Sokolí polibek – den první
celá akce 27. až 28. září 2025
„Zesnulá kamarádka Jana mi vyprávěla o skalním útvaru Ptačí polibek v Českým Ráji. Hledala ho tam kdysi prý dva dny, než ho našla. Chtěla bych ho jednou taky vidět. Dala mi i GPS, kde prý údajně je,“ povídá mi Janča. „Tak naplánujem výlet do Ráje a mrkneme se i tam.“
Vyrážíme až v sobotu ráno, protože trasa i s přejezdem na sobotu vychází časově na pohodu. Už od Úlibic před Jičínem na nás vykukují Trosky. Před vesnicí Šalanda zastavuju na čůrání a musím si je vyfotit. Na úvod myslím moc pěkná fotka.
Dojeli jsme až na výchozí bod. Jsme na parkovišti Na Krásné vyhlídce. Platíme ještě akceptovatelný kilo parkovný a balíme se na výšlap. Musel jsem si vyfotit nový botky. Potřeboval jsem něco na léto s tvrdou podrážkou, takže mě Janča cestou sem zatáhla do jednoho krámu v Jičíně a tam jsem se plácnul přes kapsu a pořídil si tyhle krásný Scarpy.
Změna plánu, nevyrážíme hned, jdeme si dát něco k pití, ať jsme na výšlap patřičně hydratovaní. Dáváme si oba Birell, pivo by bylo fajn, ale těžknou po něm nohy.
Z terásky místní hospůdky fotím okolí. Nejdřív rybník Žabakor a za ním Svijany a další vesničky. Horizontu vládnou Jizerky.
Pak jsem se otočil víc vlevo, zazoomoval a cvaknul krásně viditelný Ještěd. Nevím, jestli nad tím někdy někdo přemýšlel, ale mě kdysi překvapilo, když jsem zjistil, že Ještěd není v Jizerských horách. Ty totiž končí na východ od Liberce a Ještěd je na jeho západní straně a je nejvyšším vrcholem Ještědsko-kozákovského hřbetu.
Opouštíme hospůdku a vydáváme se z kopce po asfaltce na cestu. Podél cesty je pastvina s krásnýma kravičkama. Tahle asi čeká tele, je pěkně široká v pase.
Hned u cesty v pangejtě se na nás směje krásná bedla. Hub je všude asi dost.
Když jsme sestoupili níž, otevřel se nám pohled víc na západ a tady, kdo jiný než Bezděz. Je sice v oparu, ale je tu. Napravo od něj mě zaujala silueta kužele se špičkou nahoře. Doma jsem zjistil, že je to nejspíš Berkovský vrch se zříceninou hradu Starý Berštejn. Je ještě deset kiláků za Bezdězem, tedy třiatřicet od nás.
Odbočili jsme z asfaltky a přes louku míříme vlevo na kopec Mužský. Fotku samotáře uprostřed ničeho samozřejmě nesmím vynechat. S těma mrakama v pozadí a ozářenou loukou se mi moc líbí.
Přicházíme k trnitýmu remízku. Je tu spousta hlohů a jinýho křoví, skrz který se snažíme prodrat, abysme si zkrátili cestu. Nakonec se nám to jednou skulinou daří.
Ještě jsme prošli sadem, kde odpočíval srneček a vyděšeně asi patnáct metrů před náma vystartoval a pelášil pryč. Teď už stoupáme po krásných dřevěných schodech k vrcholu.
Napravo si ale mezi větvema všímám nějaký díry v zemi. Týjo, jeskyně.
Jeskyně vznikla při těžbě čediče. Vzhledem k charakteru jejího vzniku prý hrozí nebezpečí uvolnění kamenů ze stropu. No u vchodu je jich na zemi celkem dost.
Velikost nikdy nevynikne bez měřítka, takže opět čekám, až se měřítko dostaví. Potom lezu taky dovnitř a fotím lucerničku. Janča mi svítí čelovkou, jinak bych ani nezaostřil, jaká je tu tma. I tak je fotka máznutá, protože jsem nechtěl dávat větší citlivost kvůli alespoň trochu přijatelný zrnitosti fotky.
Pak se po suťovišti drápu kousek vlevo a fotím další jeskyňku, spíš výklenek a vedle druhý a taky krásnou čedičovou stěnu přímo nade mnou..
Najednou si uvědomuju, že už jsem tady někdy v minulosti byl. Nojo s klukama na podzimním čundru. Doma jsem pátral, kdy to asi mohlo být. Fotky z toho čundru asi nemám, ale jelikož jsem kousek odsud lovil a ulovil tenkrát kešku, vím, kdy jsem tu byl, naprosto přesně. 14.11.2015, takže téměř přesně před deseti lety.
