Riegrova stezka – den druhý
celá akce 8. – 9. červen 2024
Je tu neděle ráno. Noc stála slušně řečeno za prd. Sice jsem brzo vytuhnul, ale pak se v noci pořád budil. Buď šustilo listí a já vyhlížel lišku, nebo jsem se potil, nebo mi zas byla zima, když jsem usnul odkrytý, prostě furt něco. Až k ránu jsem jakž takž pořádně zabral. Kupodivu mi ráno Janča říkala, že během noci prožila obdobný pocity a vjemy. Cítím, že tohle místo má sice pozitivní energii, ale určitě ne vhodnou pro spánek.
Asi v půl šesté mě začal tahat ze spacáku močák a první paprsky deroucí se do přístřešku. Tak jsem nelenil a šel na vyhlídku cvaknout východ slunce. Pak jsem ještě zalehnul, vytuhnul a vzbudil se asi za dvě hodiny. Janča mi pak ráno říká, že se jí zdálo, že jsem nějak dlouho pryč. Nojo, to už je holt vášeň (nebo závislost?) fotografa.
Následující dvě fotky jsou ze včerejšího večera, ale mně se do dnešní ranní části příběhu hodí víc. Protože včera už nebylo, co vyprávět, a dneska k tomu, co chci napsat, mi ty dvě fotky chybí, jsou tu:
Ráno je jak malované, snad ještě hezčí než včera, a navíc je tepleji. Pomalu lezeme ze spacáků a balíme. Kolem nás projde na vyhlídku jeden ranní samotář. Pozdravíme se. A my pokračujeme v přípravě na snídani. Ani nevím, kdy prošel zpět. Jdu se taky ještě jednou podívat na vyhlídku. Opravdu je odsud krásný výhled. Nedivím se, že to byl vůbec první turistický objekt postavený na Semilsku (r. 1903). Vtipálci horolezci nazvali skalní masiv, na kterém je vyhlídka, Frankenjura (známá lezecká oblast v Německu).
Na protějším břehu jsou dvě vyhlídky, ze kterých jsme se koukali včera sem, dneska koukáme odsud tam. Udělali jsme si kafe a snědli chleby s paštikou. Dobalili jsme a já ještě popíjím kafe. Než ho úplně dopiju, jdu se projít s toaleťákem do lesa. Ujdu jen asi deset kroků z přístřešku a na cestičce mě čeká překvápko. Leží tu tři stovky. Zázrak? Asi ne, to tu musel vytratit ten ranní návštěvník, ale on už je dávno v tahu. Jdu „dokončit úkol“, vracím se, pomalu dopíjím kafe, doplňujeme vodu z kanystru do flašek a vyrážíme. Návštěvník se už neobjevil, tak ty tři kila bereme s sebou.
Přešli jsme silnici a jdeme po lesní cestě. Ranní slunce svými paprsky krásně maluje na kapradiny mezi lesem a cestou.
Odbočujeme z trasy a nakukujeme do celkem velkého kamenolomu. Je místy slušně zarostlý, ale jsou tam relativně čerstvé koleje, takže je určitě stále činný. Vzadu je na horizontu vidět Černou studnici. Pouhým okem vidím na vrcholu vysoký vysílač, takže to bude ona (ve skutečnosti jsou tam vysílače dva a rozhledna).
Pak stáčíme náš pohled doprava a za kamenolomem se rýsují Krkonoše. Nás konkrétně zaujaly ty dva kopce vpravo. Janča říká: „Vidíš tu věžičku v sedle a ty sjezdovky na tom kopci trošku víc vlevo? To jsou sjezdovky nad Rokytnicí a vedou z Lysý hory.“ „Hmmm, vidím velký kulový. To napravo je nejspíš Kotel, ten poznám, ale jinak nevidím nic.“
Beru znova foťák. Zoomoju, zvětšuju a koukám, nojo, sjezdovky, Kotel, ale co je ta věc uprostřed? To je jako bouda (vysílač) u Sněžných jam … neuvěřitelný. Podle mapy to je na úplně jiným hřebeni a o pět kiláků dál. A přitom to při pohledu odsud vyšlo tak, jako by bouda seděla mezi Lysou horou a Kotlem. Doma pak ještě koukám, že něco leze z hřebenu vlevo od vrcholu Lysé. Je to Schronisko na Szrenicy neboli bouda na hoře Šrenica, zhruba taky na úrovni Sněžných jam.
Vracíme se na trasu a před námi se tyčí náš dnešní nejvyšší bod, Kozákov se svým vysílačem.
