Orlice, lesy a fesťák – díl první … jdu sám
celá akce 24. – 26. květen 2024
Všechny naše Sokolské čundry pořádané během roku jsou bez bab. Jedna výjimka ale existuje. Tou výjimkou je jarní čundr a právě nastal jeho čas.
Keson čundr tentokrát vymyslel od pátku do neděle s tím, že bude sraz v půl dvanácté v Brandýse nad Orlicí a první den se půjde jen kolem osmi kiláků. Když jsem studoval moje vlaky, zjistil jsem, že do Brandýsa buď přijedu o dvě hodiny dřív nebo až notnou chvíli po hlavní skupině. To znamená, že buď se tam budu ty dvě hoďky někde poflakovat nebo v druhém případě nemám šanci je dohonit. Navíc, když už si na pátek beru dovolenou, tak půlku přeci neproflákám doma.
Takže jsem to vyřešil úplně jinak. Z domova dojedu až do Ústí nad Orlicí a to o pět hodin dřív a do Brandýsa dojdu v ten správný čas. Užiju si tak daleko víc přírodu, nebudu nadarmo čekat a pak půjdu zbytek s kamarády. No, snad mi ten plán vyjde …
Je něco po půl šesté ráno, já opouštím domov a trochu poprchává. Sluníčko se snaží prodrat nad horizont. Ze severu už se ale bohužel cpou na nebe dost černé mraky. Jsem zvědavý, jak tahle akce z pohledu počasí dopadne.
Dojel jsem vlakem do cílové stanice a tudíž jsem na startu mé samostatné části čundru. Do Brandýsa mám trasu naplánovanou skoro patnáct kiláků dlouhou. Tak hurá na to.
Jo, a ještě k téhle nádražní budově na fotce, byla postavená v roce 1874 v souvislosti s výstavbou nové trati z centrálních Čech do Letohradu a dál do Polska. Jmenuje se Nové nádraží, protože v Ústí už jedno nádraží stálo. V roce 2006 jen tak tak budova unikla díky nadšencům demolici. Kdyby se sundaly ti billboardy a dala se do gala, to by byla fešanda.
Hned v podchodu pod kolejemi mě okamžitě upoutala tahle jejich krásná výmalba.
A hned potom tahle prvorepubliková fabrika. Nejen funkčnost, ale i estetika hrála dřív roli. Co peněz navíc museli průmyslníci investovat, aby udělali ty budovy oku lahodící …
Tak teď jsem poprvé na tomhle čundru došel k Orlici. Je nějaká kalná. To asi ty nedávné deště.
Trasa vede přes zajímavé dvojmostí. Podle mě to kdysi sloužilo jako nějaký nouzový most i pro auta při opravě jiného mostu poblíž. Nosnost díky stáří už je asi pro auta nedostatečná a tak je už jen pro pěší a cyklisty.
Je sice před sedmou, ale čmeláci už mají napilno. Tady je jeden na netýkavce.
Já už zase funím do kopce. Nevím, proč si vždycky na začátek čundru vymyslím takovej prďák. Tenhle není tedy úplně od začátku, ale začíná asi kilák od ústeckého nádraží, což je skoro na začátku.
No, stálo to šplhání ale za to. Tady je fakt nádherně.
Tomuhle výhledu na kopec Podhořín a Kubicův kopec předchází ale jeden zážitek. Potkal jsem na pěšině hned za tím největším prďákem paní, co venčila nějakého mrňavého chlupatého mazlíčka. Pak jsem o kousek dál potkal kluka, co šel zřejmě do školy. O další kus dál od míst těch setkání stojím a koukám do papírové mapy a zvažuju, kam vlastně jít. A v tom na mě ta paní z veliké dálky volá: „Pane, nesu vám váš klobouk, měl byste si ho přivázat.“ Já ji moc děkuju, že je můj strážný anděl a ona na to: „To já ne, to našel ten kluk ještě o kus cesty blíž k Ústí, vrátil se do toho kopce a ten klobouk mi dal. „ … a já, díky tomu, že jsem se zdržel čučením do mapy, jsem se nemusel vracet minimálně dva kiláky a kdoví, jestli bych se s kloboukem vůbec shledal. Tady na pauze bych tu ztrátu totiž doufám zjistil.
Po kochání se výhledy a pauze už se nořím do nitra lesa. Je tu všude klid a jen lehce vnímám provoz dole pod kopcem.
Na stráni vedle lesní cesty kvete celkem vysoký keř. Ten neznám. Má odhadem skoro čtyři metry.