Dobyli jsme vrchol Mužského. Stojí tu kamenná mohyla připomínající bitvu z roku 1866. Aby na fotce nebyla sama, zakomponoval jsem ještě do pozadí Ještěd.
Rozhledy odsud jsou parádní a do všech stran. Na jihovýchodě pod námi je Komárovský rybník, tam někam do lesů vlevo míříme s klukama každý podzim už od roku 1993. Přes třicet let, to je masakr.
Severozápadu zase dominuje Ralsko. Na vrcholu stával hrad. Ten sloužil jako strážní pevnost u obchodní stezky. Od roku 1505 je opuštěný. Do dnešní doby zůstala stát hranolová věž a zbytky štítové stěny, ale to odsud není vidět. Vpravo za Ralskem trčí můj oblíbený Klíč.
Na východoseverovýchodě vidíme nepřehlédnutelnou dominantu, nedávno odlesněný kopec Vyskeř. „Pod Vyskeří jsem byl v hospodě nedávno, ale na vršku ne. Tam se musíme někdy podívat,“ narážím na svou lenost, protože tam někteří kluci z bandy vylezli a já na ně čekal s menšinou v hospodě.
No a na úplném východě je další dominanta Trosky. Teda spíš jen skalní věž Baba. Je to ta nižší a zavalitější skála, je vysoká 47 metrů. Panna je o deset metrů vyšší a štíhlejší. Věže byly pojmenované prý podle zdejších nesmiřitelných obyvatelek, jejich neustálé hádky se podle pověsti rozléhaly po okolí. Za Troskama je vidět na kopci rozhledna. Kopec je Tábor a rozhledna se jmenuje Tichánkova.
Na západě je odsud vidět i krásný nedaleký zámek v Mnichově Hradišti a vpravo od něj kapucínský klášter. Jó, tak v parku mezi zámkem jsem už taky byl, před čtyřma rokama. Hroch tenkrát vymyslel čundr právě z Mnichova Hradiště.
Pokochali jsme se a opouštíme vrchol Mužského. Kolem sem tam poletuje hmyz a shání poslední zbytky nektaru na bodlácích.
Ale nekvetou jen bodláky, kupodivu jsem narazil i na kvetoucí lesní jahodník a taky Hvozdíky.
Scházíme na druhou stranu Mužského, než jsme vyšplhali nahoru. Na kraji louky je obrovský kruh Žampionů, správně Pečárek polních. Ty už jsem hodně dlouho neměl na talíři přímo z přírody. Snad naposledy jako kluk.
Z louky jsme sešli až na cestu, která vede mezi pár domečkama a míří dál do přírody. Míjíme jednu z novostaveb. „Tak to by mě zajímalo, jak mají v plánu mejt to okno nahoře zvenčí,“ kritickým pohledem zkoumá ten prosklenej barák Janča.
Po pár desítkách metrů vidíme konečně první skály vlevo nad cestou.
Napravo jsou zase krásný pískovcový sloupy starýho plotu obrostlý mechem a lišejníkem. Dokud tu nejezdila auta, asi stály rovně.
Přicházíme na louku s chaloupkou na okraji. „Mám pocit, jako bych tady taky už někdy byl,“ povídám Janče. Mají tu moc hezký výhled.
Na cestě se pomalu šine lesklý drahokam. Chrobák lesní je poměrně hojný brouk, ale jeho modročerná kovově lesklá barva mě vždycky udělá radost, když ho vidím.
Opět se noříme do lesa a já nakukuju do jedné z roklí. Najednou se něco mihne mezi stromama vzadu. Nejdřív mě napadá, že je to pes, není to moc dobře vidět. Pak se objeví další a další stíny. „Koukej, to jsou mufloni,“ šeptám vzrušeně a ukazuju Janče tím směrem. Vycítili nás nebo asi i uviděli a dávají se úprkem na ústup. Nestihl jsem je ani vyfotit. Vznikla jen jedna nepovedená fotka, na které nikdo, kdo neví, na co má koukat, nenajde rozmazaný mufloní zadek.
Odbočuju z lesní pěšiny a jdu po hraně skal. Pořád koukám, jestli ty muflony někde neuvidím. Bohužel nic, ale zase tu je krásný pohled na věžičky připlácnuté ke skalnímu masivu.
Vracím se na cestičku a skoro zakopnu o krásný hříbek.