Došli jsme až do Záhoří. Bohužel celou dobu po asfaltu už od kamenolomu. „Jdeš si vyfotit ty vánoční řetězy?“ „Ne, kvůli tomu to nefotím. Kapličky mám prostě rád.“
Procházíme kolem živého plotu. „Už tu zase voní ty keře, co jsme čuchali už tolikrát. Do práce taky kolem pár těchhle keřů chodím,“ říkám. „Počkej, já zkusím najít, co to je.“ „Jdeš googlit?“ „Jo … je to Ptačí zob obecný. To jsou ty lupací bílý kuličky, ne?“ „No možná se tomu taky tak říká, ale je to něco jinýho, to je pámelník,“ machruju s jistotou botanika amatéra.
Jelikož stoupáme výš a výš, panoramata jsou hezčí a hezčí. Zleva na horizontu, zhruba 14 km daleko, jsou vidět Maršovický a Dalešický Vrch, Černá studnice, Pustina a Muchov. To úplně vpravo je hřeben ještě o deset kiláků dál, proto je světlejší, a je to Vlašský hřbet. No a ten zalesněný kopec s loukama, ten vpravo vpředu, není nic jiného než Střevelná, kam jsme se drápali hned včera ráno.
Už jsme konečně na kozákovských loukách. Na severozápadě se proti slunci krásně leskne snad nezaměnitelná „raketa“ na Ještědu (24 km).
Kousek víc na západ je mezi korunami trochu neznatelně vidět Ralsko (36 km). Na obojí jsme koukali před měsícem z Benecka.
Dáváme si pauzu v přístřešku Vzdychánek. No, já spíš funím, než vzdychám, a leje ze mě jako z konve. Napil jsem se, uklidnil tepovku a jdu lovit motýly. Teda jednoho, je tu jen tenhle jeden okáč. On se ale nenechal moc ukecat, aby se natočil trošku líp a radši brzo frnknul.
Jdeme dál. No to je krása, žádnej asfalt, žádný baráky. A taky žádná vysoká tráva s klíšťatama.
Naše zelená jde skoro přímo po spádnici a protíná serpentýny asfaltky na Kozákov. Na jednom křížení se otáčím, abych cvaknul tenhle mrak a v tom se na mě zezadu řítí právě po té zelené dolů mladej kluk na malý krosce. A pak mají ostatní mít nás motorkáře v lásce …
Mezi všemi serpentinami stezka vypadá dost podobně, prostě krpál nahoru lemovaný mladými stromky a keři. Ale je tu hezkej stín.
„Hurá, jsme na vrcholu,“ volám úlevně.
Riegrovu chatu cvakám ještě sólo. A jdeme až za ní rovnou ke stánku. Už máme žízeň jak trám a taky, aspoň mně, už chvíli kručí v břiše.
Dáváme si pivko a smažáka. „Zvu tě,“ říkám. „Jo, ty a náš ranní sponzor viď?“ Směje se Janča. „Pivo je výborný,“ pochutnávám si. „To by bylo asi každý po takovým stoupání ve vedru. Vezmeme Vlastíkovi taky příbor? Sbírá kromě medů i tyhle plasťáky, ne? Hned jsem tady, jdu ještě Šímovi vyfotit tu rolbu támhle. Bude mít radost.“
Já zatím fotím ze stínu našeho sezení panorámata. Je tu krásný pohled na vrch Tábor (nad Lomnicí n. Popelkou) a na něm Tichánkova rozhledna. Tam se taky v budoucnu chystám.
Je tu neuvěřitelný množství paraglidistů. Od mladých holek až po starý chlapy. Jdeme se podívat, jak startují. Vždycky podle místního červenobílého větrného rukávu sledují nejsilnější nápor větru a pak se do toho opřou.
A už frčí dolů. Někteří to dokážou vykroužit zase do výšky zpátky, jiní pomalu plachtí dolů. Většina posedává a čeká, až na ně přijde řada. Už pomalu odcházíme a v tom se rozhodne jeden zřejmě zkušený paraglidista úplně vzadu, že prostě zvedne svůj padák, proběhne mezi ostatními asi třicet metrů na hranu kopce a hop. No a ono mu to přesně takhle vyšlo.
To je paráda. Čekání na ten správný okamžik se mi myslím vyplatilo. Takhle jsem si to vymyslel už ve fantazii a jen čekal, až se v záběru Trosek někdo s padákem objeví v tom správném místě. No, konec kochání, musíme dál.
Kousek se vracíme ve směru, odkud jsme přišli, a pak odbočujeme po červené směr Kozákovská Drábovna. Teď jsme o nějakých sto metrů níž a kilák od vrcholu, pěkně jsme klesli.
Ještě musíme vyšplhat pár schodů nahoru a budeme tam.
