Co jsem jedl a pil na čundru v Tatrách
Tenhle článek není návodem, co jíst. Je pouze sumářem toho, co jsem si bral já na pět dní s sebou na cestu na Slovensko, přechod západní části Nízkých Tater a na cestu zpět.
Je to plnohodnotných pět dní. Vyrážel jsem ve středu v šest ráno a vrátil se domů v neděli v půl deváté večer.
Původně jsem si chtěl vzít jídla víc, ale kamarád a souputník Peter mi řekl, že při vysokohorských tůrách to není jako na normálním čundru. Že se prý tělo přepne do jiného režimu a že nemá pocit hladu. Věřil jsem mu a původně plánované jídlo zredukoval.
Co jsem si nakonec sbalil? Podívejte se sami:
NAKUPOVANÉ HOTOVÉ VĚCI
SLANÉ
Pro svou lehkost, skladnost, trvanlivost a celkem dobrou chuť jsem si koupil na čtyři večeře Dobrý hostinec od Maggi. Měli jen tři druhy a navíc dva druhy hodně podobné. Jídla jsem měl naplánovaná na přeskáčku, takže mi to ani nijak nevadilo. Peter měl něco podobného, ale z Rakouska a můžu říct, že to jeho jídlo mělo daleko plnější a výraznější chuť.
Jelikož si čundr bez masa neumím představit, koupil jsem si i šišku Loveckého salámu. Opět skladný, trvanlivý a navíc chuťově výborný. Salám jsem měl v plánu jíst s knackenbroty, těch jsem si vzal asi jen deset kusů. Také jsem měl v plánu Lovečák přidávat do Dobrého hostince.
SLADKÉ
Ze sladkého jídla jsem si sbalil dvě Margotky a pět proteinových tyček (původně jsem měl místo proteinových jiné tyčinky, ale tyhle mi přivezla manželka, že jsou prý super. Tak proč je nezkusit?). No a to je ze sladkého všechno.
PITÍ
Pro dezinfekci, ale i na zapíjení úspěšných dní jsem měl s sebou tři deci whisky Grants. Na zpestření dlouhé cesty vlakem na Slovensko jsem si na bok batohu přivázal půl litru červeného vína. Nic víc jsem nekupoval.
DOMA DĚLANÉ VĚCI
SLANÉ
Jelikož jsem před odjezdem nesnídal, vyrobil jsem si do vlaku „lepeňák“. Namazal dva krajíce chleba máslem a před jejich sklapnutím namazanou stranou k sobě jsem mezi ně vložil pár plátků šunky a ledový salát.
SLADKÉ
K snídaním jsem si připravil ovesné směsi – budoucí kaše. Namixoval jsem postupně čtyři hrnky ovesných vloček a do každého hrnku jsem potom přidával různé ingredience. Do všech směsí jsem ale shodně dal vždy lžíci cukru a lžíci sušeného mléka. Pro dosažení různých chutí jsem přimíchal do jedné várky kokos a kakao, do druhé rozinky a vlašské ořechy, do třetí brusinky a mandle, do čtvrté v podstatě zbytky všeho výše jmenovaného.
PITÍ
Vzal jsem si s sebou dvě 1,5 litrové PET láhve. Vodou jsem ale zatím naplnil jen jednu.
Pro mě je neodmyslitelná i káva. Vzal jsem tedy deset lžiček Jihlavanky, asi třicet lžiček cukru a deset lžiček Cofee creameru (sušená „smetana“ do kafe). Všechno do zip-sáčků a pak do společného obalu. Počítal jsem s tím, že si budu dělat osm kafí plus jsem radši vzal dávku na dvě kafe navíc. Cukru, kterým bych si případně mohl dosladit ovesnou kaši nebo cokoliv jiného, jsem vzal taky radši víc.
A JAK TO DOPADLO? NABALIL JSEM TOHO MOC NEBO MÁLO?
Asi nejlepší bude popsat celý průběh jako vyprávění – co, kdy a proč jsem jedl a pil.
