamenný most.
Cvakám ho z různých úhlů a přemýšlím, jak ho nejlíp zachytit.
Nakonec vytahuju z batohu širokáč, když už ho s s sebou táhnu, a fotím most téměř vcelku.
Jsme nahoře. Hned u vstupu nás vítají dvě sochy. Vlevo je svatá Ludmila a vpravo svatý Josef. Pak následují další sochy Václav a Vít, Jan Nepomucký a Ivan a nakonec Vojtěch a Prokop.
Prošli jsme vstupní branou a na nádvoří mě zaujal tenhle erb, je to Aehrentálský erb. Na hradě Valdštejn je proto, že rod Lexů z Aehrenthalu hrad vlastnil a výrazně jej upravoval v době baroka, kdy jej proměnili na romantické poutní místo. Aehrentálové v 18. a 19. století přestavěli hradní kapli, vybudovali přístupový most a na hradě zanechali své heraldické znamení jako připomínku svého panství. Vlastnili taky zámek Hrubá Skála.
Na nádvoří se otáčím a cvakám vstupní bránu zezadu spolu s přístupovým mostem.
Tohle je ten klacisistní dům, co jsem fotil zespoda a za ním je vidět kousek kaple svatého Jana Nepomuckého. V sakristii je prý umístěná expozice přibližující život a dílo zdejšího poustevníka a hudebního skladatele Václava Karla Holána Rovenského. Tam nejdeme, zajímá nás teď něco jinýho.
Vracíme se z nádvoří po mostě zpátky a po krásně rovné štěrkové cestě jdeme k místní hospůdce. Chceme svlažit hrdlo a míříme proto na její zahrádku. Tedy na zahrádku mířím jen já, Janča jde rovnou do výčepu.
Už je to tady, hezky orosené. Děkuju Jančo. Dali jsme jen jedno, abysme pak neměli těžký nohy. Jak tak sedíme, Janča povídá: „Hele, támhletoho kluka znám, ten je z Vrchlabí. Je to fotograf a má moc hezký fotky.“ Před odchodem ho pozdravila a dali se na chvilku do řeči.
Po rozloučení míříme na promenádní cestu a na jejím konci před vstupem do lesa nás zaujme nádherně prozářené, stále ještě zelené kapradí.
Mraky se honí po nebi a už nám zase zakryly sluníčko. Ale to nevadí, alespoň nebude obloha fádně modrá.
V Jižním sedle se rozděluje červená spolu se zelenou od modré. Kousek dál je pískovcový cestník z 19. století. Jeden trochu větší je v nedalekých Sedmihorkách, ten se mi taky líbí a fotil jsem ho několikrát. Třeba loni v červnu a píšu o něm na konci příběhu Riegrova stezka.
Došli jsme až k louce u Kopicova statku, dáváme sváču a míříme ke skalním reliéfům. Tam vytvořil tehdejší majitel a lidový umělec Vojtěch Kopic galerii skalních reliéfů především z české historie.
První, co jsme tu viděli, byl krásný kamenný most. Ten jsem pak víc podlezl a nafotil z většího podhledu. Musím říct, že mně se takhle zespoda líbí víc.
Kopicova práce trvala téměř 40 let (1940 až 1978) a za tu dobu vzniklo přes 30 reliéfů postav, zvířat či průčelí staveb, často doplněných o citáty či poselství. Jednotlivý fotky nebudu popisovat, jen sem dám galerii, je toho fakt hodně. Co jsem viděl, to jsem nafotil.
Jedním z posledních navštívených výtvorů je Partyzán. Právě tady je další keška, kterou hledáme. Naštěstí úspěšně.
Po odlovení kešky jdu přímo pod můstek z jeho druhé strany, než předtím, a je tu vytesaný hezký nápis: „Tento mostek stavěl Štěpán Mlejnek z Konic r. 1850. Co jsme po předcích dobrého zdědili, abysme si toho vážili. Bez vůle Boží se lid marně snaží.„
Po poslední fotce reliéfu Orel a vrána mi foťák hlásí, že mám vybitou baterku. To je fakt pakárna, doufal jsem, že mi na dnešek vystačí. No tak to bude dneska asi konec příběhu.
Naštěstí má Janča s sebou svůj foťák a půjčila mi ho: „Budu radši, když dofotíš příběh a povyprávíš ho ostatním, než abych měla fotky já jen pro sebe.“ „Děkuju, jsi zlatíčko.“ Protože to není foceno mou technikou, nedávám na tyhle fotky svoje logo, i když jsem to fotil já. S jejím foťákem moc neumím, tak jsem zvědavej na výsledky … tohle je snímek Jirošovy rychty odspoda. Abyste to dobře pochopili, Kopicův statek a Jirošova rychta je jedno a to samé stavení.
Rychtu fotím z vícero stran, tohle je asi nejhezčí záběr. Mapy.cz píšou: Jirošova rychta je významná památka lidového stavitelství v Pojizeří z roku 1787, postavená rolníkem Jiřím Jirošem.