Přímo přede mnou se vznesl a zase si sedl motýl, kterého naopak znám, je to Zejkovec hluchavkový, patří mezi píďalky.
Jdu dál a mraky se trochu protrhávají, třeba vyleze i sluníčko.
A ono jo, občas se paprsky prokoušou skrz les.
Jsem ve spodní části obce Hrádek a překračuju potok Husí krk neboli Řetovka. Obojí zní divně, ale potok vypadá hezky.
Šplhám po asfaltu serpentinami ke svému prvnímu cíli. Je to „Jeskyně v zatáčce“. Fakt se tak jmenuje a fakt je přímo v jedné ze serpentin silnice.
Je to jen takováhle škvíra maximálně na ruku. Asi to mívalo větší vstup, ale schválně to zahrnuli. Takže nevím, co je uvnitř. Tudíž pro mě v tuhle chvíli nic zajímavého.
Zato na stěně nad jeskyní je krásné hnízdo. Ale nevypadá, že by už letos bylo obsazené.
Lesní cestou jdu dál a hledám další jeskyni – Průvanovou. Měla by být někde v mlází nade mnou. Je to fakt prďák asi padesáti metrový a ten se mi s krosnou lézt nechce, takže ji nechávám dole, tady u těch kytiček a drápu se nahoru.
Nahoře mě čeká nezajímavá zamřížovaná díra. Zkusím protáhnout ruku s foťákem skrz mříže a cvak. Nemůžu uvěřit svým očím, já trefil letícího netopýra. Tak to je pecka! To, kdybych chtěl, tak se mi to nepovede ani naposté. Přiletěl se na mě podívat ještě dvakrát, ale to už jsem ho sledoval jen z povzdálí, děkuju mu a mizím dolů.
Scházím serpentiny zase dolů, ale pak odbočuju proti proudu toho potoka Husí krk. Copak je to tam vzadu? Kravička? Ne, je to spíš býček.
… a má u sebe staršího bráchu a pár dalších. Ale to nejsou obyčejné krávy, to je buvolí stádo. A vypadá trošku děsivě. Ještě, že jsou za oplůtkem a potokem.
Husí krk napájí pár bezejmenných rybníčků. Tohle je ten větší z nich. Za chvíli budu opouštět asfalt.
Už jsem na louce, vyplašil jsem srnku. Byla dost daleko, tak mohla klidně zůstat stát. No, ale to bych si jí asi nevšiml a nevyfotil.
Ještě, že jsem se rozhodl pro pohory. Mokré louky zvládají s přehledem. Ale kalhotám se to moc nelíbí. Furt lepší mokrý kalhoty, než voda v botách.
Šplhám k mému třetímu cíli, Partyzánské jeskyni. Vypadá to, že se tam dá vylézt a asi se i dostanu celý dovnitř. Krosnu opět radši nechávám tady pod srázem.
Jak se drápu prudkým vstupem, mám hned u obličeje krásné kapradiny. Je to Sleziník červený. Ten ještě ve sbírce nemám, paráda.
Jeskyně je docela hluboká.
Protahuju se kolem malého okna, otáčím se a sedám si na další fotku.
Tohle je vstup, kterým jsem přišel. Jeskyně má odhadem na délku kolem pěti metrů. Vpravo dole je výklenek a to okno z předešlé fotky.
Jsem zpátky na louce. Už poněkolikáté narážím na skořápku. A to konkrétně na tuhle tyrkysovou s tečkami. Takže drozdi už vyvedli své mladé.
Jdu kolem bývalého mlýna. Teď je z něj ubytování a místo pro svatby a eventy, jak píšou na reklamní tabuli u silnice. Už se zase hrabu do kopce, tentokrát přímo vzhůru a na vrchol tam za tou budovou vzadu.
Vydrápal jsem se až do obce Hrádek. Ano, je to ten Hrádek, co jsem v něm byl před třemi jeskyněmi a třemi kilometry. Tentokrát je tohle ale jeho horní konec. Na fotce je pěkně zarostlá kaplička lipami, tak není z průčelí skoro vidět.
Dávám si pauzu na zemi ve stínu autobusové zastávky. Oči místních čekajících na autobus mě „nenápadně“ pozorují. Ještě aby ne, vypadám jak zelenej exot s promáchanými nohavicemi a botami, starou krosnou na zádech a zrcadlovkou v ruce.
Radši po chvilce razím dál. Po pár stech metrech se mi otvírá krásný výhled. Vzadu je vidět Hůrka a Malá hůrka a vpravo vpředu bezejmenný hřeben nad Tichou orlicí.