1. DEN
Než jsem jel na nádraží, udělal jsem si na probrání doma kafe. Ve vlaku jsem hned po dosednutí sbaštil proteinovou tyčku. Po chvíli jsem otevřel vínko a připil si na zdar akce. Asi po hodině jsem snědl půlku lepeňáku. Po dalších dvou hodinách jsem si dopřál Margotku a po další hodině dojedl lepeňák a dopil víno, které jsem dosud po troškách upíjel. Od jedenácti už jsem jen příležitostně pocucával vodu, kterou jsem pro lepší manipulaci přelil do půllitrové PETky po vínu. V batohu jsem měl tedy ještě litr vody a jednu prázdnou 1,5l PETku na vodu.
V jednu odpoledne jsem doběhl k autobusu v Banské Bystrici a za hodinku jsme s Petrem vystoupili na Čertovici, startu našeho treku. Naše setkání jsme museli zapít, takže jsme si dali dvě pivka a vydali se na cestu.
Večer jsme dorazili na Štefánikovu chatu a první, po čem jsme skočili bylo pivo. Dali jsme jen jedno a chystali se ke spánku venku. Uvařil jsem jeden Dobrý hostinec – kuře na paprice. Stačilo uvést vodu do varu, vsypat obsah pytlíku a pět minut vařit a míchat a bylo hotovo. Jako bonus jsem do toho nakrájel kousek Lovečáku. Snědl jsem jen tři lžíce a byl jsem totálně plný, víc jsem do sebe nedostal. Prostě jsem neměl hlad. Jen jsem si udělal kafe a to s chutí vypil. Před usnutím jsme si přiťukli naší zásobou „tvrdého„, jeden lok pováleli po jazyku a šli spát.
2. DEN
Ráno jsem si opět udělal kafe, ohřál jídlo z večera a krásně se nasnídal. Velkou PETku jsem naplnil vodou na záchodcích chaty. Měli venku i kohoutek na pitnou vodu, ale toho jsme si všimli až potom.
Během dopoledne jsme vystoupili na dva nejvyšší vrcholy Nízkých Tater – Ďumbier a Chopok. Byl to celkem záhul, cestou jsme si dávali pauzy a vždy se trochu napili vody. Na Chopku je restaurace, kde jsem si dal s chutí pivko. Ptal jsem se barmana, jestli mi doplní vodu – zadarmo prý rozhodně ne! Tak jsem ho v duchu poslal někam a šel na záchody, kde jsem si bez problémů naplnil druhou PETku. Tenhle přístup některých lidí fakt člověk nepochopí. Měl jsem tedy k dispozici asi dva a půl litru vody.
Po poledni jsme vyrazili dál. I když bylo teplo a slunečno, moc vody jsem za celé odpoledne nevypil – asi litr. Asi po hodině jsme si také dali pauzu na pozdní „oběd“. Ukrojil jsem si kousek lovečáku a k němu snědl asi tři knackenbroty. Po obědě jsem si dal lok aperitivu na dobré zažívání, tedy mojí milované whisky.
Po pauze jsme se vydali k cíli našeho dnešního tripu. Cestou jsem snědl jednu proteinovou tyčinku. A v závěru cesty uzobával brusinky a borůvky, kterých byly podél cesty celé koberce. Bobule byly spíše na zahnání pachuti z pusy a nedočkavosti na večerní pivko.
Večer jsme dorazili celkem umoření do útulny pod sedlem Ďurkovej. Na jídlo jsme neměli ani pomyšlení. Zapadli jsme do útulny a dali si pivko z plechu. Dali jsme se do řeči s dalšími čtyřmi „dobyvateli“ Tater, které jsme již několikrát potkali a během dne s nimi prohodili pár slov. Hovor příjemně ubíhal, tak do nás spadly ještě další tři plechovky a na přípitky před nás přistály ještě dva panáčky něčeho ostřejšího. Před usnutím proběhl nyní již tradiční ťukanec s naší dezinfekcí, opět jeden lok a hurá na kutě bez večeře.
3. DEN
Peter ještě předchozí večer došel do studánky pro vodu pro oba, takže jsme jí měli teď ráno dost.