„Půjdeme po cestě oklikou nebo to vezmeme azimutem?“ ptám se Janči. „Jdeme rovně. Já vím, že se mě chceš zbavit a zavést někam hluboko do lesů,“ směje se. No, možná jsme měli jít radši tou oklikou, je to tu fakt docela džungle.
Ale na druhou stranu bysme zase neviděli tuhle nádheru. Nojo, ale kudy dál?
Holt musíme trochu zapojit lezeckou techniku a ruce. Ještě, že ten mech neklouže.
Pokračujeme v sestupu úzkou strmou roklí, musíme tu padlou borovici podlézt.
Odměnou nám ale je takováhle krásná skála s otiskem obrovskýho kopýtka nebo je to motýl? Fantazii se meze nekladou.
„Koukej na ty hodiny, za ty by ses asi jistit nechtěl, co?“ ukazuje mi Janča křehoučkou spojnici vršku a spodku prolákliny ve skále.
No, není to nádhera? Támhle nalevo jsme sklouzávali sem dolů.
Na osluněné stráni na nás už z dálky září krásný a zdravý klouzek.
Úspěšně jsme se dostali až na cestu a došli k našemu cíli, studánce Hrdinka. „Tady je keška,“ hlásím. „Tak já tě cvaknu, jak jsi ji našel, ať máš taky nějaký fotky,“ bere mi z ruky foťák Janča.
Kousek od Hrdinky je křižovatka cest a nad ní se tyčí vysokánské borovice. Dřív tu byl hustý les, a tak se táhly za světlem. Teď už jsou jen poslední stojící svědci, zbytek lesníci pokáceli.
Vrátili jsme se kousek po cestě, odkud jsme přišli k Hrdince, a pokračujeme po ní dál. Teď jsme na kraji paseky a před námi jsou krásný lesy a z nich trčí skalní věže a celý masivy.
Ty napravo se mi líbí a dělám jim fotku v detailu. Chvíli se rozhlížíme a pak pokračujeme dál.
„Tady někde bude ten Ptačí polibek,“ upozorňuju Janču. „Fakt, to už jsme tady?“ „Jo ještě se musíme vydrápat na jednu z těch skal támhle nahoře,“ ukazuju Janče mapu a pak i prstem doprava za tyhle popadaný stromy.
„Jé hele Moai, jsme na Velikonočním ostrově,“ cvakám nezaměnitelnou siluetu hodně připomínající tamní sochy. „Co to je tam dole za ceduli?“ ptám se. Ale na tu dálku to nepřečteme ani jeden a ani se tam nechceme spouštět po tom, co jsme se vydrápali až sem.
„Tady někde to už bude, musíme ještě výš,“ obcházím už asi třetí masiv a Janča mě stále ještě s důvěrou následuje. Místama je svah tak prudkej, že skoro čuchám k mochomůrkám.
No tak tohle je nádhera. I kdybysme byli blbě, ta námaha za tenhle pohled stála. já prostě miluju borovice na skále.
A ty výhledy odsud jsou taky moc hezký. Užíváme si to a pa obcházíme poslední skalku na vrcholu, abysme se podívali, jestli jsme opravdu zase na špatný skále.
Jupí, nejsme. to je on, Sokolí polibek. Jak jsem psal v úvodu příběhu. Tenhle skalní útvar se jmenuje správně Ptačí polibek, někdo mu taky říká Sokolí pusinky. Mně se ale nelíbil ani jeden z nich, tak jsem je spojil v Sokolí polibek a podle něj nazval i tenhle příběh. Ale nenechte se zmýlit fotkou, není to žádnej obr.
Kvůli měřítku jsme pod ním s Jančou zapózovali.
Potom jsme skálu po vršku obešli a cvakáme Sokolí polibek ještě z druhý strany.
I odsud vypadá hezky, ale podle mě ne tolik, jako z té první strany.
Při návratu zase vidíme symbiózu stromu a skály jako v Jizerkách.
„Tak co, vezmem to zase zkratkou?“ koukám do rokle pod námi. „Zkusíme to,“ souhlasí Janča. Po pár metrech pod našima krokama slyšíme dutou ozvěnu a před náma je čtyřmetrovej skok dolů. Rozumně to otáčíme a jdeme původní výstupovou cestou.
Úkol i sen nás obou je splněn. Janču naladila její kamarádka Jana a já si vzpomněl, že o Ptačím polibku nejspíš mluvili mí kamarádi, že ho taky nikdy nenašli. Já tenkrát myslím s nima nebyl nebo jsem nějak vytrousil z hlavy, že se někam drápali beze mě. Ono s nima takových nejistých výpadů do skal za něčím prý zajímavým bylo v minulosti víc, já radši čekal u batohů a oni se vrátili s nepořízenou.