Opět slézám z asfaltu do lesa. Tady to snad nikam nevede …
Opak je pravdou, úvodní houština mistrně kryje lesní cestu. Krásně to tu voní kvetoucím bezem.
Všude se třpytí kapičky po nedávném dešti.
Cestu lemují sem tam kostivaly. A momentálně fakt krásně kvetou.
Na mýtině se zase k nebi tyčí náprstníky se svými růžovými zvonečky.
Cesta byla dosud místy mokrá, místy trochu podmočená, ale tady jsou vyloženě jezírka po traktoru. Trošku si hraju s kompozicí fotky – s odrazem na hladině a v tom se něco na břehu louže pohnulo.
A hele, on to skokánek. A pak že už skoro nejsou. Na zimním čundru v půlce března jsme v lese viděli ropuchy a teď skokan.
Další mýtina a další kopeček na obzoru přede mnou. Ne, to je opět Hůrka, jen trošku z jiného úhlu.
U cesty se začaly objevovat čím dál častěji tyhle hezké kytky. Nejdřív byly jen s květy – to bylo u Průvanové jeskyně, ale na víc osluněných místech, jako je to tady, už i se zvláštními lusky.
Chvilka nepozornosti a noha je fuč. A to jsem byl jen na kraji, kdoví, jak to vypadá dál? Uhýbám z podmáčené cesty nahoru do stráně a cestou mávám na fotopast, která je tu právě kvůli tomuhle kališti a jeho návštěvníkům.
Došel jsem až k nádherným velkým habrům. Takhle nějak si představuju kouzelné stromy, mezi kterými je třeba bludný kořen.
Další mrtvý rejsek na cestě. Nechápu, proč jsem i minule na ně narážel. Přece nejdu přes mrtvoly, ne? To není můj styl. Loni to byli mezi Vltavou a Sázavou krtci, letos všude rejsci. Tohohle jsem otočil, abych si ho prohlédl i zespodu.
Z lesní cesty jsem přišel na červenou. Jsem v půlce mezi Ústím a Brandýsem. Dám si snídaňo-oběd. Je tu opět krásný výhled a navíc tu na mě čekal ten placák jako stoleček. Je skvěle vyrovnaný a stabilní, nemusím nic hledat, nic dělat. Jen si sednout, jíst a kochat se.
Dojedl jsem a jdu dál. Asi o dvě stě metrů dál je udržovaná studánka. Tam jsem doplnil flašku a na košt ještě ochutnal z hrníčku. Mňam, výborná voda.
Skoro od studánky je takovýhle nádherný výhled na Hůrku a Malou hůrku v celé jejich kráse. Vpravo prudce spadá sráz bezejmenného kopce k Orlici a k obci Luh.
Jdu potichu po provlhlém jehličí napadaném na lesní cestě. Ne schválně, prostě to tak je. Vpravo vedle cesty slyším jemně praskat větvičky a najednou se objeví kousek přede mnou srneček. Stojíme, koukáme na sebe. Dokud nestisknu spoušť, on stále stojí. Cvak a už je pryč, kousek poodběhl do bezpečí, ale už není vidět.
Teď mě čeká pořádně dlouhej krpál. Původně jsem měl jít po červené až do Brandýsa, ale přešel jsem odbočku a tak jsem změnil trasu. Mířím do Sudislavi. Jak zjistím později, po červené by to asi nebyla taková zábava – jen lesem po vrstevnici a žádné rozhledy. Ale tady …
Cesta se v jednom místě prudce stáčí doleva a pokračuje dalším krpálem. Tady je ale hezká skalka a tak ani nevnímám, že funím do kopce, když se tak rozhlížím a fotím kolem.
A najednou jsem nahoře. U skály pod Sudislaví. Z naučné tabule se dá dozvědět spousta věcí, třeba: Proč je skalní masiv provrtán tolika dírami? V textu najdete odpověď, že to jsou dutiny po mořských houbách nebo po konkrecích spojených s výskytem živočichů, žijících na našem území před zhruba 100 milióny lety. Bylo to období, kdy na Zemi došlo k neobvyklému rozvoji nejenom mlžů, břichonožců a hlavonožců, ale nastává taky obrovský rozvoj plazů, především veleještěrů.
Malých děr je tu spouta, ale já si všiml jedné velké díry. Drápu se k ní nahoru.
Je to úzká a celkem hluboká prasklina, podle mě je to dnes moje čtvrtá jeskyně, ale nejsem speleolog, abych posoudil, jestli je to jeskyně nebo ne.
Po čtvrt kilometru mírného stoupání jsem přímo v Sudislavi nad Orlicí. Mají tu nádhernou bez dvou let stoletou hasičskou zbrojnici. Začíná krápat.