Samozřejmě k snídani bylo nezbytné kafe. Dvěma deckami zbylé horké vody jsem zalil svou domácí ovesnou kaši. Tu díky rozmixovaným vločkám stačí opravdu zalít, jít si pobalit věci a za deset minut můžu snídat. Asi jsem udělal snídaňové porce moc velké, protože jsem měl problém celou dávku sníst – no, poučení pro příště. Zbytek vody z jedné PETky jsem přelil do půllitrovky a druhou velkou flašku nechal jako zálohu zcela plnou. Jedna láhev tedy zůstala prázdná. Po předchozích zkušenostech mi dva litry musí stačit, i kdybychom večer na vodu nenarazili – ale asi bych musel večer a ráno oželet kafe.
Přes den bylo chladněji, terén nebyl tak náročný jako včera, slunce se schovávalo za mlhu a za mraky, takže potřeba pít nebyla až tak veliká. Vypil jsem v podstatě ten půllitr z malé láhve, tu jsem hned doplnil z velké a během další části cesty do cíle jsem ani ten druhý půllitr nevypil celý. Snědl jsem jednu proteinovou tyčinku, ale spíše z donucení, abych to nevezl zase domů a netahal na zádech. Hlad jsem prostě neměl.
Ale v půlce cesty – asi kilometr před naším nejvyšší kopcem – jsme se domlouvali, že si někde dáme pauzu a začali jsme probírat jídlo, které bychom mohli sníst. Udělali jsme si takové chutě a následně i hlad, že jsme přímo pod kopcem zakempovali a udělali si společné těstoviny ze dvou pytlíků, mého i Petrova salámu a pak se olizovali až za ušima.
Do cíle jsme dorazili už ve čtyři odpoledne. Byl to přístřešek mezi kopci Prašivá a Kozí chrbát. Kousek od přístřešku je studánka, která sice dává vodu neskutečně pomalu, ale dává. O pití tedy je postaráno. Je tu i legální ohniště, sehnali jsme tedy v lese dříví a rozdělali oheň. Dal jsem si s chutí kafe, ukrojil si kousek lovečáku a k němu zase tři knackenbroty. Díky ohništi jsem nemusel vodu vařit na vařiči a tak, když jsem měl ještě chuť na něco teplého k pití, natrhal jsem poblíž maliní a smrkové větvičky. Uvařil jsem si výborný čaj. Cukru jsem měl prozřetelně dostatek, tak jsem si čaj i osladil.
Přiblížil se večer. Uvařil jsem si na ohýnku Dobrý hostinec – tentokrát sýrový se špenátem. Do plamenů jsme koukali dlouho do noci, tak jsem si uvařil čaj ještě jeden a popíjel ho během klábosení. Na dobré spaní jsem také dopil svoji whisky a Peter svoju borovičku.
4. DEN
Předchozí večer jsme u ohýnku kecali i s důchodcem – turistou, který si u mě k snídani objednal kafe, tak jsem hned pro ránu vařil dvě – jedno pro mě a druhé pro něj. Pro něj silné, aby mě nepomluvil. K jídlu jsem měl nyní již tradiční ovesnou kaši. Část směsi jsem odsypal ptáčkům a tak jsem se tentokrát nepřecpal. Dobře jsem udělal, protože nás čekal hned na začátku pořádný stoupák na kopec Kozí chrbát, přezdívaný Zabiják. V plánu bylo jen devět kilometrů do Donoval, takže jsem si ani nebral tolik vody, ze studánky jsem načerpal jen litr.
Vyrazili jsme a v půlce kopce začalo pršet. V podstatě pršelo až skoro do cíle, takže ani nebyla moc žízeň, vypil jsem pouze půl litru.
V Donovalech jsme šli do hospůdky na pivko na rozloučenou – Peter odsud už jel domů autem. já si dal to pivko a Peter Kofolu a kapustnicu – zelňačku. Jelikož jí dostal asi litr, tak to po půlce vzdal a druhou půlku mi nabídl. S radostí jsem nabídku přijal. Dotankoval jsem na záchodě vodu – celkem dva litry. Nevěděl jsem, kam až dojdu, v plánu bylo něco přes deset kilometrů.