Kozákovská Drábovna je uměle vytvořená komora, která byla vytesaná do pískovcového bradla. Ve středověku pravděpodobně sloužila jako hláska. Skalní obydlí je kulturní památkou od roku 1958. Bradlo, jak jsem se dočetl, je erozí vypreparované skalisko. Takže normálně řečeno to byl kopec a voda s větrem se zbavily všeho na něm až na takový skalnatý výčnělek.
Nad jeskyní je vyhlídka, z ní koukáme na Hrad Valdštejn. Vlevo je Romantický palác, uprostřed kaple sv. Jana Nepomuckého a vpravo klasicistní dům.
Taky ještě kousek víc vlevo koukáme na kopeček s kapličkou. Já tvrdím, že je to Zebín, ale Janča oponuje, že ten musí být ještě daleko víc doleva a navíc je zarostlejší. Já mám taky ten pocit, ale říkám: „Znáš něco podobnýho v okolí? Já tedy ne.“ Takže jsme se domluvili, že to doma zjistím. No a zjistil. Je to Vyskeř. A já ostuda si na ni nevzpomněl – byl jsem na ní loni na podzim.
Vracíme se pro batohy, co jsme nechali pod schodama a chceme Drábovnu obejít, ale nejde to. Takže znovu nahoru, tentokrát i s nákladem na zádech. „Fotíš vyhlídku?“ „Ne, jen tuhle krásnou borovici.“ Borovice je mnou snad nejfotografovanější strom.
Obvykle nade mnou krouží dravci, teď nad náma prolítají lidi.
Místy jsou cestou dolů z Kozákova průhledy na okolní krajinu, tentokrát na sever. Před námi je Hamštejnský hřbet a za ním na horizontu Jizerské hory.
Cestička dolů spadá dost prudce. „Tohle bych nechtěl šlapat nahoru. Vlastně jsme to šlapali s klukama v březnu na zimním vandru.“ „No prý to bylo schválně, aby se otestovala Kesonova fyzička hned na začátku.“ „Jo, to máš pravdu. Kdyby to nedal, maže rovnou domů.“
Další průhled tentokrát míří na Ještěd.
„Jé hele, co je to za chlupatici?“ „Nevím, vyfotím a zjistím doma.“ … zjistil jsem, je to housenka můry Bourovce dubového, toho ještě ve sbírce nemám, paráda.
Sešli jsme mimo značené trasy do Měsíčního údolí. „Musíš říct bráchovi, že jsi v neděli byla v Měsíčáku a tam ani noha, i když říkali, že tam bude velká trampská akce,“ směju se shodě jmen údolí. Tady je krásná velká jeskyně, spíš převis, jak mi někdo nedávno řekl … přiznejte se, kdo to byl?
Je pod ním místo pro spoustu lidí a taky je to hodně využívané, jak je vidět. Děkuju za tip. „Je to tu moc hezký,“ souhlasí Janča. „To bráchovi určitě pošlu, včetně polohy.“
O kousek níž mě překvapila skála s horolezci. „Vždyť jsem ti říkala, že slyším cinkání,“ prohodí Janča. No asi jsem ji zrovna asi nevnímal, když jsem se v tom sešupu dolů snažil nespadnout na prdel … Skála se jmenuje Andělský pilíř. Trochu se mi začínají potit prsty, včera ferata, dneska skalkaři, asi se někam brzo vydám lízt na skály.
Spadli jsme až na dno Měsíčního údolí až sem k útvaru zvanému Proskalí. Kdyby nás netlačil čas, tak bychom si to tu prolezli víc, krásných skal je okolo dost. Ale čeká nás ještě něco přes osm kiláků a hned v úvodu pěknej dokopec. Potřebujeme stihnout vlak zhruba za dvě hodiny. Budeme muset docela pelášit. Tak hurá vzhůru.
Skalní masiv U vyhlídky. Jsme na vršku Měsíčního údolí, už ze mě zase leje. Zlatý zimní čundry. Ale je tu krásně a už to nebude moc do kopce, takže nač si stěžovat. Nevím, co se Janče honí hlavou, ale já si nadávám, že jsem to trochu prokaučoval a na dnešek naplánoval moc velkou porci kiláků na tak málo času.
Zas tolik to tu do kopce není, ale stejně to do kopce je.
Jsme v místě Bod zlomu. Napravo (na východě) je jiný les, a hlavně podloží než nalevo. Levá strana je víceméně čedičová, a i na povrchu jsou čedičové balvany. Kdežto na západě už je jen pískovec. My se vydáváme „čedičovým“ směrem.
A opět Trosky. To je dominanta, co neomrzí.
Asi po půl kilometru scházíme skrz dvířka na pružině do prostoru pastviny. Snad nás tu nebude honit nějaký zvíře. Ne, nikdo tu není. Už jsou zase krásně vidět Trosky, napravo Vyskeř a jehlan nalevo teoreticky Velká hora.