Nechápal jsem, jak si mohl obyčejný rolník dovolit postavit rychtu, tedy správní budovu obce. Pak jsem pátral dál a rolník Jiří Jiroš opravdu postavil roubenku roku 1787 na patrně ještě starších základech nějaké stavby. Po 62 letech, kde tu žila jeho rodina, se stal Jiřího vnuk František Jiroš prvním starostou nedaleké obce Kacanovy. Starosta je to samé, co rychtář, tudíž je to opravdu rychta postavená rolníkem Jirošem.
Před rychtou stojí prý ceněná socha svatého Jiří Drakobijce z r. 1806. Proto taky tahle socha není originál (ten je ve vestibulu Muzea Českého ráje v Turnově) tohle je kopie. Kdo by se chtěl o všem dozvědět víc, je to na stránkách obce Kacanovy.
Od Kopicova statku se vracíme skoro až na Jižní sedlo a jdeme lovit další kešku. Na chvíli jsem neprozřetelně vrátil Janče foťák a ona mě hned cvaká, jak nás prďákem vedu k pokladu.
Máme úspěšně odloveno. Jsme opět na hlavní červený trase a koukáme na skalní věž Stojan s dětskou prolejzačkou.
Dorazili jsme na vyhlídku s názvem U Lvíčka. Tady cvakám spoustu fotek v detailu, protože panoramatický fotky moc na těchhle místech nedělám. Takže tady je pár těch detailů a bez textu:
O kousek dál přecijen cvakám panorama s Kozákovem v pozadí.
A pak ještě jedno. Mám u panoramat rád, když je na fotce několik takzvaných „plánů“. To znamená oblastí různě vzdálených. Takže tady jsou plány tři, je tu popředí – hrana skály s vřesem, střední plán – osluněné skály a pozadí oddělené stínem mraku – pahorkatina s kouskem nebe.
Po chvíli kochání jdeme dál. V jednom místě jsem si uvědomil, jak krásný mraky máme nad hlavou, tak jsem jim dal většinu prostoru na fotce.
No a tohle si říkalo samo o celkový záběr, to je pohled na Kapelu – skupinu věží, pod kterýma jsme šli před pár hodinama. Vpředu uprostřed je Kapelník. Všimněte si nalevo od něj té trčící koule mezi korunama stromů. Zoomuju a cvakám ji v detailu – na další fotce.
To je ta koule, to je Sfinga. „Víš, čím je pro mě Sfinga zajímavá?“ ptá se mě Janča. „Lezla jsem na ní s bráchou a s Pirminem.“ „To jako fakt? Ty jsi lezla tady na písku? A s Bráchou? A ty znáš Pirmina už od dřívějška?“ chrlím na ni nechápavě otázky jednu za druhou. „Jo, je to tak. Ale to už je dlouho,“ odpovídá s nostalgií v hlase.
Po tom, co jsme všechno probrali a pokochali se výhledama, pokračujeme dál v cestě. Vedle stezky je v jednom místě roklina. „Dole je keška,“ hlásím. Tak sklouzáváme dolů, úspěšně odlovujeme a pak se zase drápeme dolů.
Tudy už jsem šel několikrát a pokaždý si říkám, co to muselo dát tenkrát práce, vybudovat tudy cesty pro povozy. I když je to „jen“ pískovec.
Vždycky se mi líbilo, jak stromy objímají skály a nacházejí pukliny, aby se udržely na nehostinném terénu. Tady je krásná ukázka buku a za ním břízy.
Přišli jsme na místo, kde rosou obrovský stromy. Nejen buky, ale i tyhle jehličnany. „Jančo potřebuju zase měřítko,“ posílám ji nahoru na břeh. „Lízt tam ale nemusíš,“ směju se jejímu zápalu. Tohle je Douglaska. Je to jehličnan podobný smrkům a jedlím, od kterých se liší jemnějším vzhledem. Je to druhý nejvyšší jehličnan na světě, po Sekvoji vždyzelené. Maximální výška Douglasek bývá 100–120 m s průměrem kmene 4,5 až 6 metrů, což jsou nejvyšší zdokumentované hodnoty. Jeden zdroj ale uvádí, že nejvyšší objevená a poražená douglaska měřila 133 metrů a byla tak nejvyšším nalezeným vzpřímeně rostoucím stromem vůbec. Tahle „naše“ má ale maximálně do šedesáti metrů. I tak je to obr.
Vracíme se k Adamovu loži. Zjišťuju totiž v appce, že jsem tam zapomněl odlovit jednu kešku. Bereme to ale zkratkou, to je můj oblíbený „sport“, chodit zkratkama mimo značené turistické.
Kešku jsme úspěšně odlovili a zdárně se vrátili k autu. Když jsme sem ráno přijeli, byli jsme tu jediní. Teď už je tu plno.
Vracíme se utahaní a spokojení domů. Z auta ještě na jednom výhledu cvakám Trosky na rozloučenou.
Co říct na závěr? Počasí nám vyšlo naprosto luxusně, viděli jsme, co jsme si naplánovali. Takže naprostá paráda. Snad jen jedno poučení pro příště: Ber si s sebou dvě baterky do foťáku vole, děláš fotek čím dál víc a jedna baterka ti už nestačí.
A na závěr mapa trasy druhého dne:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
