V dešti
7. červen 2020
Vyrážím do svého milovaného přístřešku. Je po vydatném dešti a další určitě přijde. Nevím kdy, ale bude to ještě dneska a určitě bude pršet i v noci.
Jsem tu, lávka v pohodě stojí, ale všechno je totálně promočené a kluzké. Musím se na ten další déšť nějak připravit.
Vždycky mi pršelo na nohy, když jsem seděl na „posteli“. To se mi už moc nezamlouvá. Naštěstí mi zbyl kus igelitu, tak si udělám takový límec – prodloužení střechy.
No a očekávaný déšť je tu. Teda spíš jen první přeháňka. I takhle se dá můj Scipísek využít.
Na límec střechy potřebuju dostatečně dlouhou, pevnou a tenkou podpěru. Našel jsem v náletu suchou borovičku, která visela ve vzduchu, tak není ani shnilá.
Celou jsem ji odvětvil a odkornil.
Konce jsem začistil a udělal zářezy.
Jelikož ta podpěra je ve výšce mého čela, chtěl jsem ji udělat tak nějak letmo. Tudíž ji jen zavěsit, aby se při případném střetu s mou hlavou zhoupla a já nenarazil natvrdo. Udělal jsem na dvou místech prodloužení nosných tyčí střechy a podpěru k nim přivázal.
No a límec je hotový. Ale při každém sebemenším vánku šustí a nadzvedává se, to není dobré.
Takže jsem ještě doběhl pro smrkové suché chvojí a nastrkal ho nad límec. Pohyb a šustění je v pohodě. Navíc to tak nebije do očí. Uvidíme, jak se osvědčí. Zase začíná pršet.
Sedím na posteli. Venku bubnují kapky. Na mě neprší. Paráda. Tamhle vzadu táhlo minule stádo prasat, dneska je klid.
Další přeháňka je za mnou. Jdu ještě něco kutit, protože noc je mladá, teprve se stmívá.
No a vyrobil jsem si nový – delší držák na kotlík. Snad ho ráno otestuju. Postup, jak jsem ho dělal, popsuju v článku TADY.
Zase prší. Takže je nejlepší si připravit všechno na oheň hezky v suchu přístřešku. Všechno dříví je totálně provlhlé, tak nebudu ztrácet čas s křesadlem. Ještě, že mi aspoň zbyly odřezky z postele od minula, ty nebyly na dešti, protože jsem je schoval do nového „dřevníku“.
No jsem rád, že se mi to na jednu sirku povedlo. Co bych to byl jinak za zálesáka, že? Plamínek je zpočátku sice trochu nesmělý …
… ale pak se oheň krásně rozhořel. Dám si buřty.
Nakonec jsem se rozhodl, že si dám jen jednoho, nějak jsem neměl hlad. Pak jsem už jen popíjel vínko, staral se o oheň skrápěný občasným deštěm a potom šel spát.
No a je tu ráno. Ze stromů ještě vydatně kape při každém závanu větru. Noc byla v pohodě, ale pocitově byla hrozně krátká.
Na smrcích se třpytí zbytky kapek po dešti. Z pelechu jsem se vyhrabal dost pozdě, spalo se mi totiž vskutku nádherně.
No a jelikož je fakt už dost hodin a já slíbil, že budu doma brzo, tak nebude žádné vyvařování. Musím ukojit největší hlad a žízeň a hurá domů.
Na chvilinku se dokonce ukázalo i sluníčko. Snad cestou domů nezmoknu.
Miluju ty třpytící se drahokamy po dešti. Jsou všude kolem. Balím se a vyrážím domů.
Hned za pasekou mě uhodí do očí vlčí boby. Myslel jsem, že u nás kvetou jen modrofialově. Krása.
Přicházím na cestu mezi poli. A tam se plazí takovýhle obrovský had.
Louže jsou zase o trochu větší než včera.
Cestou na mě ve větru mává vlčí mák. Je to tu fakt samej vlk – nejdřív jejich boby a teď máky.
Lípy už minimálně týden pučí, čekám, až rozkvetou, budu je pak sbírat na výborný čajík.
Tady je vlčích máků celá spousta, prostě radost pohledět.
No a to je konec mého dalšího příběhu. Louka byla totálně promočená, ale díky mým úžasným botičkám jsem já v suchu. Bylo to fajn, tak zase někdy příště ahoj a děkuju za krásně strávený čas přírodo.
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