Zhruba po šesti kilometrech jsem si chtěl dát pauzu, ale žádné místo se mi nelíbilo, tak jsem ještě kilometr ušel až k altánu. Ten patří ochranářům TNP a nějaká rodinka tam měla oslavu narozenin vnučky. Nesměle jsem je požádal, jestli si můžu sednout a dát si hlt mojí vody a za chvilku zas pofrčím. V pohodě souhlasili. Po chvilce se mě zeptali, jestli nechci pivo a jestli klasické, radlera nebo birela. Se širokým úsměvem jsem volil klasiku. Pivo jsem dopil a pomalu jsem se zvedal a jal se blížit k batohu, že se rozloučím a půjdu dál. Než jsem se však zvedl, zastavili mě otázkou, zda nechci ochutnat burčák – Červený alebo biely? – zněla otázka, když paní zvedala dvě plné lahve. Ten červený se prostě nedal odmítnout. Nalili mi tedy do hrnku asi tři deci té lahodné rubínové tekutiny. Korunu tomu dal pan domácí, když se mě v půlce hrnku zeptal, jestli nechci žinčicu a zda sladků alebo kyslů. Ani tu jsem neodmítl, dopil burčák a trochu té kyslé – kefír z ovčího mléka – ochutnal. Hmmm, dobrota. Mockrát jsem jim poděkoval za občerstvení, hodil si batoh na záda a šel si se všemi podat na rozloučenou ruku. Skoro se všemi jsem si ruku podal, ale u snachy mi místo její ruky přistál v mé ruce hot-dog. Prý na cestu, aby mi to lépe uběhlo. Neskutečné setkání.
Síly jsem měl teď dost a pokračoval a pokračoval, až jsem – tedy úplně hotový a zmoklý jak slepice dorazil do Podkonice. Je to víska vzdálená od Donoval čtrnáct kilometrů. Před deštěm jsem se schoval na lavičku u místního Coopu. Po chvíli se ze dveří obchodu vymotal domorodec. Bylo mi divné, že má Coop otevřeno v sobotu odpoledne. Nicméně jsem se ho zeptal, zda není někde poblíž hospoda. Nechápavě se na mě podíval, pak mávnul rukou směrem ke dveřím, odkud vyšel a říká: Sedem schodov hore a si u pípy. Těch sedm schodů bylo tedy jedenáct, ale vyběhl jsem je jako srnka. Objednal jsem si pivko a pak druhé. U toho druhého jsem hledal v mapě místo na přespání. Padlo mi do očí místní fotbalové hřiště – alespoň jedna tribuna bývá zastřešená i na vesnicích, tak bych se tam mohl někde pod lavičky složit. Je to asi kilometr, to zvládnu v pohodě i v dešti.
Vyrazil jsem na hřiště. Naštěstí už nepršelo. K mému překvapení to nebylo obyčejné vesnické hřiště, ale luxusní stadion. Byl sice zavřený, ale nebyl zamčený – pozval jsem se tedy dál. Hned první, co mě upoutalo, byl skoro nový a čistý dřevěný kiosek. Byl otevřený a takřka prázdný a o půdorysu zhruba 3×3 metry. Dokonalé místo pro přespání. Vchod byl vzadu bez dveří, ale podávací okýnko se dalo zavřít okenicemi.
Byly asi čtyři hodiny, hlad jsem neměl. Tak jsem jen rozložil věci na dva stoly, co uvnitř byly – snad trochu uschnou. Nafoukl jsem karimatku a jen relaxoval. Zhruba za hodinu přijel na kole místní správce připravit věci na zítřejší zápas. Bál jsem se, aby mě nevyhodil, tak jsem přešel hned do protiútoku. Vylezl jsem z kiosku, slušně pozdravil a se psíma očima ho poprosil, za bych nemohl přespat. Juchů, svolil. Za další půlhodinku přijel druhý. Podle vystupování asi majitel klubu. Ten mě chtěl nejdřív vyhodit, skoro jsem ho ukecal. Pak se poradil s někým po telefonu a z reproduktoru jsem slyšel, že nepřipadá přespání v úvahu. Ukončil hovor, šibalsky se na mě podíval a pod „trestem smrti za případný bordel“ mě tam nechal.