Opět mě zaujme borovice na vrcholu jedné z věží. Je to můj asi nejobdivovanější strom. Znova a znova mě překvapuje, kde všude dokáže přežít.
Sestoupili jsme až pod masivy na lesní cestu, ta nás vede z kopce směrem k červené turistické.
Cesta chvíli míří příjemně po rovince, po chvíli ale padá dolů z mírného kopce. Štíhlé vysoké smrky rostou až těsně u cesty. Musely se rychle vytáhnout za světlem, protože tady v rokli je ho opravdu málo.
Když jsem u toho světla, i když je pod mrakem, přesto mě zaujalo právě světlo na mechem porostlé skalce vedle cesty. Je to krásná podívaná, kterou se mi snad alespoň trošku podařilo zachytit na fotce.
Lesní cesta, kudy vede červená, se mění na pěšinu a místy si tu předci museli vytvořit průjezdy, aby se vůbec s povozy dostali na vytyčené místo. Proč taková snaha uprostřed lesa? Protože míříme k hradu a tohle byla jeho spojnice se světem.
Občas nekoukám jen do dáli, ale i pod nohy a hned u pěšiny rostou nádherné pýchavky a opeňky.
V jednom místě se les na chvilku otevře a pak se opět noříme do jeho nitra.
Tady na nás už z dálky křičí svou jasnou červenou barvou nádherné muchomůrky.
O kousek dál mě zaujme další houba. Nevím, jestli jsem ji určil správně, ale asi je to další muchomůrka, tentokrát Muchomůrka plavá.
Pak už je potřeba se soustředit na chůzi, čeká nás ostrý výšvih vzhůru.
Úspěšně jsme se vydrápali nahoru a jsme na náhorní rovince.
Tohle byl náš cíl. Zřícenina hradu Hynšta. Hrad byl vytesaný do jednoho skalního bloku, zbytek byl dostavěný ze dřeva. V 17. století se tady ukrývali stoupenci bratrské víry, která tenkrát byla asi nechtěná. Z dřevěný části se do dneška samozřejmě nic nedochovalo.
Z hradu je v podstatě vidět už jen jedna větší vytesaná světnička se středním pilířem, která je přístupná dlouhou vstupní chodbou. Tou jsme sem právě vlezli.
Skála vedle světničky je posetá vyškrábanými podpisy. Někteří vandalové tady byli už před víc jak sto deseti lety.
Na protější stráni je keška. „Slezem dolů, vydrápem se nahoru, odlovíme kešku a dáme tam sváču, co ty na to?“ navrhuju. „To je dobrej plán,“ Janča na to.
Máme úspěšně odloveno a jdeme baštit.
U jídla koukám po okolí a cvakám zajímavý pohledy na skalní věžičky.
Cestou dolů od hradu si ještě všímáme nápisu v latině. Je to věta z Komenského díla Didactica magna: „Vše nechť plyne samo, nechť je dalek násilí věcí“. Což by se dalo volně přeložit: „Nech věcem volný průběh a netlač na pilu.“ Ten týpek mi mluví z duše …
Miluju průhledy. Vždycky rád fotím něco, co je na první pohled skryté, ale na ten druhý člověk vidí dál a víc. Taky mě překvapuje, jak moc velký nezmaři jsou stromy, třeba tenhle buk.
Došli jsme až na místo zvané Hrázka. Není to žádná malá hráz, jen cesta překonává dolík, který tu původní majitelé panství nechtěli mít. Tak z kamenů vytvořili násep, co terén trochu srovnal. Je odsud nádherný výhled na západ. jak na levou část rokle před námi, tak i na pravou.
Pokochali jsme se rozhledy a o kousek dál míříme ještě k jedné skalce, která je provrtaná několika okny. Je to skvělá prolejzačka pro děti. A taky jsme tam nějaké viděli lízt.
Opět se sluníčko prodralo skrz mraky a nám to dělá den ještě příjemnější.
Dneska první mraveniště. Tihle všudypřítomní stavitelé využili starého pařezu.
Z lesů se dostáváme do otevřenější krajiny. Něco nám přistálo na soušce nad hlavou. Není to moc poznat, ale je to strakapoud. Nejspíš Strakapoud velký, ten je u nás nejpočetnější.
Už jsme skoro v cíli. V místním velkém třešňovém sadu se pasou kravičky. Jednu si při hygieně fotím sólo.