Nad námi stále krouží několik paraglidistů. Jestli nemají dva úplně stejný padák, tak ten úplně nalevo je ve vzduchu už minimálně dvě hodiny. Před těmi jsem ho totiž fotil proti Troskám.
Doplňujeme tekutiny, tedy vodu do našich dehydrovaných těl. Hned u stezky, kde stojíme, roste Janovec metlatý. S lusky jsem ho ještě nefotil, jen s hezkými žlutými květy. Paráda, další fotka do Galerie.
Procházíme polňačkou vedoucí skrz sady mezi Lestkovem a Kvítkovicemi. Na hnojišti u sadu hodují špačci a krkavec, ale ten se rozhodl odletět právě, když jsme procházeli kolem.
Ještě kolem nás profrčel jednou, ale stihl jsem ho cvaknout až zezadu a proti mrakům.
Ještě se otáčíme a cvakám poslední snímek Kozákova, jak si na něm mraky dělají stínohru.
Přicházíme k opravdové samotě. „Jestli tu je voda a elektrika, bylo by tu fajn bydlení,“ přemýšlím nahlas. „No, jestli vidíš támhletu kadiboudu, tak to už je jasný, že ne,“ směje se Janča.
Ještě jednou se dostáváme na kopeček, a to nad Svatoňovicemi. Naposledy se můžeme podívat na Trosky …
… a taky na ten náš „Zebín“ alias Vyskeř. Škoda, že je to skrz dráty vysokýho a velmi vysokýho napětí. Retušovat doma to fakt nebudu.
„Tak tohle místo znám dobře,“ povídám Janče. „Tady jsem na kluky čekal jednou na čundru, když jsem byl při cestě z druhý strany trošku rychlejší. Dolů to je docela prďák.“
Spadli jsme lesem až do Karlovic. Tohle asi nebude chudá rodina, tahle zeď musela stát majlant. „A co muselo dát práce i to jen odněkud ty kameny vydolovat a dostat sem,“ špekuluje Janča. „Ale zídka je to fakt krásná, “ dodává.
Vlastíku, kdybys měl zájem, tak Svatoňovice 26, 511 01 Karlovice. Ale nedomlouvali jsme ti ani cenu ani samotnou obchodní transakci.
A to je náhoda, ještě jedna zpráva pro Vlastíka o půl kilometru dál. Nenech se zmást, adresa je jiná: Sedmihorky 26, 511 01 Karlovice. Musí to tu mít čerstvě, ani na Panoramě (r. 2022) ani na leteckém snímku (r. 2024) ani na Google mapách ten vagónek není.
Jsme u hlavní silnice E442 (I/35), co vede od Německa až po Slovensko a jsme konkrétně na křižovatce v Sedmihorkách. Tady je odbočka k místním lázním. A právě na téhle křižovatce stojí už skoro dvě stě let kamenný rozcestník, který tu je pravděpodobně už z doby výstavby Poděbradsko-Turnovské silnice v letech 1832-1838.
Jsme tu, hurá. Stihli jsme to dokonce deset minut před příjezdem Janina vlaku. Koukáme do mobilů, kdy nám to opravdu jede, a právě v tu chvíli před námi zastavuje vlak. Tenhle je pro mě ještě lepším spojem s míň přestupama, než ten původní o čtvrt hodiny později. Doma budu ale nastejno. Janča mi říká: „Tak honem, nepřemejšlej, běž. Ten můj má dvacet jedna minut zpoždění.“ Honem házím batoh na záda, ze schůdku beru foťák a už se hrnu do vlaku. Fakt nesnáším hektický cestování. Mávám Janče z vlaku na rozloučenou: „Ahóóój“.
Žrádlem jsem příběh začal, žrádlem končím. Zbyla mi ještě jedna klobása, a tak ji v couráku do Hradce postupně do sebe soukám a koukám z okna na ubíhající krajinu kolem. Asi po čtvrt hodině jízdy docela dlouho čekáme na jedné zastávce. Čekáme totiž na protijedoucí vlak. To je ten Janin zpožděný a křižuje se s ním tudíž jinde než standardně v Sedmihorkách. Ona snad nakonec taky dobře dojede …
Co dodat závěrem? Myslím, že už jsem tu všechno napsal. Snad jen …
… voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled.
A to je ta krásná země, země česká, domov můj …
Nezbytná mapka na závěr:
HODNOCENÍ A KOMENTÁŘE:
POKUD CHCEŠ PŘÍBĚH OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.
Čím více dáš hvězdiček, tím více se ti líbí. Prostor na komentáře je níž v samostatném bloku.