Chvilku po jeho odchodu přišel ten první a povídá, že ho překvapilo, že mě tam ten druhý nechal přespat. Je to bývalý policajt, nyní v důchodu, chová se jak ředitel Zeměkoule, ale jen na hřišti seče trávník a dělá holku pro všechno. Ten první (správce) prý za hodinu bude mít hotovo a jde do hospody, jestli nechci taky. Souhlasil jsem. Uvařil jsem si kafe a poslední Dobrý hostinec s kousky lovečáku, hodina byla pryč, jídlo a pití taky a my se vydali do mnou již objeveného Coopu. On jel na kole napřed, já se spokojeným žaludkem pozvolna pěšky za ním.
V hospodě už bylo celkem plno (odpoledne tam seděl jeden týpek a já). U stolu sedel správce sám, tak jsem si přisedl. Objednal jsem si pivo pod přísným pohledem místních. Pak to jeden nevydržel a povídá: Co ty jsi zač? Já na něj, že turista. A on, že myslel, že jsem taky ochranář, jako můj spolusedící. Tak jsem se dozvěděl další dobrovolnou funkci „mého“ správce hřiště. Hovor nevázl ani s kolegou ani s místními a tak piva padly ještě dvě. Po nějaké době s objevili nějací lidé v krojích. Docela mě to dostalo. Ale vysvětlili mi, že je Den kroja a přijeli z Banskej Bystrice ze srazu. Zeptal jsem se jednoho, jestli si ho můžu vyfotit. Svolil, ale musím si s ním prý dát borovičku. Po dalším pivu jsem mu rundu vrátil.
Po chvíli se zvedl místní, co se mě ptal na to, co jsem zač a přihodil další nečekanou otázku: Dáš si rezeň? Já na to, že ne, že moc děkuju, ale že jsem po večeři. Zamračil se, něco zamumlal pod vousy a odešel. Jelikož ani spolusedící nezůstal s překvapeními pozadu, objednal nám taky dvě borovičky. Než jsem mu stihl rundu oplatit, objevil se ten s vražednými dotazy zpět v lokále. Z jeho ruky mi přistál na stole talíř s obrovským řízkem a bramborovým salátem a slovy: Dobrú chuť. To mi vyrazilo dech. Když jsem ho popadl, musel jsem jít za ním. Nešel jsem s prázdnou, v každé ruce borovičku, na líci úsměv a s vřelým poděkováním. Docucal jsem pivo a domotal se kilometr do „mého“ kiosku. A pořád jsem tomu, co se dnes stalo nevěřil, byl to
NESKUTEČNÝ VEČER, vlastně NESKUTEČNÝ DEN a vůbec NESKUTEČNÝ ČUNDR.
Na Slovensku jsou úžasní lidé.
5. DEN
Ráno jsem se probudil kupodivu bez kocoviny a s chutí do jídla. Jasně, udělal jsem si dvojité kafe (prostě jsem do hrnku nasypal zbytek Jihlavanky ze dna pytlíku) a ovesnou kaši – tu nejlepší, tu se všemi ingrediencemi.
Na vlak už to má být jen pět kilometrů přes několik dlouhých ale nízkých kopečků stále po asfaltu. Vodu jsem si radši na hřišti natočil do obou PETek. Sice jsem nepředpokládal, že to do večera vypiju, ale už je to pěšky jen kousek, to unesu. Na zastávce bych byl hrozně brzo, tak jsem si to ještě prodloužil o tři kilometry výstupem na Ľupčanský hrad. A ani tak mi ty kila vody nevadily.
Ve vlaku jsem snědl Margotku, potom časem dvě proteinové tyčinky a nakonec asi v sedm večer zbytek Lovečáku a poslední knackenbroty. Cestou jsem vody vypil jen jednu flašku a druhou přivezl plnou domů, jak jsem předpokládal.
Doma (po půl deváté večer) mi žena dala sladkou pusu a uvařila výborné čerstvé kafe. Hlad jsem neměl, tak jsem šel spát bez večeře.
Konec pohádky.
Počítali jste dobře? Copak mi zbylo?
Ano, zbyla jen jedna směs ovesných vloček a trocha cukru, jinak vůbec nic.
Jsem rád, že jsem dal na Petrovy rady ohledně „nechutenství“ v horách. Ďakujem Peter Zed.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.