„Než ukončíme výšlap, ukážu ti ještě jednu propadlinu,“ navrhuju Janče. „Tak jo, ale nejdřív si tu cvaknu výhled na ten rybník pod náma,“ odchází na kraj lesa a fotí zybník se zvláštním názvem Žabakor. Kousek vpravo je další rybník, taky se zvláštním názvem Oběšenec. Oba jsou jsou významnou ornitologickou lokalitou. Teoreticky tady můžete zahlídnout například Moudivláčka lužního, Budníčka pruhohlavého, Chřástala kropenatého nebo Potáplici severní.
A tohle je ta propadlina. „Tak tam si běž sám, tam nejdu,“ komentuje můj sestup dolů z povzdálí Janča. Ta díra je nekrasová trhlinová propast a je s hloubkou přesahující 23 metrů nejhlubší v Českém ráji.
Opět na Krásné vyhlídce dnešní pěší výlet končí. Sedáme do auta a míříme do další destinace. Slunce zapadá a tvoří krásný divadlo. Původně jsem kvůli tomu ani nechtěl zastavovat, ale Janča mě přemluvila: „Budeš toho litovat, žes to necvaknul.“ A já otáčím auto a vracím se zpátky do kopce, abych našel výhled skrz třešně. Jo, je to nádhera.
Cestou na plánovaný nocleh ještě jednou zastavuju. Jsme za obcí Všeň a nedá mi to, pohled na místní kostel spolu s Ještědem v pozadí a ve večerních barvách je prostě super. Nad hlavou mi něco bzučí, asi místní dravec. Cestou k autu sbírám u silnice spadlý jabko, je sice trošku kyselý, ale ta jeho chut nás příjemně osvěží.
Dorazili jsme do cíle. Jsme v obci Vyskeř. Moc dobře ji znám, už jsem tu asi potřetí. Parkujeme pod místním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Ten je relativně nový, postavili ho v roce 1915.
Do kostela ale nemíříme, vydáváme se vzhůru ke kapli. Tam jsem totiž nikdy nevylezl.
Cestou nahoru se otáčíme a já cvakám dřevěnou zvonici vedle kostela. Osmiboká dřevěná zvonice s kamennou podezdívkou je o dost starší než kostel, byla postavená v roce 1750, kdy nahradila původní zvonici z roku 1504. Po chvilce kochání postupujeme dál vzhůru ke kapli.
Jsme skoro na vršku a já cvakám nejen takhle odspoda kapli s křížema, ale i pohled do dálky ne krásně zbarvený nebe a Trosky na horizontu.
Vrchol dobyt. Jsme u kaple svaté Anny. Dnešní empírová podoba kaple pochází z roku 1830 a byla postavená nad Svatým hrobem. O letních prázdninách je zpřístupněná a navíc s výkladem o historii nejen téhle kaple i obce.
Ke kapli vede křížová cesta, tyhle tři krásný kříže jsou XII. zastavením právě té křížové cesty. Fotím je ještě zboku, tady vypadají fakt obrovský, perspektiva prostě umí klamat.
Cestou dolů fotím ještě jednou v oranžovém nádechu kostel se zvonicí, prolítající dopravák nad hlavama a bedlu u cesty. Janča mezitím řeší něco důležitýho s domovem, tak prostě čekám a cvakám okolí.
Ten kostel se mi líbí, takže mu věnuju ještě jednu fotku od brány spolu s pohledem na okolní hřbitov.
Tak tohle je náš cílový „svatostánek“. Restaurant Vyskeř. Jdeme na večeři.
Nejdřív nakukujeme do prázdné místnosti vpravo za vchodem. „Tady jsme s klukama seděli minule. Tenkrát tu bylo úplně narváno,“ hlásím Janče. My ale jdeme do druhého lokálu, kde už sedí pár lidí.
Je tu přítmí a útulno. Ten pán v teplákách je zřejmě místní podnikatel a dává to před svými spolustolujícími několikrát najevo.
Dvanáctka Rohozec je pro mě jedno z nejlepších piv, které jsem kdy ochutnal a tak ani teď neodolám a zvu na něj i Janču.
K jídlu di dáváme gulášek z divočáka a bramboráčky. Je to fakt dobrota. Sedíme, kecáme a užíváme si zbytek dne. Pak jdeme spát na plac ke statku pod kostelem, kde jsme při příjezdu nechali Bělouše. Snad nebude v noci moc rušno.
Dnešek byl opravdu skvělej. Janče se splnil další sen, vidět Ptačí polibek a já jsem si to taky náramně užil. Byl jsem na místech, který jsem měl taky v plánu navštívit, protože jsem je záměrně (spíš z lenosti nebo kvůli kocovině) v minulosti vynechal. Uvidíme, co přinese zítřek … už se moc těšíme.
A na závěr mapa trasy prvního dne:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