Ani přes déšť nepřestávám fotit. Tahle chaloupka je krásně zrekonstruovaná, hlavně ta kamenná část se mi moc líbí.
Pod třešněmi je ještě sucho, ale musím dál. Stejně by ten déšť listy už dlouho nezadržely.
Mají tu poměrně velký rybník na návsi. Na jedné jeho straně krásně kvetou lekníny. Už prší celkem fest.
Na druhé straně nějaký kovář nebo zámečník mistrně vyrobil sluneční hodiny.
Opouštím Sudislav a mířím po modré směr obec Orlík, ale tam až nedojdu, před ní odbočím. Remízky cestou jsou lemované krásnými šípkovými růžemi.
Odbočuju z modré a snad se schovám v lese na lesní cestě, co padá dolů z celkem slušného kopce směr Brandýs.
Cesta není bohužel moc krytá před deštěm, ale zato je celá dlážděná kameny a ty fakt kloužou. Musím si dávat bacha.
Déšť nijak neustává. Došel jsem k nějaké trubce. Samozřejmě vím, o co jde, proto jsem sem mířil.
Je to díl číslo šest (tedy jeho replika) od Babylonského superděla soudného dne. To připravovala irácká vláda za režimu Saddáma Husajna. Dělo mělo měřit 156 metrů s ráží jeden metr. Mělo být složeno z 26 dílů po šesti metrech s hmotností v součtu 1510 tun. K čemu by to dělo ale bylo dobré … ? To už se asi nedozvíme.
Leje jak z konve, chvílemi se mi daří se schovat pod korunou stromu. V dálce vidím nějakou sochu.
Z blízka vypadá takhle a jmenuje se Ti před námi.
Pokračuju dál až k bludišti. Viděl jsem jeho letecký snímek, vypadá skvěle a asi to bude i dost pracný na údržbu – je to vysazené z fakt hodně habrů. Pořád ale přemýšlím, proč tu jsou ty sochy, bludiště a tak …
Dojdu až k památníku J. A. Komenského. Ještě pořád mi to nedochází. Asi jsem se měl líp učit dějepis.
Až vedle památníku. Je na ceduli napsáno: Zde, podle tradice, napsal J. A. Komenský Labyrint světa a ráj srdce. Blik! Proto je tu třeba to bludiště a proto je ve tvaru zeměkoule.
Došel jsem až k soutoku Tiché a Tiché Orlice. To přede mnou je totiž ostrov.
Mám chuť na pivo a chci se schovat před deštěm. Slyším na zahrádce hlasy, jdu dovnitř, pozdravím. Oni zvednou hlavy od něčeho, nad čím diskutují. Ptám se, jestli mají otevřeno. Skloní hlavy a diskutují dál, aniž by mi řekli slovo. S divným pocitem, že jsou to asi nemrtví, odcházím pryč.
Došel jsem až na náměstí. Déšť už není tak hrozný.
Podle mě náměstí dominuje vedle altánu ještě tahle budova. Je to Městský úřad.
Mám chuť na pivo a limonádu. Stavil jsem se ve Večerce u milých Vietnamců a limča s pivem mě vyšla levněji než by stálo jedno pivo v hospodě U Konťáku. Takže v podstatě výhra.
Támhleto je nádraží Brandýs nad Orlicí, tam vpravo počkám na hlavní skupinu naší party. Ta má přijet zhruba po půl dvanácté, takže asi za půl hodiny.
Tady moje samostatné dobrodružství končí a já čekám na zbytek, tedy spíš na hlavní skupinu. Zatím to bylo boží – se vším všudy. Jak to bude pokračovat spolu s kamarády a kamarádkami, se dozvíte příště. Teď se utíkám schovat před deštěm, protože už zase začíná přidávat na intenzitě …
Pokračování příběhu je TADY.
Ještě mapka mojí samostatné trasy:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
Tak se můj komentář vytratil, jako pára nad hrncem a nedovolilo to doplnit na 5 bodů.
Doporučuji vytvořit z Tvého cestování knížku po vzoru dávných turistů. Doprovodné komentáře o místech a přírodních zajímavostech to podporují. Děkuji za seznámení s tím krásným krajem, co už zřejmě neuvidím naživo.
Josef
Ahoj Pepo, moc děkuju za krásnej komentář. Na knížku jsem moc línej 😉
… a jestli chceš dát článku pět bodů, musíš ťuknout až na tu pátou hvězdičku.
PS: tady jsem to opravil na pět. Děkuju ti.